Itachi v botách

Takže, dopsala jsem parodii na Kocoura v botách, co víc k tomu říct? Snad jen - příjemné čtení

Byl jednou jeden muž – Sarutobi bylo jeho jméno – a měl tři nezbedná dítka: nejstarší byl Jiraiya, který si vždycky chtěl zařídit chov žabiček, kterými se to v domečku jenom hemžilo. Prostřední byla Tsunade, která každý den chodila do posilovny, proto jedním úderem dokázala i celý domeček jejich rodiny rozbořit. Tahle Tsunade s sebou pořád a stále tahala jednoho velkého, modrého slimáka, díky kterému jí všichni říkali slimáčí princezna. Její slimák taky často děsil její sourozence. Nejmladší syn Sarutobiho byl Orochimaru – ach, to byl rozený sadista. Ovšem jeho sourozenci si z něj pořád stříleli, mučili jeho hady, které měl v teráriu pod postelí a Tsunade na něj stále posílala svého slimáka.
Avšak Sarutobi byl velice starý člověk a věděl, že by měl napsat závěť. Problém byl, že za dob jeho mládí neexistovaly školy, takže neuměl psát. Tak si jednou zavolal svoje drahé dětičky a pravil: „Drahé děti. Za celý život jsem nenarazil na horší věci, než jste byli vy tři. Jiraiyo, ty jsi na výsost zvrhlý, že lecjaká yaoi fanynka na tebe nemá. Tsunade, ty jsi sprostá a hrubá víc než ten neostřílenější gangster. A Orochimaru, ty jsi takovej sadista, že Hitler je oproti tobě slaboch.“ Jeho děti vypadali jako andělíčkové, Sarutobi už i viděl křidýlka. Nejvyšší čas natáhnout bačkory, drahý Sarutobi.
„Cítím, že tu už dlouho nebudu, takže poslyšte – jestli ty, Jiraiyo, nebo ty, Tsunade, zabijete Orochimara, tak si mě tam nahoře nepřejte. A teď k dědictví. Jiraiyo, tobě odkazuji tu herku co stojí ve stáji a je na tom o něco líp než já, a taky svojí hotovost, která zaplnila ani ne půlku měšce.“ Malý zvrhlík zdvořile poděkoval. „Tobě, ty slimáčí princezničko s gangsterským slovníkem, bych odkázal tenhle domeček, co stejně za chvíli spadne, a ten mlýnek, co stojí támhle na kopci.“ I Tsunade zdvořile poděkovala. „A tvoje dědictví, ty malej sadisto, na tebe čeká ve stodole.“

Zatímco Oroušek capkal na svých dětských nožkách ke stodole, Tsunade a Jiraiya už měli dohodnuto, že spolu založí firmu Ninin s. r. o. – mouka pro všechny, k čemuž použijí mlýn a starou herku.
I dopotácel se Orochimaru do stodoly, otevřel dveře a ze dveří mu na hlavu skočila černá kočka s červenýma očima a na tvářích jí šly vidět jakési čary, asi znamení podvýživy. „No konečně mě někdo pustil ven, z těch myší tam se mi ježili chlupy na zádech.“ Orochimaru si z hlavy sundal kočku a podezřívavě se na ní díval. „Co je? Neviděl jsi kočku, co trpí rusofobií? (rusofobie = strach z myší)“ Mladík jen zavrtěl hlavou.
Kočka jen mávla rukou a zadívala se na Tsunade a Jiraiyu, kteří už někam odcházeli. „Vida vida, Sarutobi už natáhnul bačkory, co?“ Černovlasý kluk, kterému se na ruce uvelebil hroznýš královský – jediný z chovu, který přežil řádění sourozenců – se na kočku podíval. „Hezký, takže jsem zdědil kočku, která je podvyživená a bojí se myší.“
Zvířátko mu zahrozila tlapkou. „Ztichni mladej. Jmenuju se Itachi, možná se bojim myší a jsem podvyživený, ale jsem nejchytřejší zvíře na planetě, díky mně Odysseus přišel na ten trik s koněm, díky mně…“ Orouš umlčel svojí kočku. „Jasně jasně.“ Pak si zničeně sedl na kámen a tvářil se tam nešťastně, že i had a kocour to od něj málem chytili.
„Hele, kluku, sežeň mi botičky, klobouk a pytel, všechno nejlíp v červený – ale péro na klobouku chci mít paví – a já ti ukážu, že ti Sarutobi odkázal kočku s inteligencí, která se rovná slanému stratégovi Shikamarovi Bonaparte.“ Had plus Orochimaru zvedli svěšené hlavy, koukli na sebe a přikývli.

