manga_preview
Boruto TBV 07

Přede mnou se neschováš.

„Zachraň ho, Hano. Musíš ho zachránit. Slyšíš mě, prostě musíš. Hano!“
„Kibo, slyšíš mě. Kibo! Kibo, neper se se mnou. Snaž se uvolnit a uklidnit. Jak tě mám takto ošetřit. Tak mě přece poslouchej. Kibo!!!“
„Hano, zachraň ho. Prosím! Musíš. On… on… on mě zachránil. On udělal všechno, co mohl a zachránil mě. Slyšíš to, Hano!“
„Zatraceně Kibo, snažím se dělat, co můžu. Tak mě nech sakra pracovat. Potřebuju se soustředit.“ Odpověděla mu jeho sestra. Celý její obličej byl zamračený a její ruce byli od krve – od jeho krve. Na stole před ní ležel Akamaru a naprosto nejevil žádné známky života. Hana se k němu sehnula a snažila se zachytit sebemenší známku toho, že zvíře dýchá. Její ucho bylo doslova přilepené k hrudníku psa. Nic. Zkusila mu dát prst před tlamu. Třeba zachytím aspoň známečku toho, že dýchá. Zase nic. Čenich byl teplý a suchý. Tak suchý, že kdyby to byli rty člověka, byli by naprosto popraskané a vysušené jako troud. „Sakra! To není vůbec dobré, co budu dělat. Žádná známka života nebo dechu. Prostě nic.“
„Hano, musíš něco vymyslet. Prostě musíš. Já ho potřebuju. Hano! Zachraň ho. Musíš!!!“ Křičel na ni tmavovlasý mladík s charakteristickými červenými znaky klanu Inuzuka ve tváři.
„Hergot, dostaňte ho odsud, ať můžu v klidu přemýšlet a pracovat.“ Zahulákala oslovená žena směrem k těm, kteří se snažili jejího bratra bezvýsledně přimět k tomu, aby se nechal ošetřit.
Sám byl hodně zraněný. Jeho šaty byli skoro celé roztrhané. Pravou ruku měl samý šrám a odřeninu. Na hrudníku měl několik ran od kunaiů, které ho zasáhli. Jeho levá ruka připomínala paži dřevěné loutky, protože s ní nemohl vůbec pohybovat podle toho, jak chtěl on. Byla totiž zlomená. Sám se sotva držel na nohou, ale i tak měl daleko větší strach o něho než o sebe sama. Byl to jeho přítel, byl s ním od malička a byl to nejlepší, co ho potkalo. Jeho věrný a jediný opravdový přítel. Jenom on mu vždycky jako jediný rozuměl. Přeci ho teď nemohu ztratit, pomyslel si. To nejde, teď ne. Zatraceně Akamaru bojuj. Takový bitev jsme už přeci zažili hodně a vždycky jsme se z nich dostali. Teď to prostě nesmíš vzdát.
„Shirono, potřebujeme zastavit to krvácení. Pak potřebuju zjistit, jestli dýchá. Nemůžu, ale zvládnou obojí sama. Musíš mi pomoct. Proč zatracené tak strašně krvácí. Odkud to jen může být? Žádnou ránu nevidím. A taky necítím žádné známky dechu. Ty zkus zjistit, jestli dýchá a já se pokusím zastavit krvácení.“ Zavolala Hana na světlovlasou dívku po svém boku.
„Hai, Hana-sama. Jdu na to.“ Odpověděla jí dívka a dala se do práce.
Chvíli bylo ticho a zdánlivě se nic nedělo. Jen zoufalý křik Kiby se rozléhal celou místností. Ještě pořád to nevzdal a nikomu se nepodařilo dostat ho pryč a přinutit ho, aby se nechal ošetřit.
„Mám to. Mám to krvácení. Podej mi šití Shirono. Zatraceně, tak toto by mě nikdy nenapadlo.“ Zavolala vyšší a starší žena na svoji asistentku. Ta okamžitě přestala s tím, co právě dělala a poslechla ji.
„Hana-sama, podařilo se mi zachytit stopy jeho dechu. Byli sice dost slabé, ale dýchá. Myslím si, že pokud mu to rychle zašijeme a vyčistíme, mohl by to zvládnout.“ Odpověděla jí dívka mezitím, když jí podávala soupravu na šití. Starší žena pouze přikývla. Její výraz už byl o něco klidnější, ale na čele měla pořád ještě ty dvě vrásky. Vždycky se jí tam dělali, když se na něco pekelně soustředila.
„Hano, tak co je. Řekni mi přeci něco. Sakra, Hano řekni cokoli.“ Hulákal na ni už zase její mladší bratr ode dveří a odmítal se hnout z místa byť i o milimetr.
„Jestli ho okamžitě nedostanete odsud, tak přísahám, že mu zlomím i tu druhou ruku.“ Otočila se na jeho společníky Hana Inuzuka. Mračila se jako samotný bůh pomsty, ale vzápětí se obrátila zpátky ke svému pacientovi. Vydrž Akamaru, už to bude. Jen mi dej ještě chviličku. Pomyslela si pro sebe a dala se zase do práce.
„Kibo, pojď na chvíli vedle. Ošetřím tě a pak se sem zase vrátíš, ale musím tě ošetřit. No tak si dej přece říct.“ Přemlouvala ho růžovovlasá kunoichi zatím ještě s klidem. Snažila se ho jemně, ale důrazně vytáhnout ze dveří. Jenže se jí to pořád nějak nedařilo. Mladík se odmítal hnout z místa. Ne dokud nebude bezpečně vědět, že je Akamaru z nejhoršího venku.
„Hana-sama, omluvte mne na chvíli. Něco jen zařídím a hned sem zpátky.“ Řekla dívka své nadřízené. Ta jen rychle přikývla a dál se věnovala zašívání rány. Světlovlasá dívka popošla směrem ke Kibovi. Pohlédla mu nahoru do tváře. Musela se mírně zaklonit, protože byla skoro o hlavu menší nežli on. Vzala jeho tváře do svých dlaní a promluvila na něj. „Poslouchej mě. On to zvládne, neboj. Dokázal tě ochránit a počkat ve střehu než se k vám dostal záchranný tým, takže to zvládne. Běž se teď nechat ošetřit a počkej na mě. Přijdu ti říct co a jak. Slibuju.“ Pořád se mu dívala do očí a pořád držela své ruce na jeho tvářích. Promluvila ale k té dívce vedle něho. „Teď půjde s tebou a nechá se ošetřit. Pak ho posad dole do čekárny a počkejte tam na mě. Jak to bude možné, tak za vámi přijdu. Pohlídej ho, bude trochu zmatený, jakmile se probere.“
„Ty jsi na něho použila nějaké genjutsu?“ zeptala se jí Sakura zvědavě.
„Ne, je to jen jistá forma hypnózy. Snažím se takto uklidnit spíš pacienty, které ošetřujeme, aby zbytečně nevyváděli. Zabírá to překvapivě snadno a rychle. Pouze je pak musíš hlídat, dokud plně nepřijdou k sobě.“ Odpověděla jí nazpět. Pak se prostě obrátila a šla zpět za veterinářkou.

