Války klanů X. Nevyhnutelnost

V minulém díle

Klan Tokugawa a klan Toyotomi se střetávají u mostu.
Schylovanou bitvu odvrátí nečekaný příjezd Kenty, který přináší nesporné důkazy o tom, kdo přepadení radního v Shimě zorganizoval. A tak se oba dva klany spojily, aby společně potrestaly skutečného viníka - klan Oda.

A pravil rybář: „Hleď, ženo, utopenci od mostu.“
A odpověděla rybářka: „Není už žádného mostu.“
Moudrá žena rybařila dál.

Dívka našlapovala opatrně. Každý krok mimo stanovený rytmus by mohl divoké zvíře vyplašit a ona by se tak do vesnice vrátila s prázdnou. To nemohla dopustit. Proto se zvolna plížila terénem a mozolovitýma rukama odhrnovala vysoké trávy rostoucí na hnědé a vysušené půdě. Její domov.
Ha! Spatřila ho. Buvolovitý tvor se pásl u stébel zelené trávy, která jen tak tak zvládla přemoct zdejší podnebí a vyrůst. A zvířata je neurvale jedla. Jaká neúcta, mohl by si kdekdo pomyslet. Ale ne dívka-lovkyně, pro kterou to bylo pouze součástí přirozeného běhu života. Zvíře sní trávu a člověk trávu. Prosté.
Dívka sáhla po oštěpu, který měla připevněný k opasku, odhákla poutko a prstem změřila vzdálenost od tvora. Dlouhé tělo měl pokrytý nepřirozenou černou srstí. Z hlavy mu trčely dva zahnuté rohy.
Svým způsobem to bylo krásné zvíře.
Hodila.
Nestačilo ani vzdechnout.
Dívka brzy se zvířetem na ramenou došla na vrcholek pahorku, odkud mohla spatřit celý svůj domov. Vesnice byla tvořená z malých přízemních jurt, z nich největší stála přímo uprostřed celého shluku. Tato stanová stavba měřila v průměru dvacet metrů a vrchol dosahoval výšky desítek stop. Dívka si povzdychla, od zítřka ji zase čeká týden navštěvování tohoto nudou nabitého stavení…
Vesnici obtékala řeka. Jak jen jí nesnášela. Zvláště její barvu.
Seběhla dolů a již spatřila i první spoluobyvatele. Ve vesnici žily necelé tři stovky lidí a všichni se vzájemně moc dobře znali.
Urostlý holohlavý muž seděl ve stínu jurty s lukem na kolenou a s šípy po svém boku. Oholenou hlavu zdobilo zelené tetování. Značka příslušnosti.
„Haru-sama,“ dívka proběhla kolem muže a uklonila se.
„Byl to šťastný lov, Akiro?“ zeptal se jí muž a prohlédl si úlovek. Vypadal chutně.
„Nejšťastnější,“ dívka se usmála a běžela dál po cestě. Mihla několik dalších obyvatel, které pozdravila už jen přikývnutím. Ostatně nikdo na ni neměl čas, všichni měli své pevně stanovené úkoly, kterým se museli věnovat. Život ve vesnici stál na práci všech a na jejich společném úsilí.
Po pár chvílích dívka nalezla místo, které hledala. Byl to vchod vedoucí do země mezi dvěma jurtami. Odhrnula těžký závěs a zamířila po schodech dolů, kde světlovydávaly pouze nepatrné svíčky.
Schody Akiru dovedly do malé místnosti vysekané v hlíně. Člověka zde zarazily dvě věci. Chladivý vzduch a zápach masa. Všude okolo byly vyvěšeny kusy ulovených zvířat.
„Haló!“ dívka zavolala na celou místnost. Odpovědí jí byl příchod statné ženy, která měla na hlavě žluté tetování, velice silně propracované, ačkoliv se nejednalo o nic jiného, než o zmeť čar a oblouků.
„Další úlovek od Akiry? To se na to podívejme,“ žena převzala buvolovitého tvora a promačkala ho. „Bude šťavnatý, dobrá práce. A ta kožešina, bude se hodit. Zima se blíží.“
Zima neznamenala nic jiného, než že místo neustálých veder bude občas i pršet, ale dívka přikývla. Na starší lidi přeci jen mohla mít nějaký vliv.
