Války klanů XII. Třešeň

V minulém díle

Hinata a její skupina za doprovodu Kenty přijíždí do Shimy, aby se postarali o Itamiho. V ulicích ale naráží na nečekané osoby -
její klan, Uchihy.

Maskou přijímám svůj osud. Nasazuji si novou tvář a zahazuji tu starou. Všechny skutky a vzpomínky odkládám společně s ní. Jsem nový člověk s novými cíli. Chránit město a jeho obyvatele. Udržovat pořádek. Zbavuji se svého klanového jména a své dědictví vkládám do rukou Shimy. Nechť mi jsou bohové nakloněni!

Bohaté sídlo vystavené na skalním vrcholku s vinicemi vedoucí v terasovitém rozložení k moři se vyhřívalo na svěžím jarním slunci. Vlny vody se líně převalovaly jedna přes druhou a nad obzory se mihotalo jen pár mráčků. Sem tam se ozval křik racka, hledající potravu nad pobřežím.
Shingen měl moře rád. Inspirovalo ho, fascinovalo. Když byl dítětem, vždy záviděl jiným, kteří žili u moře. On se musel spokojit jen s hlubokými lesy a horami klanu Toyotomi. Na druhou stranu mu to umožňovalo si každou takovou návštěvu užít, tudíž si zachoval schopnost, kterou obyvatelé pobřeží přirozeně ztratili.
A on by si ji užil, kdyby nebylo náležitostí, které ho sem dovedly. Měl jednat s klanem Amago. Podle jeho otce Nobunagy to bylo klíčové: bez jejich síly se šance porazit klan Oda drasticky smrskne. A Shingen tento scénář nesmí dopustit.
„Pane,“ vyrušil ho jeden ze dvojice jeho doprovodu. Jeho nejlepší muži a nejvíce schopní shinobi jejich klanu.
Mladík zavrtěl hlavou. „Trochu jsem se zamyslel.“ Pak se otočil a ukázal na sídlo klanu Amago. „Běžte ohlásit můj příchod, dojdu tam sám.“
„Ano, pane.“ A oba dva válečníci zmizeli. Neměli obavy opustit svého chráněnce. V jejich myslích a představách neexistovalo nic, co by ho mohlo ohrozit. Shingen si oddychl a našel přilehlé místo ve stínu stromu. Opřel se o něj a sklouzl na zadek. Na okamžik mohl zahodit svou těžkou masku, kterou zakrýval svou osobnost po celý svůj život. Vložil tak ruce do kapes a vytáhl malý zápisníček. Naslinil si prst a nahmatal první prázdnou stránku. V druhé ruce se mu objevilo pero s inkoustem.
Jako nejmladší syn klanu měl jen malou pravděpodobnost, že bude dědit nějaké pocty nebo území. Proto byl, tak jak se to běžně dělá, od útlého věku vyslán na cestu válečníka. Právě nejmladší synové pak vytvářeli nové spřízněné klany, které sloužily své původní rodině, jako ochránci a vojáci. Celý život se zdokonaloval v ninjutsu, dokonce oplýval obrovským talentem, zatímco jeho nejstarší bratr Shin vyrůstal u dvora, kde se učil zcela jiné věci. A prostřední Itami byl zavčasu uklizen do Shimy, kde nemohl nic zkazit, přestože se to v poslední době ukázalo jako mylná představa.
Ale Shingen na to nechtěl myslet. To byla politika, to byly intriky, to byl jen boj o moc. Teď tu byl sám. Zahleděl se proto do moře a hledal inspiraci. A až ji nalezl, začal psát první verše.
Když se dostavil k hlavní bráně, čekal na něj uvítací výbor. Pět ninjů stálo na každé straně nádvoří a na strážných ochozech viděl další. A ve stínu byli ještě další dva. Omyl, třetí byl ukrytý za rohem. Shingena to vlastně překvapilo: proč klan Amago vystupoval tak opatrně? Shingen neměl jediný důvod chovat se jakkoliv nepřátelsky.