Kiba tam dál stál, ale už se nebránil a nepral. Sakura ho snadno přiměla, aby s ní šel vedle se nechat ošetřit. Přesto jak moc zle to vypadalo, nebylo to tak strašné. Spravila mu zlomeninu, to zabralo nejvíce času. Pak mu zacelila rány po všech kunaích. Ulevilo se jí, že ani jeden z nich nezasáhl žádné důležité místo. Pouze to strašlivě krvácelo, což dokáže mnohdy hodně vyděsit. Pravou podřenou a pořezanou ruku mu vydezinfikovala, natřela hojivou mastí a zavázala. Pak mu u sestřiček sehnala nějakou bundu místo jeho roztrhaného oblečení. Vždycky tu něco takového měli pro strýčka příhodu. Seděli teď spolu v přízemí a čekali na nějaké zprávy. Trvalo to už nějak dlouho a Sakura začínala mít obavy, že se Kiba rozčílí a zase tam vletí.
„Ty Kibo, co je vlastně ta dívka nahoře zač. Má moc příjemný vzhled, krásný hlas a zvláštní schopnosti.“ Zeptala se zvědavě mladíka sedícího po jejím boku.
Ten jen odložil na blízký stůl hrníček s čajem, který mu vnutila a trvala na jeho vypití, a zamyslel se. Přemýšlel o té dívce, o které byla právě řeč. Znal ji asi rok, no možná o něco víc. Přišla k nim ze Skryté Mlžné vesnice. Měla se tu učit a pracovat. Ani vlastně nevěděl pořádně proč. Prostě se tu jednou objevila a začala pomáhat jeho sestře v ordinaci. Milovala zvířata, to na ní bylo vidět. A zřejmě to s nimi i dobře uměla. Díky její pomoci se jim dařilo ošetřit často zraněná zvířata mnohem rychleji. Měla kouzelný a ohromně uklidňující hlas. A uměla ho moc dobře používat. Každé zvíře, malé nebo velké, mírné nebo vzteklé ji díky němu okamžitě poslechlo. Prostě se okamžitě zklidnilo a nechalo se ošetřit. Hana vždycky doma vykládala, co se jí díky tomuto děvčeti dařilo provést. Měla ji moc ráda, to věděl jistě. Ani se jí nedivil. Shirono Ookami (pozn. autora: Shirono=bílá, Ookami= vlk), tak se dívka totiž jmenovala, měl každý rád. Aby ne, ona byla ke všem milá a příjemná. Měla 18 let, takže byla o rok mladší nežli on. Také byla o hlavu menší, ale to jí vůbec nevadilo. Když někdo provedl něco, co neměl, obula se do něho s takovou razancí, že by jí to mohl leckdo jen tiše závidět. Dokázala každého přesvědčit, ale nepotřebovala výhružky nebo sílu. Prostě to svedla po svém a s rozumem. Navíc na spoustu lidí působil také její vzhled. Měla dlouhé krásné světlé vlasy, skoro by mohl přísahat, že byli téměř bílé. Vždycky je nosila svázané do culíku, který měla až úplné navrchu na temeni hlavy. Po stranách obličeje na spáncích se jí vždycky houpaly dva uvolněné neposlušné prameny. Měla krásné sytě zelené oči. Taková je asi jarní louka plná květů a svěží trávy těsně po rychlém jarním deštíku, napadlo ho, když je poprvé uviděl. Kromě toho měla drobný rovný nosík a jemná růžová ústa. Byla prostě krásná. Ale to už dávno věděl. Líbila se mu a hodně. Jediný problém byl v tom, že se mu vyhýbala. Kdykoli se k ní chtěl přiblížit, tak pokud neměla ošetřovat Akamarua, pak si vždy spolehlivě našla způsob, jak zmizet z jeho dosahu. A to pěkně rychle. Mírně nakrčil čelo, když si na to vzpomněl. Vzal zpět svůj hrníček a najednou vypil jeho veškerý obsah. Brrr! To je ale hnus, pomyslel si a otřepal se.
„Já vím, je to hořké a nechutné, ale pomůže ti to.“ Smála se na něho Sakura.
Trochu se uvolnil a chtěl jí právě odpovědět na její otázku, když se otevřely dveře a k nim pozvolna přicházela ona dívka. Byla viditelně unavená, ale v očích jí přesto běhaly šibalské ohníčky veselí. Došla až k nim a sedla si naproti. Pak zaklonila hlavu do sedačky a promluvila.
„Akamaru ztratil hodně krve, Kibo. Nevíme, přesně kolik ran utržil. Abychom to mohli zjistit, museli bychom mu oholit všechnu srst. Naštěstí to zřejmě nebude nutné. To co ho i nás nejvíce trápilo, se nám podařilo zvládnout. Největší a ty nejnebezpečnější rány jsme mu zašili. Ty menší sem mu vyléčila s použitím své chakry. Dostal antibiotika a něco na uklidnění. Teď spí, ale můžeš na chvíli za ním, jestli chceš.“ Řekla jen unavenějším hlasem. „Najdeš ho v pokoji číslo 7. Jo a Kibo, pokud bude v klidu, tak by měl jít za dva dny domu.“
„Děkuju, moc ti děkuju.“ Zavolal jejím směrem Kiba, ale to už pelášil za svým přítelem. Pouze zvedla unaveně svoji ruku a zamávala mu.

