Ovládán Temnotou – Situace v Edoki; 12

Ještě než dojde na rozhovor mezi Kakashim a Jakkurem, než celá Konoha zjistí, že je Sakura mrtvá. Do toho budou Miaki a Iemasu posláni do Suny a než se Kyuubi/Naruto pustí do svádění Hinaty si musíme nastínit další důležitou věc. A tou je situace v Edoki, kde není vše tak, jak vypadá a rozhodně to není nic hezkého, když se vás pokouší…

„Je to jasné, zůstáváme tu jen my dva a vy jdete zpátky,“ řekl Neji poměrně nejistým hlasem ke všem zúčastněným. Nelíbilo se mu zůstávat tady jenom ve dvou. Už delší čas pozoroval jisté změny, které se tu odehrávaly…
„Nechci být urepjanej, ale dává tohle smysl? Abychom přišli a pátý den zase šli?“ utrousil Iemasu rozhořčeně. Dávajíc ruce na prsa, jakože nechápe.
„Iemasu, tobě její rozkazy nemusí dávat smysl. Hlavní je, abys je plnil. Sbalte se a ražte, teď máme poradu s Yamatem,“ prohlásil rozhodně Neji, všiml si také v jakém stavu sem přišel Yamato, vypadalo to, že se něco děje a ne nic hezkého, už jen podle velkých kruhů pod očima, co měl. Naštěstí si toho omladina nevšimla, nebo si toho nechtěli všímat…
Jakmile dorost odešel, svěřil se Yamato Nejimu o celkové situaci, prozradil mu i své podezření týkající se Naruta, věděl o Nejiho plné mlčenlivosti. Ten jen nevěřícně zíral, na nic se neptal a dával si vše do hlavy. Nešlo to.
Poté mu na oplátku vypověděl o situaci, která se začala vymykat kontrole. Začalo to kradmými pohledy vrhané přes nevěřící ramena, až po nenávistné pohledy vrhané přímo Nejimu do tváře. A dokonce došlo na menší nehody, nešlo o nich o život, spíše měly psychologický ráz, vesničané se snažili seč mohli, aby to vypadalo nevinně. Nechápal, co se mohlo dít tak hrozného, jistě, nevyřešili záhadu smrti starosty Mitsura, zmizení Genjiho, přesto to vypadalo na otevřené nepřátelství. Kde se poděla ona milost a vřelost projevovaná na začátku? Nedalo mu to a pověděl mu i to, že v domě starosty Mitsura se nachází tajné místo, kde je ukrytá skříňka s neznámým obsahem.
„Ale tam nic cenného být nemělo.“ odbyl Nejiho historku. Už nevěřil ničemu.
„A i kdyby to bylo obaleno chakrou?“ Neji stále nevytáhl trumf, schovaný v rukávu.
„Cože? Ale to by Mitsuru musel ovládat chakru…“ domýšlel se Yamato. Neji jen tajemně zavrtěl hlavou.
„On to nebyl, ale někdo, kdo byl Jinchuuriki Kyuubiho,“ bylo to venku! Nejimu se podivně ulevilo a Yamato kroutil hlavou, až se musel napít vody.
„Naruto?“ zkusil svůj tip.
„Ne, někdo, kdo musel být před ním, někdo z klanu Uzumaki.“ Narutova chakra se podobala té, která schovávala toto poselství.
„Tak co s tím uděláme? Hlavně teď, když jsou vesničani, mírně řečeno, nedůtkliví!“
„To zařídím já, vím, kde přesně to je, akorát si musím dát pozor. Yami už tak milá není, chová se divně a jen jediný Miku je ochotný mluvit s ostatními mým jménem. Když se to dozvěděla jeho matka, dala mu domácí vězení. Takže ho nevídám už vůbec. Což je škoda, je to hodný chlapec.“ Pronesl Neji smutným hlasem. Nechtěl to říkat nahlas, ale ten kluk mu přirostl k srdci.
„Dobře, zatím si zkusím znovu promluvit s vedením, jak to teda vidí dál. Bohužel je to náš klient…“ tím narážel na striktní pravidla, které je svazovala.