O den později náš malý kocourek Itachi honil po poli jak nějaký pytlák s rudým pytlem koroptev, a pořád jí ne a ne polapit. Orochimarovi bylo z tohohle vážně trapně, tak poslal hada, aby jeho kocourovi pomohl. Nakonec Itachi nacpal koroptev do pytle, zavázal to a kráčel jako zápasník sumo směrem paláce, kde žil tehdejší král, Zetsu III., známý všude pro svou schizofrenii, spolu se svou dcerou, krásnou Temari, která byla všude známá svým podivným účesem, vějířem, který s sebou táhla všude kam šla, a černými punčochami, které si odmítala sundat.
Statečný kocour předstoupil pře krále, poklonil se hluboce, že se praštil do čela o špičky svých bot a pravil mňoukavým hláskem: „Vážený pane králi Zetsu III. a největší schizofreniku, jaký kdy žil. Jmenuji se Itachi a chtěl bych Vám jménem svého pána předat dar.“ Obratně položil na zem koroptev, kterou tak pracně chytal. „Vyřiď tomu tvému pánovi díky, ty vychrtlá kočko, ale můj otec je vegetarián.“
Itachimu se zježili chlupy na zádech a když chtěl pronést nějakou děsně jízlivou poznámku, která by všechny zklátila n zem, byl nemilosrdně vhozen do příkopu.

Po tomhle fiasku seděli Itachi plus Oroušek na kameni u řeky a přemítali o tom, že taktika z pohádky Kocour v botách, kterou Itachi četl, asi nezabere. „Hele, počkej tady, kluku, mám nápad.“
Král a jeho dceruška si projížděli v kočáře a toho právě náš malý, podvyživený kocourek využil a shodil kočího z kozlíku rovnou na zem. Zkušeně – nebo’t přečetl hafo knížek o tom, jak se řídí kočár – koně zastavil, vletěl do kočáru a zrichtoval schizofrenického vladaře i jeho dcerušku.
Hned po tom jim představil Orochimaru, kterému Itachi taktně nakázal, aby se vydával za krotitele hadů a jeho hroznýše, kterého pojmenoval Manda. Kočí se mezitím vrátil a představil se jako Yakushi Kabuto, i on byl nadšený chovatel hadů a tak si s Oroušem sedli na kozlík a povídali si o všem, co se týká hadů.
Kocour v rudých botkách za pár šupů ale věděl, že když Orochimarovi sežene pozemky a luxusní bejvák, něco mu z toho kápne. Tak se vydal po cestě k obrovské, nehorázně vybavené vile jednoho čaroděje, co o sobě tvrdil, že je ‚ten nejlepší‘, ovšem mezi lidmi se šuškalo, že je úplně blbej.
Zastavil před velmi drahým zařízením proti zlodějům a decentně zaklepal na silové pole, načež se objevil otvor a Itachi vlezl dovnitř. Zaradoval se, že když místo chytání myší četl ty knížky, co byly v podkoroví, tak že mu je aspoň k něčemu.
Bloudil chodbami dlouho, předlouho, až dobloudil do obrovského sálu, kde na trůně opovážlivě trůnil poslední samuraj s Extrabrkem, tedy vlastně zlý čaroděj Sasuke se svým obávaným mečem. Itachi ale jest kocour velice statečný, ale i tak to s ním málem šlehlo, když viděl ten provaz, který měl kolem pasu. Tradovalo se, že s ním už hafo lidí uškrtil, protože oškubal – prosím doslova – Zlatovlásku a z toho si to lano nechal uplést, takže bylo velmi odolné.
Zatímco co Kabuto hnal koně > směr vila a rozmlouval s Orochimarem, jaké jsou chovné podmínky pro krajtu, Itachi se snažil nakopnout svůj kočičí mozeček, který měl mít stejné taktické schopnosti jako Shikamaru Bonaparte. Pak si vzpomněl, že čaroděj jest velice hloupý a předstoupil před něj.
Tyčil se nad ním jak Sarutobiho herka, když ho chtěla zkopat do kuličky, a tak Itachi neváhal a spustil: „V životě nezřel jsem takého vazáka, Sasuke, ty jistěže troufneš si na draka, on jinak zblajzne královu dceru, když draka zabiješ, smluvím vám rande, věru!“ Čaroděj si malou podvyživenou potvůrku s červenýma očima prohlížel a nakonec se sebral a šel na toho draka.
Právě v tu chvíli zaznělo klapání kopýtek a před vilkou zastavil kočár. Itachi rychlostí Kočkule 9,357 vypálil ven a řekl Orochimarovi, že musí zarytě tvrdit, že tenhle bejvák je jeho. Orouš souhlasil a nakecal králi, že tohle stavení bylo vždycky jeho, ale že je poněkud prázdné, a tak se král Zetsu III. stal jeho sponzorem a od té doby už Orouš neměl nouzi o prachy. Do paláce se přistěhoval i Kabuto a otevřeli si poradnu pro budoucí chovatele hadů a rozválcovali společnost Ninin s. r. o. – mouka pro všechny.
Zetsu se zrovna vracel ke kočáru, ale ani jeden z obou koní tam nebyl. To proto, že Temari se mazlila s kocourem Itachim a náhodou mu do kožichu vlepila pusu. S kocoura se rázem stal muž, o kterém sní snad každá pátá (s malým „P“). Tak vzali koně a odjeli za sedmero hor, devatero pralesů, osm pouští, čtvero řek, do paterých lázní, na které narazili, a pokud se navzájem nezabili, jsou tam dodnes.
Toť vše.