Sakura si ji chvíli mlčky prohlížela, než se odvážila zeptat se jí. „Ty jsi také medic-ninja.“
Dívka zvedla svou hlavu a podívala se na ni. „Něco takového. Moje schopnosti fungují ovšem pouze na zvířata. Pokud jde o lidi, mohu je pouze zklidnit. Nic víc s nimi nesvedu.“
„Vím, viděla jsem, co jsi provedla s Kibou, než mi dovolil, abych ho ošetřila. Náhodou to bylo velmi zajímavé. Myslíš, že bys mi mohla ukázat někdy základní princip toho postupu. Mohlo by se mi to někdy hodit při ošetřování některých pacientů.“ Měřila si ji zvědavě dál růžovovlasá kunoichi.
„Ty jsi Sakura Haruno, že ano?“ zeptala se dívky naproti sobě. Odpovědí jí bylo pouze přikývnutí doprovázené milým a vřelým úsměvem. „Myslím, že by to mohlo jít. Jakmile budu mít nějaké volno, tak se domluvíme. Doopravdy by ti to mohlo pomoci při tvé práci a v tom případě ti ráda pomohu.“ Řekla jí zpátky dívka. Pak se ale zvedla a chystala se k odchodu. Ještě než se otočila zpátky ke dveřím, kterými před chvílí přišla, řekla jí: „Teď mě, prosím, omluv. Jsem strašně unavená a ráda bych si chvilku odpočnula.“ Poté se s ní prostě rozloučila a odešla.
„Hm, vážně moc milá a sympatická dívka.“ Pošeptala si spíš pro sebe Sakura. Také se zvedla a vydala se k sobě domů. Věděla, že tady jí už nikdo nepotřebuje.