Toho večera se oba shinobi dočkali milého překvapení.
Miku!
„Co tady děláš?“ tiše se na něj obořil Neji.
„Přišel jsem vás varovat! Slyšel jsem mluvit matku s několika lidmi, kteří chtějí, abyste vypadli a nechali vše tak jak to je. Prý vašich rad a nesmyslů stejně nevyužijí.“
„Cože?“ vyjekl Yamato.
„Jo, mají vás plné zuby, prý jste neschopní a tupí, prý by to zvládli líp a v jeden den!“ To je citoval, slovo od slova zase ne, ale i tak jim to stačilo.
„Dobré vědět,“ odtušil Yamato. Čímž získali povolení udělat tu věc.
„Jdete si pro tu skříňku? Strejda mi ji kdysi ukazoval. Prý dávné dědictví, které po něm převezmu.“
Helemese! Další překvapení toho večera. Jakoby jim osud hrál do karet a měli to všechno podstoupit.
„Jak to víš?“ zajímal se Neji, který byl rád za tohoto chlapce.
„Viděl jsem vás jak svýma očima prohledáváte dům, o té chakře vím také, vy si ji vzít nemůžete, pouze potomci toho klanu se ji mohou dotýkat, aniž by je ta chakra nezabila. Strejda mě cvičil, tajně, vždycky říkával, že obnovím zašlou slávu našeho klanu, ani nevím jeho jméno, prý jsem jeden z mála posledních toho klanu, společně s mým bratrancem, nevím koho a co tím myslel, ale věřil jsem a teď vím, že měl v něčem pravdu, jinak by vás nedal povolat,“ řekl Miku smutným hlasem, stýskalo se mu.
Oba shinobi zůstali v úžasu stát na místě, za keřem před domem mrtvého starosty. Vykulily se jim oči od toho jak skládačka dávala větší smysl a už tušili, co se asi tak stane. Miku se stane jejich nositelem.
„Ta skříňka obsahuje na tři svitky a jednu mapu, jedna popisuje osud klanu, druhá jak byla založena tato vesnice a o třetí mi nechtěl strejda Mitsu nic říct. Tvrdil mi, že jsem na to ještě moc malý a mapa vás zavede na jakési místo, kde je potřeba něco vykonat. Víc nevím. Jdu pro ni. Do pěti minut jsem zpět. Počkejte tady,“ poslední slova zašeptal a odběhl splnit úkol.
Sotva si stačili říct něco podstatnějšího, Neji se zarazil uprostřed slova a nastražil uši. Miku to být nemohl. Uběhla sotva minuta… I Yamato to zaslechl.
„Vesničani,“ prohlásil Neji.
„Asi se rozhodli, že nás vyhodí hned. Asi neznají ‚ráno, moudřejší večera‘.“ Lehce zažertoval Yamato. Ovšem ještě než se dav objevil úplně, Miku už byl zpátky.
„Jsem tady, ale zahlé-.“
„My víme, ty se schovej, ať tě nikdo nevidí. Vyřídíme si to sami.“ Mrkl na klučinu Yamato.
Miku udělal přesně to, co po něm chtěli. Ovšem nespecifikovali kam se má schovat, tak si zvolil sám. Stejně byl už rozhodnut. Mámu měl sice rád, ale život tady ho dusil, škvařil, měl toho dost! Proto se vydal na kraj vesnice, kudy jistě půjdou oba shinobi…

