Žádost 19-Konec nebo začátek?

Na bojišti vládlo mrtvolné ticho. Všude byla krev a mrtví konožští a zvuční shinobi. Nikdo nezůstal živý. Po vražedné bitvě uplynula hodina a nikdo se nikdy nedoví, co se dělo po té strašné bitvě. Zbyl jen jeden legendární sannin, a to Orochimaru, který se chystal o nadvládu Konohy, Suny a dalších vesnic. Ale mělo by to tak skončit? Měla by být všechna ta snaha zmařená? Měl to být osud a mělo by zlo vyhrát nad dobrem? Ne! Nemělo by to tak být! Ale kdo pro to něco udělá? Samozřejmě, že naši přátelé. I když jsou mrtví. Přece jen zůstala malinkatá naděje a právě ta způsobila něco, co se nikdy podle Orochimaru stát nemělo.

„Co se děje? Kde to jsem?“ ptala se sama sebe dívka oblečená ve fialovém.
Kolem ní bylo světlo, ale neoslepovalo ji.
„Héj! Ino, tady!“
Dívka se zprudka otočila a široce se usmála, když spatřila své dva kamarády.
„Kibo, Sakuro, co vy tady?“
„Ty se nás ptáš? Mela bys to vědět sama,“ ušklíbl se Kiba.
„Jo? Ale já nevím o co jde.“
„Díky našim znakům tady můžeme stát a mluvit spolu. Tedy spíš naše duše. Těla jsou tam pod námi,“ vysvětlovala Sakura.
„Aha. Takže my díky nim můžeme sebe a ostatní oživit?“
„Přesně tak,“ přikývl Kiba.
„Tak se do toho dáme,“ tleskla Ino.
Světlo, které je obklopovalo, zmizelo a všichni se ocitli na bitevním poli.
„Šmarjá, tady to vypadá,“ zděsila se Ino.
„Tak on zabil i Sasukeho, jo?“ přešel Kiba k jednomu tělu.
„Co? Ten bezpáteřní idiot!“ rozčilovala se Sakura.
„Kdo? Orochimaru nebo Sasuke?“ chtěla vědět Ino.
„Oba.“
„Neměly bychom začít?“
Kiba vytáhl Znak Naděje z kapsy a podíval se na něj.
Ino a Sakura též vytáhly své znaky a bezradně se na ně dívaly.
„Ale tuší někdo, co máme dělat?“
Odpovědí bylo Kibovi záporných odpovědí od obou dívek.
„Tak co kdybychom zkusili nechat znaky, ať si dělají, co chtěj? Určitě budou účinkovat tak, jak by měly,“ přišla s návrhem Ino.
„Máme ale tu jistotu, že se nic nestane?“
„Ne, ale každopádně, Sakuro, ty by si o tom neměla pochybovat. Když něco zkazí smrt a naděje, je tu ještě život.“
„No tak to zkusíme,“ pokrčila rameny Sakura. „Ale až se něco stane, neházejte mi to na triko.“
„Neboj se,“ usmál se Kiba.
Všichni tři položili znaky na zem a vyčkávali. Chvíli se ni nedělo, ale pak znaky začaly zářit a vznesly se jeden po druhém do vzduchu. Sakura, Kiba a Ino se ocitli na bitevním poli. Stáli uprostřed a nad nimi se vznášely jejich znaky. Jako první začal ´kouzlit´ znak Naděje. Všechny ozářil zlatavým světlem a pomalu se začal otáčet kolem své osy. Jakmile znak Naděje spadl na zem, začal ´čarovat´ znak Smrti. Ten přebarvil zlatavou záři na černou a po rychlém obkroužení bitevního pole také odpadl. Teď už zbýval jen znak Života. Ten černou záři přeměnil na čistě bílou a snášel se na každé tělo jako motýl na květinu. Duše Kiby a Ino už dávno zmizely a Sakura zůstala sama. Záleželo jen na ní, zda ostatní oživí nebo ne. Její znak už byl ´nefunkční´ a Sakura přemýšlela, co dělat dál. Po chvilce přemýšlení zvedla všechny tři znaky ze země a zadívala se na ně tak, jako by za to mohly, že na nic nemůže přijít a odhodila je. Udělala přesně to, co se očekávalo, že udělá a znaky se spojily v jeden.
„Co?“
Sakura šla pro odhozené znaky. Tedy spíš pro jeden znak. Jakmile se chladný kov dotkl její ruky, začala Sakuru ovládat neznámá síla. Její zelené oči dostaly šedozelenou barvu a zorničky se jí zúžily. Přistoupila ke Kibovi, natáhla před sebe ruce, dlaně položila na sebe a něco začala říkat. Takhle to šlo u všech těl, kromě jejího. Jakmile s tímto skončila, znak upustila, oči dostaly původní barvu a zorničky byly opět jako dřív.
