Zraněná květina

Těm, kterým se nelíbilo Hidden in the Darkness, nedoporučuji číst...

Zraněná květina

Mladík v pokleku klesl na podlahu. V hlavě mu zněla stále její slova a tak udělal, jak mu řekla, než zmizela hlouběji v domě. Rozpačitě se rozhlédl po jejím pokoji. Byl tu už mnohokrát, ale teď mu to připadalo takové jiné a zvláštní…
S jakousi podivnou nervozitou si položil ruce na stehna a otřásl se zimou. Dřevěná podlaha nebyla studená, ale jak to bývá na podzim, do domu se vkradl chlad a vzduch rychle pochytil jeho teplotu. Cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz, když se mu po nich pomalu kradla další červená kapička, aby se mu v zápětí vpila do již stejně zkrvaveného oblečení…
Za chvilku uslyšel ten zvuk. Pohotově zvedl hlavu, v očích jakýsi provinilý pohled. Nerad by narazil na další obyvatele domu…
Naštěstí to byla ona. V rukou nesla bílou krabičku, z níž vylézal cíp obinadel. Vzhlédla, na tváři se jí objevil plachý úsměv.
„O-ošetřím ti rány…“ zopakovala to stejné, co říkala předtím, než odešla. Potom už mlčela. Nemusela říct jediné slovo a mladík pochopil, že si má sundat horní část oděvu, jenž byla již beztak potrhaná a zbarvená krví.
Klekla si za něj a začala rozdělávat lékárničku. Zkoumavě se na ni ohlížel. Dezinfekcí navlhčila vatičku, pak se mu znovu podívala do očí a on se otočil zpět. Pomalu mu začala otírat četné rány na zádech…
Ten dotyk. Její jemné ruce…
Mladík se ošil, nevydal však ani hlásku, i když ho to muselo značné pálit. Nenapadalo ho, co říci, a tak oba udržovaly ticho. Její dotyky ho jakoby uspávaly, přestože občas způsobovaly tu mravenčivou bolest. Byly plynulé a jemné…
Obrátil hlavu k velkému podlouhlému oknu, táhnoucímu se až k podlaze, jenž bylo jediným, avšak dostatečným zdrojem světla pro celou místnost.
Nad podzimní krajinou se klenula ponurá šedá obloha. Zem však zdobily barevné listy, se kterými si občas pohrával vítr, při své cestě. Skrze okno sledoval zahradu, na níž se zelenala poslední tráva. Mezi jejími stébly prosvítaly bílé kamínky, vedoucí v cestičce až k miniaturnímu jezírku a dřevěnému splávku, který byl v této roční době nepoužívaný…
Zahrada byla vcelku udržovaná, a i přes naváté listí, které se občas smočilo ve vlhku kaluže a zůstalo přilepené na zemi, vypadala úhledně.
Podzim sem přicházel v celé své kráse…
Potom mu však z nenadání utkvěl zrak na jedné a nejspíš poslední květině. Byla tam, jediná a osamocená. Vítr ji také podrobil svému náporu, ona však stále přežívala a vždy se znovu narovnala… Zdála se být křehká, přitom v sobě však skrývala sílu. Její světloučké, fialové okvětní lístky přecházely do jakési krémové bělostné, jenž v něm nevědomky vytvářela dojem jemnosti…
Někoho mu připomněla… Svou zvláštní krásou…
Potom však jako náhodou vítr přidal na síle a její drobné jemňoučké lístky dále neodolaly náporu. Odtrhly se a pluly v těch nekonečných výrech…
Chtěl vykřiknout, zastavit to, uchopit ten okamžik… Jeho hrdlo však jako by bylo němé…
Přivřel oči a sklopil hlavu.
Na podlahu dopadla s ťuknutím slza…