Skoro celá vesnice byla již nastoupena před „starostovým domem“, kde se chtěli poradit, co dál a jak vyhnat ty takzvané ninji. Nikdo pořádně nechápal, proč je sem starosta vůbec zval. Co to mělo za smysl? Ovšem nepočítali, že „ti dva“ jsou prozatím ukryti za keřem a čekají na vhodnou příležitost.
Tudíž jejich setkání mělo krátkého trvání, neboť Neji a Yamato vylezli zpoza keře a mlčky pozorovali obyvatelstvo. Teprve nyní vycítili cosi jiného. Ti lidé měli strach! A pořádný. Něčeho se museli bát tak, že ani jejich vesnice nebyla řádně nikde zavedena, tedy až na již neexistující mapu v Archívu…
„Rozhodli jsme se jako váš klient odstoupit od dohody, kterou s vámi uzavřel Mitsuru,“ odvážila se začít Hitomi, matka Mikua. Jakožto jeho sestra měla na to právo a nikdo další neměl odvahu se ozvat. Nechtěli, aby je ti ninjové ještě víc potrestali.
„Z jakého důvodu?“ Neji se dal do „vyjednávání podmínek“.
„Už vás nepotřebujeme, to, co chtěl můj bratr zde vytvořit, vesnice dlouho odmítala, nakonec jsme souhlasili, ovšem pak bratr zmizel a tím naše smlouva padá, vesnice nepotřebuje a nechce ninjí školu a už vůbec ne nějaké nové budovy pro vás.“ Rázná slova, která Yamato očekával. Zbytek obyvatel přikyvoval v souhlas. „Život zde je už tak těžký a s vámi by byl ještě víc. Chceme jen v poklidu žít jako to bylo posledních sto padesát let.“
„Dobře, odejdeme ještě teď hned, ale mám pár otázek.“ Nedal se odbýt tak lehce Neji.
„Jen do toho,“ vyzvala jej Hitomi. Když bylo jasné a zřejmé jak snadno to dopadlo, lidé se začali trousit do svých domovů, až zůstala jen Hitomi. Byla cítit úleva a naděje.
„Jak se vlastně jmenuje vaše rodina?“ neobvyklá otázka, tohle Hitomi nečekala ani ve snu.
„Umikaze, proč to chcete vědět?“ Hitomi si založila ruce na prsou, nechápala.
„Jen pro upřesnění výpovědi o misi.“ Plácl první věc Yamato, co mu přišla na mysl. Další díl skládačky zapadl, přesto obraz ještě nebyl celý.
Takže Miaki a Miku jsou tedy příbuzní! Akorát Nejimu nešlo do hlavy, co s tím vším má společného Naruto? Když se jmenuje Uzumaki po matce…?
„Aha, pokud je to tedy všechno, mohu jít?“ ošila se Hitomi, chtěla to mít za sebou, chtěla mít svůj klid.
„Ještě poslední drobnost, žil zde někdy v minulosti klan Uzumaki nebo Namikaze?“
„Ne, o ničem takovém nevím a už se mě na nic neptejte!“ s těmi slovy odešla, považovala rozhovor za ukončený.
„Tady něco nehraje,“ trefil Neji hřebík na hlavičku.
„Souhlasím.“

Za necelou půl hodinu se Neji a Yamato sbalili na cestu, na kraji vesnice spatřili Mikua s malým nákladem.
„Co to má znamenat?“
„Jdu s vámi, tady už nejde žít! Chci jít s vámi, strejda mi řekl, že poznám čas, kdy se budu muset rozhodnout. Ten čas přišel, plus váš lup mohu nést jen já.“ Tím to bylo vyřešené, nedal jim prostor, aby mohli nějak zareagovat. „Mámě, jsem napsal dopis.“ Broukl přes rameno, když udělal prvních pár kroků vstříc své budoucnosti.
Konožští ninjové jen ohromeně zírali na toho malého kluka, co jim rostl před očima. Vydali se za ním a nikdo z nich si nevšiml zrušení hranice a štítu, co držel vesnici v takřka izolaci po tolika staletích. Dokonce celá vesnice si podvědomě oddychla, padlo z ní neviditelné břímě, nesené malým chlapcem…

Bylo už hodně po půlnoci, kdy se Kyuubi rozhodl zbavit se těla. Musel počkat na vhodnou hodinu, nechtěl mít svědky. Těžko by to pak vysvětloval… hlavně by pak musel zase zabíjet, což se mu teď nehodilo do krámu, Sakura byla omyl. Musela k němu chodit? Musela se mu svěřovat? Jasně, byli parťáci, ovšem tím mu zkomplikovala plány. Měl v úmyslu začít se jí dvořit, ono ne, postavila si hlavu, zajisté to přineslo jednu výhodu. Promluvila, nyní věděl o něčem, co mohl využít ve svůj prospěch. Ďábelsky se usmál. Přehodil si mrtvolu přes ramena a vyrazil do naštěstí již prázdných ulic. U sebe doma si poklidí až se vrátí. Chtěl mít jistotu.
Naruto/Kyuubi se kradl těmi nejhoršími uličkami, které znal, aby se vyhnul zvídavým očím, zvláště, když měl přes rameno přehozenou mrtvolu Sakury.
„Ty seš pěkně těžká! Víš to?“ postěžoval si Kyuubi s uchechtnutím. Sakura už ho bohužel neslyšela. Byla mrtvá!
Našel místo, kde ne zcela důstojně odhodil svůj náklad. Tupě to žuhlo na zem, až měl pocit příliš hlasitého zvuku. Počkal minutku, mohl si hlavu vykroutit jak pozoroval hned tu stranu hned druhou. Nikdo nešel, ticho po pěšině. Slyšeli byste padnout špendlík. Nikdo ho neslyšel. Poté pokračoval ve svém plánu. Roztrhal ji oblečení, dával si dobrý pozor, aby nikde nezůstal ani kousíček Naruta. Oblečení odvede na chvíli pozornost jinam, neodvážil se k tomu drsnému kroku, zanechal by v ní stopy své DNA. To nehodlal risknout.
Opřel ji zády ke stěně. Vypadala jako hadrová panna, kterou někdo odhodil, kvůli tomu, že byla opotřebovaná. Nakonec udělal poslední věc. Řízl ji do ruky, vyteklo malinko krve a jejím prstem napsal něco na zem. Vzkaz pro detektiva… opět si dával pozor, aby její tuhnoucí krev nepotřísnila jeho. Když byl hotov, protáhl se, křupnul si rukama, zamnul jimi. Měl pocit dobře vykonané práce. Bylo mu tak krásně, plány mu vycházely a teď se zaměřit na tu Hyuugovic holku a bude ještě mocnější!
Odcházel volným lehkým krokem jako někdo, kdo si nevšiml těla a malinké louže krve, co se zastavila u toho jediného slova.

