manga_preview
Boruto TBV 07

První láska mladé Ayame

Zamilovala jsem se do něj na první pohled a od té chvíle jsem se snažila nespustit z něj oči, kdykoliv si přišel něco objednat, nebo se jenom procházel okolo.
Poprvé navštívil Ichiraku společně se svým kamarádem a možná bych si ho nikdy nevšimla, kdyby se spolu nekočkovali jako malí kluci.
Nenápadně jsem se usmála – přestože si myslím, že díky jejich chvilkovému rozpoložení by si nevšimli ani kdybych měla na tváři škrabošku - a přívětivě jsem se zeptala, co si objednají.
Oba dva se okamžitě vzpřímili jako vojáci a nechali pošťuchování na jindy.
„Co si dáš, Kotetsu?“ zeptal se jeho kamarád se smrtelně vážnou tváří, až se oba dva znovu rozesmáli.
Mně to ale bylo jedno, protože i když jsem tomu tenkrát nedávala takovou důležitost, dozvěděla jsem se jeho jméno.
Kotetsu se zavrtěl na židli s předstíraným dilematem. „Co bych si tak asi… Ra-… nebo ra-…? Dal bych si ramen, Izumo, ale když mě tak přívětivě zveš, nechám to na tobě.“
Izumo objednal pro každého jeden miso ramen, ale předem mě upozornil, že platit bude „ten vedle“. Dál se bavili o zcela normálních věcech, o kterých se může takový ninja bavit. A já se dál věnovala svojí práci.
To bylo poprvé…
Náš ramen si oblíbili stejně rychle jako jsem si já oblíbila jejich přítomnost. Přestože jsem si vždy zachovávala odstup a neprojevovala jsem se, pokud to nebylo potřeba, vždy jsem pozorně naslouchala jejich konverzaci.
Vlastně to patří k mojí práci - tiše tu stojím jako stín postavy, která už dlouho předtím odešla. Lidé si mezi sebou důvěrně povídají a nepovažují mě za natolik důležitou, aby měli důvod přede mnou něco tajit. Zvykla jsem si, byl to můj život, a přestože to zní hloupě, takhle jsem byla opravdu šťastná.
Jak dny střídaly týdny, dozvěděla jsem se o něm pár zajímavých věcí. S Izumem jsou přáteli už od chvíle, kdy se stali genniny, přestože to na Akademii byli velcí rivalové. Na jejich první misi zase Kotetsu spadl do řeky, nebo když stanovali, vybrali si špatné místo a zaútočili na ně mravenci… Líbí se mi, že tolikrát vzpomínají na to, co bylo a rádi se přitom smějí. Díky jejich živému vyprávění si dokážu představit, že se jejich vzpomínky stávají i mými a já jsem jim tím pádem blíž.
Své emoce jsem dokázala skrývat dokonale, a dokonce ani můj vlastní otec, který mi byl ze všech lidí nejblíže, si nemohl povšimnout žádné změny. Já si ji ale krutě uvědomovala. S každým letmým pohledem na jeho tvář se čím dál tím divočeji drásala na povrch z bezpečného úkrytu v mém nitru. Je to… Je to láska?
Asi to zní neuvěřitelně, ale až do té do by byl pro mě Kotetsu pouze člověk, jehož přítomnost jsem si přála cítit co nejčastěji. Skoro jako bratr, kterého jsem nikdy neměla. Byl to zkrátka někdo, s kým jsem se cítila veseleji a bezpečněji, přestože se mnou nikdy nemluvil. Ale teď…
Je to láska?
Najednou vše vidím ve zcela jiném světle, když mi hlavou proletělo to obyčejné slovo. Člověk ho slyší mnohokrát, myslí na to slovo, ale nikdy si neuvědomuje jeho pravou podstatu, když na něj jenom myslí. Lásku musíte cítit a mně bylo jasné, že právě to byl ten podivný pocit.
Ať už jsem byla skutečně zamilovaná, nebo jsem si to jenom hloupě namlouvala, své pocity jsem nikdy nemohla dát najevo. Dál jsem vařila nudle v našem rodinném podniku. Poslouchala jsem Naruta, jak nadšeně hltá a dopřává si svoji denní dávku ramenu. Pusu měl vždy mastnou a nejednou mu na obličeji zůstal kousek zeleniny. Dál jsem počítala účty a objednávala nové ingredience. Moc se toho kromě mého nového pohledu na svět nezměnilo.
„Ayame?“ zeptal se můj otec a já jsem si uvědomila, že jsem poněkud duchem nepřítomná. Zopakoval tedy oslovení a já se konečně probrala.
„A-Ano?“ vykoktala jsem ze sebe a div jsem samým leknutím nezasalutovala.
„Ve dřezu se hromadí špinavé nádobí po Narutovi a ty jsi pořád v tom svém světě. Měla by sis pospíšit, dnes je opravdu chladno a hádám, že se spousta lidí přijde zahřát naším ramenem.“
„Omlouvám se,“ špitla jsem provinile a dala se do drhnutí zaschlé špíny.
Otec měl pravdu. Byl velmi chladný podzimní den, vítr burácel jako kdyby nastal konec světa, tisícero dešťových kapek neřízeně dopadalo na zem a voda tvořila nepravidelné potůčky, jenž s sebou odnášely všechen písek i prach ležící na chodníku. Tady v Ichiraku, kde vzduchem proudí hřejivá vůně jídla, hledá v takových dnech azyl spousta lidí a když přijdou, máme s otcem práce až nad hlavu.
Nervózně jsem tedy uklízela a dělala jsem si starosti, kdykoliv jsem vyšla ven, abych vyhodila staré krabice. Nebe bylo temně černé jako předzvěst něčeho špatného. Vítr mě šlehal do tváře, proto jsem se raději co nejrychleji vrátila dovnitř. Ruce jsem si nedbale osušila o svoji bílou košili a pokračovala jsem v každodenní rutině.
