Oheň a led 1

Mno takže představuju další sérii!!! Napadlo mě to při koukání na Shinobi!!! (co všechno televize nedokáže... ) Spolupráce s Ketsueki_Gaara!!! :)
***

První příznaky

„Vítej, Naruto,“ pozdravil starý muž přívětivě.
„Zdravím,“ odpověděl blonďatý kluk s širokým úsměvem na tváři, zatímco si sedal na barovou stoličku.
„Co to bude dneska?“ zeptala se mladá hnědovlasá dívka.
„Jako obvykle, ale dneska zkusím deset najednou, třeba prolomím rekord.“
Ayame se zvonivě rozesmála a šla se pustit do přípravy Ramenu.
„Jak probíhal tréning?“ prohodil Teuchi, stojíc ke chlapci zády.
„Skvělý, Zvrhlý poustevník mě chce naučit nový Jutsu. To budete koukat!“
Muž se rozchechtal. „Zdá se, že tě čeká spousta práce.“
„Možná, ale pokud mě budete i nadále zásobovat Ramenem, zvládnu to levou zadní.“
Okolím se neslo hlasité řinčení nádobí.
„Tady to je.“ Ayame postupně položila před Naruta dest velkých misek.
„Tak s chutí do toho,“ promnul si ruce. Vzal hůlky a pustil se do první misky, která k němu byla nejblíž. Hnědovláska se vesele uchechtla, když vtom vešla jakási postava. Mladík, zřejmě Ayamina věku, měl delší vlasy se zvláštním odstínem rezavé, kolem hlavy se mu skvěla bílá látková čelenka. Oděv tvořilo černé tričko, béžová rozepnutá košile a černé volnější kalhoty. Kolem ramen mu visel světle hnědý plášť, jenž zakrýval i část trupu. Ovšem ze všeho nejvíc dívku upoutaly jeho zelené oči.
Dívala se na něj jako omámená, neschopna pohybu. I on si ji prohlédl. V tu chvíli zrudla, protože na sobě měla zašpiněnou zástěru, a vůbec vypadala jako šmudla. Naruto už pojídal svou třetí misku, zároveň nechápavě těkal pohledem z Neznámého na Ayame. Zavládlo poněkud nepříjemné ticho, jak všichni nehnuli ani brvou, rušeno pouze chaosem zvenčí.
„Ehm, Ayame, obsluž nového zákazníka,“ pobídl ji otec.
„A-ano. Dobrý den, co si... co si dáte?“ vykoktala automaticky, stále mimo.
„Jenom vodu, prosím. Hodně ledovou,“ odpověděl, nespouštějíc ji z očí. Jeho hlas byl podivně hrubý, ale zároveň i jemný. Měl takový tajemný nádech. Dívka se beze slova otočila a namířila si to k pracovnímu stolu. Tam se opřela o desku, aby neupadla.
„Co je to s tebou?“ zeptal se starostlivě Teuchi.
„Nic... nic mi není,“ odpověděla, duchem nepřítomná. Podezřele se na ni zadíval, načež jí přiložil ruku na čelo.
„Horečku nemáš,“ konstatoval zadumaně.
„Ne, vážně, jsem v pořádku. Zřejmě pracovní stres,“ zašeptala, aby ji slyšel jen on. Roztřesenými prsty uchopila sklenici a nalila do ní vodu. Pak přistoupila k pultu, položila ji před mladíka, čímž se na něj musela znovu podívat. Ještě na ni koukal, zřejmě se po celou tu dobu nepodíval jinam. Dokonce se ani neposadil.
„Prosím,“ řekla se zarudlými tvářemi. Beze slov vzal sklenici do ruky. Ayame si nemohla nevšimnout, že se zevnitř zamlžila. Malinké kapičky pomalu stekly po skle dolů a zanechaly za sebou tenké cestičky. Opět střelila k mladíkovu obličeji. I kdyby měl ty nejstudenější ruce na světě, nebyl by schopen až takhle sklenici ochladit, teda pokud nebyl ninja. Prohlédla si ho ještě jednou, ale čelenka nikde. Zaklonil hlavu, obrátil sklenici dnem vzhůru a nalil do sebe všechnu vodu. Při představě jak musela být studená přeběhl Ayame mráz po zádech.
„Máte... máte ještě jiné přání?“
Položil před sebe prázdnou sklenici. „To bude vše. Kolik platím?“
„V pořádku, na účet podniku,“ zavrtěla hlavou. Teuchi i Naruto na ni překvapeně pohlédli.
„Děkuju,“ přikývl. Poté vstal, načež zmizel tak tiše, že kdyby se na něj nikdo nedíval, žádný z těch tří by neměl ani ponětí, že už odešel. Hnědovláska se najednou zavrtěla.
„Jdu se projít,“ řekla zničehonic.
„Buď opatrná, je skoro tma!“
„Neboj, otče, za chvíli jsem zpátky,“ odpověděla spěšně. Odhodila zástěru, načež vyběhla ven. Oba dva se za ní dívali, jak mizí za prvním rohem.
„Co je jí?“ zeptal se blonďák udiveně.
„Vůbec nevím,“ pokrčil muž rameny.

Rychlými kroky bloudila ulicemi a rozhlížela se. Nebylo možné, aby se jen tak vypařil, zvlášť, když měl náskok pouhých pár vteřin. Hledala půl hodiny, ale nikde ho nenašla. Nakonec se unavená zastavila u Akademie, kde si sedla na Narutovu oblíbenou houpačku. Zklamaně pohupovala nohou, oběma rukama se držejíc za provazy houpačky. Poškrábala se na předloktí, které ji najednou začalo nepříjemně svědit. Pohlédla na ně, čímž s překvapením zjistila, že je celé popraskané. Nejistě odloupla kousek suché kůže o velikosti jahody a podržela si ho před obličejem.
„Já šupinatím?“ zašeptala. Odloupla i zbytek. Náhle celým jejím tělem projel chlad. Uvědomila si, že zapoměla svetr v práci. Rukama si objala hrudník, aby udržela alespoň to málo teplo. Vtom jí v hrudi podivně zašimralo. Zakašlala, ovšem tu z jejích úst vyšlehl malý plamínek rudého ohně.
***

V příštím díle: Co znamenají Ayaminy změny? Kdo byl ten záhadný mladík? Napíše Ketsueki!!!