„Toyotomi-sama,“ uklonil se správce sídla. „Amago-sama vás již očekává, pojďte za mnou.“ A tak ho malý baculatý chlapík provedl vchodem, kde se k Shingenovi připojili jeho společníci a společně pokračovali dále skrze chodbu, ozdobenou barvitými obrazy a tapiseriemi, až k velkým dubovým dveřím, za kterými se ukrýval jednací sál. Byl velmi podobný tomu, který měl jeho otec ve svém hradě. Na stupínku na polštářích seděl hnědovlasý padesátník s mírně zašlou postavou. Amago Bito. Současný vládce klanu.
„Shingene! Vítám tě,“ uvítal ho, když se mladý Toyotomi ukláněl společně se svou malou družinou. Když se také posadil, všiml si dalších lidí v místnosti. V rohu seděla starší paní, manželka Bitohiho a vedle ní mladá slečna. Jejich dcera, pamatoval si ji jako dítě. Když se klany setkávaly, měli dovoleno si spolu hrát. Dívka se nesměle usmála.
„Co tě sem přivádí, Shingene? Doba je zlá a já si nedovedu představit, proč by si razil tak dalekou a nebezpečnou cestu až ke mně na dvůr, když máš tolik neodkladných záležitostí.“
„Amago-sama,“ oslovil ho, a ještě jednou se uklonil. „Můj otec se chystá potrestat zrádce a spoléhá na staré přátelství, že mu váš klan bude stát oporou.“
„Jsem starý přítel i s Odou Hideyoshim. Na světě máme spoustu přátel, mladý Toyotomi. A jak se říká, mezi přáteli si člověk nevybírá.“
Shingen ucukl. Co se to děje? „Otec toto přátelství, které mezi našimi klany panuje, podpoří i hmotnými statky. Nebylo by to nezištné.“
„Obávám se, že to, co nabízíte, je velmi drahé. Tu cenu si nemůžeme dovolit zaplatit.“
„Válka je na spadnutí,“ řekl najednou Shingen a podíval se Bitomimu přímo do očí. Už bylo dost her. „Každý si bude volit své strany. A z každé volby plynou následky, Amago-sama.“
Bito se nervózně ohlédl na svou rodinu a pak se vrátil zpátky k mladíkovi. „Vyhrožuješ mi?“
„Jen říkám pravdu, Amago-sama. Podpora zrádce nebo nepodpora jeho potrestání je jedna samá věc. Dvě strany stejné hozené mince, která dopadne do krvavých rukou.“
„Válka ani nezačala a už pomýšlíte na vítězství?“
„Jít do války a nevědět, že ji vyhraji, by mohl jen hlupák, Amago-sama. Můj otec není hlupák. Není ani naivní snílek. Nepodceňujte jeho úsudek.“
„Znám tvého otce moc dobře, Shingene. Znám i tvou pověst. A znám i tu Itamiho. Kdo ví, co se stalo v Shimě. Začít válku kvůli nedorozumění? Je to rozumné? Uvrhnout celou zemi do chaosu…“
Shingen se zasmál. „Vážně si myslíte, že je to kvůli Itamimu?“
Bito neodpovídal. Shingen poznal, že svádí jakýsi vnitřní boj. „Můžeme si promluvit o samotě. Pouze rodina Toyotomi a rodina Amago.“ A lord mávl na služebnictvo a stráže, které opustily své pozice a zmizely ve dveřích. Stejně tak udělali i dva Shingenovi strážci. Když osaměli, Bito se nadechl a pustil se do řeči. „Chlapče, pamatuji si tě jako dítě. Vždycky jsi byl zachmuřený a mě to bylo líto. A proto vidím, že když jsi ke mne upřímný, tak budu taky. Klan Oda nás kontaktoval dříve… a jejich nabídka byla více než velkorysá. Stačí, aby se náš klan nezapojil do dění a nechal ho volně plynout. Jen za tohle nám dávají více, než vy můžete nyní nabídnout.“
„Tedy zradil jste?“
„Je zrada chránit svou rodinu a své dědictví? Shingene, to, do čeho jste se pustili, je mnohem více, než dokážete zvládnout! Klan Oda to vše naplánoval a celou dobu mu to vychází. Moc dobře věděli, že budete s námi jednat. Jsou o dva kroky napřed a obávám se, že Nobunaga a celá vaše armáda míří do pasti. A já nechci skončit v té pasti s vámi.“
„Zradil jste.“ Shingen se postavil a Bito mávl rukou, aby se posadil. Muž tak neučinil.
