Oblačno, místy zataženo: 6/ Savo na duši

Byla to polední přestávka a její spánek ve stínu stromu, zatímco sám žvýkal poslední zbytky oběda a pozoroval její tmavé kruhy pod očima. Byl to ten klidný čas, kdy jste zvláštně spokojení, i kdyby jen trošku, maličkatou trošku, a necítíte svoje temný démony, nelítají kolem vás, protože kolem vás hrají cvrčci a řvou ptáci, protože obilí je zlatý, někde v dálce bučí krávy a chvíli není co dělat, vánek čechrá vlasy a nikdo zbytečně neplká. Přesně takový čas. Natáhl se pro bandasku vychlazeného mléka a řádně se napil. Vrátila se mu tady chuť k jídlu. Práce a slunce a její pohrdající, tvrdé oči, kterým byl ukradený, tohle všechno konečně po dlouhý době dávalo smysl.
Odehnal z jejích ramen dotěrnou mouchu a vrátil se k prohlídce. Pořád nosila ten odporný šátek, ale už jen při práci. Vlasy do copu, pořád jen do copu, aby je tak snadno nerozpletl jako se sponkou, co mu stále ležela v kapse druhých kalhot.
Yoshino se jevila míle daleko a její tmavé oči začaly ustupovat do milosrdné tmy. Celá vesnice v tomhle slunci ustupovala do tmy.
Zaváhal, ale pak natáhl ruku k stužce, která jí držela konec copu a mírně zatáhl. Povolila by, za chvíli by vážně povolila, jenže Shikaku se po pár vteřinách stáhl.
Takovej ten rebelantskej pocit, kdy si vyndáš krabičku cigaret na stůl, pěkně načatou a pomačkanou, aby bylo vidět, že je používaná, a necháš ji tam. Do rána, na dohled rodičů, protože je to tak cool a drsný a ty seš sakra cool a drsnej.
A pak přesně nad ránem ji schováš. Protože sice seš cool a drsnej. Ale na některý věci je asi ještě moc brzo. (I když je to blbost a měls ji tam nechat, prostě měl.)
„Zachránil sis pracky,“ ozvalo se zdola.
„A já myslel, že spíš,“ ušklíbl se.
„Bdím,“ odsekla. „Správný hospodář přes den nechrápe.“
„To máš z který z toho miliónu příruček?“ rýpl si, narážeje na sbírku zemědělských knih v kuchyni.
Zamračila se. „Blbče, to je pravej selskej rozum.“
Rozchechtal se.
„Ty příručky jsem si nepořizovala já.“
Manžel beze jména, co kdovíjak zmizel a jeho žena, co truchlí i netruchlí zároveň. Jak moc se ti stýská, schovávaná růže?
„Myslel jsem, že jsou tvoje, jak jsi říkala, žes kdysi studovala... Tak že třeba jdeš na všechnu práci vědecky.“ Mělo to zlehčit atmosféru, ale Shiori zavrtěla hlavou.
„Promiň...“
„Je mrtvý,“ přerušila ho tvrdě, zírajíc před sebe. „Poslední Kameňáci, co tu procházeli... Je mrtvý,“ zopakovala.
Shikakova první teorie zapadla na své místo. Jsi vdova, růže.
„Jmenoval se Hideaki, ale skoro nikdy jsem mu tak neříkala. Jmenoval se Hideaki a já nevím, jestli mi chybí, nebo ne.“
Nevěděl, co by měl udělat, protože stejně nikdy nic nepomáhalo. Zůstal sedět a díval se stejným směrem, jakým ona. „Možná je to jedno,“ řekl po chvíli.
„Odřízla jsem ho z větve, na kterou ho demonstrativně pověsili,“ konstatovala suše.
Škubl sebou.
„Znáš, jak je bezvládný tělo tak strašně těžký?“ pokračovala nevzrušeně, dřív než si stačil utřídit myšlenky.
Černá krev a puch mrtvých lidí (mrtvýho masa), co museli přenášet na hromady. Zatraceně znám. „Jak pytel plnej písku. Měkký a tvrdý zároveň.“
„Odřízla jsem ho a odvezla na žebřiňáku. Jmenoval se Hideaki. A já už to jméno nechci nikdy víc slyšet.“
Zřejmě by ho šokovala, kdyby ji neznal. Jestli někdo, tak ona, právě ona by zvládla s ledovým klidem přeříznout lano s manželovou mrtvolou a naložit si ji na vůz. On si tě zocelil a hodilo se mu to i po smrti.
