manga_preview
Boruto TBV 09

Červená a Bílá

Jsem světlo.
Já temnota.
Jsem světlem v temnotě.
Já temnotou ve světle.
Jsem… já vlastně nevím, kdo jsem.
Vím jen, že musím žít.
Vševidoucí, Vševědoucí…

Vidím svět v jeho pravé podobě. Nevím, jestli je to dar nebo prokletí. Nevím, jestli mi to bylo souzeno nebo jsem si to vybrala dobrovolně. Nevím… jen samé „nevím spekulace“. Spekulace, spekulace, spekulacičky. Stále dokola se mi vynořují v hlavě a nechtějí mi dát klid. Už ani nevím, kdo jsem. Ha, zase nevím. Že by říkat nevím byla má úchylka, můj zvyk?
Neznám ani své jméno, ale mohu vám říct, že to tak nebylo vždy. Měla jsem jméno i tvář, ale teď nemám nic. Počkat, vlastně něco jen přeci mám. Jen kdybych si vzpomněla co to bylo.
Dívám se na modré nebe nad hlavou a snažím se na to vzpomenout. Napínám každou svoji myšlenku až k prasknutí, aby se dobrala té kýžené odpovědi, po které tak toužím, ale je to marné. Nevzdávám to, snažím se dál, mezitím pozoruji svět svýma očima. Svět, který se mění, který hraje tolika duhovými barvami. Je pro mě velikou záhadou proč převládá jen Rudá a Bílá. Třeba jsou mé oči nemocné. Třeba to je ta odpověď, kterou hledám. Kdyby byly nemocné, opravdu bych viděla svět v tak podivných barvách jako teď?
Hmm, je to zvláštní. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlela. Bylo to pro mě normální. Dívat se takto na svět.
Proč mě to najednou tak trápí?
Proč mám otázky a ne odpovědi? Je to opravdu zvláštní. Převelice velmi zvláštní.
Rudá a Bílá. Bílá a Rudá. Proč ne třeba černá a bílá? To jsou barvy, které k sobě neodmyslitelně patří. Proč to musí být zrovna rudá, skrze kterou se dívám na svět, vidím vše zpomaleně, pamatuji si i to, co si nechci pamatovat. Tolik informací má mysl nedokáže snést. To přeci nemůže být v lidských silách, aby tohle mozek vydržel. Co teprve pak bílá, která mi dovoluje nahlédnout do vzdálených koutů světa, aniž bych se pohnula z místa. Vidím mnohé divy a krásy. Jejich strukturu, životný pulz a odkaz, který zanechávají. Je toho tolik, jsem tak unavená.
Položím se do jarní trávy. Voní tak nádherně. Je tak měkoučká, hřejivá jako peřiny mé postýlky, do které bych se nejradši zachumlala.
Zavřu oči. Nechám, ať mě pohltí temnota. Konejšivá, sladká, omamná, osvobozující, všepohlcující temnota, dává mi klid a mír, přináší sebou toužebný odpočinek mé mysli.
Už začínám pomalu chápat, proč to není černá a bílá, ale červená a bílá. Je to kvůli tomu klidu, vysvobození z pout dokonalého poznání, které mě tolik ničí. Nejsem tak chytrá ani silná jak si mnozí myslí. Ani tak nadaná jak doufali. S tím jsem se už smířila, naučila se žít. Vždyť člověk přeci nemusí být naprostý génius, aby splňoval požadavky svých rodičů. Ale když vidí den co den v jejich očích to zklamání z toho, jak je pro ně jen přítěží, musí něco udělat, aby se stal lepším, aby ho braly vážně, uznali jako sobě rovného, aby se mohl stát vhodným následníkem klanu. Možná, že tohle je i můj případ. Kdo ví, ať odpoví. Já na to odpověď neznám. Je zvláštní proč mě tohle zrovna napadlo, že by nějaká vzpomínka z mého života, či snad příběh, který jsem slyšela jako malá? Nu což, proč bych se tím měla zaobírat. Stejně nedostanu vhodnou odpověď, i kdybych si to přála sebevíc.
Raději už nechám toho přemýšlení, vydám se na cestu. Je dlouhá, trnitá, já po ní musím jít, abych se dostala zpátky domů. V mém stavu mi to zabere hodně dlouho. Vlastně pořád přemýšlím nad tím, proč mám na sobě ty roztrhané šaty, ruce ulepené od krve. Že by to mělo něco společného s tím, jak špatně vidím. To je přeci hloupost. Člověk nemůže špatně vidět jen kvůli tomu, že má roztrhané šaty, ruce od krve, nebo ne? I když to podivné chvění, které od té doby cítím je tak zvláštní. Připadá mi to jakoby po mě lezli tisícovky mravenců. Cítím teplo i zimu. Horečku i zimnici. Je to opravdu zvláštní, co se se mnou děje. Vlastně, když nad tím tak uvažuji, tak ani nevím, kde jsem se vzala tady na tom místě.