„Je mi to líto, Shingene. Mám tvého otce rád. Ale mnohem raději mám svou ženu a dcery. Pochop to.“
Shingen se ještě jednou ohlédl na Bitohu rodinu, otočil se a bez rozloučení odešel.
Když procházel dveřmi ven, pokoutně se usmál. Brzy se sem vrátí a nabídku na spojenectví Amago již neodmítne.
Shingen to totiž pochopil.

Taichi a jeho část Praporce se cestováním do Shimy nespěchali. Museli nechat náskok Hideovi a jeho části družstva, kteří do města cestovali na koních a delší cestou, zatímco větší část Praporce mohla využít svou plnou rychlost a nemuseli se zabývat kudy přesně kam. Několik dní proto odpočívali a trénovali na opuštěných místech.
Když dorazili k městské bráně – východní – protože se záměrně vyhnuli stejné trase jako ostatní, tak se nesnažili ani maskovat. Taichi přistoupil se svitkem ke strážnému a předal mu ho. Byla to jednoduchá diplomatická listina, která umožnila Praporci jednat za klan Toyotomi. Strážný byl nejprve zmatem, protože listina byla adresována klanu Oda, ale ten přeci město neovládal.
Po drobných zmatcích ale zprávu poslal na Skalnatý vrch, kde vládl obraně města Oda Azai.
„Vypadá to fakt obrovsky,“ podotkla Mari a hleděla na západ, kde v dálce tekla řeka. „Nikdy jsem si to ze všech těch knížek a spisů takhle nepředstavovala.“
„Byl jsem tu naposledy před 14 lety,“ Taichi se rozmáchl. „Kolem hradeb ještě nebyly žádné budovy. Město neustále roste.“
„Ale musí zůstat jen za hradbami,“ podotkla Záblesk. Strážný okolo si ji podezřívavě prohlíželi a jí to bavilo. Určitě neměli tušení, proč má tu masku. A až jim to dojde, budou se bát. „Lidé ve městě se mačkají víc a víc jako krysy.“
„Kdy jsi byla ve městě?“ zeptala se léčitelka.
Žena za maskou se pousmála. „Vyrostla jsem tu. V Dolním přístavu. V místě pro největší chudáky a spodinu lidstva. Jak to bylo možné, vypadla jsem odtud.“
„Aha. Nepřipadalo mi, že bys byla odtud, když jsme byli na hradě u klanu Toyotomi.“
„Nikdy jsem se o klany mimo město nezajímala. Byly nudné. Město je svět sám pro sebe. A mnohem zajímavější, než lesy a pole.“
Takové vysvětlení Mari stačilo. Pomýšlela na to, co teď dělá Hinata a její část skupiny. Ti byli na mnohem nebezpečnější misi.
Taichi si brzy všiml, že to kolem hradeb začíná ožívat. Za cimbuřím spatřil několik obránců, skrze zábrany uviděl na ulici stát dvě bílé tváře. Stáli tam a pozorovali Praporec.
„Někdy mi musíš zopakovat příběh o masce, Záblesk,“ otočil se na válečnici. Její pověst mohla jeho úkol zde zkomplikovat. Musel být opatrný.
Brzy se vrátil jezdec na koni doprovázen celou jízdní družinou.
„Byli jste předvoláni,“ oznámil a mrkl na stráže. Ty Praporec pustili dovnitř. „Pojďte za mnou.“
A tak družina následovala jezdce skrze část města, která se jmenovala Vyhlídka. Široké ulice, mohutné domy s vlastními zahradami a oplocením. Ulice pro bohaté a ty lépe postavené. Když prošli celou touhle dlouhou částí města, ocitli se na křižovatce, která vedla kolem Okraje. Části pro okraj společnosti a pak se přes Nové město dostali k začátku Skalnatého vrchu. Tato městská oblast byla vybudována na obrovském kopci se strmými srázy. Na samotném kopci se nacházel vysoký hrad a kolem něj bylo spoustu převážně administrativních budov a honosných paláců. Zde se odehrávalo vše důležité.