Mohlo být krátce po třetí, když ke mně až do zadní části kuchyně pronikl povědomý hlas.
‚Kotetsu,‘ proletělo mi bleskově hlavou a najednou jsem ucítila hřejivou vlnu, která mě zasáhla stejně jako otcovo volání.
„Ayame, kde jsi?“ sháněl se po mně. Nejspíš potřeboval vystřídat, takže jsem bez váhání vykročila směrem k němu.
Netušila jsem, že když se nenápadně poohlédnu po hostech, spatřím něco tak šokujícího, že nebudu schopná dalšího pohybu. Úsměv, který se vloudil na mojí tvář při prvním pohledu na jeho postavu, zamrzl stejně rychle, jako se objevil, a vystřídal ho výraz naprostého ohromení a bolesti zároveň.
Hloupě jsem počítala s tím, že ho bude doprovázet Izumo, nebo že snad přijde sám. Rozhodně jsem si ale nemyslela, že přijde v doprovodu ženy.
Poznala jsem ji okamžitě, přestože naší restauraci navštěvovala jenom vzácně. Ty vlasy, ten plášť… Vyzývavý úsměv, uhrančivé oči… Mitarashi Anko a Kotetsu?
Ta myšlenka mě zabíjela. Jako kdyby každá buňka mého těla měla okamžitě explodovat. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že je to čistě pracovní schůzka, ale viděla jsem to na vlastní oči. On se snažil. Ano, jsem si tím jistá, že na ni chtěl udělat dojem… Možná spolu přece jenom nic nemají, ale on rozhodně chce tuto skutečnost změnit.
Zatočila se mi hlava, ztěžkly mi ruce.
Otec si všiml, že jsem přišla a starostlivě se na mě zahleděl. Dřív než však stačil promluvit, vzala jsem si slovo.
„Necítím se dobře, půjdu na čerstvý vzduch,“ řekla jsem – nebo spíše vzlykla - a obrátila se na odchod. Nevnímala jsem jeho slova. Myslím, že řekl něco o tom, že je venku bouřka a mně by se mohlo něco stát. Vážně mi to bylo jedno.
Vyběhla jsem, jak nejrychleji to šlo a zároveň natolik nenápadně, aby si mě nikdo jiný nevšiml. Konečně jsem stála v ulicích Konohy. Silný vítr mě kolébal, kapičky deště mě něžně konejšily a mísily se s mými vlastními slzami.
Cítila jsem se hloupě, zároveň bezmocně a nicotně. Moje city byly neopětované - toho jsem si byla vědoma už od samého začátku. Tak proč jsem se na něj zlobila? Proč jsem na něj měla vztek?...
Potom mi to ale došlo. Zlobila jsem se sama na sebe. Mohla jsem si za to jenom já. Udělala jsem chybu, když jsem se do něj zamilovala a potom druhou chybu, když jsem doufala, že by i on jednoho dne…
Za svoji naivitu jsem sebou pohrdala. Vždyť to bylo směšné, něco nemyslitelného.
Každopádně jsem se na čerstvém a mrazivém vzduchu cítila lépe a začínala jsem čím dál tím víc litovat, že jsem tak zbaběle utekla místo toho, abych svým citům hrdě čelila. Teď jsem byla na kost promočená, voda mi stékala všude po těle a já se chladem třásla.
Posadila jsem se na kamenný obrubník a přemýšlela jsem, jak se mám vrátit… jak mám zapomenout… jak…?
Zpozorněla jsem. Něco se změnilo a já si nejdřív nebyla zcela jistá tím, co to bylo. Potom jsem na to přišla - déšť ustal. Tedy neustal, ale najednou jsem ho na sobě necítila. Chtěla jsem se ohlédnout za rameno, ale než jsem to stačila udělat, ozval se povědomý hlas, který jsem ale nedokázala tak rychle určit.
„Ayame?“ vyslovil nejistě moje jméno, jako kdyby se k tomu už určitou chvíli přemlouval.
Uvědomila jsem si, odkud ten hlas poznávám a když jsem se otočila, pouze jsem se ve svém odhadu ujistila.
„Izumo-san?“ podivila jsem se.
Stál nade mnou a v ruce svíral deštník. Nedržel ho ale tak, aby se chránil před nárazy dešťových střípků, držel ho tak, aby nepršelo na mě, přestože jsem už dávno promokla.
„Není zrovna nejlepší počasí na to, abys tu seděla na chladné zemi. Co tu vlastně děláš?“
Když přešel první šok z toho, že mě oslovil jménem, studem jsem se začervenala. Měl pravdu. Seděla jsem tu mokrá jako myš, zplihlé vlasy lemovaly moji bledou tvář a bílá košile se lepila na kůži. Zastyděla jsem se.
A pak udělal něco, čím mě ještě víc překvapil. Posadil se vedle mě, deštník stále nade mnou, a pozorně se zadíval na protější zeď, jako kdyby šlo o to nejpozoruhodnější místo v celé vesnici.
„Potřebovala jsem si pročistit hlavu,“ pípla jsem. Nebyla to lež, jenom neúplná pravda. Napadlo mě, že nejspíš ví o tom, že si jeho kamarád sjednal schůzku. Možná si to dal do spojitosti s tím, že tu teď sedím a oči mám uslzené. Ale on byl natolik taktní, že se dál nevyptával.
„Měla by ses vrátit do Ichiraku dřív, než onemocníš. U koho si potom budu objednávat ramen?“ zasmál se. Neprotestovala jsem a oba dva jsme vstali. Bylo to jenom pár bloků, ale on stále trval na tom, že mě doprovodí. Najednou jsem nevnímala okolní počasí a na důvod, proč tu teď stojím, jsem dočista zapomněla.
A když jsme mířili do restaurace, snažila jsem se jít co nejblíže k němu, aby nás deštník ochránil oba.