„Nyní se vracíš do učení?“ zeptala se jí žena.
„Musím, taková jsou pravidla,“ odpověděla zarputile Akira. Jak ji to jen nebavilo. Chtěla být venku a lovit!
„Znalosti jsou to nejcennější.“
„Vám to taky říkal?“
„Jasně.“
Potom, co dívka vyšla ven, se nadechla čerstvého dechu. Měla štěstí na své nadání, představa, že by celý život pracovala v tomhle prostředí, ji děsila. Ale její práce ostatně už pro dnešek skončila, rozhodla se proto, že půjde okamžitě domů. Trochu si odpočinout s přemýšlením o tom, že maso toho velkého zvířete asi nikdy neochutná.
A tak došla až k domácí jurtě. Rozevřela chlopeň a sklouzla dovnitř. Kulatý půdorys místnosti umožnil, aby každý ze čtyř členů rodiny měl svůj drobný koutek. Akira si ten svůj zastavěla kožešinami, které získala za své lovecké úspěchy. Zajímalo ji, jestli ji starší odmění i nyní. Lehla si na postel a zasnila se.
První, kdo ji vzbudil byla její sestra. Žluté tetování zdobilo její o pět let starší hlavu.
„Jak bylo na lovu?“ zeptala se jí.
„Ulovila jsem obrovského buvola! Teda aspoň myslím, že to byl buvol.“
Sestra se podrbala na bradě. „Měl špičaté rohy?“
„Zahnuté.“
„Tak to byl buvol.“
Akira si odfrkla a znovu se položila na záda. Vždyť to přeci věděla.
„Rodiče jsou stále v práci?“ Akira se podívala na sestru. Ta postupně rozdělala oheň uprostřed chýše, kde byl zároveň i otvor pro vedení kouře. A pak se převlékla do lehké košilky na spaní, ale ještě předtím, než ulehne, tak dodělá polévku.
„Každý nezískal pozici, jako ty, Akiro. Mamka se stará o vodu, to je to nejnáročnější. A otec je strážným vesnice.“
„Já vím, nemusíš mi to pořád připomínat.“
Akiru už štvalo, jak jí všichni připomínali to, kdo je. Pozice lovců byla všeobecně záviděná, ale taky to nebylo tak jednoduché, jak to znělo. Ano, měla obrovské množství svobody a každý den byl jiný, to vše byla pravda. Ale samota, nebezpečí. Časté dny válení se v blátě a čekání na úlovek… a rovněž to neustálé riziko, že lovec zajde příliš daleko.
Druhý den ráno se Akira vydala do největší jurty ve vesnici. Už po cestě byla otrávená. A když vešla dovnitř, kolem dvou zelených stráží, okamžitě ji pohled na velkou řádku knih znechutil.
„Tady je, naše mladá lovkyně,“ otočil se k ní starý muž, jeho hlavu zdobila fialová. Již dost vybledlá, jak si muž tetování nenechal již obnovovat. Nesnesl snad už ve stáří bolest či byla překážkou jeho svraštělá kůže? Akira si netroufala hádat. Uklonila se a pozdravila.
„Rokuro-sama, zdravím vás,“ řekla. Muž se zasmál.
„Ale Akiro, nehrej to na mne. Jsem možná starý, ale nejsem hloupý. Ještě ani zdaleka ne. Nejraději bys byla někde daleko na pláních a lovila, ale-“
„Znalosti jsou to nejcennější,“ doplnila místo něj a muž se rozesmál.
„Tak přeci jen ses něco naučila. Ale Akiro, mám ti znovu vysvětlit, proč se tvou hlavu tak moc snažím naplnit vědomostmi?“ Ne, pomyslela dívka, ale Rokuro mluvil dál. „Naše vesnice je tu sama. Nemůžeme vyrazit do světa a poznat ho na vlastní pěst. Proto se musíme co nejvíce o světě dozvědět odtud, ze srdce naší vsi. Vzdělání povznáší duši. Vědomosti posilují ducha. Dělá nás to silnějšími a mnohem většími osobnostmi, než bychom kdykoliv mohli být, Akiro. Střelba z luku nebo hod oštěpem jsou také důležité znalosti ale dovednosti, ale k čemu to vše, pokud bychom žili jako dravá zvěř?“
K ničemu, samozřejmě.
