Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Dívám se na něj a je mi zle. Tak rychle se změnily mé city.
Kde je ten muž, který vášeň v mém nitru dokázal rozdmýchat?
Kde je ten muž, který lásku ve mně probudil a spolu se mnou ji v extázi vykřičel do černočerné noci?
Povím vám, kde je. Leží v posteli a pláče jako malé dítě. Omluvy ze sebe překotně sype, zní to, jako když se gramofonová deska zasekne. Slzy lítosti smáčí jeho tvář, z nosu se mu… fuj, nemám žaludek to dál popisovat.
Pořád blekotá to samé. Prosí, škemrá o odpouštění za to, co dělal a říkal. Jak směšný mi teď připadá, to ani nechtějte vědět.
Chci od něj odvrátit zrak. Nejde to, něco mě k němu stále přitahuje. Je jak hromádka neštěstí, která se co nevidět zhroutí. Nechápu, jak mě dokázal svést, ba co hůř, jak jsem k němu mohla něco cítit. To už jsem doopravdy tak zoufalá, že vlezu do postele s každým, jen abych zapomněla na toho, kterého jsem milovala?
Čert aby je vzal. Oba byli mezi sobci králi. Jeden zahleděný do sebe a svého těla. Druhý posedlý ochranou té, která místo něho na trůn usedla. Opravdu jeden lepší než druhý, a já husa hloupá mezi nimi. Opravdu skvělá trojka, lepší byste těžko našli.
Zoufale si povzdechnu, skočím k němu do postele. Obejmu ho a sladkými slůvky konejším jeho výčitky. Říkám mu, že vše bude dobré a není důvod, aby se dál trápil. Ty rudé šrámy se brzy zahojí, slova, která v zápalu vášně říkal, byly jen důkazem toho, jak moc po mně toužil a chtěl si se mnou hrát.
Pláč ustal, vzlyky zmizely. Už je opět klidný. Dívám se na něj, nevím, proč se mi srdce najednou rozbušilo. Že by mě opravdu ta mrcha nakonec dostihla? Ta, před kterou tolik let marně utíkám? Ne, to není možné. To mně se nemůže stát. Od toho jsou tu jiný, aby do jejího láskyplného chřtánu narvali svý srdce.
Zatřepu hlavou, snad mi to pomůže ty nesmyly z hlavy vyhnat. Něco přitom mou pozornost upoutá. Zasněně mé oči na měsíc pohlédnou. Na to bílé kolo sýra, které nás ustavičně každou noc hlídá. Přijde mi, že se na mě směje nebo se mi snad dokonce vysmívá? Proč jen mi tolik najednou jeho oči připomíná? Oči, které jsem si přála, aby mě tak bedlivě sledovaly, ony přitom ke všem mým snahám slepé byly. Tak smutné, tak kruté, tak bolestné. Takový on přeci býval, než mu jeden blbec trochu toho rozumu vtloukl do hlavy.
Povzdechnu si znovu. Vše tohle je minulost. Minulost, kterou už nelze vrátit. Musím žít spokojená s tím, co mám, s tím, po čem jsem toužila, jsem se už dávno měla rozloučit. To je už teď jedno. Zvolila jsem si a nesmím dál naříkat.
Co bylo se nevrátí.
Co mám mi musí stačit.
Přitulím se k tomu, který mi zůstal. Není to sice žádná výhra. Ale dámy, slečny, dívky, ženy, povězte, který z těch, co vedle nás leží, doopravdy je tím ternem, které jsme si vyhrát přály?
Je čas jít spát. Možná, alespoň ve spánku, se má snová přání splní. Doufat, věřit, naději mít. Ach, jak krutý je život zamilované dívky.

Ráno se nuceně probouzím, ten otrava otravný, nenechá mě spát ještě ani chvíli. Sluneční svit mě bodá do očí. Jak je možné, že noc tak rychle vystřídal den?
Protáhnu se jako kočka s ladností a úsměvem. Kosti přitom zapraskají, neřádi jedni líní, ještě se jim nechce z postele ven.
V šeru mi mé ruce přijdou nějak zvláštní. Jsou tmavší, než by měly být. Ukážu je slunci, ať odhalí mi, co je zraku zatím skryto.
Ach běda! Hrůza hrůzně děsivá sevře mi plíce tak, že nemohu dýchat.
