Tanec iluzí 11 - Prozření z vykoupení

Něco bylo špatně. Cítila to. Seděla ve své temné klícce, z vlhkého stropu padaly na podlahu v pravidelných intervalech kapky vody. Takhle dopadl její pokus o útěk. Cítila se mizerně. Zneužitě. Osaměle.
Za dveřmi slyšela čilý ruch, hlasy zněly zmateně, někdy dokonce hystericky. Něco se dělo, a z toho byla nejistá.
Co bude dál?
Ale má vůbec cenu se strachovat o budoucnost? Vždyť ona už před sebou žádnou neviděla.
Jen rubínovou temnotu.
Černočerná tma seděla sklíčeně vedle ní, kolena pod bradou, rukama objímala nohy. Téměř mohla nahmatat to divné napětí, kterým byla místnost naplněná od podlahy až ke stropu. Bylo to zvláštní, sedět vedle ženy, která mohla být výplodem jejího chorého mozku.
Anebo taky ne.
Nevěděla, k čemu se přiklonit. Je ta žena pouze imaginární nebo skutečná? Netušila, ale zatím se jí ptát nechtěla. A tak seděly v tichosti vedle sebe vnímajíce přítomnost té druhé a čekaly.
Na co? To ani jedna z nich nevěděla.

Kakashi dopsal poslední znak a položil štětec. Sroloval svitek a zapečetil ho voskem se svou známkou, která zaručovala, že si svitek přečte pouze Mei. Pečetě Kagů prošli vylepšením. Obsahovaly složitá jutsu, která rozpoznávala adresáta a pokud ji rozlomil někdo jiný, dostalo se mu nepříjemných následků. Samozřejmě, že mohl Páté Mizukage zavolat, ale ptačí pošta byla v tomhle ohledu jistější. Ještě té nové komunikační technologii moc nevěřil, na rozdíl od feudálního pána Ohnivé země.
Uslyšel slabé ťukání. Odpověděl stejným kódem, za chvilku klaplo okno a dovnitř vpadla Yui. Na sobě měla svou uniformu a obličej jí zakrývala liščí maska.
„Kakashi, máme problém. Nové vedení ANBU mi znemožňuje vytvořit tajný tým.“
„A to z jakého důvodu?“
„Nová legislativa,“ rozhodila Yui ruce. „Nemůžu ti to říct přesně, teprve před půl hodinou skončila schůzka sekčních velitelů s nejvyšším vedením. Musím říct, že to byl docela masakr. Ale podstatným výsledkem je novinka centrálně kódovaného hlášení každé mise.“
„Chápu, proč jsi do toho chtěla zahrnout co nejméně lidí. Jenže stejně jsem musel informovat Radní a Hidoa.“
„Tys mě obešel a nic jsi neřekl?!“
Kakashi založil ruce na prsou.
„Uvědom si, kdo teď jsem. V podstatě jsem tě neobešel. Navíc jsem tě nemohl informovat, protože jsem s nimi měl schůzku před tou tvou.“
„Promiň,“ svěsila po chvíli Yui ramena. „Ale to nic nemění na tom, že nemůžu sestavit tým. Náš původní tým se rozpadl... Jenom s Daisukem to nezvládnu.“
„Hm, je fakt, že já s vámi nemůžu. Ačkoli bych moc rád,“ povzdechl si Kakashi.
Jak moc mu chyběla akce!
„A nepřemýšlela jsi nad někým mimo ANBU?“
Yui přikývla.
„Napadl mě Uchiha Sa-“
Dveře do kanceláře se rozletěly a Kakashi na moment zahlédl žlutou skvrnu.
„Narutooo!“ zařvala vztekle Sakura. "Kde máš vychování?!“
Yui se rychle stáhla do stinného rohu kanceláře.
Kakashi v klidu pozoroval, jak Sakura Naruta doběhla a vrazila mu silný pohlavek. Tenten nervózně přešlapovala na prahu, jen Iruka šokovaně zíral do rohu, v kterém stála Yui.
„Měli bychom jít, asi jsme Hokageho vyrušili v něčem důležitém,“ hlesl Iruka polohlasně. Kdyby v kanceláři nebylo najednou takové ticho, nejspíš by ho nikdo neslyšel. Naruto zvědavě zamrkal.
Tenten okamžitě zmizela, následovala ji Sakura, která násilím táhla i Naruta.