Akira přijmula svůj osud a následující dny trávila službou ve Velké knihovně. Učila se novým věcem, tak jak jí starý mistr nařídil. Nejprve četla staré filozofické svitky, které vesnice získala již kdysi dávno. Mistr nimi vždy začínal. Říkal, že dobrá myšlenka je jako pohlazení po duši, ale takové pohlazení, které vydrží věčně. Následovala sbírka básní od neznámého autora. Ke konci týdne studovala názvosloví Země vln, ať už to bylo kdekoliv. A nakonec si vyprosila to nejzajímavější, Bestiář démonů – legendy a pravdy.
Velikou sbírku knih donášeli pocestní, kteří se čas od času ve vesnici zjevili. Nikdo ne však více než jednou. A tihle obchodníci rádi směňovali vše, co měli u sebe, za ten zlatý kov, který při čištění vody, objevovali vesničané od nepaměti.
Jak se dívka ponořovala do barvitých popisů démonů, vzpomínala na ty, kteří žili v okolí vesnice. Ona osobně potkávala jen ty malé, jakmile totiž spatřila stopy něčeho většího, rozhodla se to dál nezkoumat. Ale její otec jí u táborového ohně jednou vyprávěl, jak vesnici napadl obrovský démon a srovnal se zemí několik jurt a vážně zranil několik obyvatel. Akira něco takového nechtěla nikdy zažít.
Jednoho dne dorazil do vesnice muž. Občas se tak stávalo, že někdo zabloudil tak daleko, až ho osud dovedl na toto neznámé místo. Tento muž byl však něčím výjimečný, ačkoliv to na první pohled nebylo příliš patrné. Měl dlouhé bílé vlasy až po ramena, načesané rovně. Postavou byl vyšší a měl velice vzpřímený postoj, vyzařující moc a autoritu. Jako každého ho uvítaly vesnické stráže. Muž se nejprve divil, kam to dorazil, ale po krátkém rozhovoru přijal legendy, které po cestě slyšel, jako pravdivé.
Rokuro a ostatní vesničtí stařešinové, byli celkem tři, jako vždy vystrojili hostinu pro hosta. Celý den přesouvali vesničtí pracovníci knihy a svitky v knihovně tak, tak aby vytvořili uprostřed jurty místo s posezením. Krom stařešinů dostala čest se hostiny zúčastnit i Akira.
„Jsi nyní v učení, máš právo a měla bys poznat i lidi odjinud,“ pravil starý mistr. Ale neměl tak úplně pravdu, Akira se už s cizími lidmi setkala, ale nechala ho to plavat, jak již pomýšlela na hostinu. A té se také dočkala. Bohatá příloha, čerstvé maso z poražených zvířat, vzácné víno, kterých měli pouze pár lahví v celé vsi. A tady Akira dostala celý kelímek! Ucucávala pomalu, jak pila nikdy nepoznanou chuť… ale pravda byla taková, že jí to stejně moc nechutnalo.
Muž mezitím mluvil o tom, co zažil, jak cestoval po celé zemi. Také mluvil o svém domovu, o rivalském klanu, o své rodině.
Vyprávění to bylo zajímavé, ale Akira spíše upínala zrak na všechny dobroty a sluchu nevěnovala pozornost.
Muž to postřehl. „Mladou dívku nezajímají příběhy z velké ciziny?“
Akira k němu vzhlédla. Rokuru chtěl něco říct, ale dívka odpověděla sama. „Příběhy jsou o ničem, pokud je člověk nemůže sám zažít.“
Muž se zasmál. „Sladká naivita, znak mládí. Pověz mi, Akiro, nepletu-li se, co ty ve vesnici vlastně děláš?“
„Akira je naše lovkyně,“ řekl Rokuru. „Mládí jí ještě nezformovalo. Omlouváme se za její drzost.“
„To je v pořádku,“ muž se chytil za hlavu. „Všichni byli v jejím věku takoví. Akira, lovkyně. Akira od Rudé řeky. Myslím, že bych si tvé jméno měl zapamatovat. Něco mi říká, že ho budu ještě potřebovat.“
Rokuro se zamračil. Stejně jako dívka moc dobře věděl, že to není možné. Ne, nikdy se znovu neuvidí. Takové bylo prokletí, ale zároveň z muže cítil jistotu. A tu tajemnou sílu, která z něj vystupovala. Rokuro by věřil, že muž má pravdu. Musel si dat pozor.