Ihned znovu zvedl hlavu. Byla to… slza? Ne však jeho… Neotočil se a vlastně se pokoušel dělat, že se nic nestalo, dívka za ním mu stále čistila rány…
Sledovala snad tu květinu taky…? Napadlo ho. Potom to však zavrhl.
Ne, kvůli tomu by přeci…
Znovu hleděl před sebe. Ticho narušoval jen ten zvuk, jak se houbička tře o jeho kůži či jen to žblunknutí, jak dívka nakláněla skleněnou lahvičku s dezinfekcí…
Neviděl jí do tváře, ale… Cítil, jak jí po tváři sklouzla další slza. Slyšel, jak potichu nezřetelně dýchá, neuvěřitelně dobře zadržuje vzlyky… A úplně si dovedl představit, jak jí cukají koutky… Jak se snaží sama před sebou skrýt pláč a předstírat úsměv…
Vyslovil její jméno, v tom údiv či zvláštní otázce. Nechápal její pláč a chtěl znát jeho důvod…
Dívka přestala. Zastavila svůj pohyb. Cítil, jak se její ruce chvějí. Pomalu je sundala z jeho zad a položila si je na stehna. Dlouho mlčela, až po chvilce její hlas přerušil ticho.
„J-já…“ znělo první slovo. Pochopil to. Během toho ticha se snažila uklidnit, stále v jejím hlase však zněl smutek a pláč…
„G-gomen…“ špitla pološeptem, ale v těch slovech byla znát její lítost.
Tentokrát se otočil. Chtěl vidět do její tváře, snad aby v ní něco mohl vyčíst.
Sklopila hlavu, uhnula jeho pohledu. Slzy jí rychle a znovu vyhrkly do očí. Přes všechnu její snahu je zadržet, stékaly po její tváři…
„Zranil ses kvůli mně… Kvůli tomu, že jsem stále slabá… Je mi to líto… Gomen!“
Cítil, že i on se chvěje. Toužil něco udělat, nějak jednat, ale nebyl ničeho takového schopný…
„Díky, že… že jsi byl se mnou, ale kdyby… Nemusel jsi se zranit… Hrozilo ti nebezpečí… Mohl jsi zemřít… Jenom kvůli mně…“
Chtěl k ní vztáhnout ruku, ale ten zvláštní pocit mu to nedovolil. Cítil, jak mu ve spáncích pulzuje krev…
Sklopila hlavu. Očima znovu hleděla do země.
„Od té chvíle, co tě otec uznal, předal ti vedení klanu… Je mi to líto… Musíš tu být a…a chránit mě. Jsem jenom na obtíž.“
Při jejích slovech jím projel podivný záchvěv. Snažil se však, aby to na něm nebylo znát.

Přítěží…
Dřív jsem si to myslel. Byl to přeci můj úděl, chránit vás. Neměl jsem na výběr…

„Neji-niisan, díky, že jde se mnou!“
„Váš otec mě tím pověřil, plním jen svůj úkol.“
„I tak… Arigato“

Vždycky jste se usmívala, i potom, co jsem vám udělal na chuninských zkouškách. Před pár lety i teď… Musel jsem vám dělat společnost. Nejdříve to pro mě byla otrava, často jsem na vás byl nepříjemný… Byla to má povinnost, výměnou za výuku vašeho otce, která měla patřit původně vám…
Ale po dobu, co jste se mnou byla… Už jsem nebyl tak sám, opuštěný…
Svým milým, plachým chováním, občas i dětinským jste mi dělala společnost…

„Tak a ještě otevři pusu Niisan, udělej Ááá!“
„Hinata-sama, co to děláte?“
„Teď když jsi v nemocnici…Rozhodla jsem se ti pomoct, Neji-Niisan…“
Milý úsměv…

Ale později jsem si začal zvykat, na to, že jste se mnou…

„Hinata-sama? Co se děje
„…J-já… N-nic…“
„Celá se třesete… Vážně, co se stalo?“
„Naruto-kun… Mě odmítl…Haha…“ zasmála se… Přes všechny slzy…
„Omluv mě…Proč pláču, je to ode mě dětinské…“ utírala si slzy rukama.
„Baka…“ vyslovil jsem se soucitem…
Objal jsem vás, protože…

Až možná teď si uvědomuji, jak moc…

„Neji-niisan… Je to má vina. To, že musíš být stále se mnou. Kdybych se nenarodila v Hlavní rodině, nikdy bys nebyl sám. Nic takového by se nestalo… Prosím… Nech mě skončit můj život“ Mladík ztuhnul. Zvedl ruce.
„Bude… bude to pro tebe lehčí, nebudu zatěžovat klan… Už nebudeš mít povinnost mě chránit. Klan má nového silného vůdce, nechci, aby o něj přišel, kvůli někomu slabému, jako jsem já…“ otevřel rty, aby něco řekl, hlas se mu však zadrhl v krku.
„Stále nerozumím, proč mi tak dlouho říkáš sama…“

…jak moc jste pro mě důležitá…
Co byl ten pocit… To bušení srdce. To, že nevím, co mám říct, při pohledu na vás…
Ten příjemný pocit, když jsem s vámi… Když mi podáte ruku, usmějete se… Každý den vedle vás…
…Miluji vás, Hinata-sama. Jako muž, jako já, Neji…

„Baka! Neříkejte tak hloupé věci Hinata-sama! Jediný důvod, proč jsem s vámi zůstal je, že jste… jste pro mě velice důležitá…“ Vyhrkl rychle a když ji chytil za ruce.
„Neji… Co… co jsi to řekl?“ špitla.
„Neji.niisan, proč… proč brečíš…“ Rukou mu setřela slzy z tváře.
„Pravda je… že… že Hinata-san… Jsi pro mě moc důležitá a já… já…“ zakoktával se. Držel ji za ruku. Hleděl do jejích světlých pronikavých očí…
Její rty se pohnuly… Cukly a na tváři se jí objevil úsměv…

Ani nevíš jak moc… Jak moc jsem potřebovala tato slova slyšet…