Mé ladné štíhlé prstíky rudě se na slunci lesknou. Není to klam ani iluze, je to pravda, krutě krutá mé ruce až po lokty lesknou se krví. Co jsem to zase proboha udělala?
Oči mi sjedou k místu, kde můj milenec sladce spinká. Omyl moji drazí, čas přítomný se najednou krutě změnil na čas minulý, možná bych spíše raději měla říci na čas hřbitovní.
Leží vedle mě jak nevinný ptáček vedle kočky. Oči úžasem rozšířené, plné překvapení, které jistojistě bylo nečekané. I z mé strany je to strašný šok. Myslela jsem, že jsem vyléčena. Jak vidno, má léčba byla neúspěšná.
„Koukám, vůbec ses nepoučila, má drahá TenTen. Kolikátý už to tenhle měsíc vlastně je? Za chvíli už budou v Konoze jen starci a malé děti, jestli ti to tvé řádění někdo nezatrhne.“
Otočím se k oknu a tam stojí. Manekýn ve spandexu, na některých místech až příliš těsný. Pan šampon a model, který všechno ví nejlíp. Škoda jen, že nemá víc rozumu než svalů, které si dennodenně tím svým olivovým olejem leští.
„Mlč a nepoučuj. Stejně je to všechno tvoje vina! Kdybys byl chlap, ne baba, co se věčně v zrcadle zhlíží nemuselo se tohle stát!“
„Takže je to zase moje vina, že svůj chtíč na uzdě nedokážeš udržet?“
„Kdo tady mluví o chtíči? Tohle je projev smutku nad mým milovaným.“
„Jestli se takhle projevuje smutek, tak mě natřete dehtem a vyválejte v peří. To mi ze všeho nejvíc připomíná vraždu, má drahá přítelkyně.“
„Když já, ale nevím co se doopravdy stalo. Vždycky, když s nimi usínám, tak jsou živí, to ti přísahám.“
„Toho se drž, u soudu by to mohlo obstát. Možná bych to svedl na pominutí smyslů nebo jsi měla zatmění, třeba místo trestu smrti nebo vyhoštění ti jen pobyt v blázinci zařídí.“
„Tam už jsem byla a moc mi to nepomohlo. Co jsem neuměla, jsem se tam naučila.“
„A jak ses prosím tě ven dostala?“
„To víš, jsem dobrá herečka.“
„No, já tě ve škole viděl hrát dětem a podle reakcí rodičů a dětských psychiatrů to moc velký úspěch nebyl.“
„Za to může špatné publikum. Kdo mohl vědět, že neocení můj výkon ve hře o Řezníkovi z Písečné vesnice.“
„Mělo to být pro malé děti. Lehké, krásné, dojemné, oddychové. A ne abys jim na jevišti předvedla masakr s umělou krví.“
„Počkej, ta krev nebyla umělá. Ještě den předtím jsem…“
„Hele dost, tohle nemusím vědět. Už tak docela dost špatně spím, když přemýšlím nad tím, kam další mrtvolu mám skrýt.“
„A co třeba v lese:“
„Ten je provařený. Zrovna minulý týden tam Akamaru s Kibou pár kostí vyhrabali.“
„Orochimaru?“
„Zase v lochu. Dal bych mu tak týden, než se ven dostane. Pak s ním zase můžeme začít kšeftovat.“
„Hmmm, co Pein, nepotřebuje nějaká nová těla?“
„Od té doby, co se s Narutem dohodli na míru, má jen dvě a ty mu každý měsíc inspekce z Konohy kontroluje.“
„Nějak mi docházejí nápady.“
„Já mám jeden přímo geniální.“
„Tak povídej, ta krev už docela dost lepí a ráda bych se konečně osprchovala, abych ze sebe smyla všechno do svinstvo.“
„Tak je přestaň vraždit. Nebudeme pak mít žádné starosti s tím, jak se jich zbavovat.“
„Když já to vážně nedělám naschvál. Vždycky si vzpomenu na Nejiho a něco se ve mně zlomí a ráno jsou už mrtví.“
„A to na něj myslíš, i když…?“
„To tě nemusí zajímat, Lee!“
„No jo no, promiň, jen jsem byl zvědavý. Vždyť mně taky moc chybí.“ Smutné ticho pokoj naplnilo, jak dva přátelé (já a Lee) na třetího vzpomínali. S láskou v srdci, se vzpomínkami v mysli, s otázkami na rtech, proč jen nás musel opustit tak brzy?