Iruka ještě chvíli zíral na Yui, pak se mu pohled stočil ke Kakashimu. Nadechl se, jako by něco chtěl říct, jenže ze sebe nedostal ani hlásku. Vydechl, otočil se a vykročil směrem ke dveřím.
„Kakashi, Iruka by tu asi měl zůstat,“ šeptla Yui.
V tom tichu se její šepot rozléhal téměř jako normální hlas. Iruka se zarazil, ale stále k nim byl otočený zády.
Kakashi mohl téměř nahmatat ve vzduchu napětí, jak oba čekali na jeho verdikt.
„Dobře,“ souhlasil po zvážení situace. Rychlým poklepáním na dveře do Shizuniny kanceláře jí dal najevo, aby nerušila. Pak zamkl i dveře vedoucí přímo do jeho kanceláře. Iruka mezitím přešel do středu místnosti a nespouštěl z Yui oči. Kakashi si všiml jeho napjatých ramen a pátravého pohledu.
„Myslím, že teď můžeme mluvit úplně otevřeně,“ pronesl do ticha, když se opřel o desku svého stolu.
„Souhlasím,“ řekla Yui rázně a sundala si masku.
„Tušil jsem, že jsi to ty,“ hlesl Iruka, „ale nebyl jsem si moc jistý. Co se děje?“
„Chceme zachránit Kanu,“ odpověděl mu Kakashi.
„Tak-Takže o ní něco víte?“ zajíkl se.
„M-hm," přitakala Yui. „Pracujeme na tom už skoro dva měsíce. Zbývá nám sestavit tým a počkat na odpověď od Mizukage.“
V kanceláři zavládlo ticho.
„Nechápu, proč mi to tady vykládáte. Nebylo by snad lepší, kdybych to nevěděl? Stejně mi nedovolíte se na záchraně podílet...“
„Díky tvým citovým vazbám k ní by to skutečně nebylo moudré,“ přitakal Kakashi. „Ale máš právo to vědět. A hlavně nám můžeš pomoci sestavit tým.“
Napětí povolilo.
„A teď,“ otočil se Kakashi k Yui, „co jsi to předtím říkala o Sasukem?“
„Ráda bych ho vzala na misi.“
„Ty ses zbláznila,“ vydechl Iruka a podíval se na Kakashiho. „A ty to vážně zvažuješ?! Vždyť... Přeci určitě nebude ve stavu, kdy by mohl jít na tak důležitou misi.“
„S tím souhlasím. Jenže jak už jsem říkala Kakashimu, jenom já s Daisukem to nezvládneme. A pro můj tým je nezbytné mít v něm někoho, kdo zvládne genjutsu a udrží ho mrknutím oka. Znáš někoho jiného?“
„Neznám,“ uznal nakonec Iruka. „Ale pořád je to nejistý tah.“
„Na něj se soustředíme, až dořešíme zbytek,“ vložil se do diskuze Kakashi. „Koho dalšího bys chtěla?“
„Logicky mě k Uchihovi napadl Uzumaki a Hyuuga Hinata, ale...“
Iruka se na Yui nesouhlasně zašklebil.
„Neboj, Iruko, tak pitomá nejsem. Vím, že nepřítomnost Naruta by vyvolala otázky. A každý Hyuuga by byl v Mlžné nápadný, princezna Byakuganu obzvlášť. Jenže potřebuji stopaře a klan Inuzuka je se svými psy moc nápadný. Takže musím přiznat, že jsem v koncích,“ rozhodila Yui ruce s povzdechem.
V kanceláři zavládlo ticho rušené pouze šustěním papírů, jak Kakashi začal procházet nějaké složky. Ani Iruka, ani Yui ho nerušili, pouze tiše vyčkávali. Kakashiho pohled byl čím dál více soustředěný.
„Mohl bych s vámi poslat Saie,“ řekl nakonec rozvážně. „Pro něj už uběhla povinná doba odpočinku mezi misemi. Navíc,“ zadíval se Yui do očí, „je trénovaným ANBU, takže je pro tebe ideálním kandidátem.“
Yui pozvedla obočí.
„Jednotka?“ zeptala se.
„ROOT,“ odpověděl Kakashi.
Yui založila ruce na prsou.
„Jak moc mu můžu věřit?“
„Je součástí týmu sedm, nevidím důvod, proč mu nevěřit,“ podotkl Iruka.