„Poslyšte, Senju-sama,“ ozval se mistr, aby odvedl téma. „Máte u sebe nějaké knihy?“
Bělovlasý muž se otočil a zamyslel. „Mám zde nějaké básně, mapy… můj deník. Proč?“
„Víte, my tady nemáme moc spojení se světem, a proto považujeme každou knížku a každé jednotlivé slovo za to nejcennější. Můžeme za přepis nabídnout něco z našeho inventáře? Máme toho dost-“
„Chci Akiru.“
„Cože?!“
„Myslím, aby mne tu provedla, dokud budete knížky přepisovat. To je vše, oč žádám. Můžete si přepsat i můj deník, naleznete tam vše, na co jsem narazil…“
Starý mistr se chvíli rozmýšlel. Akira je silná dívka. Určitě se zvládne postarat o tohoto muže, a navíc jí troška interakce s okolním světem jen prospěje. Ale musí si dávat bacha. Mistr okamžitě nechal zavolat své dva učně a předal jim získané knihy.
„Potrvá to několik dní, tak raději začneme hned,“ oznámil.
„A my začneme zítra, Akiro,“ usmál se Senju.
Akira neprotestovala, byla ráda za to, že už se nemusí nic učit. Ještě před odchodem ke spánku jí však Rokuro varoval. „Dávej si pozor na toho muže, cítím z něj velkou moc. Větší než z kohokoliv jiného.“
„Zvládnu to.“ Akira si věřila. Bojovala s divokými zvířaty a malými démony. Obyčejný muž jí nebude dělat žádný problém.
„Buď jen opatrná. To je vše.“
Následují čtyři dny dívka strávila předváděním vesnice Yasuhirovi, jak znělo jméno příslušníka klanu Senju. Akira ho prováděla jednotlivými místy, kde pracovali různí lidé na odlišných úkolech. Ať už to byla pekárna, tkalcovna nebo zbrojírna. Yasuhira zaujalo, jak je vesnice ve všech ohledech soběstačná. A s tím, jak Akira ukazovala další a další místa, Yasuhiro vyprávěl o svém domově a Akira ho tentokrát více a více poslouchala.
Dozvěděla se větší měrou o jeho zemi, která je ukrytá v hlubokých lesích. O konkurenčním klanu Uchiha, se kterým neustále bojují. O jejich moci. Nejprve to dívku moc nezajímalo, ale jak vyprávěl o různých technikách a schopnostech, rozmluvila se a ptala se víc a víc.
„Rudá řeka,“ řekl jednoho poledne Yasuhiro. „Proč jsi mě k ní nezavedla?“
Akira chtěla říct, že to místo prostě nesnáší. Ale neřekla to. „Tak pojďte.“
Dvojice společně prošla vesnicí, než se vynořila u jejího okraje. Břeh řeky byl pustý, jako vše okolo. Rostly zde pouze drobné traviny. Yasuhiro si ale okamžitě všimnul mechanismu, který byl postaven na břehu. Stroj, který rotoval dřevěné kádě ve vodě poháněly dvě ženy. Každá káď nabrala vodu a přelila ji do kanálku, který pokračoval do velkých nádrží v zemi. Než tam však doputovala, protekla několika síty, která zachytily všemožný vodní nepořádek.
Nádrž zemi byla ve skutečnosti obrovský kotel, který se po naplnění přikryl příklopem s několika ventilačními otvory a voda se zahřívala na bod varu. Takhle pročištěnou vodu pak další pracovníci nabrali do kádí a mířili s tím kamsi dál. Yasuhiro jen nechápavě hleděl. Akira vzdychla, tento příběh slyšela už spousta krát a tentokrát to bude bohužel ona, která ho předá dále.
„Voda je zbarvená do ruda, toho jste si určitě všiml. Podle legend bylo tohle místo bohů a démonů. Ale lidé byli zvědaví, chtěli vědět, proč tu nemohou žít. Bohové jim řekli, že to je nehostinné místo, ve kterém by nepřežili. Ale lidé krom zvědavostí oplývali i dalšími vlastnostmi. Mezi ně patřila i odhodlanost. Postavili se bohům a založili zde vesnici, které se dařilo. Byl v ní sice těžký život, ale lidé byli šťastní, měli děti a jejich společenstvo rostlo.