Dva dny uběhly rychleji než by člověk řekl. Kiba teď nervózně přešlapoval v sestřině ordinaci a čekal. Čekal, až přivedou jeho psího přítele a budou moci spolu odejít. Jak se od sestry dozvěděl, tak byl Akamaru naprosto v pořádku a po žádném zranění už nebylo ani stopy. Usmál se, protože právě zaznamenal její pach – její osobitý pach. Vždycky voněla jemně po fialkách. Jeho citlivý nos ji dokázal poznat podle tohoto pachu kdekoli a kdykoli. Prostě ji dokázal vystopovat bez sebemenších problémů. Co mu to ale bylo platné, když ona před ním pořád utíkala. Napadlo ho, že se jí jednou bude muset zeptat, co jí na něm tak moc vadí. Štvalo ho to a hodně. Už dávno věděl, že ona se mu rozhodně líbí. Zajímala ho a on věděl, že i on ji zajímá. Z nějakého důvodu se mu ale dál důsledně vyhýbala. Však on to zjistí. Jednou rozhodně a pak se uvidí. Usmál se tomu a otočil se ke dveřím právě včas, aby je viděl přicházet. Nemusela Akamara mít na vodítku ani tak něco. Poslouchal ji doslova jako pejsek. Svýma očima ji doslova hltal a sledoval každý její pohyb, každé jemné zachvění jejích řas. Zbožňoval ji. Kiba se tomu musel až pousmát. Ach Akamaru, tak ona tě taky dostala, napadlo ho. Podívala se jeho směrem a mírně zvážněla. Kiba se tomu trochu zamračil, ale dál mlčel a čekal, co řekne ona.
„Tak tady ho máš. Je v pořádku, ale to ti sestra jistě řekla. Přesto si myslím, že do konce týdne byste měli trénovat jen slabě. Dokonce tohoto týdne rozhodně žádné mise.“ Řekla mu důrazným tónem. Pak se k němu otočila zády a odcházela.
„Shirono,“ zastavil ji Kiba ve dveřích. Otočila se k němu a čekala, co bude. „Děkuju. Děkuju ti za všechno, co jsi pro něho udělala. Možná to nevíš, ale Akamaru je pro mě mnohem víc než jen můj ninja pes. Je to můj přítel.“ Usmála se na něho. Bože, to byla nádhera. Tak krásný a hřejivý úsměv. To by mělo být snad i zakázáno, napadlo ho na moment. Byl to takový ten druh úsměvu, který vás donutí přestat myslet. Jen němě stojíte a koukáte na tu osobu před sebou. Než se ovšem Kiba vzpamatoval, byla už pryč. Akamaru mu jen drcnul svým čumákem do levé nohy. Otočil se k němu a jemně ho pohladil po hlavě. „Tak pojď, radši odsud půjdeme, ne?“