Zamilovala jsem se do něj na první pohled a od té chvíle jsem se snažila nespustit z něj oči, kdykoliv si přišel něco objednat, nebo se jenom procházel okolo… Jenže lásku nemůžete poznat jen od prvního pohledu. Někdy je blíž, než si myslíte a vy o ní třeba ani nevíte…
Kotetsu už nikdy na veřejnosti nevystupoval ve společnosti s Anko. Třeba to přece jenom byla čistě pracovní schůzka, nebo jim to tak úplně nevyšlo. To je jedno.
Od toho deštivého dne chodí Izumo i Kotetsu do Ichiraku častěji než kdy před tím a stále se chovají jako malí kluci. Jenom Izumo mě teď oslovuje Ayame-chan a já se tomu v duchu směji.

Poznámky: 

Tento příběh bych chtěla věnovat Ryuuce, která se hodně zasloužila o jeho existenci a je to ukázková kamarádka.
Děkuju Smiling

4.91892
Průměr: 4.9 (37 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2016-02-11 16:27 | Ninja už: 5621 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Tuhle jednorázovku znám už tolik let, četla jsem ji několikrát a pořád mě baví svojí lehkostí a úsměvností. O Ayame toho ani dnes příliš není, ale vždycky mě potěší, když se ji pokusí někdo vytáhnout ven na světlo a něco pro ni vymyslet. K její první lásce od tebe se musím pořád vracet, své kouzlo vůbec neztrácí.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Tomon
Vložil Tomon, Pá, 2008-09-05 19:37 | Ninja už: 5737 dní, Příspěvků: 1689 | Autor je: Editor ve výslužbě, Pěstitel rýže

Tohle je vážně povedené, opravdu pěkné Eye-wink

Obrázek uživatele Kurio
Vložil Kurio, Út, 2008-08-19 21:35 | Ninja už: 5917 dní, Příspěvků: 279 | Autor je: Prostý občan

wow hafec drsná povídka

Obrázek uživatele Siboka
Vložil Siboka, Ne, 2008-08-03 20:20 | Ninja už: 5783 dní, Příspěvků: 58 | Autor je: Prostý občan

Toto je jeden z príbehov pri ktorých mi dôjdu slová...proste ma to chytilo za srdce je tam toľko pekných myšlienok...