Bohové se na to nedívali rádi, byli nespokojeni, když je porazili smrtelníci. Proto napustili vodu krví, aby lidi vyhnali zpátky do jejich vlasti. Ale lidé, jak byli zvědaví a odhodlaní, tak byli i vynalézaví. Vodu převařili a támhle – převařenou vodu – donáší do podzemních jeskynní, kde z ní dělají vodu minerální. Proto se bohové naštvali, lidské chování bylo poslední kapkou a pravili: ‚Chcete tu žít? Budiž tu žijte navěky!‘. A to je konec legendy. Bohové prohráli… ale mistr Rokuro tvrdí, že to není žádná krev ve vodě. Že se jedná pouze… o kontaminaci, to je to slovo, co říká… o kontaminaci řasou, která roste dříve po proudu. Ale řasa je jedovatá a voda se nedá pít.“
„Mistr má určitě pravdu,“ zamyslel se Yasuhiro. „Kdyby to byla krev, dalo by se to pít.“
Senju ale přemýšlel i nad zbytkem legendy. Lidé zde stále žili, i když to podle jeho mínění nestálo za moc. Co si neudělali, to neměli. I pitnou vodu museli náročně získávat ze špinavé řeky. Viděl všechny ty strhané tváře, které se staraly o přísun vody. Byli to lidé, kteří museli snášet obrovské teploty, i během těžkých horkých dnů. Litoval je. Ale proč neodešli? Dávno mohli nalézt už lepší místo životu. A proč více neobchodují s okolím, vždyť přece viděl, jak z řeky mimo nepořádku vytahují i malé kousky zlata? Co to vlastně Akira říkala o kletbě bohů?
Když už to vypadalo, že bude strávený čas ve vesnici nudný, objevil se Rokuro s knihami a vrátil je Yasuhirovi. „Děkujeme za vaše knihy, máme je přepsané a vracíme je tak, jak jsme si je půjčili.“
„Rádo se stalo,“ pousmál se Senju, „přítomnost Akiry byla osvěžující a vaše vesnice je fascinující. Ale už jsem se zdržel dost, sbalím si věci a opustím vás.“
Když se Senju uklonil a zamířil ke své jurtě, kterou dostal na přespání, naklonil se Rokuro k mladé dívce.
„Mám na tebe ještě jednu prosbo, Akiro.“
Dívka kývla a muž se zachmuřil.
„Sleduj ho. Sleduj ho až na konec našeho světa a pak se vrať, až si budeš jistá, že opravdu odešel. Nemám z něj dobrý pocit, cítím z něj velkou sílu a touhu po moci. Nerad bych, aby se vrátil, Akiro.“
„Proč zrovna já?“
„Jsi jediný lovec, co je právě ve vesnici. Potřebujeme tě, Akiro.“
Další tři dny strávila Akira, lovkyně, následováním Yasuhira. Byla to mnohem větší otrava, než si myslela. Držela se na den cesty daleko, muž se však nijak netajil, cestoval relativně pomalu, v noci zakládal oheň – ačkoliv nikdy nesbíral dřevo. Nebál se ani divoké zvěře. Vyhýbala se mu obloukem a Akira měla štěstí, že šla v jeho pachu.
Třetí den cesty dorazil Yasuhiro na převis, který dívka moc dobře znala. Každého nového lovce sem staří lovci zavedou a poví mu, jak to s legendou doopravdy je. Ten, kdo opustil údolí Rudé řeky, se nikdy nevrátil. Akira, i přes všechny výčitky k vesnici, které měla, ji nikdy opustit nechtěla. Měla tam rodinu, přátele, smysl své existence. Byl to její domov. Muž brzy zašel za převis a Akira ho následovala na hranu, aby se opravdu ujistila, že nadobro odejde a už se nikdy nebude moci vrátit.
Viděla v muže, jak sestupoval dolů do zeleného údolí, které bylo tak odlišné od toho jejího. Oddechla si.
V tu chvíli jí něco strčilo zezadu a dívka přepadla dolů a celý svět se zatočil. Kutálela se po prudkém srázu a při každé otočce narážela do kamínků a keříků, které ji poškrabaly kůži, roztrhaly oblečení a celou pohmoždily.