„Co jsem dělala?“ snažila si vzpomenout a vyčerpaně klesla na zem.
Zavřela oči a nevnímala okolní svět.

Po chvíli se Kiba s Ino skutečně probrali.
¨“Co se děje?“ snažil si sednout Kiba, ale Ino ho zadržela.
„Radši si nesedej. Jsi celý od krve a probodanej jak ementál.“
Ino pevně semkla víčka a snažila se přemoci bolest, která jí doprovázela s každým pohybem.
„Hele, už se probouzejí další,“ upozornil Kiba.
I oni brzy zjistili, že by bylo lepší ležet a nehýbat se.
Ino se pomalu vracela paměť a to, co se jí vynořovalo v mysli se jí vůbec nelíbilo.
Jen Sakura se dosud neprobouzela, a to nejvíce štvalo Sasukeho, který jak víme, byl zabit až po ní a přešel opět na stranu dobra.
Tsunade si s námahou sedla a začala se léčit.
„Lady Tsunade..“
„Na to teď není čas!“ okřikla Kibu Tsunade. Jestli se nedám do léčení, bude pozdě.“
Shizune už také konečně pochopila Tsunadin záměr a také se začala léčit. Netrvalo dlouho a už obě stály na nohou a léčily i ostatní.
„Lady Tsunade, Sakura se neprobírá,“ zavolala na Hokage Shizune.
„Jak to, že ne?“ vyskočil Sasuke ze země. „Co s ní je?“
„Nevím. Myslíte si, lady Tsunade, že je Sakura mrtvá?“
Odpovědí jim byl Tsunadin smutný pohled.
„Sakuro, prober se!“ střásl s bezvládnou Sakurou Sasuke.
„To snad ne! Kibo, myslíš, že Sakura…“
Kiba přikývl. Také už věděl, kde je chyba.
„Ino, Kibo, víte něco, co my ně? Koukejte to vyklopit!“ rozčiloval se Jiraiya.
„Díky našim znakům, tedy znakům Naděje, Smrti Života, vás i nás naše duše mohly oživit. Jak to tak vypadá, Sakura se nemohla oživit sama,“ vysvětloval Kiba.
„Takže z toho vyplývá, že Sakura se obětovala kvůli nám,“ vzlykl Sasuke.
Jenom tohle stačilo k tomu, aby se rozbrečeli skoro všichni.
„Tohle mu nedaruju!“ zaryl nehty do dlaní Naruto a jako první se vydal směrem ke Konoze.
„Naruto, počkej!“ zastavila ho Hinata.
„Co je?“
„Jdeme s tebou,“ zavelela Tsunade a setřela si slzy.
Naruto se pousmál a vydal se společně s přáteli na cestu. Jen Sasuke ležel na Sakuře tak, jako ona na něm, když bojovali proti Hakuovi.
„Sasuke, jdeš?“ zavolal na něj Neji.
„Počkej chvíli,“ zarazila ho Ino.
Všichni se smutným pohledem dívali na truchlícího Sasukeho.
„Sakuro, proč? Proč?“
„Eh, dusíš mě…“
„CO?“
„Říkám: Dusíš mě!“ zachroptěla Sakura.
„Ježíš, promiň,“ omlouval se Sasuke.
Nemohl uvěřit, že Sakura je naživu.
„A pak, že se zázraky nedějí,“ usmál se Kakashi.
Bylo to skoro stejné jako tehdy.
„Půjdeme?“
„Ale Sakuro,“ protestoval Sasuke.
„Mlč! Musíme se vydat do Konohy a nechci slyšet žádné ale,“ okřikla ho Sakura.
„Dobrá. Jdeme!“ zavelela Tsunade a všichni se vydali směr Konoha.

„Jsme u brány. Buďte potichu, jasný, Naruto?“ podívala se význame na Naruta Tsunade.
„Zdá se, že Orochimaru je tady, ale bránu nehlídá.“
„To si jen myslíš, Shizune,“ zamračil se Jiraiya. „Tohle klidně může být genjustu.“
„Tak to vyzkoušíme,“ ušklíbl se Shikamaru. „Kai!“
„Nic? Takže tohle není genjutsu?“ divila se Sakura.
„Vypadá to, že ne. Ale to je Orochimaru tak hloupý, že nehlídá bránu?“ snažil se o vtip Naruto.
„Hm. Možná je hlídaná zevnitř,“ napadlo Temari. „Podívám se.‘“
Temari zvřela oči a soustředila se. Posílala vítr, aby jí zjistil, jestli je někdo za bránou. Když opět otevřela oči, bylo poznat, že výsledek není dobrý.
