Bratrství: Za nenávistí se skrývá láska - kapitola 5.

„Yamado,“ vzlykl potichu Kawazoe.
Nevěřícně zíral na vzkaz od bratra. Po tvářích mu tekly slzy.
„Jak jsi mi to mohl udělat?“ zašeptal.
Věděl, že Yamado a otec se nesnášejí, přesto ale nedokázal uvěřit tomu, že by ho jeho bratr mohl opustil...Přemýšlel o Yamadově přání. O přání, o kterém věděl, že ho nebude moci splnit. Někde nad ním, v korunách stromů zacvrlikal pták. Kawazoe se lekl a nadskočil. Kdyby otec zjistil, kde právě je...
Najednou se v něm vzedmula vlna nenávisti. To on za to přece mohl, kvůli němu Yamado utekl...
„Ne,“ zašeptal do ticha.
„Já to tak nenechám!“

„Jashin?“
„Ano, tento klášter je zasvěcen právě jemu. Jestli chceš, něco ti o něm později povím.“ usmál se stařec.
„Toshiro-sama! Tak jste se konečně vrátil.“ řekl jeden z mnichů.
„Rád tě vidím, Naoto.“ odpověděl Toshiro.
„To je...“ ukázal Naoto udiveně na Yamada.
„Jmenuje se Yamado. Vzal jsem ho s sebou.“ pravil stařec.
„J-jak, jak znáte mé jméno?“ divil se Yamado. Stařec se jen podivně usmál.
„Pojď, určitě máš hlad a jsi unavený.“ pronesl Toshiro. Yamado si až teď uvědomil, že se taktak drží na nohou a má obrovský hlad.
„A-ano, ale,“ zakoktal Yamado. Stařec ho však hned přerušil.
„Už se na nic nevyptávej a pojď, ukážu ti kuchyni a tvůj pokoj.“ řekl stařec rázně.
Prošli místností a vydali se tmavou chodbou. Několikrát zahnuli, až stanuli před masivními, dřevěnými dveřmi. Yamado ucítil úžasnou vůni.
Jak se zdálo, stáli před kuchyní. Toshiro otevřel dveře a vešel dovnitř.
Yamado opatrně klopýtal za ním. Nemýlil se. Byla to skutečně kuchyně.
Najednou Yamadovi příšerně zakručelo v břiše.
„Eeeh, omlouvám se.“ zrudl hoch.
„Vidím, že máš opravdu hlad.“ odvětil stařec vlídně a usmál se.
Odvedl Yamada k lednici a řekl: „Vezmi si, na co máš chuť.“
Yamado se nenechal pobízet dvakrát. Popadl několik instantních ramenů a vydal se směrem ke konvici.
Po půl hodině už byl opravdu nacpaný a unavený, čehož si Toshibo nemohl nevšimnout.
„Máš opravdu znamenitou chuť k jídlu.“ poznamenal.
„To je tím, že jsem od rána nejedl.“ zašklebil se Yamado. Stařec se jen usmál.
„Myslím, že je načase, abych ti ukázal tvůj pokoj.“ řekl Toshiro.
Yamado byl tak unavený, že už ani neodpověděl.
Když se Yamado konečně probudil, bylo skoro poledne. Chvíli jen tak ležel na posteli, zíral do stropu a přemýšlel, kde to vlastně je. Nakonec si vzpomněl na to, co se včera stalo...Zahryzalo ho svědomí. Vzpomněl si na Kawazoeho a na to, jak ho tam nechal samotného napospas otci. Z očí mu vyhrkly slzy. Stýskalo se mu po jeho malém, otravném bratrovi. Chvíli přemítal, jak se asi má a jestli už přišel na to, že odešel...Náhle však někdo zaklepal.
„Yamado, vstávej, potřebuji s tebou mluvit.“ křiknul přes dveře Toshiro.
„Hned,“ zazíval chlapec.
„Počkám na tebe v kuchyni.“ řekl stařec. Yamado vstal a začal se oblékat.
„Hmmm...“ kdo je vlastně ten Toshiro? A proč mu pomáhá? Chlapec nevěděl, co si o tom myslet.
„Můžu mu vůbec věřit?“ přemítal nahlas Yamado.
„Nevypadá nebezpečně...“ V tom si ale vzpomněl na podivná slova, která stařec řekl, než se objevili v tunelu.
Chlapec vzal plášť, který mu stařec dal a vyšel z pokoje směrem ke kuchyni.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ přivítal ho stařec mrzutě.
„Omlouvám se, já...“
„Sedni si.“ přerušil ho stařec a ukázal na židli. Yamado udělal, co po něm stařec chtěl.
„Tak,“ začal stařec.
„Musím teď na nějaký čas odejít. Zůstaneš tady, Naoto bude tak laskav a dá na tebe pozor.“ pravil stařec. Yamado si až teď všiml mnicha, který stál opodál. „Proč?“ zeptal se chlapec.
Stařec se na něj jen nechápavě podíval.
„Jak, proč? Už jsem řekl, zůstaneš tady a dost řečí.“ zamračil se Toshiro. Zvednul se a už chtěl odejít, když v tom mu Yamado zastoupil cestu.
„Chci jít s vámi.“ řekl chlapec, ani nevěděl proč.
Stařec se na něj zkoumavě podíval.
„Jsi si jistý?“ otázal se.
„Tam, kam jdu se o tebe nebudu moct starat tak, jako tady...“
„S tím počítám.“ odvětil chlapec.
„Dobrá...Ale musím tě varovat. Nebude to pohodlné, ani nijak zábavné. Budeš mě muset naslovo poslouchat, abys přežil.“ pravil stařec.
„A ještě něco...pokud se mě nebudeš držet a půjdeš vlastní cestou, už nikdy se nebudeš moct vrátit zpět. Jen já můžu vcházet a odcházet dle libosti, to si dobře zapamatuj.“ řekl Toshiro s vážným výrazem ve tváři.
„A-ano...“ odvětil zmatený Yamado.
„A kam vlastně jdeme?“ zeptal se, když se vydali další tmavou chodbou v klášteře. „Eeeh...já ti to neřekl?“ podivil se stařec. Yamado jen zavrtěl hlavou.
„Jak jen bych ti to...“ poškrábal se zoufale na hlavě.
„Místo kam směřujeme je takový...jiný svět...“ řekl děda záhadně.
„J-Jiný svět?“ vykulil Yamado oči.
„Jestli nechceš, nemusíš se mnou jít...“ pravil stařec.
„Ne, já půjdu...Ale...jak se tam dostaneme?“ zeptal se Yamado. Došli až na konec chodby. Před nimi byla prázdná stěna.
„To nech na mě.“ mrknul na něj Toshiro.