„Nemusím snad připomínat, kdo ROOT vedl,“ zasyčela Yui. „Každý z této jednotky byl jeho špehem.“
„Nikdo nepopírá, že jím nebyl,“ namítl Kakashi. „Ale pokud by byl hrozbou, byl by už dávno stažen z týmu a vůbec bych ti ho nenavrhoval.“
„Pravda,“ uznala nakonec.
Kakashiho oči se vítězoslavně zableskly.
„Tak a co se týče Sasukeho…“

Cítil to. Cítil tu nervozitu, která v jejich úkrytu visela. Nevěděl proč, ale po důvodu nepátral. Nechtělo se mu. Věděl, že důvod k nervozitě bude mít až v případě, že znervózní jeho flegmatická sestra, která zrovna byla někde v trapu.
Kohaku si povzdechl.
Jeho mlčenlivý ptáček zpěváček po jeho neslavném pokusu uletět skončil zase ve sklepě. A on tak musel hrát ptáčníka, který se nudí za kamerou.
Nadskočil, když se rozrazily dveře.
„Chovej se slušně!“ zarezonovalo mu v hlavě.
Podrážděně zaskřípal zuby, nesnášel, když tohle dělala.
Otočil se na židli a chtěl na Kesshou vyštěknout nepěknou nadávku, ale včas se kousl do jazyka. Za jeho sestrou totiž stál člověk, který byl v Mlžné považován za mrtvého muže, jež byl jednou z nezbytných obětí poslední války. Evidentně tomu tak ale nebylo.
Modré vyčesané vlasy, napjatý postoj, tvrdé rysy a ostříží pohled. Jedno oko měl zakryté páskou, která skrývala trofej z Třetí velké války. Jeden z lovců nunkeninů a poté asistent Páté. Kdo by tohoto muže neznal?
Kohaku se vymrštil ze židle a srazil k sobě paty.
„Pane,“ uklonil se. „Co vás sem přivádí?“
Jednoduchá otázka. Přišlo mu dost nevhodné ptát se, jak proboha přežil…
„Chci se podívat na náš experiment. Nizuma Kikuo, regent našeho feudálního pána, chce znát výsledky. A také vám chci předat jednu nepříjemnou informaci a rozkazy s ní spojené.“
Ao se rozhlédl po místnosti.
„Asi bychom to měli vzít popořadě. Chci o ní co nejvíc informací.“
Kohaku na toho muže zíral. Takže on je Had?!
„Nebyli jsme schopni z ní vytáhnout pravé jméno, ani co tu dělala ve vesnici. Z jejích reakcí jsem zjistila, že je z Konohy. Velmi pravděpodobně patří k nějaké tajné ANBU složce,“ odpověděla Kesshou.
„Hm, to jste toho moc nezjistili. A experiment?“
„Je zatím naším nejúspěšnějším subjektem. Všichni před ní zemřeli buď při aplikaci nebo krátce poté. Popravdě nedokážeme říct, jestli se vyvíjí podle našich představ. Na mé i Kohakovy podněty reagovala stejně jako předtím. Jediná změna byla, že v počátcích šílela z tmy.“
„Dobrá, to mi stačí,“ mávl rukou Ao. „Stejně experiment budeme muset přerušit.“
Kohaku zvedl obočí, Kesshou založila ruce na prsou. Oba však vyčkávali na další informace.
„Můj zdroj u Mizukage mi předal informaci, že Konoha plánuje záchrannou misi. Bylo rozhodnuto, že jim dovolíme uspět…“
„Pardon, asi jsem špatně slyšel. To myslíte vážně?“ vyštěkl Kohaku.
„Smrtelně vážně,“ zadíval se mu Ao do očí.
„Takže veškerá naše práce byla zbytečná?“ neustoupil Kohaku, i když mu jeho sestra začala řvát v hlavě.
„Nenechal jste mě domluvit. Experiment bude pokračovat, pouze ho přesuneme do jeho přirozeného prostředí. Tato základna se díky jejich zásahu přesouvá na jiné místo. Pátá s plánem Konohy totiž souhlasí, bohužel nám není nakloněna jako Čtvrtý.“
„No dobrá,“ sklonil Kohaku pohled.
