Až do konce...

‚Možná bych to měl přece jenom vzdát,‘ projela mi hlavou myšlenka natolik silná, že jsem se jí jen ztěží mohl dokázat ubránit. ‚Třeba už není žádná naděje. Možná mám zemřít zrovna takhle.‘
Byl jsem vyčerpaný a věděl jsem, že smrt je jediným možným vysvobozením z drtivé náruči bolesti a utrpení. Těžce se mi dýchalo, ústa mi zaplavila trpká chuť vlastní krve. Viděl jsem ji všude, kam jsem jenom dohlédl. Lemovala mé bezmocné tělo a pomalu se rozepínala do všech stran. Chvíli jsem váhal, jestli ještě stále žiji, protože jsem si rychle uvědomil, že bolest ustává. Ještě před chvílí jsem měl pocit, že je mé tělo trháno na kousky, nebo spalováno nesnesitelným žárem. Teď jsem cítil pouze chlad, který se rychle rozšiřoval z konečků prstů až do mých paží.
Ležel jsem na zádech a smířen s koncem jsem hleděl na zataženou oblohu. Nyní už jsem nebyl schopen sebemenšího pohybu. Jenom jsem pozoroval temná mračna a čekal, až naposledy vydechnu a mé tělo se promění v kus ledu.
Před očima mi proběhl celý život. Dokonce i události, na které jsem dávno zapomněl, nebo je vymazal ze své paměti. Viděl jsem sám sebe jako opuštěné dítě bloumající ulicemi jako stín někoho, kdo nikdy neexistoval. Byl jsem tak sám. Mohl bych říct, že jsem byl pro lidi jako vzduch, jenže vzduch je pro život nepostradatelný a to já jsem nikdy nebyl. Tenkrát, když jsem sotva dokázal to, co umím dnes, jsem si dal slib. Budu dřít dnem i nocí, abych se jednoho dne stal silným mužem, jenž si zaslouží úctu a lásku.
Byla to jediná věc, pro kterou jsem žil. Trénoval jsem, dokud jsem si nerozedřel klouby. Nové techniky jsem se učil dlouho do noci, dokud jsem vyčerpáním neusnul na tvrdé podlaze. S odstupem tolika let mám chuť zasmát se mému starému já… Kdybych měl ovšem alespoň tu špetku drahocenné energie.
Snažil jsem se, jak jsem jenom mohl… Bylo to vůbec k něčemu dobré? Teď, když jsem již jedním krokem na onom světě, dívám se na věci docela jinak. Proč se snažit? Úctu si s sebou do hrobu nevezmu.
Zavírají se mi víčka. Obloha se pomalu vytrácí, dokud nezmizí úplně. Je to konec?
Z posledních sil se mi vybaví tváře těch nejbližších. Lidí, kteří mi byli drazí a pro které je mi ctí zemřít.
První je Jirayia. Člověk, který mi byl mistrem i rodinou. Byl mým průvodcem na trnité stezce života a já mu vděčím za většinu svých dovedností. Brzy se s ním shledám. Schválně, jestlipak v nebi šmíruje duše mrtvých žen?
Druhá tvář patří Sakuře. Jediné dívce, kterou jsem kdy miloval. Byla mi vším. Mým hnacím motorem. Vždy jsem chtěl být silnější, abych si získal její obdiv. Doufám, že si na mě vzpomene i za několik let. Až bude stará žena, třeba bude vnoučatům vyprávět o tom praštěném klukovi, který jí vždy pil krev a nakonec se nechal zabít…
Iruka-sensei. První, kdo mi podal pomocnou ruku. Člověk, který byl ochoten chránit mě za cenu vlastního života v době, kdy mě všichni nenáviděli.
A poslední on… Sasuke. Ten, pro kterého nikdy nebudu dost dobrý. Nikdy mu nebudu takovým přítelem, jako je on mě. Ve srovnání s ním budu vždy ten slabší… Vlastně… Teď, když umírám jeho vlastní rukou, připouštím si to mnohem snáz. Stejně mu ale odpouštím, protože… On je to nejdražší, pro co jsem kdy bojoval.
…Zemřu při ochraně svého domova, Konohy. I když má tvář nikdy nebude zdobit její monumentální kamennou stěnu, jak jsem si vždy přál, snad na mě lidé nezapomenou, když jsem pro ní obětoval život, stejně jako velcí vůdci přede mnou.
Celý život jsem žil jako obyčejný člověk. Zemřu tedy jako hrdina?
„Nemuselo to tak skončit,“ pronesl povědomý hlas a vrátil mě do reality. Jako blesk z čistého nebe, přišlo to tak náhle. Nový elán. Otevřel jsem oči, abych pohleděl do těch jeho.
Skláněl se nade mnou a když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem v jeho bledé tváři neviděl tolik emocí. Sledoval mě hrdě, přesto bolestně. Jako vítěz a poražený zároveň. Vykašlal jsem trochu krve a pár kapek skončilo i na jeho košili. Dál mě ale zaujatě pozoroval.
„Ty jsi nestál v cestě mé pomsty, mohl jsi žít.“
„Sasuke. J-Jestli se chceš pomstít Konoze, jsem první na tvém seznamu. Můj život není nic ve srovnání se životy vesničanů tam za velkou bránou.…“ zasípal jsem a poslední věta mě donutila vzpomenout na všechny ty lidi.
‚Třeba už není žádná naděje,‘ pomyslel jsem si před pár minutami. Teď ale vím, že má cenu bojovat o každou čistou a nevinnou duši…
Pomalu se zvedám ze země a bolest, která se vrátila stejně rychle jako vůle žít, mě ujistila, že smrt si ještě chvíli počká. Když už mám zemřít, nedám svůj život tak lacino.
Sasuke pootevřel ústa překvapením, ale hned je zase zavřel a ostražitě ustoupil o pár kroků dál. Zeptal se: „Tak tedy?“
Zasmál jsem se. Nehledě na to, že smích můj stav jenom zhoršoval.
„Můžeme se snažit sebevíc, ale nikdy nebudeme jeden druhému rozumět,“ řekl jsem a vyrazili jsme proti sobě. Na život a na smrt…

Chránit své milované i za cenu vlastního života… To je má cesta ninji.