Šílená jízda

Pein si to jel ve svém novém ojetém autě už nějakou tu hodinu a náhodou, když přejel most byl zastaven jednotkami Anbu.
„Snad nemam rozbitej blinkr strážníku,“ vystrčil pokroužkovanou hlavu z okýnka.
„Blahopřeji řidiči vyhrál jste deset tisíc za to, že jste miliontý uživatel tohoto mostu. Co uděláte s vaší výhrou?“ podal představitel zákona Peinovi objemný pytlík peněz.
„No, asi si konečně udělám řidičák,“ potěškal si šťastný výherce cenný pytlíček.
„Vůbec ho neposlouchejte. Je to magor.“ Ozvala se Blue z druhého sedadla spolujezdce a hladila si velké bříško.
„Já věděl, že s tim kradeným autem daleko nedojedem,“ promluvil Itachi ze zadního sedadla.
„Už budem za těma hranicema? Tobi je hodný kluk, ale má tu málo vzduchu a Hidan se roztahuje!“ Vycházelo z kufru.
„Ehm, bude to stačit, abyste se otočil a nic neslyšel?“ podal Pein výhru jednotce Anbu nazpět.
„No…“ potěžkal si pytlíček muž v masce. „To vyváží kecy od těch v kufru, vaše a vaší ženy, ale ne toho hypízáka s culíkem v zadu.“
„Rozumím,“ začal řidič vytahovat peněženku a vytáhl poslední své dva tisíce.
„Bylo mi potěšením.“ Mával člen Anbu jednotek na rozloučenou. Kakashi si sundal Anbu masku a přišel za ním i Yamato: „Tohle není zrovna profesiální.“
„Nějak si přece na ty knížky musim vydělat, ne?“ mrkl Hatake v odpověď.
„Jak jsem se do toho vůbec dostal.“ Zasnil se Pein, když odjížděl od dvou Anbu.

Před dvěma dny…

Vyrazil jsem se svojí dívkou Blue na výlet novým autem, ale hned na první zastávce nastaly problémy. Peníze jsme zapomněli doma a nebylo za co nakoupit benzín. Blue nařídila ať se o nic nestarám, že to zařídí. Nestaral jsem se tedy o to a šel jsem natankovat plnou nádrž. Po několika minutách vyšla z obchodu s velikým břichem. Vypadala, že je těhotná. Na nic jsem se neptal, ale svědomí mě hodně zžíralo, hlavně poté co jsem viděl pracovníka pumpy svázaného s roubíkem v puse. Náhle jsme měli v patách celou místní policii a naše popisy zněly v rádiu. Ihned bylo po skvělém výletě. Byli jsme bez peněz v cizý zemi. Neměli jsme jinou šanci než vzít stopaře a obrat ho o peníze!

„Proč už si ty polštáře z toho trička nevyndáš?“ zeptal jsem se po další beztútěšné hodině jízdy.
„Líbí se mi to,“ hladila dál břicho tvořené z polštářů. „lásko, chci mít dítě.“ Pein dvě minuty zíral s otevřenou pusou a vyvalenými oči na svojí milou a vůbec nevěnoval pozornost silnici.
„Pozor!“ vřískla Blue a ukázala na silnici. Pein dupl na brzdu a zastavil přesně ve chvíli, kdy nabral chodce, jenž se rozplácl na předním skle a trochu ho křupl.
„Ach bože, zabil jsi člověka!“
„Budeme se tvářit, že jsem srazil králíka.“
„Králíka? Ty jsi opravdu idiot!“
„Chceš mi zase vyčítat moje chyby?“ Spustila se hádka. Sražený chodec chvíli poslouchal, ale jak ho přestal bavit soukromí život dvojice lidí, kteří ho málem zabili slezl z kapoty.
„Jsem v pohoděěě.“ Zařval sražený do okýnka spolujezdce. Vlasy svázané do ohonu, zarudlé oči a z úst mu tekla krev.
„Bože, ta mrtvola chodí! Ty jsi tak neschopnej Peine! Ani srazit autem už neumíš! Ty jsi tak neschopnej!“ Vřískala Blue.
„Hej, ty mladej. Máš nějaký prachy?“ Vyzvídal řidič.
„Ne, ale vim jak nějaký získat.“ Přitakal tázaný.
„Tak mazej dozadu.“
„Co jsme? Nějaký taxík? Pomyslel jsi na moje dítě?“
„Žádný sakra nemáš!“
„To se nás obou velice dotklo.“ Blue stále hladila své zvětšené bříško.
„Oh, jste manželé na výletě. No to je sladké.“ Dával nový spolujezdec najevo své nadšení.
„Jak ti říkaj vlasatý příteli?“
„Itachi, možná znáte mého bráchu Sasukeho. Vyhrál hrozný peníze ve sportce a pak se na svojí rodinu úplně vybodnul. To mě dovedlo na skělou cestu žebroty.“ Uchiha si vzadu udělal pohodlý a ihned usnul.