V dálce skrze bílou vidím pohoří s pěti hlavami. Asi je tam vytesal nějaký blázen, co to považoval za dobrý nápad nebo, že by to byl nějaký nový umělecký styl? No, umělci jsou dnes schopní všeho, i když tesat hlavy do skály mi přijde jako klišé. Mě to může být jedno. Tohle není moje země a už vůbec domov. Ten můj je daleko, daleko odsud, hlavně tam není takový kravál, volání na poplach, který se line z té vesnice pod skálou. Raději půjdu. Bolí mě z toho hlava. Má mysl je plná těch vjemů, co mi ukazuje červená, ukládá mi je do paměti, zatímco bílá se je snaží rozluštit. Najdu si klidné místečko k přespání, tam si odpočinu. Tady už to není klidné ani bezpečné. Musím jít dál. Jsem tak unavená, že to nedokážu ani popsat. Víčka se mi klíží. Přeju si být doma. U těch, kteří mě milují nebo se o to alespoň snaží. Snad se mi podaří splnit jejich očekávání, stanu se výjimečnou. Vím, že to zabere ještě spoustu let, nakonec ze mě bude dobrá a silná kunoichi, já zaujmu své právoplatné místo v klanu.
Jdu dál, povídám si sama se sebou, když tu uslyším kroky, volání nebo spíše křik. Zastavím se, otočím se na ně. Tasí zbraně. Vyděsím se. Bojím se, tak moc se bojím. Co jsem udělala tak špatného, že mi ti cizí lidé chtějí ublížit?
„Prosím, nechte mě být,“ zavolám, ale oni na to neberou zřetel.
Cítím, jak se ve mně cosi probouzí. Šeptá mi to do uší slova, kterým matně rozumím. Červená se zavlní. Začne se chvět, třást jako by chtěla, ať něco udělám. Bílá mě uklidňuje, konejší. Říká mi, že vše je v pořádku, není třeba se bát. Mám propustit jejího bratra, on už nás ochrání, dostane do bezpečí.
Usměji se, tiše poděkuji, zašeptám slovo, které mi červená pošeptá.
Temnota pohltí vše kolem. Zapomnění okusí ti, kdo nám chtěli ublížit.
Směju se, ani nevím proč. Přijde mi to zábavné, když vidím ty lidské loutky, jak splašeně pobíhají kolem, černé závoje za nimi vesele ve větru vlají. Dokud se nesvalí na zem a poslední záškuby jejich těl neohlásí, že je konec toho veselého tance, který mě tolik pobavil.
Ukloním se, tiše poděkuji, otočím se zády k mrtvým, spolu s červenou a bílou se vydávám dál na cestu domů, přitom přemýšlím nad tím, jestli se tu někde něco nepálí. Pokrčím rameny, zaženu tu myšlenku, na mysli mi vytane jiná. Myšlenka na muže, spíš chlapce, kterého miluji, on o mě nejeví žádný zájem. Říká, že jsem moc slabá, i když se mu snažím odporovat, připomínat mu, že jsem mu už několikrát zachránila život. On mě stejně neposlouchá, otočí se ke mně zády jako už tolikrát, odejde zpět do svého pokoje. Dává mi tím jasně najevo, že pro něj nic neznamenám stejně jako pro něj nic neznamenají ani ostatní. A přitom jsme to byli my, kdo ho vytáhli ze všech těch průšvihů, do kterých se dostal, které ho málem stály život. Nebýt nás, tak by ještě doteď hnil v tom vězení. Taky mu to Suigetsu často připomíná, dožaduje se podpory od Juuga, ten jen mávne rukou, dál si povídá se svými ptáčky.
Teď mě už, konečně bude muset uznat. Už o mě nemůže říkat, že jsem slabá, vzteklá, panovačná ženská. Tohle by mi zas až tak nevadilo, horší je to, že si myslí, že jsem žárlivá. No dobře, tak jsem možná jen trošičku žárlivá, kdo by nebyl, když pořád myslí jen na tu růžovlasou mrchu, jejíž fotku má tajně schovanou ve stolku, já o té fotce vím, pane dokonalý, slibuju vám, že jednoho krásného dne ji roztrhám na kusy, proč to oddalovat? Udělám to hned, jak přijdu. S mojí novou silou to nebude žádný problém. Možná, že ani on mě nedokáže zastavit, vždyť já teď všechno vím, všechno znám. Teprve teď pozná jak dokážu být zlá, žárlivá a pomstychtivá. Uvidí, kdo doopravdy jsem. Už nebudu hloupá nána, se kterou si může jen tak zahrávat, kousnout si do ní pokaždé, když se potřebuje uzdravit. No, i když to kousání bych mu mohla odpustit, to zas tak nepříjemné není. Sice to trošku bolí, je to něco jako líbání, také hodně vzrušivé, hlavně, když se mě můj miláček dotýká.
Dost, na tyhle myšlenky bude čas později, až si ho pěkně uvážu na vodítko a ukážu mu kdo je tady pánem, vlastně paní!
O čem jsem to mluvila? Nějak se mi zase zatočila hlava. Musím si najít místo k odpočinku. Svět se se mnou začíná točit. Potřebuji odpočinek spojený se spánkem, víc než kdykoli předtím. Hlasy v mé hlavě sílí. Viděla, naučila jsem se toho až příliš. Cesta je daleká, mé tělo slabé, potřebuji nabrat sílu, zjistit co všechno umím, až se opět setkám se svým milým. Zatím ‚Dobrou noc světe‘, uvidíme se opět ráno.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Po, 2018-02-12 11:40 | Ninja už: 5713 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Úplně jsem zapomněla ti sem hodit komentář.
Ty víš, co jsem ti k tomu řekla, když si mi to dával přečíst a následně opravit.
Ty máš vždycky takové zvláštní nápady jak zkloubit skoro opačné věci do jedné a dát tomu šmrnc a grády. Opravdu krásně píšeš a jsem moc ráda, že jsi zase začal tvořit. Smiling

