Od začátku

Lidé se modlí, aby získali přízeň. Lidé se modlí, protože se bojí, že jinak nebudou mít v co věřit… I naprostí nevěřící se modlí. Za lepší svět, za naději, za víru… Někomu, o kom pochybují, že existuje. V noci, když je nikdo nevidí. A vůbec, všechno se děje v noci… Za měsíčního svitu, za třpytu hvězd …
Stál tam, světlé vlasy vlály ve větru a hvězdy se třpytily přesně tak, jak mu matka říkávala, když byl ještě dítě. Malé dítě… Nikdy pořádně jejich třpyt neviděl. Jenom koutkem oka, trošku, protože když se chtěl podívat, poslali ho pryč. Ti velcí, ti, které se musí poslouchat. Jako kdyby říkali: „Nedívej se, nebo odejdeš…“ Pryč, od nich. Za hvězdami. Tam, někam… Na svoji cestu směrem do budoucnosti.
Zářily hodně, bílým světlem plným tajemné magie, plným zimy a tepla zároveň. Světla, která hřála jeho srdce a chladila rozum. A smála se na oči, na ty dvě velké oči dítěte, které už dítětem nebylo. Dávno ne. Ztratilo svoji nevinnost, než vůbec vědělo, co to hvězda je. Když ještě netušilo, že to není lampión nebo světluška na černém sametu, zavěšeném tak vysoko, aby nikdo ten lampión nebo světlušku nemohl sundat. Ale stejně, nějaká někdy spadla. Asi ji někdo ukradl, někdo hodně, hodně šikovný… Jak si myslel. Myslíval… To bylo to ztracené dětské období. A trvalo do té doby, než mu zabili rodiče. Než mu zabili jeho dětství…
Snad… Snad stačí si jen přát. Snad stačí jenom poprosit. Snad stačí, jedno slovo …
Možná, asi ne. Možná, že je potřeba víc… Nějaká oběť, nějaký dar. Vložit do toho přání celé srdce… Celou duši. Celého člověka, všechno, všechno. A proč vlastně? Proč, proč si chce něco přát?
„Abych měl,“ zašeptal do tmy noci, zašeptal se zavřenýma očima a v plném soustředění, až jeho slova přerušila tu rovnou čáru bílého svitu, „abych měl… štěstí…“