Od posledního případu uběhl už týden. Bylo krásné odpoledne a Shirono neměla ten den službu. Rozhodla se, že si udělá čas jen pro sebe a půjde se někam projít. Vždycky ráda chodila do přírody a k vodě. Napadlo ji, že by se mohla projít k nedalekému vodopádu. Bydlela na okraji Konohy, což mělo i své výhody. Byl tu relativně klid, protože Konoha je prostě jaksi živé město. Všude kolem najdete hodně lidí. Lidí, kteří se smějí, baví se a jsou společně rádi. Druhou nespornou výhodou bylo to, že to měla do lesa blízko. Stačilo jí jen projít hlavní branou a bylo to. Dnes se tedy rozhodla, že se půjde projít. Možná bych se mohla stavit za Ai, když budu mít chvilku. Ano, to bych mohla. Sice má teď sama své mladé, ale snad mi dovolí se aspoň přiblížit. Tak ráda bych ji zase viděla. Ai byla moje vůbec první přítelkyně tady. Byla to krásná šedá samice vlka obecného. Navíc to byla moje vůbec první pacientka. Ošetřovala jsem jí její přední nohu, kterou měla poraněnou od pasti lovců. Nebyla to zlá rána. Problém byl v tom, že byla Ai trochu moc velká a všichni kolem se jí tak trochu báli. Byla to totiž alfa samice a jako taková budila přirozený respekt. Její krásné hnědé oči si vás měřili jako by vám viděli až do žaludku. Nakonec mi dovolila jako jediné se k ní přiblížit a nechala se ode mne ošetřit. Ihned poté, co jsem jí ránu vydezinfikovala a zacelila pomocí své síly, se zvedla a prostě zmizela. Párkrát jsem ji pak potkala v lese, ale vždy to vypadalo, jako by mne vyhledala sama. Když mne vyhledala naposledy, okamžitě jsem na ní poznala, že bude mít brzo mladé. Bylo to zvláštní. Měla sem radost, ale ovládal mne i smutek. Věděla jsem totiž, že dokud nebudou její mláďata bezpečně odrostlá tomu nejhoršímu, že mi nedovolí přijít moc blízko. Byla opatrná a já jí to nemohla mít za zle. Snad mi ale dovolí se na ně alespoň podívat. S tímto jsem procházela kolem stráže hlavní branou ven z vesnice.
„Tak kampak jdeš dneska?“ Ptal se zvědavě Kotetsu.
„Jako vždycky na procházku k vodopádu.“ Řekla jsem prosté a zamávala jemu i jeho příteli Izumovi. Vždycky jsem měla zvláštní pocit jistoty, když sem kolem nich prošla. Kdyby mi něco venku hrozilo, nikdy by mě nepustili.
Celou scénu nedaleko za rohem pozoroval jeden mladík a jeho chlupatý přítel. Podívali se na sebe a oba přikývli. Už dávno se vzájemně shodli na tom, že se jim Shirono zamlouvá. Kiba se konečně rozhodl, že je nejvyšší čas zjistit, jak se věci mají. A proto, aby věděl, jak na tom je, musí si s ní promluvit. Pokud možno o samotě a někde daleko od lidí. Dost daleko na to, aby mu tak snadno nepláchla jako vždycky. Dneska se dost věcí vyjasní. To rozhodně. Usmál se a s mírným lusknutím prstů naznačil svému čtyřnohému příteli, že je čas vyrazit.
„Musíme být opatrní, Akamaru. Chtěl bych ji napřed chvíli sledovat, než s ní promluvím.“ Řekl mu mírně. Pes jen jemně zakňučel, aby na sebe zbytečně nestrhával pozornost kolemjdoucích. Nenápadně prošli kolem strážců, kteří jim nevěnovali pozornost. Zrovna se dohadovali nad nějakými papíry. Kiba se mírně zakřenil a v příštím okamžiku zmizel i se psem v nejbližším křoví. Vydali se po stopě – po její stopě. Oba by ji poznali kdekoli a rozhodně nepotřebovali vidět, aby ji byli schopni najít.
„Přede mnou se neschováš.“ Zašeptal jemně jejím směrem a mírně zpomalil své tempo. Přeci jen nepotřeboval, aby si ho snad všimla.

