manga_preview
Boruto TBV 07

Roj meteoritů: 3. kapitola – Další konfrontace

Roj meteorů.jpg

Už ani nevím, kdo mi tu kartu sundal, ale oba mí kamarádi si o mě dělali starosti, byli jsme si jako bratři, starali jsme se o sebe, když naše rodiny ne. Protože od toho okamžiku, kdy mě Sakura praštila, jsem nepromluvil slovo a byl duchem mimo. Musel jsem neustále myslet na to jakým způsobem se na mě dívala… beze strachu, jen s právoplatným hněvem. Pomalu jsem ji začínal obdivovat. Bylo jen málo lidí, co si mě dovolili uhodit. Většina za to draze zaplatila.
Nepřiznal bych to nahlas, ani kdyby mě mučili, ale měla plné právo to udělat. Zachovala se stejně jako Itachi, když jsem neposlouchal jeho dobře míněné rady. Vždycky to u něho byla výchovná rána, která mě měla srovnat do latě, což se dařilo do té doby, než se odstěhoval do sídla své ženy, tak jsem divočel, ale tady se účinek mihl úplně jiným směrem. Trvalo to ještě dalších pár dní (dvě hádky) než jsem si uvědomil tu pravdu, spící v mém srdci.
Ještě téhož dne, kdy jsem se vrátil z Akademie, jsem se znovu ponořil do vířivky, kde mě napadl zcela šílený nápad. Usmál jsem se pro sebe a nechal bublinky laskat mé nahé tělo. Tento pocit blaha mi vydržel do dalšího dne. Vše již bylo zařízeno, přeci jen jsem měl okolo sebe samé schopné lidi, kteří neodmítnou mi prokázat službu, jelikož by dostali okamžitou výpověď.
I přestože byla výuka, zůstal jsem doma a ladil poslední detaily. Bylo půl desáté a má ochranka, i když už jsem dávno žádnou nepotřeboval, přinesla s sebou svůj náklad. Musela jistě bojovat, při bližším pohledu měli mí dva muži lehké oděrky. Natržený ret, modřina pod okem a dokonce kousanec na uchu. Proto přišli o něco později a s ní v bezvědomí. Jiná cesta nebyla. Byli to profesionálové, nedali na sobě dát zahanbení. Znovu jsem se usmál, pouze však v duchu. Nestál jsem o zbytečné otázky.
„Dejte ji sem,“ nařídil jsem mužům. Možná, co nejrychleji ji položili na gauč a snažili se o nenápadný odchod. Dovolil jsem jim to. Svoje si už odvedli.
„Postarejte se o našeho hosta, až budete hotoví, vemte ji do připraveného pokoje,“ přikázal jsem s lehkou dávkou veselí.
„Jistě, můj pane,“ uklonil se Kai. Tím mi dal pokyn, abych odešel.
Zašel jsem lehkým krokem do kuchyně, dostal jsem příšernou chuť na onigiri. Zatímco jsem jedl, se můj pečovatelský tým o ni staral. Nařídil jsem léčebnou kůru, pleťovou masku, vlasovou péči, koupel, manikúru, pedikúru, prostě všechno, co ke zkrášlení dívka potřebuje.
Schválně jsem dal příkaz, aby ji pak odnesli do pokoje, kde budou k vidění šperky, obuv, hedvábná kimona, západní šaty…
Za dvě hodiny pro mě přišel Kai, že se dívka začíná probírat. Sotva to dořekl, už jsem se řítil do vedlejšího pokoje, odkud bylo krásně vidět na celý pokoj. Dívku oblékli do krásného růžového kimona s motivem jara, vlasy téže barvy vyvedli do spletitého drdolu s příslušnou ozdobou. Nalíčená byla tak akorát, hlavně vynikaly oči. Nemohl jsem z ní spustit oči. Vůbec se nepodobala té, co mě včera praštila a vyhlásila válku. Až jsem skoro zapomněl, co tam dělám. Protřepal jsem si hlavu a žasl nad tou proměnou. Zaujala mě její reakce. Doslova ji to uzemnilo. Vnímal jsem její okouzlení. Po pár minutách sebrala odvahu a začala se probírat šperky, dva až tři si zkusmo zkusila. Zářily ji oči. Pak ji pohled padl na obuv. Nevěděla kam s očima dříve. Na konec si nechala čas pro šaty. I hned se dotkla prvních, co visely na ramínku před ní. Byly to červené šaty s výstřihem a decentními volánky. Musel jsem obdivovat Kaie, jaký skvělý kus má na výběr oblečení. Vtom mě něco napadlo…