Ale i tak se mu z toho dělalo zle.
„Dneska odbilo třikrát na rozloučenou,“ dodal Shikaku.
Obrátila se k němu. „Jo, to by šlo.“

Seděli dál, ačkoliv přestávka už dávno skončila a nikdo z nich nemluvil. Shiori se zamotaly do vlasů lepivé kuličky plevele, a tak se musela přečesat, zatímco Shikaku zíral na oblohu a očima přelétával bílé, nadýchané okraje mraků.
Nadechl se a poválel v ústech utrženou trávu. „Taky to v tobě hnisá,“ pronesl tiše.
Nepohlédla na něho. Zvedla hlavu a podívala se před sebe, někam dopředu a on věděl, že vůbec nevidí, co před ní vlastně je. Je někde jinde, hluboko a přerovnává to tam, protože přesně to dělá on. Ohmatá svoje krabice a zkouší, jak moc s nimi může zaštěrchat. A některých se sakra bojí dotknout.
Nakonec neodpověděla.
Natáhl si dlouhé nohy před sebe a složil ruce do klína.
„Ten strom jsem porazila.“
„Nemoh' za to.“
„Já vím. Nešlo se na něj koukat.“
„Taky bych ho porazil.“
„Byl to můj nejlepší ořešák.“
Všiml si, jak se vyhla slovu „náš“, ale nic nepoznamenal. „To už je fuk.“
„Jo, je to fuk,“ svezla sebou do trávy.
Mizerná smrt pod ořešákem. Kameňáci vážně měli nejhorší vkus, jakej kdy viděl.
Vytáhnem všechno, houklo v něm. Vytáhnem všechno a plnou parou vpřed! „Pamatuješ na ty kapitoly?“
Něco zahuhňala.
„Tohle už je dost hrozný samo o sobě. Buď mi unikly hrábě, nebo jaká je ta ještě horší?“
Řeknem si to navzájem, děvče. Řeknem a čert to vem.
Čert nás vem.
„Nechci ti to říct. Slíbila jsem si, že to nikomu už neřeknu a navíc... nechci. Zvlášť tobě,“ odvrátila hlavu.
„Možná právě proto bys měla.“
„No... Strom jsi už slyšel. Vážně je ta dřevěná perla na závěr nutná?“
Jeho oči neměly žádný výraz. „Řeknu ti svoji.“ Vyčistíme se.
Váhala. „Vážně nechci... seš všechno, co tak nesnáším. Ninja navenek a bolístky uvnitř... Ale možná proto bych opravdu měla, aby to přestalo hnisat,“ mumlala si pro sebe. „Možná bychom vážně měli. Protože mě ta tvoje vlastně nezajímá a netýká se mě a tebe se zas netýkají moje.“
A právě proto jsme pro sebe teď ti nejlepší, děvče. Právě proto.Ty seš moje rudá dezinfekce na duši, protože rudá, to je moje barva, zlato, tý se nejde zbavit. A já jsem tvoje ninjovská, vraždící a zabijácká, protože chlapi se stejným tréninkem ti pošlapali, cos měla a stejnýmu chlapovi to taky musíš všechno říct.
Podíval se na prsty, jako by to právě byly ty nejzajímavější věci na světě. „Dobře. Začni,“ zašeptal.
„Ne -“
„Jsi žena, máš přednost,“ skočil jí do řeči. „A stejně jsi už začala, tak to jednoduše celý dořekni.“
Zadívala se na něho s pochybami, ale pak se ušklíbla. Zapřela se o hrubý kmen stromu, mimoděk uhladila zmačkanou látku obrovských pracovních kalhot. Vždycky jeho pohled přitahovaly naopak její prsty, dlouhé, bílé a štíhlé, krásně tvarované ruce, které by měly držet přinejmenším nablýskaný, křišťálový sklenice a ne dřevěný, ošoupaný -
„Hrábě.“ Vydechla a sevřela ruce do pěstí. „Je to jednoduchý, jelene. Zapomněla jsem je na poli a chtěla jsem... prostě jsem pro ně musela, musela jsem se tam vrátit. Hloupě. Naprosto zbytečně. Počkaly by. A kdyby ne, tak by se koupily jiný, jednou by se jednoduše koupily jiný.“
„Byly tam?“ skrčil si pod sebe jednu nohu.
„Byly. Byly. Ale... já blbá je stejně domů nedonesla.“
Klidně se na ni díval a vyčkával.