Cesta pokračovala dále do kopce, než vyšli na náměstí před vstupem do hradu. Zde na ně čekala uvítací četa. Dvacet postav v bílých maskách.
„Mají strach,“ podotkla Záblesk. Ostatní tak veselí nebyli, krom Meče. Ten se usmíval. Měl radost, že jejich příchod způsobil takové uvítání. Připadal si jak někdo velmi důležitý.
„Náš pán se s vámi setká ve hradě,“ oznámil vedoucí jezdec a ukázal na dveře od hradu. Taichi přikývl a vyšel. Ostatní ho následovali až ke dveřím, kterými když prošli, tak se všech dvacet strážných zařadilo za ně. Taichi šel stále rovně, než mu před cestu vstoupil jakýsi úředník a navigoval ho dále. Vyšli ještě po několikero schodech, na jejímž konci je čekal vstup do jednacího sálu.
Ten byl jiný, než měli ostatní daimjó v zemi. Po obou stranách byly dřevěné lavice se stoly a v čele místnosti byl trůn. Dřevěný a bohatě vysázený.
A na něm seděl skrytý vládce tohoto města. Statný šedesátník s šedým copem a knírem. Oda Hideyoshi. Nejmocnější člověk ve městě a jeden z nejmocnějších mužů v celém širokém okolí. Vedle trůnu stál další zamaskovaný muž. Dlouhé světlé vlasy mu přepadávaly přes obličej. Taichi znal tohoto muže z doslechu. Oda Azai. Nejmladší syn Hideyoshiho a velitel obraných sil města. Bezpochyby taky vládce města, když nebyl zrovna jeho otec v okolí.
„Toyotomi Nobunaga posílá prašivé psy vyjednávat o kapitulaci?“ zasmál se Hideyoshi. Zbytek Bílých tváří se mezitím rozestavil ve dvou řadách kolem praporce. „Měl jsem o svém bývalém příteli větší mínění.“
Taichi urážku ignoroval. „Náš pán chce vyjednávat o příměří s klanem Odou, který, pokud si dobře pamatuji, nemá sídlo ve městě Shima.“
„Váš pán. Vašimi pány jsou peníze, Taichi.“ Oda se v trůnu naklonil dopředu. „A pokud jde o Nobunagu, ten chce jen válku. Proč by jinak jeho armáda mířila do mých zemí?“
„Toyotomi-sama vám nabízí možnost odčinit své hříchy.“
„Mé hříchy?“
„Žádá propuštění jeho syna Itamiho a jeho rodiny. Také požaduje vaše místo v radě města po dobu pěti let a také vyžaduje odevzdání dvou vašich vnoučat do jeho osobní výchovy.“
Vládce klanu Oda se zasmál. „Nejen že nás uráží poslové jeho zprávy, ale i ta samotná zpráva je k smíchu. Itami je naším hostem potom, co ho jeho vlastní klan neochránil. Může kdykoliv odejít. A místo v radě města je naším výsostným právem. A mí vnuci? Tomu se mohu už jen smát.“
„Toyotomi-sama nechce nic jiného než se vyhnout krveprolití, Oda-sama.“
„Vím moc dobře, kdo jste, Taichi. A vím, co jste udělali. Na tom mostě došlo ke krveprolití, takže se obávám, že sny tvého pána jsou již prospané. Nobunaga je monstrum, který se cestou za mocí neštítí ničeho.“
Hideyoshi posléze vstal a přešel blíže k Taichimu. „Víš moc dobře, že to jsou lži, Taichi. To, co říkám já, i to co říkáš ty.“
„Hideyoshi…“ vzdychl Taichi.