Když se dívka dostatečně vynadívala, tak jsem do toho vstoupil já. Přiznávám, vlítl jsem tam jak hulvát, musel jsem mít moment překvapení, což se ukázalo jako zbytečné. Viděl jsem jak nadskočila. Brzy jsem si uvědomil, jak nepředvídatelná je…
„Líbí?“ vzmohl jsem se jen na toto, protože stát vedle ní mi působilo nesnáze.
„Prosím?“ Takovou reakci jsem nečekal. Naštěstí mě to zchladilo. Takže jsem mohl uvažovat i jiným směrem.
„Ptám se, zdali se ti toto líbí, pokud chceš můžeš tak odejít.“
„Cože? Tak za tím vším stojíš ty?“ bylo vidět, jak ji to došlo.
„Ano, utratil jsem za tebe devět milionů yenů. Celková péče o tělo, kimono, účes, líčení,“ pak jsem rukou obsáhl celý pokoj. „A zbytek tohohle. Dohromady devět milionů, nejsi spokojena? Každý se dá koupit vidinou peněz. Dokonce i ty,“ ukázal jsem prstem směrem k ní.
„Zbláznil ses? Jak mohu být spokojená, když je to od tebe? Neprosila jsem se o to! O nic z toho!“
„Nejsi cvok? Odmítat to všechno? Víš, vůbec kolik ti toho můžu dát? Zlatou kartu bez omezení, drožku, koupit ti nový dům, být se mnou. Hřát se v mé společnosti. A když budeme sami, můžeš mi říkat jen ‚Sasuke‘. Cožpak to právě nechceš?“ div jsem na ni nekřičel.
„Ne! A proč taky? Být jen tvůj maskot? Díky, nechci! Víš, ne všechno se dá koupit penězi. Mysli na to! A chci zpátky své věci! Odcházím, Vaše Veličenstvo!“ pak si vytáhla ozdobu z vlasů a mrskla ji na zem. Vztekle odhrnula stěnu a zmizela mi z dohledu. Nepatrnou chvíli jsem slyšel naštvaný dupot, ten také ihned odezněl.
Zas ten její postoj! Dopálilo mě to, až jsem popadl stolek a mrskl jím přes celou místnost. Vzteky jsem zařval a opustil to místo. Zoufale jsem toužil někoho zbít do hranaté koule! Vřelo to ve mně. Zase ten podivný a ničím nevysvětlitelný hněv. Kde se to ve mně, ksakru, bralo? Proč jsem se tak choval? Dokonce i dítě, jemuž je odpíraná hračka by se tak nechoval. Tak proč? Tahle otázka mi vězela v hlavě ještě dva dny, než jsem to pochopil. Jak jen si dovolila odmítnout velkého Uchihu Sasukeho? Každá na jejím místě by byla blahem bez sebe… nedalo se nic dělat. Zašel jsem proto do klanového cvičiště, kde jsem všechen vztek vypustil na slámové figuríny. Tak moc jsem Sharingan už dlouho nepoužíval. Nebýt ohnivzdorné stěny, sídlo by lehlo popelem.
Cítil jsem se lépe, i když ne o moc. Skončil jsem, protože mi došla chakra, tak jsem si aspoň naposledy praštil do stěny. Vítal jsem tu bolest, pomáhala mi zapomenout. Tím jsem zanechal krvavý otisk na cihlách. Později mi ruku ošetřili.
Další den na to jsem se dozvěděl tu velkou novinu. Akademie pořádala ples pro vyšší ročníky, kvůli závěrečným zkouškám.
Zváni byli naprosto všichni. Tudíž i Sakura. Zvláštně jsem se těšil, jak bude vypadat. A tehdy mi napadlo poslat ji ty šaty, které tak obdivovala. Jenže pak jsem to zamítl, když se mi vybavila její pozdější reakce… ať si jde v čem chce. Ovšem nepočítal jsem s jednou věcí. Návratem mladší sestry, tedy mé švagrové. Prakticky po svatbě Hanabi oznámila, že se vzdává života shinobiho a jde na dráhu diplomacie. Vracela po dvou letech ze spojenecké vesnice, Sunagakure no sato, kde utužovala vztahy. Jakmile se toto dozvěděl Naruto, měl, co dělat, aby zakryl nadšení. Tajně byl do ní zamilovaný.
„To je skvělé!“ projevil podezřele nadšení Shikamaru.
„Taky myslím,“ souhlasil jsem apaticky. Netušíc, co všechno se tím může zkomplikovat.