Dívka mezitím došla na nedaleký palouček, kde si sedla ke stromu. Pohodlně se opřela a čekala. Věděla, že Ai už o ní dávno ví a že pokud se rozhodne jí vidět, přijde za ní sama. Nemusela čekat moc dlouho. Ani ne za pět minut se nedaleké křoví mírně zachvělo. V příštím okamžiku z něho vyskočila nádherná samice vlka. Chvilku jen tak stála a pozorovala ji. Bylo to jako by si ji opět soustředěně prohlížela těma svýma hnědýma vševidoucíma očima. Pak se zřejmě rozhodla, že je vše v pořádku. Otočila se do křoví a jemně zavrčela. V příští vteřině se na palouček kousek za ní vybatolili tři šedé chlupaté kuličky.
„Bože, ty jsou nádherné Ai.“ Řekla Shirono dojatě. Ani v tom nejdivočejším snu nedoufala, že je k ní přivede tak blízko. Stačilo by jen trochu natáhnout ruku a mláďata by k ní určitě sama přišla. Tak moc to chtěla udělat, ale neudělala to. Věděla, že by nebylo dobré, aby na nich ulpěl její pach. Prostě tam jen tak seděla a pozorovala je. Byla to krása. Po nekonečné době se zvedla a chystala se odejít. Chtěla právě vlčici poděkovat, když ta se najednou na okamžik zahleděla někam za ní. Mírně zavrčela a vycenila své zuby. Vlčata jako na povel zmizela zase v křoví. Ona ji ale dál soustředěně pozorovala a vrčela na ni.
„Co se děje Ai. To jsem přeci já, copak mě najednou nepoznáváš.“ Divila se Shirono. Koukala na vlčici a přemýšlela, co ji mohlo vylekat.
V příštím okamžiku to pochopila. Najednou před ní stál Kiba a v pravé ruce držel kunai. Vedle něho stál Akamaru a zuřivě vrčel na vlka před sebou.
„Přestaň Kibo. Ona mi neublíží.“ Zvolala jeho směrem a chytla ho za rukáv jeho bundy.
„A jak to mám asi vědět. Je to divoký vlk a navíc se chystá bránit své mladé.“ Odpověděl jí jenom, aniž by se přitom jen pootočil jejím směrem.
„Ale já to vím. Je to moje přítelkyně. Přišla mi jen ukázat ta mláďata. Schovej ten nůž a odvolej Akamarua do bezpečné vzdálenosti a ona prostě odejde.“
Otočil svoji hlavu jejím směrem, ale pořád sledoval také vlka před sebou.
„Prosím.“ Pošeptala k němu a v očích se jí skvěly slzy.
Jemně přikývnul a poslechl ji. Odvolal psa vedle sebe a schoval svůj kunai zpět do pouzdra. Dívka jen pohlédla naposledy směrem k vlčici.
„Promiň mi to Ai. Nevěděla sem, že je tady.“ Řekla jí prostě. Vlčice se na ni ještě chvilku dívala, jako by si prověřovala, jestli mluví pravdu. Pak se prostě otočila a zmizela ve křoví taky. Byla pryč. Ona i ty mladé. Najednou Shirono popadl strašlivý vztek. Kdyby se tu neobjevil, mohla s nimi ještě chvilku být. Třeba už za ní nikdy nepřijde. Třeba jí už nikdy nebude věřit. Otočila se jeho směrem a pustila se do něj. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat. Co tady sakra děláš?“ obořila se na mladíka vedle sebe. Z očí jí přitom šlehali plameny široko daleko.
„Byl sem tu nedaleko náhodou s Akamaruem na tréninku. Zaslechl jsem nějaké slabé vrčení a prostě jsem se šel podívat, co se tu děje.“ Zalhal jí Kiba.
„Lžeš.“ Obvinila ho přímo dívka.
„Dokaž mi to. Dokaž mi, že ti teď lžu.“ Zazubil se na ni.
„Nemusím ti nic dokazovat, rozumíš. Přestaň mě laskavě sledovat. Já se o sebe umím postarat sama. Kdybych chtěla od někoho pomoc, tak si rozhodně neřeknu tobě.“ Supěla na něho naštvaně Shirono.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co sem ti udělal.“ Zeptal se jí nakvašeně Kiba. Akamaru se radši zdekoval pěkně daleko od nich a jal se sledovat okolí. U tohoto dohadování tedy rozhodně netoužil být ani v nejmenším.
„Prostě mě jen štveš. Kamkoli se v poslední době hnu, potkám tebe. Je to, jako bys byl úplně všude a vždycky.“ Ječela už na něho dívka. „Proč mi sakra nedáš pokoj a sleduješ mě. Nech mě být, Kibo.“ Dodala ještě a svými pěstmi mu mírně začala bušit do jeho hrudi.

Nebolelo ho to, rozhodně ne. Moc radost z toho ale také neměl. Copak se mohl mýlit. Copak je jí tak protivný, že se na něho nedokáže podívat a jeho přítomnost je jí protivná. Přece k němu byla až do nedávna tak milá. Všude kolem sebe rozdávala úsměv a pohodu. Vždycky se s ní tak rád bavil, když ho někdy sestra požádala, aby jí i on pomohl v ordinaci. Někdy tam prostě byl případ, který vyžadoval Kibovu asistenci. Přeci jen to byl už mladý muž. Bylo mu 19 let a měl o poznání větší sílu než Shirono. Pravdou je, že ona ji většinou nepotřebovala a plně si vystačila se svým hlasem. Někdy ho až udivovalo, když viděl, na jaké případy si dokázala troufnout. Vždycky pak seděli společně v odpočinkové místnosti, uvařili si čaj a povídali si. Bylo to příjemné a oni oba postupně zjišťovali, kolik toho mají společného. Postupem času Kiba přišel na to, že se mu dívka líbí čím dál víc. Zamiloval se do ní, ale nechtěl si to dlouho připustit. Pak se něco stalo a ona se stáhla. Držela si ho pěkně daleko od těla. A když mohla, dělala doslova nemožné, aby se mu vyhnula. Ranilo ho to a chtěl vědět, co se jí stalo.
V příštím okamžiku dostal zásah. Trefila ho pěkně do břicha. Nečekal to a tak ho to bolelo. Mírně se zlomil v pase, ale neustoupil. Místo toho ji chytil za zápěstí, aby ho přestala mlátit. Když se vydýchal a ujistil se, že to nebylo nic vážného, narovnal se a zabodl svůj pohled do jejích očí.