„Kolik je to let?“
„Osmnáct let.“
„Před osmnácti lety jsi potlačil vzpouru v Toyotomiho malé říši. Tenkrát jsme byli spojenci.“
„To jsme byli.“
„A teď sis vybral stranu, co? Vypravil ses do daleké země, abys své jméno zapsal do toku dějin.“
„Jsem tu, protože si mě Nobunaga vyžádal a dokud platí, tak mu sloužím. Bylo to i tak tenkrát. A bude tomu i tak do budoucna.“
„Poslyš, Taichi. Rozhlédni se kolem. Viděl jsi město. To město, které léta už spravuje můj klan. Obyvatelé zde prosperují, ostatní klany město ignorují. Myslí si, že ty obchody se zde zařizují samy… pouze chtějí peníze a nechtějí za to nic platit a obětovat. Bílé tváře, první obranná linie města, jako by pro ně neexistovala.“ Lord se naklonil k žoldákově tváři. „Jediný klan Oda se vždy staral o chod města. Jediní jsme zásobovali Bílé tváře novými rekruty. A nyní si bereme to, co je právoplatně naše. Nobunaga a ani nikdo jiný nám v tom nezabrání.“ Hideyoshi chytil Taichiho za rameno a šel s ním k jednomu z jídelních stolů. Na něm něco bylo. Taichi to nepoznával. Byla to jakási čtvercová hrací deska s černými a bílými figurkami.
„To jsou šachy, Taichi,“ ukázal Oda. „Hra z dalekých zemí. Mám ji rád, protože oproti našim hrám je děsně jednoduchá, přestože naučit se v ní vyhrávat, zabere stovky her a mnoho let učení.“
Starý lord se posadil na jednu stranu desky a vyzval Taichiho, ať si sedne naproti. Žoldák uposlechl a podíval se na hrací pole. „Nevím, jak se to hraje.“
Hideyoshi se pousmál. „To není třeba, Taichi. Neumí to tu skoro nikdo, snad jen můj tvrdohlavý syn a já. Pouze mne poslouchej. Kouzlo této hry spočívá v tom, že oba dva hráči mají na začátku stejné síly ve stejném rozložení. O jejich hře tak rozhoduje jen jejich um a zdatnost. Vlastně si to můžeš představit, jako dvě naprosto stejné armády stojící proti sobě. Tady jsou pěšáci, jezdci, střelci… ale to teď není důležité. Důležité je to, že obě armády jsou stejné.“ Lord přejel rukou nad jeho černými figurkami. „Tady je má armáda. Klan Oda. Klan Taira. A klan Urakami. Severní část z velké sedmice. A tady,“ teď přejel nad Taichiho hrací polovinou. „Je klan Toyotomi, Tokugawa, Toda a Amago. Půlka z nich se měla pobít vzájemně a málem k tomu došlo, ale to nevadí. Teď jsme v této situaci. Dvě vyrovnané síly… jenže,“ Hideyoshi strhl čtvrtinu Taichiho figurek na zem, „klan Toda je příliš daleko, aby do bitvy zasáhl.“ A pak to udělal ještě jednou. „A klan Amago nebude hrát tuto hru s námi. O to jsem se postaral.“
Taichimu tak zbyla jen polovina figurek. Hideyoshi ho vybídl. „Hrej.“
Veliteli Praporce to došlo.
„Chápeš, Taichi? Nemůžete vyhrát.“
Když Praporec odcházel z jednání, které se ještě protáhlo a skončilo zatím patem, kdy ani jedna strana nenašla kompromisní řešení – byť žádná z nich o to ani neusilovala – tak se postavil Praporci jeden voják z Bílých tváří do cesty. Byla to žena s dlouhým černým copem za maskou. Uklonila se před Záblesk.
„Chci získat ztracenou masku, proto vás vyzývám, válečnice.“
Záblesk ucítila její pohled. Žena s ní toužila bojovat a Záblesk za to byla ráda, zjevně se její příběh vyprávěl mezi jejich kruhy do teď, ale ona s ní bojovat nechtěla. Byla by to jen ztráta času a stejně tak plnila misi, kterou nemohlo narušit žádné povyražení.
„Katsumi, nenech se vyprovokovat,“ promluvil Azai za jejich zády a přišel k ukloněné bojovnici. Měl silný hlas a odhodlaný postoj. Vojačka se postavila.