Odvrátila od něho tvář. Věděl, že to dělá, jen když něco skrývá a nechce, absolutně se o to nechce podělit. Už si toho všiml. Napadla ho odpověď. Jasná, přímá, ostrá. Kdo ti tam ublížil? Ale nedokázal to vyslovit.
„Zavinila jsem si to sama. Jednoduše přecenila síly.“
„Řekni to.“
„Praskla mi voda a začala jsem rodit. Byla jsem těhotná.“
Doširoka rozevřel oči. Proboha. Krčila se opřená o strom, kolena pod bradou a pohled upřený do dálky.
„Byl tak pěknej den, tak strašně pěknej den. Teplej a já měla ještě čas, říkali, že mám ještě čas... Ale nějak mi došel.“
„Co -“
„Porodila jsem ho,“ vyštěkla tvrdě. „Chápeš? Říkali, jak dítě potřebuje čistý a já ho tam pod tím stromem... do suchých větví a listů a všeho toho bordelu, všechný tý krvi jsem ho... A on ani nekřičel. Vůbec nekřičel.“
Přitiskl si ruce na ústa, protože viděl už dost, ale netušil, že pořád lze vidět víc. Proto seš tak tvrdá. Proto už neumíš brečet; tohle a všechno ostatní. „Kdy tě našli?“
„Až večer,“ suchý hlas jí chrastil v krku. „Už byla tma. Myslela jsem, že vidím duchy. Taky mi řekli, že do dalších dvou hodin bych je viděla doopravdy.“
„Vážně to byla tvoje chyba?“
Ztěžka pokývala hlavou. „Jo, to je na tom nejhorší. Šla jsem na to hořejší pole. Víš, kde to je a představ si to jít s břichem jak buben. Kdybych se dostala k doktorovi nebo prostě někomu, asi by prý problém nebyl. On mi to nikdy neodpustil.“
Hideaki. To jméno bylo ode dneška tabu a Shikakovi nevadilo ho ignorovat.
Secvaklo mu. „Takže proto nemáš děti. Hádám, že jsi neplodná,“ zamumlal.
Otevřela ústa k odpovědi, ale nakonec se zarazila. „J-já...,“ skousla si spodní ret. „Jsem. Jsem neplodná.“
Stiskl jí pevně rameno, ale snad si to ani neuvědomila.
„Jsem neplodná,“ opakovala, jako by to mohlo něco změnit.
Mrzí mě to, chtěl říct, a ačkoliv to doopravdu kupodivu někde v sobě cítil, nedokázal to vyslovit nahlas.
„Chyba,“ pronesla a podívala se na něho. V tu chvíli myslel, že reaguje na jeho podvědomí, ale spletl se. „Řekni mi to, dlužím ti. Řekni, ať už oba přestaneme hnisat.“
Zacukaly mu prsty při letmé vzpomínce. Několikrát sevřel ruce do pěstí a zase je uvolnil, pomalu, klidně. Možná že její oči vážně můžou... Popadl její obličej do dlaní, což ji vyděsilo, ale Shikaku víc neudělal. Jen zíral na uvězněný obličej ve svých odporných rukách a vpíjel se do nečitelných zelených očí.
Je mi zle, děvče. Je mi zle, je mi strašně zle. Z nás, ze mě, ze světa, ze všeho, sakra, ze všeho!
„Hej...“
„Zabil jsem tátu.“
Rozšířily se jí oči poznáním.
„Zabil jsem svýho tátu. A nikdo to neví.“
Zírala na něho a nemluvila, snad čekala, že něco ještě dodá, ale Shikakovi stačilo držet její obličej a nechat ji to vstřebávat.
„Proto nedokážeš být se svou rodinou.“
„Jo.“
Olízla si rty. „Jak?“
Pustil jí hlavu a tu svoji sklonil ke kolenům. Vybledlá látka jeho kalhot se zdála být nejzajímavější na celém světě. „Nechtěl jsem,“ řekl, jako by ho to mělo ospravedlnit.
„Já vím. Ta kapitola se nejmenuje Vrah. Jmenuje se Chyba, tak jak?“
„Bože...,“ stiskl si kořen nosu. Proč ty, proč cizí ženská dokáže víc než vlastní lidi? Kdybych to řekl Yoshině, vyjekla by strachem, kdyby mámě, nikdy by si to nenechala vysvětlit. Kdyby klanu, rozpadl by se. Jsi vážně nejlepší. Bože, jsi nejlepší a tohle je nejhorší.
