Hodně pro mě znamenáš

Ahoj já se jmenuju Gamatatsu. Jsem takový, malý, nevýrazný žabáček. Mám ještě staršího brášku Gamakichiho, který mě občas šikanuje. Nejsme si skoro vůbec podobní, až na to, že jsme oba žabáci. Můj tatínek je velký žabák a často kouří, z jeho krásné dýmky. Jednou bych chtěl být jako on… Je pořádně drsnej, ale je to taky suprovej tatínek.

Gamakichi a táta jsou si hodně podobní. Já si přijdu někdy odstrčený, protože si mě nevšímají a pořád slyším jen Gamakichi sem, Gamakichi tam… Opravdu mi to trhá srdíčko, když to slyším nebo vidím. Pochválí vždy jen jeho a na mě se jen tak bezvýznamně podívá a ani slova se nedočkám. Jsem sice malinký a ještě toho moc neznám, ale tohle vím a vnímám to. Někdy kvůli tomu probrečím celé hodiny, jindy si jen vzdechnu a řeknu…
,,Proč bych brečel, nemá to cenu. O mě se nikdy zajímat nebude. Já nejsem takový jako můj bráška…Jsem jen hloupý žabáček, který je pro mého tátu a brášku, jen stín."

Žijeme v oblacích na malých mráčkách. Nejradši chodíme na ty, s kterých se brzo spustí déšť. Je to tam krásné. U sluníčka sedíme v první řadě a jako první nás ozařuje a dává nám teplo. Ve vzduchu také lítá hodně malých mušek, které jsou vždy lahodné a krásně křoupou. Mám je moc rád ,,mňam”. Taky si rád hraju s mým bráškou, který na mě ale nemá skoro čas. Pořád je s Gamabuntem a mě nezbývá nic jiného, než být celé dny sám a čekat, jestli mě někdo nepřivolá na zem, nebo myslet na okamžiky, kdy jsem pro ně nebyl jen malý a bezvýznamný odpad, ale na chvíle strávené s oběma. Ty chvíle radosti, kdy si mě tatínek posadil na hřbet a skákali jsme širokým nebem sem a tam, přitom jsem se nemohl udržet, musel jsem se pořád smát. Byl jsem nejšťastnější žabák na světě.
Největší prča byla, když mě tatínek nezachytil a padal jsem strašnou rychlostí k zemi, kde jsem neměl nic dělat. V tu chvíli se vždycky připojil i Gamakichi a skočil pro mě… Byli jsme taková sehraná trojka, jen my tři, nic víc, nic míň… Stačilo nám to a všichni jsme byli šťastní.

Tak se ptám…
,,Proč mě bráška začal šikanovat, proč si připadám jako kůl v plotě, proč jsem vždycky navíc, proč mě nemá tatínek rád jako Gamakichiho, proč mi drásají srdíčko, proč mi přijde že mi to dělají schválně, proč se alespoň na chvilku nemůže týkat něco mě, proč neslyším pochvalu z tátových úst, která by patřila jen mě, proč neslyším slova ,,jsem na tebe hrdý synku”, proč se na mě oba dívají tak bezcenně, vždyť jsem živé stvoření a dokonce i syn a bratříček, proč mě nechají jen tak brečet v koutě a nikdo z nich mi nepodá pomocnou ruku, proč mě nutí říkat slova, která mě pak mrzí, jako třeba tyto…?

Tak se ptám… ,,PROČ??”
Hned jak to dořeknu cítím teplo na svých žlutých tvářičkách. Ale není to teplo ruky mého tatínka…není to pohlazení, na které čekám každý den a ono se nedostavuje, ale je to moje malá slzička. Je jako by mi vypalovala oči, ale ona nepálí, ona jen pomalu stéká s pocitem, že mě oba přehlížejí a já se cítím ponížený a k ničemu.

Neznám odpovědi na mé otázky, ale je jich tak strašně moc, že každé vyslovené slovo ,,proč,” je pro mě strašným utrpením.

,,Tady jsi Gamatatsu, copak se děje? Proč brečíš?” Přiskákal ke mně a já na něj koukal jako na zjevení. Nemohl jsem tomu uvěřit, já se na něj podíval, mýma ubrečenýma očíčkama a vzal mě do náruče. Otřel mi oči až do sucha, objal mě a řekl…
,, Mám tě rád, nevím co bych si bez tebe počal.”
,, Já tebe taky tatínku.”