Po hodině cesty s novým pasažérem se Blue musela opět ozvat: „Smrdí mu nohy,“ promnula si rukou nos. Řidič zakoulel očima v odpověď.
„A tobě taky…“ přihodila slečna.
„Zase chceš přidělávat problémy?“
„Ne, ale chce sem i na záchod. Zastav, hned.“
„Kilometr a jsme u benzínový pumpy.“
„Ale já chci teď!“
„Nemůžeš vydržet?“
„Ne, jsem těhotná. Zastav.“
„Čekáš dva polštáře… zastavim až na tý pumpě.“
„Necito! Nemysli si, že budeš mít co říkat do jeho pojmenování!“
Pein začal vzívat boha. Proč by se polštář měl jmenovat Pein Junior. Při dnešní duchapřítomnosti své lásky vybere jméno Brunhilda, nebo Petrolejka, či podobný nestydatý výmysl z hlavy malomyslné. A co vůbec udělá s tím santusákem vzadu? Měl by ho zabít a prodat jeho orgány? Určitě by si tím vydělal nějaký ten obnos, ale, kde tady najít takový trh s orgány? To už dojížděl k další pumpě a lámal si hlavu jak zaplatí za další litry benzínu.

„Třeba tam bude bohatý šejk co koupí mojí dívku,“ s touto myšlenkou vytoupil z auta. Chodil kolem pumpy a parkoviště hledaje nějaký nápad jak zaplatit. Při troše štěstí najde i nějaký ten drobák ležet na zemi. Právě, když se vzdával naděje přiběhl k němu statný muž s dýní naraženou na hlavě a jedním otvorem pro oko.
„Potřebuješ prachy, co?“ Zeptal se příchozí.
„Dnes je helloween?“
„Ne, né, to mám, aby mě nikdo nepoznal,“ rozhazoval muž rukama.
„Elvis! Já věděl, že žiješ!“ Pein se už sápal, aby svůj idol objal, ale byl zastaven.
„Nejsem Elvis! Jsem hledaný deviant v tomhle státě a potřebuju se dostat přes hranice. Proto ta maska! Zaplatím ti za převoz!“ vytáhl menší ruličku bankovek. „Bereš?“
Pein chvíli rozmýšlel kolik piv by za to mohl koupit a nakonec souhlasil.
„Jo a jmenuju se Tobi. Tobi je hodný kluk.“ Zakývalo individuum s dýní na hlavě.
„V pohodě Tobi a teď padej do kufru,“ kýval řidič hlavou k autu.