„Mohla jsi mi ublížit. Víš to?“ Zeptal se jí.
„To přežiješ. Jsi přece kus chlapa, ne?“ Vyštěkla na něho zpátky. Přitom sebou cukala a snažila se uvolnit si ruce.
„Nech toho.“ Zavrčel na ni Kiba. Už ho to začínalo trochu štvát. Rozuměl jejímu vzteku, ale ne úplně. Věděl, že je naštvaná kvůli té vlčici, ale jenom tím to nebylo. Bylo tu ještě něco dalšího a on se rozhodl na to přijít za každou cenu.
„Okamžitě mě pusť nebo toho budeš litovat.“ Vztekala se dívka a spalovala ho pohledem.
Kdyby mohl pohled vraždit, tak sem na místě mrtvý, napadlo ho na moment. Neměl ale čas své myšlenky pořádně prozkoumat. V příštím okamžiku ho kopla do levého kolene. Překvapila ho a on pustil její ruce. Mile se na něho usmála a zmizela. Prostě se vypařila.
„Ne! Okamžitě se sem vrať Shirono.“ Zahulákal Kiba kolem sebe. Nic. Všude bylo ticho. „Shirono, stejně tě najdu. Poznám tvůj pach kdekoli. Pokud jsi nezmizela definitivně, o čemž pochybuji, pak tě dřív nebo později najdu. Pamatuj si, že přede mnou se neschováš.“ Zase jen ticho. Kibu vzápětí přešel ten nejhorší vztek a usmál se pro sebe. No jak chceš, pomyslel si. Zavřel oči a soustředil se. Chvilku hledal, dokud jeho nos nezachytil její pach. Vítězoslavně se pro sebe znovu usmál. „Našel jsem tě a teď uvidíme.“ Pošeptal si. V příštím okamžiku zmizel také.

Nedaleko odsud ho pozorovali zelené oči. Dívka rukama objímala kmen stromu a doufala, že ho to přestalo bavit a prostě odešel. Mýlila se, o čemž se v příští vteřině měla sama přesvědčit. Někdo ji vzápětí uchopil za ramena a rychle otočil. Následovně ji tělem prudce přirazil zpátky na kmen stromu. Svoje koleno vklínil mezi ta její a obě ruce jí přidržel pevně u těla. Nemohla se pohnout, nemohla mu utéci. Nemohla dělat vůbec nic. Jenom mu koukat do očí a případně nadávat.

„Říkal jsem ti, že tě najdu.“ Zubil se na ni Kiba. Nic. Naprosto žádná reakce, jen se na něho dívala. „Myslím si, že mi dlužíš vysvětlení.“ Zase nic. Kiba zvědavě naklonil hlavu mírně na pravou stranu a podíval se jí víc zblízka do očí. Pak promluvil znovu: „Můžeme tu takto stát a mlčet třeba celou věčnost. Můžeš mi nadávat anebo se pokusit prát. Ale ať se na místě propadnu, jestli tě pustím dřív, než mi to vysvětlíš. Nevím, co sem ti provedl, ale dneska mi to rozhodně řekneš, ať se ti to líbí nebo ne.“
Mírně otočila svou hlavu vpravo. Po chvilce promluvila mírným hlasem. „Mohl bys mi pustit ruce, budu mít modřiny. Slibuju, že neuteču a ani se nepokusím ti nějak ublížit.“

Poslechl ji, ale dlaně teď opřel o kmen stromu vedle její hlavy. To bylo možná ještě horší než předtím. Přeci jen ji od jeho doteku chránilo její oblečení. Teď však cítila, jak z něj doslova sálá teplo. Polilo ji horko.
Ona se snad červená, napadlo Kibu v příštím okamžiku. Taktně o tom pomlčel a místo toho jí připomněl. „Já pořád čekám na to vysvětlení.“
Shirono bojovala sama se sebou. Nevěděla, co má dělat. Co když to špatně pochopí. Co když jí pak nějak ublíží anebo se na ni naštve. Ne, to on by nikdy neudělal. Prostě mu to musím říct a počkat, co se bude dít dál. Nadechla se a otočila zpátky obličej k němu. „Není to tak, jak si myslíš. Není to tak, že bych tě nenáviděla nebo že bys mi něco udělal. Přesně jak jsi sám řekl, vyhýbám se ti poslední dobou. Prostě nemůžu být ve tvé společnosti.“
„Proč.“ Zazněla jen jeho otázka nazpátek.
„Protože když jsem s tebou, přestávám si věřit. Nevím, kdo jsem a co jsem. Jediné nač dokážu myslet je, že sama nad sebou ztrácím kontrolu. Je to jako droga. Nenávidím ten pocit a zároveň se ho nechci za nic na světě vzdát.“ Odpověděla mu prostě.