„Je hlídaná zevnitř. Shinobi, kteří v tu chvíli nebyli na misi, padli do vlády Orochimaru, takže tam jsou všichni?“ zděsila se Anko.
„Ne. Jenom ti, kteří nebyli dost předvídaví, když jsem odešli. Ostatní se schovali.“
„A vesničané?“
„Typická Hokage,“ pousmála se Temari. „Nedoneslo se mi, že by někdo byl zabit. Spíš se všichni pod vedením Iruky schovali.“
„Aspoň to,“ oddychla si Tsunade. „Může někdo zjistit, kam se schovali?“
„Já.“
Gaara si klekl na zem a dlaň položil vedle pěšiny, na které klečel.
„Jsou schovaní v nějaké velké jeskyni.“
„Veď nás,“ vybídl ho Gai. „A síla mládí půjde s námi.“
„Umlčte ho někdo,“ zaprosil Kakashi.
Gaara se rozeběhl opačným směrem a všichni se vydali za ním. Po hodině cesty se zastavili před jeskyní, jejíž vchod byl zamaskován.
Listí zašustilo a skupina byla obklíčena pár shinobi z Konohy a samozřejmě taky ANBU.
„Kdo jste?!“ vykřikla hnědovlasá dívka, která držela v ruce kunai.
„TenTen, cožpak nás nepoznáváš?“ usmál se Gai.
„Bylo nám řečeno, že shinobi, za které se vydáváte, byli zabiti Orochimaru,“ odsekl mladý muž s kastrolovitým účesem.
„Ale my jsme praví“ protestoval Naruto.
„V tom případě potvrďte svojí identitu,“ navrhl jeden z ANBU.
„Dobrá. V tom případě vám to řeknu stručně,“ usmála se Tsunade. „Pusťte nás okamžitě dovnitř nebo za vás jako Hokage neručím!“
„Pusťte je.“
„Iruko, dobře si udělal, protože tahle ženská je hodně nebezpečná,“ pochválil Iruku Jiraiya a vešel jako poslední do jeskyně.
TenTen a Lee nechali ANBU dál hlídat vchod a šli se dozvědět novinky.
„Jak to, že jste živí?“ vyzvídala TenTen. „Orochimaru celý vesnici nakukal, že jste mrtví.“
„To jsme taky byli,“ přikývl Naruto.
„Tak jak to, že jste živí,“ nechápal Lee.
„To díky třem znakům, které vlastnili Kiba, Sakura a Ino,“ vysvětloval Sasuke.
„Ale největší zásluhu na tom měla Sakura,“ usmála se Shizune.
„Ale ine,“ zrudla Sakura.
„Právě že jo. Díky tobě jsme všichni živí,“ odporoval Kakashi.
„Přesně tak. Nerad se svým sokem souhlasím, ale tentokrát má Kakashi pravdu,“ souhlasil Gai.
„Smíme se ptát, co se dělo po dobu naší nepřítomnosti?“ vyzvídala Tsunade.
„No, naklusal sem Orochimaru, oznámil celé Konoze, že jste všichni mrtví, tím myslel i Kazekageho a jeho sestru a oznámil, že od této chvíle je Hokage a zároveň Kazekage, čímž Kankurou dostal málem šok. Shinobi se jakž-takž stihli schovat a unikli kruté vládě. Bohužel nebyl čas evakuovat vesničany, takže nevíce to schytali oni,“ shrnula to TenTen.
„Ale teď jedna zajímavost,“ oznámil Lee.
„Jaká,“ vyptávala se Anko.
„Vy jste si nevšimli, že jste každý omládl o pět let?“ rozesmál se Iruka.
„CO?“ zařvali všichni unisono a rozeběhli se k zrcadlu.
Všichni byli k nepoznání.
„Tak tohle chybělo,“ povzdechla si Sakura.
„Ale teď to hlavní: Bohužel, nemůžeme do Konohy jen tak a Orochimaru y zabil každýho, kdo by se mu připletl do cesty, takže musíme vymyslet plán, jak ho konečně zabít,“ upozornil Chouji.
„Máš pravdu. Od teď to bude boj na život a na smrt,“ zamračila se Tsunade.
Ostatní také přísahali pomstu.
Zvenku se ozývalo hřmění a dunění země.
„Co se děje?“ vyhrkla Hinata.
„To ne!“ zděsil se Jiraiya.
„Co je?“ nechápal Naruto.
„Orochimaru použil jedno ze svých nejnebezpečnějších ninjutsu,“ konstatovala Tsunade.
Svět pohltila temnota.