Zaplivaná pumpa, kterou znáte z postapokaliptických filmů s jedním rozdílem. Tahle fungovala a měla i obsluhu. V regálu pár otevřených pytlíků s chipsy. Mrazák s teplou Coca-Colou. Prošlé nazelenalé sendviče.
„Zaplatil bych,“ přišel Pein k pokladně, kde na něj vykoukla obshluha. Muž v kápi a maskou přes obličej.
„Já jsem nějakej Kakuzou,
tak nepleť si mě s buznou,
nebo budeš plakat ou!
Jasný, ty nigga?“ Zkřížené ruce na prsou a bojové odhodlání v očích dokončilo pozdrav.
Zákazník si chvíli prohlížel své ruce jestli náhodou nestál moc dlouho na sluníčku a nespálil se, ale byl stále bílý.
„Co jsi to za kreténa?“ zeptal se zákazník nesměle.
„Já jsem kámo těžkej rocker. Ou jé!“
„Ne, takhle dělaj rapeři.“
„Máš asi k***a nějakej problém brácho. Já vim moc dobře jak se chovaj rockeři! Mam to z jednoho časopisu, kterej jsem musel v zimě spálit, abych tu neumrznul…“
„Co to bylo za časopis?“ Pein se zeptal pro jistotu, aby si ho někdy také omylem nekoupil.
„To už si moje rockerská lebka nepamatuje, ale bylo to něco mezi playboyem, bravíčkem a čtyřlístkem dohromady,“ chvíle ticha „jo a… OU JÉ!“
„Chtěl bych zaplatit…“
„Já bych toho chtěl mladej. Zrovna teď se chci roztočit na hlavě tady na tom pultu jako správnej rocker, který nezadržuje svoje pocity!“ Zákazník pochybné pumpy začal kroutit hlavou ve všech směrech, aby našel ty kamery. Tohle určitě musel být nějaký špatný pořad v kterém se snaží napálit lidi. Jednou takový pořad viděl. Bylo tam kuře, které přistálo v létajícím talíři: "Vesmírná drůbež útočí!" se ten pořad jmenoval.
Mezitím Kakuzo vylezl na pult a snažil se roztočit na hlavě. Hned jak udělal stojku s pokusem o roztočení křuplo mu v krku a svalil se bezvládně na zem.
„Jsi v pohodě? Hej, kámo, brácho, no tak ty hustej rockerskej metalovej rapere.“ Snažil se Pein probrat ležícího muže. Bohužel.
„Hustý, tys ho zabil!“ Ve dveřích stála Blue. Ihned popoběhla ke svému milému a objala ho. „Věděla jsem, že je to v tobě. Věděla jsem to, že jsi chladnokrevný vrah s kterým můžu vychovávat děti.“
„Žádný děti nemáš…“ špitl jí něžně do ouška. To, že muže opravdu nezabil raději neříkal.
„Takhle mluvit o Peinovi Juniorovi a Fialce Na Asad Kopretina Konanové.“
„Cože? Oni budou mít tvoje přijmení? Proč ne moje? A myslela jsi taky na to jak dlouho se bude ve škole podepisovat?“
„Najednou mít děti budu? Ty jsi, ale otočil a propo tvoje přijmení neznáš ani ty sám.“ Blua začala Peina líbat.
„To je drsný. Jedu v autě s masovým vrahem! Už jsem si myslel, že mě zabijete a rozprodáte moje orgány. To je jako Bonnie, Clyd a Itachi! Schválně jestli podle našeho příběhu natočí film.“ Objevil se Uchiha ve dveřích a přerušil tak Peinovi jeho možnost užít si kvalitní chvilku.
„Po pravdě řečeno prodat tvoje orgány byla první možnost jak zaplatit benzín, ale jak jsem potkal toho chlapíka co mi dal peníze, když ho dostanu přes hranice sešlo z toho.“ Řidič vyhlížel dojmem, že tuto větu myslí vážně.
„Jakej chlapík?“ Dívka nevěřícně zírala.
„Ten, kterýho jsem poslal k nám do kufru.“
„Zlato, nikdo k nám do kufru nenastoupil.“
„Cože?“ Pein vytřeštil oči. Itachi jenom přikyvoval k potvrzení Konaniných slov.
„Helloweene, kde jsi?“ Běhal Pein po parkovišti a vyřvával.
„Tobi je tadý!“ Na parkovišti byli pouze dvě auta. Našich hrdinů a jedno polorozpadlé. Zelená barva byla skoro k nepoznání. Zadní sklo rozbité. Plechy promačkané, avšak vypadalo, že bude pojízdné.
„Jsi ve špatným kufru! Koukej vylézt!“ Vřískal řidič.
„To nejde! Zámek je zasknutý.“
„k***a drát!“ Pein už musel vypustit svůj hněv na povrch. Po chvíli nesmyslného běsnění došel k názoru, aby opustil své nové auto a ukradl to staré s Tobim v kufru. Měl štěstí a klíčky byly v zapalování. Jediná dobrá věc, která se mu dnes přihodila.

„Je mi tu horkó!“ Zaznělo po několika hodinách cesty z kufru.
„Jsme uprostřed ničeho. Všude samej písek a žhnoucí slunce,“ vyprávěl Itachi co vidí z okna.
„Asi mi praskla voda…“ podívala se Blue vážně na Peina.
„Takže, buď je to ta Cola, nebo jsi už labilní natolik, že neudržíš svůj močovej měchýř. Doufám a přikláním se k té první variantě,“ odpověděl řidič poněkud v klidu.
„To chceš být otec našich dětí?“
„Dětí ano, jednou… ale ne polštářů!“
„Jsi tak krutý a necitlivý,“ Konan začala brečet.
„Asis to přehnal brácho,“ Uchiha si opět udělal vzadu pohodlí a vystrčil nohy z okna.
„Tobi si myslí, že bude noc, ale tady je noc pořád, ale Tobi má šikovné hodinky co svítí. Tobi k nim přišel, když okradl toho překupníka drog. Tobi je hodný chlapec.“ Opět kufr.
„Má pravdu,“ i Pein začal pozorovat měnící oblohu a zapadající slunce. „Budem muset někde přenocovat.“ Jakmile dořekl uviděli všichni na silnici bilboard na nedaleký motel.