„Myslíš si, kdyby neumřel, bylo by teď všechno jinak, Lee?“
„Myslím, že… ne, počkej, já vím, že ano. Občas si tak v noci přemýšlím.“
„Ty přemýšlíš!?“
„Hele, nech mě to dopovědět. Když si tady chci vylejt srdce nad tvojí mrtvolou jako tvůj spolupachatel, tak bys mohla být trošku ohleduplnější.“
„Promiň, dětské návyky.“
„Kde jsem to jen skončil? Jo, aha. Občas si tak v noci říkám, ha a máš to, kvůli tomuhle si mě nemůžeš dobírat.“
„Ale můžu, chceš vědět jak?“
„Hmm, ten ústav ti opravdu nepomohl.“
„Promiň podruhé, Lee. Teď už budu vážná. Klapka třetí, áááááá akce.“
„TenTen.“
„Lee.“
„Ty nezbedo.“
„Počkej, ty mě balíš?“
„Blázníš? Chci ještě nějakej ten pátek žít.“
„Takže po třetí a naposled. Někdy si tak v noci říkám, kdyby Neji neumřel, tak ze mě by už byl strejda Lee, protože vy dva byste do dali spolu dohromady, já bych už možná měl taky nějaké to škvrně, i když na to moc nesázím, ale stejně snít a přemítat můžu.“
„Opravdu si tohle myslíš?“
„Jo proč by ne. Vy dva jste se k sobě perfektně hodili. I když jsem tajně vždycky v nitru doufal, že bych mohl s tebou chodit já.“
„Počkej, to jako myslíš vážně?“
„Ano.“
„Já myslela, že jedeš po Sakuře.“
„Jel jsem, ale ve skrytu duše jsem stejně věděl, takový pako jako já by nechtěla. Ta se narodila pro někoho lepšího než je blbec v elasťákách.“
„Proč máš o sobě tak špatný mínění?“
„Podívej se na mě a uvidíš. Je mi třicet a jsem pořád panic. Dokonce se na mě už uzavírají sázkyn kdy o to přijdu.“
„O kolik se už hraje.“
„O deset milionů ryo.“
„To si děláš srandu?“
„Ne, myslím to smrtelně vážně.“
„Počkej, ale, vždyť teď jsi úspěšný model. To se o tebe, ženské musí prát.“
„Myslíš ty nanynky, které za nic nestojí? O ty nemám zájem. Chci někoho, kdo mě bude milovat pro to jaký jsem, a ne pro to, kolik mám zrovna na účtu.“
„Koukám, oba to máme těžké.“
„Jo, to máme.“
„Hele Lee, co kdybychom to dali spolu dohromady?“
„Copak chceš tu výhru?“ Koutky mi zacukaly v pobaveném úsměvu, který za chvilku rozzářil celou mojí tvář.
„Koukám, že do mě vidíš, ty jeden lišáku.“
„Prosím tě, kdybych tě tolik nemiloval, tak bych se ti tolikrát nesnažil zachránit zadek a nekryl bych ty vraždy. Stejně ty blbci si to zasloužili, je zvláštní, že to pokaždé byli moji konkurenti v modelingu.“ Užasle jsem na něj zírala. Neschopna jediného slova. Byla jsem v šoku z toho, co mi prozradil.