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2018-02-09 21:59 | Ninja už: 2685 dní, Příspěvků: 3012 | Autor je: ONLINE, Metař Gaarova písku

Veľmi kreatívne si uchopil Karin v červeno-bielej kompozícii Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Hodí sa k nej Smiling Som známa svojimi litániami, ale v tvojom prípade radšej vnímam obraz, ako používam slová. Neviem, ako to robíš, ale každá veta je ako steh na výšivke Kvítek sakury Priznám sa, že Karin je moja obľúbená postava, takže ti ďakujem za jej invenčné zobrazenie Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Nildon
Vložil Nildon, Po, 2018-02-12 10:02 | Ninja už: 4870 dní, Příspěvků: 201 | Autor je: Narutova žákajda

Děkuji moc za komentík a jsem rád, že se ti povídka tolik líbila. Přemýšlel jsem o tam napsat pokračování. Co myslíš?

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2018-02-12 13:42 | Ninja už: 2685 dní, Příspěvků: 3012 | Autor je: ONLINE, Metař Gaarova písku

Určite napíš pokračovanie, Karin si zaslúži viac pozornosti, však sú s Narutom poslední Uzumakiovci Smiling Ako inkubátor by poslúžila rovnako dobre, určite lepšie ako Sakura, ale politicky by to neobstálo, to je môj názor. Píšeš veľmi svojsky a hlboko sa ponáraš do postáv, takže ja budem nad ďalším dielkom jasať Jump!

Obrázek uživatele Nildon
Vložil Nildon, Út, 2018-02-13 13:36 | Ninja už: 4870 dní, Příspěvků: 201 | Autor je: Narutova žákajda

Uvidím co mě napadne, zatím to spíš vypadá, že se mi hlavě spíš rojí povídky na další členy týmu Hebi/Taka.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2018-02-13 15:21 | Ninja už: 2685 dní, Příspěvků: 3012 | Autor je: ONLINE, Metař Gaarova písku

Všetci sú zaujímaví a moc sa o nich nepíše. Hlavne, že sa v hlave roja myšlienky a budeš písať Jump!