„Plánoval jsem sejmout nepřítele, ale ten hajzl se s ním vyměnil,“ začal nepřítomně škubat trávu kolem sebe. „Už jsem nestihl... nebo já ani nevím,“ vyhodil ji do vzduchu a díval se, jak padá, „říkám si, že bych nestihl, možná jo, ale dokázal jsem jenom zírat, zírat, jak moje technika dostala mýho tátu.“
Trvalo, než znovu zareagovala. „Věděl to?“
„Viděl to,“ nahmatal kamínek a odhodil ho do dálky. „Narům to bohužel myslí dost rychle, takže asi jo... určitě jo.“
„Proč to nikdo neví?“
Povytáhl jedno obočí nahoru. „Nejsem tak blbej, abych každýmu-“
„Ne,“ ohradila se, „myslela jsem, jak to, že nikdo... chápeš.“
„Kameňáka jsem sejmul hned potom. Nikdo jinej tam nebyl,“ vysvětlil. „Otec mi přišel na pomoc, rozptýlili jsme se. A já...“
Já všechno podělal a teď se Narům neumím podívat do očí. Umím před nima jenom zdrhat. Nohy na ramena a pryč. Pryč, pryč, pryč.
„Mám na to památku. Abych tak snadno nezapomněl,“ přejel si po jizvách na tváři.
Neřekla, že je jí to líto, nebo že to bude dobrý, za což jí byl vděčný. Nebude to dobrý. Tohle už jednoduše nezmění.
„Řekneš jí to?“
„Myslíš Yoshino?“
„Nechci vědět, jak se jmenuje.“
„Neřeknu. Nikdy nikomu, natož jí.“
Pohlédla na oblohu. „Je to pitomý, jak si berem lidi, který jsou nám asi nejvíc vzdálení, co.“
„Je to nejvíc pitomý.“

Nesmyslně a zbytečně, přesně takový to je a přesně tak to děláme, vstupujem do stojícího vlaku s tikajícíma bombama a sami si ho rozjíždíme, sami přikládáme pod kotel, aby jel, sakra jel, jel a jel a co nejrychlejc jel. Však taky jede. A však taky litujeme, jak špatně se z něj skáče ven.
Pořád dokola si umýval obličej studenou vodou ze sudu, jako by čekal, že to přejde, že to celé zmizí a nechá ho konečně na pokoji. Je to pitomý, znělo mu jejím hlasem v hlavě. Je to pitomý. Možná se vyčistili navzájem, ale nebylo to úplný, po všech těch slovech zůstala trpká pachuť v ústech a tvrdost ve tváři.
„Co tu blbneš, jelene,“ ozvalo se za Shikakem a vedle sebe uviděl nataženou ruku s odřeným puntíkovaným ručníkem.
Pokrčil rameny a půjčeným ručníkem si začal drhnout kůži na obličeji.
„Takhle z tebe za chvíli bude reflexní rajče a ne zvíře z lesa,“ zasmála se a vytrhla mu puntíky z rukou.
„Jak pořád můžeš pokračovat?“ naštval se. „Jak pořád můžeš pokračovat?!“
Ztuhla a pozorně si ho prohlédla, než se jí ramena znovu uvolnila. „A co jinýho taky dělat?“ odpověděla klidně. „Co jinýho může člověk dělat, než jít dál? Mně už do toho aspoň nikdo nekecá, i když se tím jednou zadusím. Je to jednoduchý, jelene. Ono ani nejde stát na místě, tady to nejde.“
Otočila se od něho a odcházela, ale něco v něm ho donutilo drapnout ji za rameno.
„Auu,“ vyjekla. „Co dě-“
„Rozpusť si vlasy,“ procedil mezi zuby. „Jestli jde jít dál, tak si rozpusť ty podělaný vlasy.“
„Co si vů-“
„Rozpusť si je,“ opakoval, popadl ji i za druhé rameno a zacloumal s ní.
Civěla na něho, v očích směs překvapení a žalu. „Dobře,“ setřásla jeho ruce a prsty nahmatala stužku, aby ji rozvázala. „Vždyť je to vlastně už jedno,“ mumlala, zatímco rozplétala dlouhý cop. „Spokojenej?“
Potřásla hlavou a Shikaku pozoroval, jak se jí rozvlnily po zádech i hrudi obalených do těch hnusných velikých proužků.
„Ne.“
„Bezva,“ neposlouchala ho. „Co?“
„Buď si ty hadry svlíkneš sama, nebo ti je svlíknu já, ale tu košili dneska hodíš do kamen a spálíš.“
„Cože?“ naštvala se už i ona. Jo, přesně taková měla být. Ohnivá a tvrdá, aby mohl i on. „Jdi do háje!“
„Takže já,“ hmátl po ní, načež uskočila.