„Co tedy máme udělat?“
„Jsem rád, že se ptáte,“ usmál se Ao na Kesshou. „Veškerý personál je kromě vás již pryč. Vaším úkolem je zabezpečit objekt tak, aby jejich postup nebyl tak jednoduchý.“
„A ona?“
„Tu jim naservírujte, jak chcete.“

Yui v zastrčené uličce čekala na Kakashiho. Její šedá uniforma splývala s omítkou zdejších domů a jediné, co vyčnívalo, byla její bílá liščí maska s rudými vzory. Jenže i ta ve zdejších místech nebyla ničím neobvyklým. Civilisté o těchto místech neměli ani tušení a řádoví ninjové sem nezavítali, pokud nemuseli. Čekala totiž před konožskou věznicí. Ta byla chytře ukryta od centra, strategicky umístěná pár bloků od tajných cvičišť ANBU. Pod lampou je největší tma, jak se říkává.
Uslyšela skřípot štěrku a za chvíli spatřila jeho zdroj. Rázně k ní kráčela Tsunade.
„Pátá,“ srazila Yui paty a mírně se uklonila.
Tsunade pouze přikývla.
„Kakashi ještě nepřišel?“ zeptala se.
„Ne, madam.“
Yui Tsunadinu přítomnost nemohla zpochybňovat. A pokud Kakashi z jakéhokoli důvodu chtěl, aby s nimi byla i ona, z hierarchického hlediska se Yui prostě musela podřídit. V tomto případě to pro Yui nebyl tak velký problém. I když Tsunade už nezastávala úřad Hokageho, pořád ji respektovala jako autoritu. Tak spolu obě mlčky postávaly a čekaly.
„Omlouvám se za zpoždění!“ ozvalo se jim nad hlavami.
Kakashi seskočil ze střechy. Yui se nadechla, chtěla mu pěkně od plic říct, co si myslí o jeho nedochvilnosti. Pak ale uviděla, jak vyčerpaně vypadá. Maska zakrývala spoustu jeho rysů, ale jí stačilo vidět svěšená ramena, unavené oči a jeho typický postoj, který zaujímal vždy, když toho na něj bylo moc. A tak raději mlčela.
„Můžeme?“ dotázal se jich Kakashi.
Tsunade přikývla. Yui zaujala pozici za nimi. Vypadala tak pouze jako ochranný doprovod. Ne, že by ji oba potřebovali, ale strategická ANBU nařízení pro věznici zněla jasně. Využili to zároveň jako její krytí, protože Yui neměla dostatečnou prověrku na to, aby mohla jít k Sasukemu sama.
Nahoře na chodbách potkali pouze pár ninjů, kteří však byli příliš zaneprázdnění na to, než aby jim kromě pozdravu věnovali více ze svého času.
Při sestupování do nižších pater sem tam zaslechli křik. Yui se pod maskou ušklíbla, když jí došlo, že vyslýchací divizi vedou Ibiki s Anko, kteří, jak se zdálo, měli zrovna službu. Podle toho, co věděla, měli ti dva zrovna na starosti pár konožských nunkeninů, kteří dezertovali těsně před válkou. Na jednu stranu je litovala, nikdo nechce zemřít ve válce, ale na tu druhou stranu… Pokud nehodlali položit svůj život za vlast, neměli mezi ninji co dělat.
Sestupovali pořád níž a níž, Sasukeho drželi v až v tom nejnižším patře, izolován od všech ostatních. Přístup do nejnižšího patra byl hlídaný. Dva muži v ANBU uniformě ji pohledem sjeli od hlavy až k patě. Nepatřili k její jednotce, takže její identitu nemohli nijak poznat. Přesto díky přítomnosti dvou Hokagů se jí na nic nevyptávali. Otevřeli těžké dveře, sklapli podpatky a v pozoru vyčkávali, než projdou dál. Pak za nimi zavřeli a Yui zaslechla zacvaknutí zámků.
Málem zalapala po dechu, když Uchihu viděla na vlastní oči. Věděla, že na tom není dobře, ale tohle ji šokovalo.
„Nepřehnali jste to trochu?“ zeptala se tiše Kakashiho.
Ten však její otázku nereagoval a hypnotizovaně Sasukeho pozoroval. V tom šeru Yui nedokázala určit, na co Kakashi myslí.
„Příkazy shora, které Hokage nemůže ovlivnit,“ odpověděla jí stejně tiše Tsunade.
„Ale vždyť je to absurdní…“
„Souhlasím,“ přidal se k jejich konverzaci Kakashi.
Mladý Uchiha ležel na podlaze, která musela být určitě neskutečně studená. Měl zavřené oči a očividně jejich přítomnost nevnímal. Zplihlé vlasy se mu lepily na obličej a prudce oddechoval. Nejspíš horečka, usoudila Yui. Byl neskutečně bledý a pohublý. Všimla si bledě světélkujících chakrových pečetí, které musely být neskutečně bolestivé. A vrchol všeho byla pouta, která Sasukemu pomalu brala vitální energii. Snažili se ho zlomit či odradit od možného plánovaného převratu? Nebo to byla pouhá politická msta?