Motel vypadal jak z hororu. Starý dvou patrový dům z kterého slézala barva. V dáli nad kopci začalo počasí dělat své a objevily se blesky. Našim hrdinům se konečně podařilo otevřít kufr auta. Tobi byl konečně volný. Celá kompanie vyrazila po schodech pomalu vzhůru k motýlku, jenž se skvěl na kopci.
„Nedivil bych se, kdyby tu někoho zabili,“ zhodnotil Itachi situaci přede dveřmi.
„Nestraš sim tě.“ Zakýval Tobi hlavou.
„KIAAAAAAAAAAAAAAA!!!“ Strašlivý víkřik prořízl samotu. Hrozivý, dech beroucí řev, který utichl tak rychle jak přišel. Padlo mrtvolné ticho. Nikdo se k ničemu neměl.
Nakonec ticho prolomil opět Tobi: „J-já nikam nejdu.“ Ustoupil krok nazpět ode dveří.
„Babo…“ vstoupil Pein jako první do budovy. První uzřel podívanou na ležícího muže pod chody, jenž si držel hlavu.
„Blbý schody. Jsem věděl, že to prkno jednou rupne. Vy musíte být moji nový zákazníci! Mně říkají Hidan.“ Podával ruku nově příchozím.

„Bože a já jsem si myslel, že jsem divnej.“ Uhladil si majitel hotelu vlasy, když zapisoval jména zákazníků.
„Nechápu jak ses ho mohla Blue bát. Dyť tvůj muž je masovej vrah! Překupník drog jede s váma v kufru a já beru prášky s vysokým obsahem vitamínu C.“ Snažil se Uchiha rozveselit Blue, jenž seděla smutně na gauči.
„Masovej vrah? Překupník drog a magor? Bože a já si myslel, že vás v noci podříznu. Teďka si budu muset sám dávat bacha, abyste nepodřízli mě,“ Hidan ukázal rozpačitý úsměv.
„Stalo se tu něco zajímavého?“ Položil Pein otázku majiteli hotelu.
„No… ani ne. Jenom tu nějakej chlap zmalovanej jak smrtka zabíjel kosou se třema břitama novomanžele, kteří přespávali v novomanželském apartmá,“ Blue zbělala. „ale už je to v klidu. Prej ho chytili a zabásli. Dostal křeslo zmetek jeden krvežíznivej. Mimochodem váš novomanželský pokoj,“ podával Peinovi s úsměvem klíčky. Blue vypadala mrtvolně bíle.
„Aspoň budu moct spát v klidu, když vím, že je ten masový vrah mrtvej a nebude mě moci podříznout v mém spánku, který je mimochodem velmi, ale velmi tvrdý a jen tak mě něco nezbudí. Třeba křik mé manželky, když musí urychleně na záchod. Je to jako by jí na nože braly. Tak ani to mě nevzbudí chlape. No nic jdu si lehnout.“ Pein dokončil svůj ďábelský monolog a Hidan si vše pečlivě zaznamenával s úměvem na kousek papíru.

Blue dostala pozdě večer hroznou žízeň. Venku zuřila bouřka a hrozilo vypnutí elektřiny.
Jak Konan vyšla na chodbu vypadla elektřina při jednom z velikých hromů. Na sucho polkla a vyrazila odvážně směrem k záchodům. Jen co urazila pár kroků ucítila jak po schodech do patra někdo stoupá. Nejdřív uviděla onu zmiňovanou legendární kosu se třemi břity. Postava zahalená v pláštěnce došla na patro. Nejspíš Blue zatím vůbec nezaregistrovala. Náhle udeřil blesk, jenž osvětlil celou místnost. Konan začala vříkat strachy, že by to zbudilo i přejetého mývala.
„VŘÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍK!“ Váza na podstavci křupla.
„AAAAAAAAAAAAA! k***aAAAAAAAAAAAAA!“ Začal řvát Hidan v pláštěnce. Blue vyrazila na útěk. Hidan klesl k zemi a držel se za hruď: „Moje srdce! Takový šoky! To jsem se lekl!“
„Chce mě zabít! Vrah novomanželů je tady a chce nás oba podříznout ve spaní!“ Skákala Konan po Peinovi a histericky vyřvávala.
„Tak mě nech zase v klidu usnout ať může pracovat,“ zakryl si muž hlavu polštářem.
„Ty jeden ochrápanej… vstávej! Je tady!“ Blue se krčila za Peinem, který rozespala koukal ke dveřím, kde stál Hidan.
„Nechtěl jsem vás vyděsit, ale v tuhle dobu chodím ven sekat trávu,“ ukázal na kosu. „Přijměte mou omluvu a nenechte se rušit po zbytek večera.“ S úklonou zavřel dveře.
„Vidíš ty histerko?“
„Já mu nevěřím. Určitě čeká na chodbě a až usneme zabije nás!“ Šeptala žena.
„To má pěkně blbý čekat sám na chodbě v těch promáčených hadrech. Snad nenastydne.“ Prohodila silnější polovička dvojice a přikryla oba peřinou.