Když to skončilo, otevřela zlehka oči a nadechla se. Celé tělo bylo bolavé a cítila svou krev, jak jí stékala po kůži.
Nad sebou spatřila Yasuhirův obličej. Mračil se.
„Proč mě sleduješ?“ zasyčel. Dívka polkla, ale pak otevřela oči dokořán. Nad sebou uviděla celý sráz. S leknutím vyskočila a začala se drápat nahoru. Drala se jako splašená zvěř po všech čtyřech, její ruce si tak ještě více rozsekala, ale nedbala na to. Běžela, utíkala a plazila se nahoru.
Po chvilce už byla skoro tam! Už jen kousek! Už cítila domov, když se přehoupla přes okraj a v dálce spatřila zelené lesy a zasněžené vrcholky hor, alespoň si to myslela, protože sníh nikdy doopravdy neviděla.
Otočila se. Muž už stál vedle ní a jen kroutil hlavou.
„Takže legenda nelhala, zajímavé.“
Dívka nevěřila mezitím vlastním očím. Její ruce se zarývaly do hnědé a úrodné půdy a ona cítila nezvyklou vlhkost vzduchu. Podívala se ještě jednou. Její svět byl pryč.
Ucítila nezvyklou sílu. Její živel se dral na povrch. I Senju si toho všiml a na pár kroků se vzdálil. Kolem dívky sršely blesky a drásala se zem. Dívka se jen podívala na muže a zavrčela.
„Je to tvoje chyba!“ zařvala a vyskočila s napřaženou pěstí. Její úder však narazil do kamenné zdi na jejímž druhým konci stál Yasuhiro s pečetí.
Akira složila vlastní pečeť, vítr kolem ní zakmital a vyletěl na muže.
Ten jen lhostejně natáhl ruku a vlastním vzdušným živlem útok odrazil. Pak udělal dva prudké pohyby, dívka se mu snažila vyhnout, ale nepodařilo se jí to. Senju jí chytil pod krkem a vyzdvihl do vzduchu.
„Uklidni se, Akiro.“
„Můžeš za to ty! Připravil jsi mě o život!“
Muž se zasmál. „Podívej se kolem sebe! Daroval jsem ti život!“
A pak jí upustil a dívka dopadla na zadek. Už se nesnažila útočit, nemělo to význam. Muž byl vysoko nad její úrovní.
Yasuhiro se pak k ní sklonil a položil jí ruku na čelo. Ucítila příval vřelosti, jak se jí rány na celém těle začaly hojit, potlučeniny mizely a bolest utichla.
„Vyléčil jsem tě. Nyní jsme si kvit,“ řekl, otočil se a šel zpátky dolů.
„Kam jdeš?“ zasyčela dívka a dívala se mu na záda.
„Domů. Tady už nezískám to, co jsem chtěl.“
Domů… kde je domov?

Příběh byl silný. Akira ho vyprávěla dva večery a mezi jednotlivými částmi dělala dlouhé pauzy. Hinata jen tiše seděla a poslouchala. Někdo se dobrovolně domova vzdal, někdo ho nuceně ztratil. Drobný rozdíl s velkými následky.
„A co bylo dál?“ zeptala se Hinata. Akira sklonila hlavu a zadívala se do ohně.
„Hledala jsem domov. Dlouhé roky.“ Odmlčela se. „Pak jsem to vzdala.“
Hinata kývla. Nevěděla, co může říct. Cítila, jak má Mari vedle ní husí kůži, přičemž to nebylo poprvé, co příběh slyšela. Byl to už třetí večer od spojení armád. Od bitvy, která se nikdy nestala. V jeden moment byla armáda nastoupena, připravena zdecimovat osudové nepřátele, jen aby se v dalším momentě objímali a vyhlásili smrt někomu zcela jinému.
Armády nyní stály a slučovaly se. Velitelé oddílů měli co dělat, aby složitou náročnost takového úkolu splnili. Pořád se totiž jednalo o dvě sobě rovné armády, které měly vystupovat jako jedna. A pravý úkol je čekal, až se spojí i se zbytkem Tokugawů. Nyní v táboře bylo bezmála sedm tisíc lidí a stále přicházeli další a další.