„Jak vůbec dopadlo jednání o jeho situaci?“ zeptala se Kakashiho.
„Zaručil jsem se za něj, takže žádný soud nebude. Může se buď vrátit do Konohy, nebo navždy odejít, ale v tom případě by mu byla zablokována chakra. Anebo tu může zůstat… Informoval jsem ho hned po svém příjezdu a i potom jsem za ním několikrát zašel… Pokaždé tvrdohlavě mlčel.“
Yui zaregistrovala sotva slyšitelný Kakashiho povzdech. Muselo ho to nesmírně trápit, přeci jen to byl jeho student… Už jen kvůli Kakashiho svědomí Yui doufala, že dnes neodejdou s prázdnou.
„Mohl bys to nechat na mě?“ zeptala se tiše Kakashiho.
„Nic tím nezkazíme,“ uznal.
A tak sama přešla až k těsně k mřížím a sedla si na zem.
„Sasuke?“ promluvila hlasitěji než při konverzaci s Kakashim a Tsunade.
Chvíli se nic nedělo. Yui vyčkávala, nemělo smysl se ptát znovu, cítila totiž, že je při vědomí.
Po chvíli Uchiha otevřel oči.
Okamžitě poznala, že mu opravdu není dobře. Přesto nic neřekla, když si sedl. Bodlo jí u srdce, když se na ní ty skleněné oči pořádně podívaly.
Ty oči! Itachi měl taky takové…
„My se známe?“ hlesl tiše.
Všimla si, že tím jeho rty ještě více popraskaly.
„Ne, osobně ne,“ zavrtěla hlavou. „Ale jsem tvůj přítel Sasuke, ne nepřítel.“ A na důkaz svých slov sundala masku.
Hrubé porušení příkazů, ale to ji nezajímalo.
Skleněné oči si ji pečlivě prohlédly od hlavy až k patě.
„A čemu vděčím za tu návštěvu?“ zachraptěl se nakonec.
„Slyšela jsem o tvých možnostech. Sasuke, proč zůstáváš tady, když máš šanci začít znovu?“
Mlčel.
„Proč se tady ničíš? Opravdu jde ta vaše uchihovská pýcha až za hranice sebezničení?“
Znovu ticho.
Mlčky ho pozorovala. Ve své podstatě si byli podobní…
„Nebo je to v nějaké tvé zvrácené logice vykoupení?“
Pomalu přikývl.
„Blázne. Tím nikomu nic nedokážeš. Ani sobě, ani ostatním. Ani Itachimu.“
V tu chvíli výraz v černých očích ztvrdl. Udeřila hřebíček na hlavičku.
„Co vy o tom můžete vědět?!“ zakřičel.
Jeho ochraptěný hlas pohltily vlhké studené stěny.
„Docela dost,“ hlesla tiše. „Byli jsme přátelé. Nejsi jediný, koho ztráta Itachiho hluboko zasáhla. Ale tímhle nikomu nic nedokážeš. Jen tím sebe a všechny kolem zraňuješ.“
Mlčel.
„Chceš vykoupení? Nabízím ti další možnost… Pomůžeš-li mi někoho zachránit, dostaneš místo v mém ANBU týmu.“
Sasuke se napjal. To znamenalo, že ho zaujala.
„Jenže má nabídka je, na rozdíl od těch zbylých, časově omezená. Až odejdu z těch dveří, budeš mít znovu tři možnosti. Co si vybereš, Sasuke? Opravdu chceš, opravdu zvládneš, trčet v téhle díře? Vím, kde takoví, jako ty, končí. A není to hřbitov…“
Zmlkla a vyčkávala. Nechala svá slova viset ve vzduchu. A Sasuke na ni jen zíral. Tentokrát se na ni ale opravdu díval. Možná poprvé za celou jejich konverzaci. Jako by ji až teď začal vnímat. A pak se mu pohled stočil za její rameno.
„Ach,“ unikl mu povzdech.
Yui se zamračila, ale mlčela.
Znovu se jí podíval do očí. Netušila, co v nich vidí, ale doufala, že i on, stejně jako jeho bratr, dokáže vycítit upřímnost.
„No dobrá,“ hlesl nakonec tiše. „Přijímám.“