Ráno dostali všichni na recepci snídani skládající se ze suchého chleba.
„Slyšel jsem, že cestujete hodně daleko na výlet. Prý až za hranice. Už dávno jsem to tady chtěl zavřít a vyrazit taky do světa. Co myslíte, nenašlo by se u vás ještě jedno místečko pro jednoho Hidana a jeho maličkou kosu ke které mám zvláštní citový vztah? Klidně pojedu i v kufru!“
„Místo v kufru je obsazený kámo,“ mával Tobi chlebem a pokoušel se nějaké drobky zachytit do díry v dýni.
„Kdo ti to řekl?“ Vyzvídal řidič.
„On,“ ukázal na Uchihu.
„Když jsem na záchodě mám touhu si povídat.“ Rozhodil Itachi ruce a rozbil vázu co stála na stole.
„Doufám, že si nebudeš chtít povídat na hranicích s fízlama,“ zakryl si Pein obličej a zakroutil hlavou. Nakonec s přibráním Hidana souhlasil, když vyndají rezervu vejde se i s Tobim do kufru. Doufal, že tak vyléčí Blue z toho jejího nesmyslu s dětmi a jejím těhotenstvím.

Nehostiná krajina pouště přešla do stromy zalesněných krajin. I zvířat přejetých na silnici notně přibylo. Cesta probíhala velice dobře a Pein chytil dokonce i rádio „Svobodný rocker!“
„Dnes tu mám písničku pro toho týpka co si vyměnil se mnou auto, když jsem spal. V tom svém ještě nechal plnou nádrž za kterou mi zaplatil. Ou jé! Vydělal jsem na tomhle obchodu nekřesťnaský peníze a za to bych mu chtěl věnovat tuhle písničku kterou jsem sám složil.
Ou jé Kakuzou! Ou jé Kakuzou je ou jé!
Mám rád lidi co si se mnou auto vyměněj!
Jsem rád, že už se nevrátí a nic nezměněj!
Já jsem hustej a kchůl rocker!
Tak už mě k***a neser!
Ou jé ou jé!“ Pein raději rádio vypl.
„Takže není mrtvý, aspoň něco dobrého. Nejsem vrah.“ Opřel si hlavu o volant a vydechl úlevou. Jen co zvedl hlavu uviděl chodce jak přechází po silnici. Nestačil vůbec zareagovat. Blonďatá hlava přistála Itachimu v klíně. Krev ozdobila přední sklo.
„A už zase jsem,“ zapnul řidič stěrače, aby se zbavil té nežádoucí červené barvy.
„Oh, fuj,“ prohlížel si Uchiha hlavu. „má patku přes oko. Zabiješ emo posílíš kulturu národa.“ Vyhodil hlavu z rozbitého zadního okna ven na silnici.
„To jsem vám říkal? Zašel jsem do jednoho pochybného baru pro podobný zobany se sklonami k sebepoškozování. Podobnej týpek jak ten co jsi ho zrovna sejmul tam seděl v koutě a šmrdlal si zápěstí žiletkou. Asi po půl hodině přišel k němu takovej nařachanej borec a vytáhl nůž se slovy: „Když něco dělám tak pořádně!“ a šmikl ho do toho zápěstí. Tos měl vidět ten hukot jak pobíhal po tom pajzlu a řval, že krvácí.“
„Tak to je dobrá historka!“ Chlámal se Pein smíchy při tom pomyšlení. Z kufru byl také slyšet smích. Pouze Konan nezměnila svůj pochmurný obličej a hladila si svoje polštáři zvětšné břicho.
„Blížíme se k nějakému mostu,“ ukázala Blue prstem.
„A kurnik federálové z Anbu jednotek stojí za mostem.“ Narovnal se Pein za sedadlem řidiče.
„Buď v klidu a určitě nás nezastaví.“ Uklidňoval všechny Itachi.
„Vážně?“ Zeptal se řidič.
„Ne, jsem v hajzlu jak Baťa s dřevákama!“ Itachi začal panikařit.
„Dochází mi vzdůch!“ Ozval se Tobi z kufru.
Zde skončilo Peinovo vzpomínání na předchozí dva dny. Už zbývalo pouhých pár kilometrů a jsou za hranicemi a zpátky doma. Jen pár kilometrů…