Za světlem! Za světlem, rychle, nahoru!
Chlapec měl pořád zavřené oči. A proto nevěděl, co se právě stalo. Nevěděl, soustředil se… Soustředil se, a ono se to dělo. Stříbrný paprsek se napjal jako luk. Prohnul se, aby šíp mohl vystřelit. Šíp, neviditelný šíp… Nebo, vlastně, neexistující šíp, možná. Napjatá tětiva se napínala víc a víc, skoro k prasknutí… Ale to nejpevnější vlákno na světě, hvězdný svit, ten nikdy prasknout nemohl. Víc, víc… Pod náporem… Čeho? Čí silou, vlastně?
A najednou se všechno zastavilo. Jenom chlapec, chlapec šeptal těch pár slov. Pořád dokola, neviditelně, vyprahlými a suchými rty. A každé to jedno slovo, každé zašeptané slovíčko, plné energie, naděje… Každé plulo dál. Zvuk. A jakmile se dotkl stříbrné tětivy, zastavil se. Přímo o ni, o ta drobná, nejjemnější vlákénka… Zvuk o světlo. Jako muška o pavučinu.
Štěstí, štěstí, štěstí, viselo tam. A hromadilo se víc a víc… Slova se potichounku, ladně a bez bolesti natahovala, nenechala se odradit studeným nočním větrem, který do nich foukal a vytvářela se do tvaru… Do tvaru dlouhého, štíhlého a neuvěřitelně zářivého šípu. Kdyby chlapec otevřel oči, viděl by ten třpyt. Větší, než co mají hvězdy… Ty by mohly jenom závidět. Tiše závidět… A přitom, ten šíp měl namířeno přímo mezi ně. Mezi ně a ještě o milion stop dál. Mezi ně a přece, úplně jinam… Vlákno se totiž pohnulo. Lehce, ladně… A s jemným, neslyšitelným brnknutím šíp poslalo mezi hvězdy. Na cestu, na krátkou a rychlou cestu k nebi, ke kterému se chlapec modlil… O štěstí. Štěstí, aby přežil. Protože štěstí… Bez něho se nedá žít. Hvězdy chtěly uhnout a to byl šíp teprve chvíli od trasy. Chtěly uhnout té kráse přání, samy se jí lekly. Ale dneska měly štěstí… Protože šíp až k nim nedorazil. Zastavil se, právě kousek nad zemí. Malý kousek od začátku… Ale přece už jenom krátce ke svému cíli, cíli, kterého nikdy nedosáhl.
Zastavil ho člověk. Člověk, který tam nikdy neměl být, kterého snad vyslalo samo peklo, aby ten šíp zarazil. O ruku, tvrdou a drsnou ruku se rozprskla ta síla duše… Každé jedno štěstí, štěstí se rozběhlo kamsi k nenávratnu. Kus přání. Kus naděje. Budoucnost… Stříbrné kuličky z neexistujícího a přece tak opravdového šípu se roztříštily na milion kousků, jako rtuť, ta záhadná a bojácná látka. Ruce to neublížilo, protože už byla zvyklá. Každou noc jeden šíp zastavila… S různými přáními. S různými posláními… Pekelná ruka.
Chlapec se vylekal. Nic sice neslyšel, ale něco mu řeklo, aby otevřel ty svoje dětsky nedětské oči. Otevřel a podíval se… Ale uši neříkaly ať poslouchá! Avšak on poslouchal…
„Kdo seš?“ slyšel.
A chlapcovy rty samy odpověděly.
„Hidan.“
„A kolik ti je?“ ptal se ten drsný hlas muže, který se tu najednou objevil. S nataženou rukou, do neznáma, jako kdyby něco chytal…
„Sedum …“
„A chceš štěstí, kluku?“
Chlapec jenom tiše přikývl. Tohle je to splněné přání? ptal se sám sebe… I když si ho takhle nepředstavoval.
Muž se nad něho naklonil, až chlapec ucítil jeho dech, dech plný výparů saké. Dech, které by štěstí nikdy nemělo mít.
„Víš co je to štěstí, malej?“ zvedl tmavé obočí cizinec a počkal na chlapcovo zavrtění hlavou. „Štěstí je možnost žít. Jak chceš, do kdy chceš. Napořád…“
Hidan jenom vyděšeně stál. Napořád?
„Rodiče říkávali, že to nejde!“ ohradil se, ale muž mu položil tu doposud zvednutou ruku na rameno.
„Máš kuráž a víru. Ty můžeš žít věčně…“ nadechl se zhluboka chladného vzduchu a chlapec ani neviděl, že přímo za jeho zády se nějaká struna pomalu rozplývá… V nenávratno.
„Stačí jenom jít se mnou,“ řekl muž a oddělal svoji ruku z Hidanova ramena. „A já tě všemu naučím… Budeš silnej a obávanej. Nezemřeš, sakra… Tak jako tvoji rodiče. Budeš tu pořád, a nikdo ti nebude moct vyčítat, žes odešel. Tak, jako ty jim…“
Na rameni, v modré, pečlivě tkané látce matčinou rukou, ale zůstaly viset tři malé kuličky, které na cizincově dlani zbyly z chytání šípu. Tři drobná, malá stříbrná slůvka… Tři přání. A ta rtuť něco šeptala. Jenom jemu… Jeho uším…
„Co slyším?“ uvědomil si kluk a nastražil ještě víc uši.
Štěstí, štěstí, štěstí…
„Tohle je to štěstí?“
Štěstí, štěstí…
„Takže je to to štěstí? To, které jsem tak chtěl?“
Štěstí, štěstí, štěstí…
„Jdeš nebo ne?“ začal ztrácet trpělivost muž. „Chceš věřit ve velkýho Jashina? Chceš bejt nesmrtelnej, malej? Tak chceš, nebo ne?!“
Chlapec sklonil svůj pohled.
Štěstí, štěstí, štěstí…
„Jashin?“ zašeptal.
„Tvůj Bůh, jestli půješ do mýho učení.“
A kluk přikývl. Zatímco hvězdy nahoře, na obloze, nenápadně pomrkávaly, muž se usmál a vykročil směrem do tmavého, nočního lesa. I Hidan udělal první krok, při kterém ta tři poslední zrníčka vyděšeně vypadla na zem, do trávy. První krok, za ním. Jashinem.

***
~:)
Nikdy si nenechejte vzít svoje štěstí. Nikdy … Nechejte ho vystřelit, vystřelit nahoru, ke hvězdám… Ať ho žádná ruka nezastaví a ještě neotočí proti vám…
Věnováno všem Hidanofilům (Hlavně hAnko, sorafay a Bublince ) a všem, kteří věří. V cokoliv… V sebe, v budoucnost, ve štěstí, v naději, klidně i Boha, anděly… Protože věřit se musí. Potřebujeme oporu… Alespoň malou, tam uprostřed našeho srdce a s pevnými kořeny
Hidan byl pro mě děsně zajímavý téma xD Ta víra v Boha… Já sama jsem ateistka, takže nemám právo o tomhle psát, ale… Snad se nikdo nenaštve xD Prostě mě to fascinuje, jak člověk dokáže být takhle věrnej něčemu, co nikdy neviděl Kladně fascinuje…
A ještě, bylo to zvláštní, psát o někom takhle sprostym, když byl ještě dítě xD Slušný dítě Jó, život lidi zkazí…
Btw. nešel k tomu najít obrázek, tak si představujte, že ta hlava dole je malýho Hidana xD (Původně to mělo ještě tělo s ocasem, nevim co to mělo být xD ale teď je to Hidánče )
(Grr, to je těžký, psát ty trojtečky přímo za slovem a bez mezery… Nejsem na to zvyklá xDD)
Prosím vás o komentáře