„Nechte toho!“ okřikl nás náš přítel, aniž by vzhlédl od toho časopisu, kde se psalo právě o jejím návratu.
„Nás neoklameš,“ přisadil si Nara. Zároveň dloubl Naruta do ramene. „Můžeš ji rovnou pozvat na ples.“ Nadhodil vesele návrh.
„To by měl, když mají spolu tak vřelý vztah,“ lil jsem olej do ohně.
„Vy si opravdu nedáte pokoj, že ne?“ cítili jsme určité napětí, po kterém většinou následuje rána pěstí.
„Ne,“ řekli jsme sborově, šklebíc se na něho.
„To jste teda kamarádi,“ remcal už smířlivěji Naruto. Opravdu nezakryl tu radost, že tady bude s námi.
Později toho dne jsem byl svědkem docela zajímavého hovoru odehrávající se na jedné terase. Šel jsem hledat Naruta, abych mu něco sdělil. Itachi mi napsal znepokojivý dopis, musel jsem to dát vědět Narutovi. Nedostal jsem se k tomu, jenže jsem se dostal k něčemu daleko jinému.
Rozhovor si už tak detailně nepamatuji, tedy spíše neslyšel jsem ho celý, pouze útržek, ale zněl nějak takto:
„Už to víš?“ ptal se Naruto, který se zády opíral o stěnu a obkročmo seděl na zábradlí. Ruce dané v klíně. Sakura se zase o pár kroků dál jen jednou rukou opírala o zábradlí. Čelem k Narutovi.
„Copak?“ i její hlas zněl zvídavě.
„Hanabi se vrací, půjde s námi na ples,“ pronesl neobvykle šťastně.
I na tu dálku jsem viděl, jak Sakura mírně posmutněla, sklonila hlavu a sevřela pevně rty. Po chvilce se narovnala s úsměvem na rtech.
„To je skvělé, jistě se znáte dlouho,“ hrála předstíranou radost.
„To říkal i Shikamaru,“ lehce se uchechtl této náhodě. „Ano, známe se prakticky od dětství, stejně tak s Hinatou, Sasukeho švagrovou. Chodili jsme spolu na nižší Akademii. Byli jsme jako jedna rodina…“ dál jsem to neslyšel, nemohl jsem snést pomyšlení, že Naruto se s ní úplně normální baví A tajně schází. Naštvaně jsem odešel, dopis jsem zmačkal a vyhodil do koše! Co tam spolu dělali? Jak dlouho to už trvá? Běhalo mi v hlavě, až mi to docvaklo! Přece od té doby, co ji Naruto „zachránil“.
Bylo to tu znovu. Ovázanou ruku jsem si znovu zranil, jakmile se dotkla zdi. Krvácelo to nanovo. Bolest mého těla nebyla ničím v porovnání s tím, co jsem cítil v srdci. Tsunami pocitů mnou zmítala, až mě málem pohltila. Nemohl jsem snést pomyšlení, že by Sakura mohla patřit jinému. Natož, aby to byl můj nejlepší přítel. Srdce se mi svíralo bolestí, jakou dosud zatím nepoznalo. Ano, bolelo mě, když se bratr stěhoval, jenže tohle byl docela jiný šálek čaje. Bolest nechtěla ustoupit. Až o pár roků později mi vytanulo na mysli, že tohle nebylo nic v porovnání s bolestí, co měla přijít v následujících letech…
Tak jsem odešel domů, kde se Kai na nic nevyptával, rovnou mě zavedl na cvičiště, nové opravené, bez té krvavé stopy od mé ruky a s novými terči. Vděčně jsem kývl a jal se zase „trénovat“. Po vyčerpání většiny chakry jsem se odebral do koupelny. Vana již byla nachystaná. S nebývalým odporem jsem ze sebe strhal propocené klanové oblečení. Až mi zůstala jen kůže, místy ještě od potu. Doslova jsem se zavrtal do té lázně, myšlenky se zase vracely k těm dvěma. Vidět je jak spolu mluví, zabodlo do mého srdce nůž. Byl jsem ve vaně asi půl hodiny, voda už vystydla. Tak jsem vylezl, osušil se, navlékl na sebe pyžamo západního stylu. Světle modré s uchiwou na zádech.
Šel jsem rovnou do postele. Sice bylo teprve půl deváté, ale zítra měl být ples, tak jsem chtěl, být odpočatý, jak jen to jde.
Usnul jsem ke svému úžasu skoro okamžitě. Jen mi ještě zrak padl na ty červené šaty a to kimono a byl jsem v limbu.