„Chci dítě,“ poručila si Blue.
„Hned teď? To ti ho mam někde ukrást?“ Pein rozhlížel jestli kolem neběží nějaký malý capart.
„Ne, chci mít dítě s tebou. Udělej mi ho hned teď!“ Její hlas byl nekompromisní.
„Co si myslíš? Že jsem stroj, kterýmu poručíš a hned to půjde? Mimo to nejsme tu sami.“ Řidič pohodil hlavou dozadu, aby upozornil na pasažéry.
„Na mě neberte ohledy. Klidně se půjdu projít,“ rozhodil Uchiha ruce.
„Na mě ohledy taky neberte půjdu s Itachim.“ Ozval se Hidan z kufru.
„Tobi se chce dívat!“ chvíle ticha. „Au, Hidan mě mlátí!“
„Nechci děti…“ zakroutil Pein hlavou.
„Jakto? Pomysli na ty krásné věci co s dětmi zažiješ.“ Itachi vykoukl k řidičovi.
„Třeba?“
„Třeba až vyrostou a vypadnou z domu. Tos měl vidět mojí mámu. Šťastnější by nebyla ani, kdyby vyhrála v loterii a pořídila si basketbalovej tým Kamenný.“ Uchiha dál vzpomínal na radost své matky.
„Víš, lásko, já jsem ti zapomněla něco říct,“ Blue si vyndavala polštáře z pod trička. „Tenhle výlet byl jenom taková zkouška jestli bys byl dobrý otec pro naše děti. Už je to asi měsíc co jsem vysadila prášky a čekám dvojčata.“
Pein zbledl.
„Pein junior! Můžu jít za kmotra?“ Opět Itachi ze zadních sedaček.
Hranice byly k vidění, avšak Pein dupl na plyn.
„Proč jsi mi nic neřekla!?“ Vyštěkl naštvaný řidič.
„Bála jsem se!“
„ČEHO?“
„Že ti rupne v kouli jako teďka a oba nás zabiješ!“
„Já… já budu táta… lhala jsi mi… ale budu táta… Pein junior… Itachi kmotr… Kakuzo nám zazpívá na svatbě… v Hidanově hotelu můžeme uspořádat hostinu… cestou položíme kytičku na hrob neznámého přejetého emaře s blond vlasy…“ Peinovi se zamlžily oči ve snění o věcech budoucích.
„TAK ZASTAV!!!“ Vřískala Blue s Itachim.
„No jo.“ Pein dupl na brzdu a zastavil jen tak tak před závorou oddělující hranice.
Pasy kontroloval všem velmi povědomý blonďák s patkou přes oko.
„Neviděli jsme se už?“ prohlížel si Uchiha policistu.
„Je to možný. Strašáky s mojí podobiznou jsou u silnic a odrazujou tak zvířata, abychom tomu dodali realitu jsou vycpaný krví a vnitřnostma krav a prasat z místních jatek.“
„To je tak opravdové,“ vzpomínal Itachi na hlavu, jenž mu přistála v klíně.
„Takže fakt nejsem vrah… a zrovna se mi to zalíbilo…“ Peinův pohled utkvěl na postavu, která se rozhlížela přes silnici. „Stačí tak málo!“ Už chtěl dupnout na plyn, ale ruka Blue ho zastavila. Byl opět klidný a vyrazili domů.

Za peníze, které získali od Tobiho vystrojil Pein s Blue nádhernou svatbu. Hidan za utržený peníz mohl opravit svůj schátralý hotel. Itachi si na svatbě našel holku, kterou mohl psychicky deptat. Tobi dál chodil světem a jezdil s lidmi v kufru. Kakuzo vydal sólovou desku a Deidara začal prodávat své hadrové strašáky ve velkém farmářům na všech pobřežích.

The End!