„Hledáš tohle?“
„Jak?“ zůstal ohromen nejen nad tou věcí, ale i nad způsobem jakým to držel Kakashi v ruce. Držel ji stejně jako Ibiki, obraz to byl vskutku bizarní. Všude popel, sem tam se ještě zakouřilo, puch vyvěral, tělo bylo odvezeno a další den se mělo začít s odklízením zbytků a stavění nové budovy. A mezitím vším okolo stál muž držíc věc, která by tam rozhodně být neměla. Nebo lépe řečeno ta věc měla být ohořelá k nepoznání.
„Doufám, že se vyhneme těm složitým vysvětlovacím věcem a vrhneme se na podstatnější záležitost, co ty na to?“ odbyl ho ledabyle Kakashi.
„Jak je ctěná libost,“ ne, že by neměl Kakashiho rád, ale při spolupráci mu více vyhovoval právě Ibiki, hlavně pro zálibu v plášti a budování si své image.
Jakkuro mu pověděl, co se stalo od toho, kdy opustil Archív, až do této chvíle. Podstatné detaily a své poznatky o Narutovi nechal být. Musel si je ještě důkladně projít a zapsat si je. Kakashi zase své obavy, nadhodil také teorii, co tu Ibikiho kovová krabička cigaret s lebkou dělala.
„Ale to je zajímavá teorie, myslím si něco podobného.“ Spíše byl Jakkuro toho názoru, že se Naruto potřeboval zbavit toho předmětu a tím je svést ze stopy… jen ať si to myslí. Nakuká to i ostatním, během toho bude provádět své vlastní tajné pátrání. Dokonce ani Ryo, Nezumi nebo Sakura nebudou mít podezření. No, Ryo možná. S tím neochotně počítal.
I přesto Kakashi nepojal žádné velké podezření ohledně Jakkura, zase ho tolik neznal. Přišel mu podivný, hlavně jak chodil s tím černým pláštěm, aktovkou a budil dojem druhého Ibikiho, jenže se tady pletl. Ibiki své záliby přejal od Jakkura. Pojilo je přátelství už od dob, kdy spolu jako začínající detektivové vyšetřovali případ Tokugawa. Mise je přestaly bavit a tudíž se dali touto cestou.
„Navrhoval bych, abychom šli do mé kanceláře a tam si to ještě probereme? Možná nás něco jiného napadne, něco, co jsme asi přehlédli?“ Jakkuro musel doufat, že mu Kakashi skočí na špek.
„Dobře, aspoň se podívám na pitevní zprávy od Ryoa.“ Souhlasil Kakashi. Skočil.

Poznámky: 

Pro Aku:

Promiň, že to sem dávám, až tak pozdě, dříve jsem to nestíhala. Díky moc za pochopení.

A všem ostatním se omlouvám, že díl trval tak dlouho, ale nějak jsem neměla čas, bylo moc práce v práci... pak se do toho daly i jiné věci, proto ji věnuji všem, i Aku, za trpělivost při čekání na tuto kapitolu. Příště se pokusím vydat další za menší časové období.
Doufám, že jsem tímto dílkem něco vysvětlila...