Ten den se mi táhl hrozně pomalu. Nebyla Akademie, takže jsem spal do deseti. Samotného mě to zaskočilo. Nevím proč, ale znovu jsem se zadíval na to oblečení. Chmurně si povzdechl. „Kdybys jen věděla…“ zašeptal jsem. Sám jsem však neměl ponětí, co jsem tím myslel.
Má chuť k jídlu se dala přirovnat k bodu mrazu. Ples měl zahájení o páté, oblečen do tmavě modrého smokingu jsem byl již ve čtyři. Odjel jsem k Shikamarovi, kde jsem ho vyzvedl. Zval mě dál, ale odmítl jsem.
„Byl bych mizerný host,“ dodal jsem poněkud nejistě.
„Je ti něco? Vypadáš, jako bys měl horečku? Nechceš na to prášek?“ zajímal se mladý Nara. Dojalo mě to.
„Ne, už jsem jeden měl. Ale zase jsem měl tu můru,“ to bylo poprvé, co jsem vědomě zalhal někomu, na kom mi záleželo.
„Aha.“ Víc nebylo potřeba dodávat.
Na místo určení jsme dorazili včas. Naruto s námi, díkyMadarovi, nebyl, ten vyzvedával Hanabi. Jinak nevím, jak bych se k němu zachoval.
Nic, ale absolutně nic mě nemohlo připravit na ten zdrcující pohled… Naruto si zvolil bílou variantu obleku, dokonce i boty zářily bělobou. Rukavičky držel v jedné ruce, protože v druhé měl zavěšenou Hanabi. Ta si vybrala decentní fialkové šaty, podporující její postavu. Pod poprsím měla uvázanou nachovou stužku. Odhalená ramena dávala tušit, dlouhé pobyty na slunci… slušelo jí to. Pak jsem spatřil ji! Čekal bych od ní nějaké své chudé šaty, ale byla oblečena jako princezna. Nejhorší na tom bylo, že vlasy měla umně vytvořené stejně jako před pár dny u mě. A šatstvo? Bralo to dech. Měla na sobě úplně totožné červené šaty, které jsem ji chtěl nechat poslat! Střevíce černé barvy podtrhly celkový dojem.
Jediný rozdíl byl, že se nesměle usmívala. Ihned jsem si vzpomněl na ta slova.
Zbláznil ses? Jak mohu být spokojená, když je to od tebe? Neprosila jsem se o to! O nic z toho!“
Měl jsem toho dost! Cítil jsem se jak blbec! Pamatuji si první krok, který jsem učinil směrem k nim. Shikamaru na mě musel mluvit, slyšel jsem ho z dálky… nebral jsem to v potaz! Jako to, co následovalo.
Matně si vybavuji jak jsem jen jednou praštil Naruta, šokovaný výraz Sakury a pak už jen chladnost země a blízkost tepla něčího těla na svém…