Kiba doslova hypnotizoval každé slovo, které jí vyšlo z těch narůžovělých úst. Najednou mu bylo šílené horko a měl dojem, že mu srdce vyskočí z hrudi ven. To přece nemůže být pravda, že by měl takové štěstí. Dál se jí díval na rty a najednou pochopil, že už víc nevydrží. Sehnul se k ní a jemně jí políbil. Chutnala sladce a krásně. Její rty mu ze všeho nejvíc připomínali lesní jahody. Přestal a vzdálil se od ní. Nechtěl, ale takto by nemohl mluvit. A to, co jí chtěl říct, měl v sobě už dlouhou dobu. Musel jí to říct. To věděl dobře.
„Ty můj blázínku. Miluju tě, miluju tě už strašlivě dlouho. Držel jsem se stranou, protože jsem nevěděl, co ty cítíš ke mně. Přesto jsem nechtěl přijít o ty naše debaty. Vždycky mi s tebou bylo moc dobře. Pak ses mi najednou začala vyhýbat a já nevěděl proč. Ani ve snu jsem ale netušil, že cítíš to samé jako já. Kdybych jen věděl…“ Nedopověděl to. Místo toho se k ní znovu sehnul a opět ji políbil. Už nikdy nechtěl přestat. Ne dokud bude na živu jeden z nich. Miloval ji, tak strašně moc, že to až bolelo. A ona milovala jeho. Život byl prostě krásný.

Za 11 let v Konoze.

„Tami, můžeš sem jít na moment.“ Zavolal muž z předsíně nahoru do patra. Pak se otočil a prostě odešel do jiného pokoje. Za chvilku se ozvalo z vrchu slabé zadupání dětských nohou. V zápětí do pokoje vrazila asi tak osmiletá dívenka. Její bílé vlasy za ní vlály. Obrátila své zelené oči na otce a zeptala se ho zvědavě.
„Co je tati, chtěl jsi něco.“
Bože, jak je podobná své matce, pomyslel si Kiba. Nicméně ukázal prstem někam za ní. Dívenka se otočila a uviděla malé bílé štěně, které na ni trochu vyplašeně koukalo. Otočila se zpátky k otci.
„Je tvoje, Tami. Jmenuje se Shiroi. Starej se o ni dobře, protože to bude tvoje nejvěrnější přítelkyně. Ale vždycky měj na paměti, že to není domácí mazlíček. Shiroi je ninja pes a jednou spolu vytvoříte úžasný pár na Akademii.“
„Páni.“ Vyjekla jen překvapeně dívenka. Přišla ke štěněti blíže a prohlížela si ho. Ta malá psí slečna si ji přeměřila, vyplázla svůj jazyk a v příštím okamžiku jí olízla pravou ruku. Tami se jen zasmála a dál už ji nic nezajímalo. Nic kromě té chundelaté koule před ní na zemi.

Muž je pozoroval s jistou dávkou nostalgie. Vzpomněl si na dobu, kdy on takto dostal Akamarua. Bylo to už hodně dávno a prožili toho spolu opravdu hodně. Najednou k němu ze zadu přistoupila jeho žena, objala ho kolem pasu a svoje dlaně spojila ve předu. Opřela si hlavu o jeho pravé rameno a její dlouhé bílé vlasy se mu rozprostřely po ramenou. Samozřejmě, že ucítil její vůni dlouhou předtím. Nikdy by nedokázala uniknout jeho pozornosti, ani kdyby sebevíc chtěla. Nikdy by se před ním neschovala. Věděla to dobře. Jenže ona nechtěla. Stáli spolu a prostě jen pozorovali svoji dceru, jak si hraje se štěnětem. Oba dva se přitom usmívali.

4.714285
Průměr: 4.7 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Tomon
Vložil Tomon, St, 2008-09-03 20:02 | Ninja už: 5737 dní, Příspěvků: 1689 | Autor je: Editor ve výslužbě, Pěstitel rýže

Tohle bylo nepopsatelně krásné, dokonale promyšlené a neuvěřitelně dobře napsané. To že jsem si to mohl přečíst beru jako čest.

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Čt, 2008-09-04 13:47 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Oho, dekuji za prijemnou pochvalu Eye-wink

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele Yamata no Orochi
Vložil Yamata no Orochi, Út, 2008-08-12 09:04 | Ninja už: 5890 dní, Příspěvků: 3064 | Autor je: Prostý občan

U tvé série "Hra s osudem" jsem napsala, že se těším, až si něco od tebe zase přečtu. To jsem nevěděla, že máš připravenou takovou lahůdku.

Tohle jsem napsala u povídky "Volný jako pták." A ty přijdeš s něčím ještě úžasnějším. Krása.

FFkaři, prosím, čtěte Pravidla FF sekce!!! Evil

Kdo umí číst a psát, je gramotný. Kdo umí pouze psát, stává se spamerem!

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Út, 2008-08-12 09:23 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Eye-wink Ja si nemuzu proste pomoct. Bavi me to a vzdycky me napadne nejaka zdanliva hloupost jako obsah. Pak kdyz k tomu sednu, tak se nekdy divim, co z toho vyleze Smiling Jen mam problem nepsat to jako roman na pokracovani...

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"