„Ale pane, musíme-“
Azai ji zastavil zdvihnutím ruky. Otočil se na Záblesk. „Koluje tu příběh o té nejobyčejnější dívce z přístavu. Byla chudá, a tak kradla. Bylo to běžné živobytí mnoha osiřelých dětí. Ale ona kradla tak moc, že se ji dokonce i Bílé tváře pokusili zastavit. Obyčejné malé děcko, říkaly si. Ale ta holka je překvapila. Vyzvala zkušeného válečníka na souboj. Ten se její výzvě zasmál a samozřejmě ji přijal, aby ji dal lekci. Po souboji strhla dívka masku z jeho mrtvého obličeje a nasadila si ji.“ Na chvíli se odmlčel. „A ta dívka je tu teď zpátky.“
Záblesk mu hleděla do očí, cítila v nich respekt… ale taktéž neodolatelnou touhu ji zabít. Chtěla něco říct, ale Taichi ji naštěstí předběhl.
„Není třeba se hrabat v minulosti, co?“
Azai pod maskou odfrkl a zadíval se na velitele Praporce. „Služebnictvo vám ukáže vaše pokoje. Město je k vám samozřejmě plně k dispozici.“
Když se Praporec dostal do soukromí – soukromí, jenž bylo jen předstírané – Záblesk s netečným výrazem na masce lehla na postel. Meč se k ní chvíli postavil a hleděl jí do očí. Řekl jí tak více než tisíc slov.
„Máš tu jistou reputaci,“ usmála se Akira. „Zjevně jim pořád piješ krev.“
„Ta holka si nic neuvědomovala,“ sykla Záblesk. „Mohla jsem ji beztrestně zabít. Přímo přede všema.“
„Nechceme na sebe upozorňovat,“ vložil se do debaty Taichi. „Jsme tu kvůli klanu Toyotomi.“
Velitel si dával pozor na jakékoliv slovo. Nikdo z nich nemohl říct nic o druhé skupině, ani naznačit. Museli být naprosto obezřetní, a to se týkalo i návštěvy města. Klan Oda jim otevřel brány do ulic, ale stejně tak tam nemohli jen tak volně putovat. Mohlo by se stát, že by narazili na Hidea a jeho skupinu. A i kdyby by nedošlo ke kontaktu, mohlo by to jejich pozorovatele upozornit. Ale stejně tak museli do města zajít. Nebylo možné do města nejít. S Hideem si sice řekli místa, kterým se budou vyhýbat, ale Hideo město neznal. A navíc se mohlo stát vždycky cokoliv.
Mari okamžitě přešla k oknu jejich pokoje a pohlédla na město. Bylo obrovské! A ten přístav! Z hradu ho měla celý na dlani… ale jí zajímala ve městě jen jedna jediná věc. Hledala ji v drobných postavičkách, která viděla v dálce. Snad byla v bezpečí.
A Švih taky.

„Jsou nebezpeční?“ zeptal se Hideo, když se Hinata napila vody sedíc na posteli. Kenta je okamžitě zavedl do jednoho z přístavních hostinců. Byl to pajzl, ale musel jim stačit.
„Bratr a strýc… jsou nebezpeční.“
Švih stojící u okna zabručel. „To náš úkol dost komplikuje. Všimli si tě?“
„Ne. Teda myslím, že ne.“
„Tak aspoň něco,“ řekl Hideo a postavil se vedle mladého samuraje. „Budeme muset být extrémně opatrní. Hinato.“ Otočil se na dívku. „Koupíš si šátek přes vlasy, něco s límcem. Budeš nenápadná. Musíš, nemůžeme riskovat kvůli tvým osobním problémům naši misi.“
Švih se otočil na dívku. „Jsi v pořádku?“
„Proč bych nebyla?“
„Je to tvá rodina. Utekla jsi před ní. A teď jsi na ně narazila. Měl to být tvůj nový život, ale historie si cestu vždycky najde i do přítomnosti.“
„Jsem v pořádku. Má rodina je stále historie! Snad to taky tak zůstane.“ Dívčin hlas ale nebyl v pořádku. Třepotal se, byl slabší. Odhodlání a zvědavost byly pryč. Švih v ní po dlouhé době viděl opět tu zranitelnou bojovnici, jako když ji tenkrát spatřil poprvé na řece. Ale tenkrát vlastně nebyla zranitelná. A nakonec, pořád má sharingan.