Poznámky: 

Co se stalo? Proč se Sasuke chová tak podivně? O co mu jde?
To se dozvíte ve čtvrté kapitole s názvem: Po prvním polibku

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2019-02-10 15:02 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Náš Sasulík nevie, či Sakuru obdivovať, či nenávidieť, keďže v kútiku duše vie, že mala na jeho vyšvácanie právo. Nedá si pokoja, nechá si dovliecť Sakuru domov a nariadi ju tzv. skrášliť. Len Sakura nadšeného darcu a márnotratníka razom schladí Jump! Nuž mnohé baby sa idú potrhať, aby sa mohli stať maskotom takýchto týpkov, viď. sociálne siete Nya! Tak sa odvrhnutý sponzor ide vyzúriť a dochrámať Teeth A ideme plesando grando Jump! Tiež by som ako Alalka prijala takýto servis hihihi A jeje, Naruto je zamilovaný do Hanabi, aj by sa mi páčili ako pár Úpa boží!!! Zaujímalo by ma, čo písal Itači, keďže špehujúci Sasan v zlosti list zničil Stydím, stydím, stydím! Žeby sa ozaj Sakura v Narutovi vzhliadla? Nuž prejavil sa ako rytier a vnímavý Naruto Uvidíme, čo pre nás chystáš so Sasukem, keď: „Až o pár roků později mi vytanulo na mysli, že tohle nebylo nic v porovnání s bolestí, co měla přijít v následujících letech…“ Puzzled Hihi, dobrý výraz si použila, budem ho používať, aby som nebrala Božie meno nadarmo: „díkyMadarovi.“ Laughing out loud Hehe, Sakura príde na ples vyfintená, môžeme len hádať, kto bol sponzor, možno Naruto, možno Hjúgovci, uvidíme... A tiež kto je teplé telíčko na odpadnutom pojašenom boháčovi Tak teď vůbec nevím... Budem vyčakúvať, čo vymyslíš v "polibku" Jofuku pro tebe :-)

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Ne, 2019-02-10 17:01 | Ninja už: 5686 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Alalka a Senpai-sama: Tak takovou proměnu bych uvítala taky. Laughing out loud Aby to bylo bez práce. Tak Sakura měla dost odvahy ho odmítnout, protože mu vyhlásila válku. Také proto, jak ho nesnáší za jeho chování.
Tak jedu podle té mangy, sice je to tak podle toho, ale bude to trošku jinak. V dalším díle se dozvíte, co psal Itachi, proč se Sasuke choval tak divně. Máš částečně pravdu, že ty vždycky trefíš do černého.
To se taky dočtete příště, kdo Sakuru tak vypravil. Smiling Název další kapitoly, už vypovídá, co se stane a mezi kým. Laughing out loud Což se dá odvodit. Eye-wink
Oběma vám děkuji za komentář a přečtení. Kakashi YES

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, So, 2019-02-09 21:44 | Ninja už: 5852 dní, Příspěvků: 1015 | Autor je: Prostý občan

Ty jo, proč mě před plesem taky někdo takhle neunese a nehodí do gala, abych to měla bez práce Laughing out loud Ačkoli mi pořádně není jasný, proč to Sasuke udělal. Chtěl ji ohromit? Tím by jí ale přiznal, že k ní něco cítí, to mi k jeho předešlýmu chování úplně nesedí... Je to zamotaný, Sakura asi miluje Naruta, zatímco on chce navrácenou Hanabi. Po Sakuře zase prahne Sasuke Smiling jsem zvědavá, jak se to vyvrbí dál a proč to s panem Můžu-si-dovolit-na-co-si-vzpomenu švihlo.