Sasukeho návrat 4: Bitva

Tak konečně nový díl, myslím, že se mi celkem povedl, proto ho chci věnovat San Inuzuce, která mě nejvíce povzbudila a tím donutila ho konečně napsat.

________________________________________

Měnili svou polohu, Sasuke trénoval a mezitím hledali Akatsuki, aby je mohli zničit. Jednoho dne ráno, když uklidili jejich včerejší tábor a ponořili se do země, aby se přesunuli do nějakého nového tábora, slyšeli vzdálený hluk, znělo to skoro jako nějaká bitva, tábořili zrovna poblíž Konohy, proto je hluk ozývající se jejím směrem vyděsil.
Vyrazili, čím blíže ke konoze byli, tím hlasitější hluk, nepochybně způsoben bitvou, byl. Když byli přímo pod Konohou podařilo se jim zaslechnout: „Ano, zdá se, že se Akutsuki spojili s Orochimarem a útočí na nás!!!".
Nepotřebovali si nic říkat, jen se na sebe podívali a oba věděli, co mají dělat, kolem ninjů začala vířit zrnka hlíny, Henai použila své analitycké jutsu, prohledávala bojiště, najednou našla ty, které hledala.
Itachi byl na východ od nich, než Henai Sasukeho poslala, aby s ním bojoval, řekla mu: „Sasuke, nebojuj proto, abys pomstil svou rodinu, bojuj abys zabránil Itachimu ublížit dalším tvým blízkým." , poté se vydala na jihozápad za Orochimarem.
Orochimaru právě bojoval s princeznou Tsunade, Tsunade už byla na konci svých sil, zato Orochimaru vypadal skoro, jako by ani nebojoval. Orochimaru se chystal k poslednímu útoku, vykřikl: „Sen’eitajashu!“ (stínová hadí ruka), z jeho levé ruky vyrazilo šest hadů a řítilo se přímo na Tsunade.
Hadi se ale zakousli jen do kusu hlíny, Tsunade byla v zemi, když se rozhlédla kolem sebe viděla jen asi dvacetiletou holku, která stála kousek od ní. Tu holku neznala, měla šikmé béžové oči, hnědé vlasy stažené v culíku a byla oblečená do béžové halenky s hnědými šortkami, ale divné na ní bylo, že se pobaveně usmívala.
Mezitím Orochimaru strnule zíral na kus hlíny do něhož se hadi zakousli, ,kawarimi?‘, pomyslel si. „ Ne, to nebylo kawarimi. “ , ozvalo se za ním. ,Kdo to je a jakto, že mi čte myšlenky?!‘ , zeptal se sám sebe Orochimaru.
„Na to přijdeš sám, když se otočíš a podíváš se na mě.“ Orochimaru se otočil, stála tam mladá dívka, měla celkem dlouhé vlasy a béžové oči, už ji někde viděl, ale kde?
Najednou si vzpomněl, „Áá, už vím, Zeya Henai. Zdá se, že se u tebe kekei-genkai tvého klanu přece jen trochu projevila. “ ,Trochu?‘ , uchechtla se v duchu Henai.
Tsunade nevěděla, co se děje Orochimaru je vždy dobře informován, a tahle holka je podle něj slabá, tak proč se ta holka tak pobaveně šklebí!
Orochimara už nebavilo tam jen tak stát a vykecávat se, zaútočil jako první a zahájil boj. Henai na něj byla neustále napojená svým analityckým jutsu, předvídala všechny jeho útoky a její klon je bez problémů odrážel, ,On mě nemůže překvapit!‘ , jak se mýlila.
Orochimaru nakonec odhalil její analitycké jutsu a zablokoval proti němu svou mysl.
,A sakra! Hrála jsem si s ním moc dlouho!‘ pomyslela si, když se to stalo. ,Co se mohl dozvědět?!‘ vytanulo jí na mysli, ,Rozhodně už ví, že nejsem tak slabá jak si myslel. Teď to budu mít těžší! Určitě mu došlo, že když umím analyzační jutsu, tak asi budu umět celkem dost technik, musím udělat něco nečekaného! Ale co, co nečekaného můžu udělat? Už vím, přizpůsobím tělesnou stavbu klonu tak, aby mohl používat techniky klanu Nara!‘ .
Povedlo se, klon je přizpůsoben, ale ona si chce být jistá, že útok vyjde, musí dostat klon blíž k Orochimarovi. V duchu vymýšlela plán: ,Mám se ho pokusit vyprovokovat? Ne, na to neskočí! Tak jak k němu dostanu klon, jestli tu budu jen tak stát bude mít čas přijít na to, že já se schovávám v zemi a porazí mě! Musím na něj jít s tím, co mám, když to nevyjde vymyslím něco jiného! Počkat, vždyť já můžu i stíny použít jen jako prostředek, který ho dostane na správné místo, stínem ho zaženu dozadu, tam za ním můj další klon vyvolá meč Kusanagi a propíchne ho.‘
Začala uskutečňovat svůj plán, první klon vrhnul svůj stín, Orochimaru ustupoval právě tam, kde na něj čekal druhý Henaiin klon, ten vyvolal meč Kusanagi a Orochimara probodl. Než se Orochimaru stačil vzpamatovat obalila ho hlína a rozdrtila ho.
V tu chvíli se z místa, kde bojovali Sasuke a Itachi ozval řev plný bolesti. ,A sakra mizí mu prokleté značky!‘ Henai na nic nečekala a rozběhla se za Sasukem, už byla na dohled,
,Ne, to se nesmí stát!!!‘ , běžela dál, musí to stihnout, to nesmí dopustit!
Vběhla do dráhy katany, stihla to, Sasukeho katana prošla jejím břichem jako by to byl vzduch, ale ona to zvládla, zachránila ho, katana v Itachiho ruce byla poskvrněna její krví.
Usmívala se, nehledě na katanu v jejím břiše se usmívala.
Skácela se na zem, Sasuke si k ní klekl, z očí mu tekly slzy, „Proč? Proč?" , ptal se sám sebe Sasuke. Ale Henai nebyla mrtvá, stále žila. „Sasuke, bojuj dál, já budu v pořádku, slibuju." , řekla jemným, ale přísným hlasem a usmála se ještě víc, chtěla Sasukeho povzbudit.
Itachi se začal smát, byl to nepříjemný chladný smích. Sasuke přemýšlel, ,Henai má pravdu, musím se vzchopit, musím bojovat za své blízké!‘ . Sklonil se k Henai a políbil ji, tentokrát z lásky. Našel v sobě odhodlání, pomalu se postavil, boj pokračoval a Henai už věděla, že teď Sasuke zvítězí.
Zaškubalo jí v břiše, její rána o sobě dala vědět, ale ona slíbila Sasukemu, že bude v pořádku, musí svůj slib dodržet! Jala se utvářet pečetě, na většinu svých jutsu pečetě nepotřebovala, ale na tohle ano. Vedle ní se začalo utvářet tělo, bylo, čím dál tím více podobné tomu Henainému, už jen poslední pečeť, hotovo, mezi Henaiinými těly se začal stavět most ze světla, její duše se přemisťovala do jejího nového těla. Světlo začalo slábnout, Henaiina duše už se přesunula, Henai se s velkou námahou nadechla.
Chtěla vidět, jak si Sasuke vede, otočila hlavu aby na něj viděla, jenže Sasuke a Itachi se v tu chvíli vzajemně probodli.
Sasuke probodl svou katanou Itachiho srdce, Itachi bodl Sasukeho kunaiem do břicha. Sasuke byl ještě naživu, ale ztrácel mnoho krve.
,Musím mu sehnat pomoc, jenže teď všichni bojují, nikdo nebude mít čas, aby ho ošetřil!‘ , v tom se Henai rozhodla, musí tuhle bitvu ukončit a sehnat Sasukemu pomoc, i kdyby ji to mělo stát život. Myslela jen na ukončení téhle bitvy, sbírala v sobě poslední zbytky sil.
Postavila se, zrnka hlíny začala opět vířit kolem bojujících, zase použila své analitycké jutsu, aby poznala, kdo bojuje za Konohu a kdo ne. Nepřátele Konohy začala drtit hlína. Během chvilky jí úplně došla chakra.
„Sakurooo!!!“ , zakřičela z posledních sil než ji pohltila temnota…….