Obrázek uživatele Haruko Hime
Vložil Haruko Hime, Ne, 2008-07-27 09:43 | Ninja už: 6171 dní, Příspěvků: 961 | Autor je: Prostý občan

Chtěla bych vám všem co nejvíc poděkovat Smiling
Yamatko, jsem ráda, že se ti to líbilo a ten úryvek (děkuju za to, je mi jasné, že sis s tím dala práci) byl báječný. Můžu se zeptat, jak se knížka jmenuje? Smiling

Obrázek uživatele Yamata no Orochi
Vložil Yamata no Orochi, Ne, 2008-07-27 09:33 | Ninja už: 5890 dní, Příspěvků: 3064 | Autor je: Prostý občan

Četla jsem a četla a najednou přišel konec. Moc milé povídání, Haruko-chan. Připomněla jsi mi kousek textu jedné knížky, kterou mám moc ráda a čtu si z ní občas jen tak pro potěšení. Teď se budu vracet i ke tvé povídce.

FFkaři, prosím, čtěte Pravidla FF sekce!!! Evil

Kdo umí číst a psát, je gramotný. Kdo umí pouze psát, stává se spamerem!

Obrázek uživatele Schrödingerova kočka
Vložil Schrödingerova kočka, Ne, 2008-07-27 00:53 | Ninja už: 5967 dní, Příspěvků: 2945 | Autor je: Prostý občan

Tak tohle je v mnoha ohledech dokonalá povídka. Krásně napsané, úžasný nápad, Izumo a Kotetsu xDD...ten konec se mi líbí...není to ve stylu amerických zamilovaných příběhů končících velkou pusou ale je to takové..milé. Je to prostě dokonalý.

“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”

Obrázek uživatele Linhe-san
Vložil Linhe-san, So, 2008-07-26 06:55 | Ninja už: 6227 dní, Příspěvků: 324 | Autor je: Prostý občan

Haruko-chan, krása, jednoducho krása. Ako už je dávno známe v jednoduchosti je krása a keď sa do nej primieša niečo z talentu Haruko vznikne naozaj krásna poviedka...
A zvlášť k mojmu momentálnemu stavu možno je láska u mňa bližšie než si myslím (och mne hrabe to si nevšímaj xD)

Obrázek uživatele hAnko
Vložil hAnko, So, 2008-07-26 00:17 | Ninja už: 5903 dní, Příspěvků: 5771 | Autor je: Editor ve výslužbě, Zatvrzelý šprt

Kde je Izumo a Kotetsu, tam jsem já, Laughing out loud proto mi zaručeně tahle povídka nemohla uniknout. Je tak obyčejná, a přece úžasná a skvělá. Přesně jak se říká - v jednoduchosti je krása! Gratuluju, Haru, že umíš takovou krásu napsat. A taky ti za ni moc děkuju. Eye-wink

~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie

Obrázek uživatele San Inuzuka
Vložil San Inuzuka (bez ověření), Pá, 2008-07-25 22:32 | Ninja už: 19811 dní, Příspěvků: 9579 | Autor je: Prostý občan

To je krásný!!! Shocked Smiling Fakt se Ti to moc povedlo!!! Eye-wink Já sice rači smutný konce ae tohle se mi líbí!!! Sticking out tongue Dávám čistých 5!!! Laughing out loud

Obrázek uživatele Darkness 4you
Vložil Darkness 4you, Pá, 2008-07-25 18:34 | Ninja už: 5837 dní, Příspěvků: 427 | Autor je: Prostý občan

veľmi pekné Smiling


Nakŕmit pleas
jo a odporúčam si pozrieť "Trik se špičatým kloboukem" Laughing out loud

Obrázek uživatele Ryuuka
Vložil Ryuuka, Pá, 2008-07-25 18:21 | Ninja už: 5922 dní, Příspěvků: 757 | Autor je: Prostý občan

tak zaprvé, tak celá tahle povídka je naprosto geniální... děkuji moc, že jsi mi ji věnovala, vážně si toho vážím a ne neděkuj, není to má zásluha, která tě přiměla tohle vymyslet, to ty jsi to napsala a vymyslela, já jen dodala, že by tam mohl být Kotetsu s Anko... vážně pěkné... já... já vážně... jsem... no dojalo mě to... Smiling vážně moc...