„Postaráme se o tebe,“ řekl jí a usmál se. „Myslím, že stejně jen přeháníte a zveličujete svou pověst.“
Hinata by ráda přeháněla.
Náhle se otevřely dveře a Švihův meč byl vytasen. Kenta málem uklouzl, jak mu čepel zajela ke krku. Samuraj spatřil strach v úřednických očích a pak meč vrátil zpět do pochvy. Kenta zavrtěl hlavou, ale Švih jen pokrčil rameny.
„Nesmíte být tak podezřívaví, bude to nápadné,“ vzdychl úředník a Hideo se na jeho radu zamračil.
„A když nebudeme opatrní, budeme mrtví.“
„Přirozeně.“ Odsekl Kenta a postavil se k Hinatě. „Navštívil jsem nějaké známé podniky. Hostinští mají oči a uši všude. V posledním týdnu po městě kolují divní muži a ptají se po dívce jménem Sakura.“
Hinata zpozorněla.
„Sakura… takže tohle je tvé pravé jméno. Uchiha Sakura. Je to pěkné jméno.“ Podotkl samuraj. Hinata zrudla.
„Jsem stále Hinata. A vždycky už budu.“
„Máme tu zahrady plné sakur,“ ozval se Kenta, aby odlehčil kapánek situaci. Nikdo však jeho snahu neocenil. „Je to mé oblíbené místo,“ dodal a otočil se zpátky ke dveřím. „Půjdu pracovat a získat nějaké informace. Pokud bych se nevrátil do večera, tak na mne už nečekejte.“
Hinata sledovala, jak muž odchází. V tuto chvíli pro něj měla jen slova respektu a úcty. Šel bojovat za své přátele a za něco, v co doopravdy věřil. To bylo mnohem více, než se dalo říct o Praporci.
„A co my?“ zeptala se Hinata.
„Budeme pracovat na vlastní pěst,“ odsekl Hideo, „nebudu spoléhat na neznámého člověka.“
„Já mu věřím,“ usmála se dívka. „Cestovali jsme spolu dlouho a nemá důvod nás zradit.“
„Pokud ho chytnou nepřátelé, tak ho prostě zmáčknou. Ten chlap není připraven na skutečný boj. Už jen proto mu nesmíme věřit, Hinato, nebo jak se doopravdy jmenuješ. Pokud se nevrátí do večera, budeme muset zmizet z této čtvrti.“
„Vidíš to moc černě,“ vložil se do debaty samuraj. „I kdyby ho chytili, nebudou se ho ptát tak, aby došli na nás. Nikdo o nás neví. Taichi by měl taky dorazit do města a on je zaměstná. Nebudou mít čas řešit úředníka, co se na pár týdnů někam zdejchnul.“
„Krk na to vsázet nebudu,“ Hideo přešel ke dveřím „Koupím tady naší válečnici něco na sebe, abychom mohli začít pracovat. Tak tu na mne počkejte.“

Skupina procházela přístavem. Hinatě chyběl pocit vánku ve vlasech, jak jí je zakrýval šátek, ale i přesto si užívala pocit být tak blízko k moři. Nejraději by si v něm zvlažila nohy, ale voda zde byla špinavá a zapáchala. Celé tohle místo byl jeden velký binec. Z velkých lodí dělníci přesouvali náklad, aby uvolnili místo dalšímu zboží, které město opustí a skončí v dalekých místech. Náklad z lodí mezitím dále putoval do všemožných skladišť rozsetých po celé délce nábřeží.
Krom toho v budovách sídlily hostince a další pochybné podniky. Ozýval se z nich zpěv a řev, okolo postávali hromotluci a uklidňovali opilé námořníky, kterých tu bylo odpoledne už více než dost. Tahle část města se jí vůbec nelíbila.