Pod očními víčky jí prosvítalo jasné bílé světlo, otočila se na bok, aby mohla ještě spát, ale už to nešlo. Před očima se jí začaly míhat vzpomínky na nedávnou bitvu, pak si vzpomněla i na důvod, proč je teď tak vyčerpaná a bez chakry. Přinutila se otevřít oči, ale hned je zase zavřela kvůli bodavému světlu, které ji do nich uhodilo. Jen s námahou zvedla ruku, aby si mohla oči zastínit, a rozhlédnout se, kde to vlastně je.
Jejímu pohledu se ukázaly jen bílé stěny a několik nemocničních lůžek se spícími obvazy omotanými lidmi, nikdo z nich ale nebyl ten, koho teď hledala.
Silou vůle se na svém lůžku posadila a snažila se postavit na ještě vratké nohy. Po chvíli snažení se jí to povedlo a tak dovrávorala k jediným dveřím z pokoje. Když dveře otevřela, všimla si jí Sakura odpočívající na chodbě po dlouhých hodinách ošetřování zraněných.
„Henai, neměla bys už vstávat, musíš být ještě vyčerpaná.“
„Kde je Sasuke? Jak je mu? A jak dlouho jsem byla mimo?“, zeptala se Henai a úplně ignorovala připomínku o svém stavu.
„Pojď, zavedu tě za ním. Je v pořádku, zranění nebylo tak vážné, ale ztratil hodně krve, takže asi ještě spí.“
Henai jenom kývla a nechala se Sakurou podepřít, aby se k Sasukemu dostala co nejrychleji. Naštěstí to nebylo daleko a Henai se tak brzy ulevilo, když spatřila, jak Sasuke klidně oddechuje na svém lehátku. Sakura jí k němu přistrčila židli a odešla z pokoje, aby jim dopřála tu trochu soukromí, kterou mohli mít obklopeni několika dalšími spícími pacienty. Henai se úlevně svezla na židli a odhrnula Sasukemu několik pramenů tmavých vlasů z obličeje, i ten nepatrný dotek ho probudil a on pomalu otevřel oči, aby se podíval, kdo to u něj sedí.
Chvíli si jen tak hleděli do očí, ale pak se jejich koutky začaly zvedat do jemných úsměvů. Věděli, co k sobě navzájem cítí a že budoucnost budou od teď sdílet spolu, ať bude jakákoliv.