„Haló, TenTen jsi v pořádku? Není ti nic?“
„Ty jsi právě řekl, že mě miluješ?“
„Eeeee, to je blbost, řekl jsem, že tě maluji. Jo, maluji, dal jsem se na kurzy kreslení a jako jeden z úkolů byl nakreslit toho, koho máme rádi.“
„Rádi, to je slabší výraz pro toho, koho milujeme.“
„Teda vlastně, kdo se nám líbí.“
„Líbí? Další výraz spojený se skrytými sympatiemi, Lee.“
„Teda no, ach jo, sakra, fajn chceš to slyšet. Tak tě miluju, spokojená, šťastná. Třepotá se tvoje dívčí dušička blahem?“
„Nejen třepotá, přímo se vznáší a je překvapená takovým náhlým přiznáním.“
„Spíš mi připadá, nějaká najednou hodně bledá.“
„To víš, snažím se vypadat silně, skrývat své slzy, ale ve skutečnosti se pořád bojím, abych neztratila to, co je mi drahé. Zoufale se bráním strachu, Lee. Tolik jsem už toho ztratila. Nechci, abych ztratila kvůli své posedlosti vražděním, i když je čistě spontánní, i tebe.“
„Ten začátek mi je nějaký povědomý. Jako bych už ho někde slyšel. Tím nechci říct, že to nejsou tvé skutečné pocity, právě naopak také se tak cítím.“
„Dobře, fajn, dostals mě. Vzala jsem to z jedné písničky. Poslední dobou jsem byla trošku citově vyprahlá a v blázinci nám pouštěli za odměnu rádio.“
„Není to něco od Sasuke Band?“
„Myslím si, že jo, ale nejsem si tím moc jistá.“
„Mohl bych tě obejmout?“
„Počkej, co tak najednou.“
„No, chci to udělat už delší dobu, ale zatím k tomu nebyla vhodná příležitost.“
„A myslíš, vyznání lásky nad mrtvolou je vhodná příležitost?“
„No, lepší už asi nebude.“
„Tak pojď sem, ty můj šmudlo.“
„A nezabiješ mě?“
„Přítele nikdy, leda by si o to koledoval.“
„Koleda koleda.“
„I ty jeden šašku.“
Rozeběhla jsem se k němu a pevně ho sevřela v náručí. Nevěděla jsem proč, ale najednou mi z očí vyhrkly slzy. V srdci jsem ucítila zvláštní hřejivý pocit, jako by něco právě zapadlo do sebe. Jakýsi ztracený dílek, který dlouho čekal, až bude opět nalezen.
Cítil žár mého těla a železitou vůni krve. Tolikrát si tuhle chvíli představoval, ale nikdy nedoufal, že k ní dojde, ještě za takových okolností. Miloval mě. To jediné věděl jistě. Jen nevěděl, jestli já k němu chová stejné city jako on ke mě, už tolik dlouhých let.
Let, které mi nyní přišly ztracené kvůli tomu, že se nedokázal nikdy vyslovit. Bránil mu v tom strach z toho, že truchlím nad ztrátou Nejiho, on nechtěl zradit důvěru svého přítele, který se mu jednou v noci po menší oslavě přiznal, že já jsem ta jediná dívka, kterou by mohl milovat. Teď mu ale pomalu docházelo, Neji by chtěl, abychom byli spolu. Vždyť jsme snad jediní, kromě snad ještě Hinaty a Gaie-senseie, kteří truchlí nad jeho smrtí.
„Ehm, Lee, to máš v kapse telefon nebo mě jen rád vidíš?“ Ztuhnul, když mu došlo na co narážím. Zrudnul jako rajče a bleskově ode mě odskočil.
„Eeee, nooo, TenTen, můžu to vysvětlit,“ pronesl celý v rozpacích, hledaje ta správná slova.
„Lee, jsme přeci dospělí, oba už víme jak to chodí. Jen bych ti poradila, abys nosil trošku volnější oblečení, ono v tom spandexu to je poněkud více vidět.“ Kouknul dolů a bleskově si zakryl místo, na které jsem narážela.
„Ale no tak, Lee, vždyť se nemáš za co stydět. Věř mi, opravdu se nemáš za co stydět,“ a mlsně jsem si přitom olízla rty jazykem.
„Nooo, tak co uděláme s tím tělem?“
„Ty se to snažíš zamluvit.“
„A co prosím tě?“
„Ty moc dobře víš co.“
„Ne nevím, byl bych ti moc vděčný, abys mě už dále neuváděla do rozpaků.“
„Tak dobře, ty jeden stydlíne,“ řekla jsem se škádlivým úsměvem, laškovně na něj přitom mrkla.
„Teď přes den s tělem nic neuděláme. Budeme muset počkat na hlubokou noc. Nebo jít zase kanálama.“
„Kanálama už ne, minule jsem ten smrad z vlasů nemohla dostat skoro měsíc.“
„Tak něco vymysli ty, je to tvoje mrtvola.“
„Souhlasím s tím, že počkáme do noci, mezitím budeme mít spoustu času něco vymyslet.“
„No jo, ale co chceš do té doby dělat? Počkej, proč se najednou tak usmíváš? Hele, zůstaň stát na svém místě. Dost, nepřibližuj se! Varuji tě, použiju svoje techniky.“
„Jen je použij, miláčku, já zase použiji ty své,“ řekla s úsměvem, který mnohé sliboval.