„Nejsou tu žádní strážní,“ podotkla, když se prodírali davem.
Švih přikývl. „Jak Kenta povídal, tohle místo nikoho moc nezajímá. Hlavní zboží se překládalo v Horním přístavu.“
„Měli bychom jít tam.“
„Tam nic nezjistíme,“ odpověděl Hideo a ukázal na jednu hospodu. Byla na opačném konci přístavu, než byl hostinec, ve kterém byli ubytování. „Zkusíme se tam poptat.“
Vnitřek podniku byl špinavý, stejně jako budova zvenčí. Nábytek se skládal ze starých dřevěných stolů a židlí. U baru seděl opřený muž a podřimoval. Jinak byla místnost zhola prázdná.
„Vstoupili jsme do té největší díry v celém okolí,“ vzdychl Švih. Hostinský zvedl hlavu a zamračil se na příchozí skupinu.
„Ste tady ňák brzo,“ řekl a natáhl ruce. Hideo se zamračil.
„Brzo na co?“
„Na otvíračku, je brzo, ještě je venku světlo,“ pokračoval dál hostinský a už se postavil. „Lidi sem tak brzo nechoděj.“
„To nevadí,“ Hideo přišel až k barové přepážce a posadil se na stoličku. Švih zůstal stát u dveří a Hinata se zasekla někde mezi. Netušila, k čemu se schyluje a jakou v tom hraje roli, jestli vůbec nějakou.
„Co si dáš?“ zeptal se muž a natáhl se pod bar. „Mám tu toho dost, ale všechno sou jen zmetky.“
„Dej mi to nejlepší,“ odpověděl Hideo a na přepážku položil minci. Muž zvedl hlavu, aby si ji prohlédl, a pak na stůl položil zlatavou flašku.
„Námořnickej rum, ten nejlepší, co mám.“ Pak se otočil a z poličky podal kelímek a nalil Hideovi jednu porci. „Tví společníci nepijí, můj pane?“
„Mají lepší věci na práci,“ Hideo upil trochu tekutiny. Bylo to hořké a nechutné, ale alespoň v tom byl alkohol. „Poslyš, kdo tomu tady šéfuje?“
„Já, kdo jinej.“
„Nemyslím tento podnik, ale tuto ulici.“
„Jo ták jestli hledáš starostu, tak to seš špatně, ten sídlí někde jinde-“
Hostinský se zalekl, když Hideo bouchl pěstí do baru. „Moc dobře víš, na co se ptám!“
Muž zatřepal hlavou a popošel do zadu. Uviděl, jak Švih poklepává u dveří na rukojeť svého meče, a i u zamaskované ženy spatřil krátký meč. Všiml si jich hned při příchodu, ale doufal, že to jsou jen nějací námořničtí žoldáci, co se napijí a pak odplují zpátky na své lodi někam do dálky. Ale očividně se spletl a oni měli jiné cíle. „Nevím, můj pane! Já ven stejně moc nechodím, tak o ničem nevím.“
Hideo se nadechl a do rukou vzal kelímek s rumem. Podíval se muži do očí a kelímek otočil vzhůru nohama. Hostinský spatřil, jak z kelímku teče rudá tekutina – byla to krev! A tekla čím dál více. Brzy byla celá dřevěná deska rudá a kapky dopadaly na podlahu. A krev stále tekla.
„Kdo tomu tady velí?“ zeptal se ještě jednou s klidným hlasem, a usmál se na hostinského.
„Pokud hledáš problémy, najdeš je u Stínu!“
„Stín, kdo to je?“
„Je to správce všech podniků a Dolního přístavu! Platím mu za bezpečí!“
Krev přestala téct. Podlaha byla celá rudá a hostinskému se dělalo zle. „Jak ho najdu?“
„Teď už nijak, najde si tebe…“
„Vyhrožuješ mi?“
„Ne, můj pane, jen předám vzkaz.“
„Budu čekat.“ Hideo položil skleničku zpátky na stůl, otočil se a se svými společníky odešel. Jak zabouchly dveře, hostinský si všiml, že krev z desky a podlahy zmizela.
Muž zbělal a vyzvracel se.