„Jdi se vycpat,“ zaječela a rozběhla se do stavení. „Nech mě bejt!“ zařvala, když ji dohonil na konci chodby a prolétl s ní do protějšího pokoje kvůli špatně zavřeným dveřím. Nezaváhala a ze změti nesourodých, zaprášených věcí popadla petrolejku, aby ho s ní praštila.
„To by bolelo, děvče,“ chytil ji za zápěstí a donutil ji lampu pustit. Roztříštila se o parkety.
Shiori se v jeho sevření několikrát zazmítala. „Co chceš, co proboha ještě chceš?“ zašeptala divoce.
„Já nevím,“ odvětil popravdě. „Asi to dočistit úplně. Prostě to všechno rozmetat na cáry a nechat bouchnout. Ať teda jde jít dál, jak říkáš, protože sice jdeme a půjdeme, ale půjdeme strašně křivě.“
„My sakra křiví jsme, s tím už nic nenaděláš, blbče!“ zkusila se mu vytrhnout.
Zelený oči, ve kterých by se dalo utopit. A to něco uvnitř, co na něj přímo řve, ať to zkusí. Chtěl to zkusit. Zatraceně chtěl. Vymést ven všechen bordel, ukončit to největšíma chyba a začít znova.
„Ale jo, možná ještě jo.“
Voněly jí vlasy něčím sladkým, nedokázal určit přesně čím, ale vábilo ho přičichnout si k nim, vzít ten oheň do rukou a divit se, že najednou nepálí. Pustil jedno z jejích zápěstí a vjel prsty do hustých pramenů.
„Neopovaž se!“
Škubl jí hlavou dozadu a prohlížel si jemné vrásky kolem očí. Pořád netušil, kolik jí doopravdy je. Třicet určitě. Dvaatřicet, třiatřicet? Zas o tolik se neliší.
„Pusť mě, no tak, pusť mě,“ polkla. Ale nakonec se nechala. Když jí přejel prsty po tváři, obkroužil rty a sjel ke krku, nechala se. Nejsem tvoje, říkaly její oči, nejsem a nebudu, křičely a on to bral, protože tomu nevěřil.
Bude jeho, bude, protože chce, chytil ji znovu za ramena a přitáhl k sobě. Odstrčila ho, ale už ne tak razantně, jak by si představoval, spíš jako pro zachování pitomého dekora, pro nesmyslnou formu. Chytil ji pevněji a sevřel, až sykla, což se mu líbilo, protože reagovala na něj, přímo na něj a ne v rezonanci na jeho děsný a hnusný myšlenky, na jeho prázdno, kterého se tak zoufale chtěl zbavit. Je stejný člověk jako on, z masa a kostí a na tom nic nezmění.
Políbil ji a ona ho kousla. Zasmál se, i když to v srdci necítil. Zamračila se a odvrátila hlavu, aby k ní nemohl tak lehce, což ho donutilo se zasmát znovu.
„Vážně mě nech být.“
„Ne,“ zamručel jí do ucha.
Trhla sebou a pramen jejích vlasů ho udeřil do tváře. „Nech mě být, sakra,“ opakovala. „Proboha, vždyť se zamysli, kolik ti je.“
„Moc,“ sevřel ji. „Je mi moc, víc než dost. Nám oběma.“
Znovu se pokusila ho odstrčit, tentokrát s větší silou a sílu měla, to uznával. Vydřela si ji, protože musela. Ale nestačila na něho. On taky musel dřít.
„No tak.“
„Proč to musí bejt vždycky takhle, kruci?!“ vykřikla. „Proč nemůže bejt jen chlap a ženská a to něco mezi bez...“
„Může,“ odpověděl. „Úplně klidně může. Ale ne tady. Protože kdyby něco chtěl jen jeden, ještě nějak by se to popasovalo. Ale tady chtějí oba. Potřebují oba.“
Přivřela oči. Nejsem tvoje, volaly, nejsem, ale - Chvíli bylo ticho a pak vydechla. Tělo jí změklo.
Vzdáváš se mi? Opravdu tak rychle? Ucítil z jejího dechu meruňky ze sadu.
„Tak dobře, ninjo,“ vyslovila pečlivě. Místo radosti mu zatrnulo. „Ať je po tvým, jelene,“ pokračovala jemněji. „Vezmu to jako splacení dluhu.“
Ušklibl se a popadl ji. „Tak dlouho jsem tu zas nebyl.“