Dny trávila Hinata tréninkem, od rána do večera. Cvičila techniky, manipulaci s chakrou, pohyby s mečem. Bylo to náročné a Taichi jí nedal vydechnout. Taichi se ostatně taky změnil, byl zachmuřený a neustále se ohlížel přes rameno, ale své obavy si nechal pro sebe. Situace s Nobunagou ho trápila. Už od začátku tušil, že útok na most je jen zástěrka k dalšímu manévru. Nikdy nešlo o útok na Tokugawy. Nobunaga byl už takový. Ale proč je sebou vedl na setkání? Když to byli právě oni, co napadli nepřítele. Byla to provokace? Výhružka? A jestli ano… tak pro koho?
„Byli jsme pod dohledem,“ oznámila mu jednoho rána Záblesk. Taichi se zamyslel.
„Kdo?“
„Někdo od Toyotomiho.“
„Takže to bylo stejný jako u řeky, co.“
„Nedůvěřují nám.“
Ale Taichi se nechtěl smířit s takovým prostým vysvětlením. Muselo za tím stát něco víc. Proto jen s obavami přijal pozvání na setkání s Nobunagou.

Ve velitelském stanu se krom Taichiho objevili i dva synové Nobunagy. Taichiho to překvapilo, dostal se do nejvyšší možné společnosti v táboře. Shingen byl opět ve svém praktickém úboru, Shinovi se vrátila jeho barva a čistota. Zdobené oblečení podtrhovalo jeho vznešený původ.
„Drazí synové, přátelé, setkal jsem se zde, abychom probrali další fázi naší cesty za ctí,“ řekl Nobunaga a upil doušku vína. „Jedna válka skončila a mohu říct, že jsme vyhráli. Tokugawa se nyní bude bít za nás a vypráskáme toho zparchantělého psa Odu, až z něj nic nezbyde.“
Nobunaga chvíli mlčel, když nepřišla žádná reakce a pak se hlasitě rozesmál, až mu tekly slzy.
„Oda si myslel, že se pobijeme mezi sebou a místo toho si poštval proti sobě dva velké klany. Hlupák! Je to takový obrovský hlupák!“
„Pořád má větší moc, více mužů, více spojenců,“ řekl Shingen lhostejně, „ještě bych se nesmál, otče.“
„Jsem rád, že tu jsme mezi přáteli a můžeme mluvit otevřeně, viď Taichi?“
Velitel Praporce přikývl.
„Shingene, nejdůležitější bitvy jsou ty, které nemusíš vybojovat,“ otočil se Nobunaga na svého nejmladšího syna. „Oda se nám nyní vyrovná, možná nás předčí. Ale co zítra? Pozítří?“
„Naše kapacity jsou vyčerpány, lidé by se začali bouřit,“ dodal Shingen a Nobunaga pokrčil rameny.
„Nenecháme je vůbec pojmout myšlenku, že by mohli něco změnit. Ale proto jsme zde, s Hiroshim už jsme navrhli další postup a ten si žádá osobní účast od vás všech.“
Taichi v duchu zabručel. Nobunaga byl údajně jeho přítel, ale rozhodně se nemohl stavět na úroveň jeho synů. Vlastně jako žoldák měl čekat venku na dešti a né hovorovat vevnitř s nejvyššími veliteli.
„Máš mou plnou důvěru, otče,“ uklonil se Shin.
„A ty mou, synu,“ Nobunaga se pousmál. Jeho syn zahrál jeho roli skvěle až výborně, ale nyní ho bohužel musí zaměstnat něčím jednoduchým. Jednotlivé tahy už byly příliš důležité, aby je někdo zkazil. „Tři klany. Amago, Toda a Oda. Jeden nepřítel, dva možní spojenci. Klan Tokugawa pošle své velvyslance ke klanům Taira a Urakami, leč tam je to předem ztracený případ. To jsou prašiví psi na vodítku svého pána Ody.“
„Takže koho kam vyšleš?“ zeptal se Shingen a Nobunaga ocenil jeho pohotovost.
„Ty, Shingene, budeš jednat s klanem Amago.“
Shingen se spokojeně pousmál. Rád navštíví pobřeží oceánu, mohlo by ho to inspirovat k psaní.
Shin se znovu uklonil. „Takže já mířím ke klanu Oda?“
Taichi v duchu vrtěl hlavou. Ke klanu Oda přece musí poslat někoho-
„Ne, synu. S těmi ubožáky bude jednat tady Taichi.“
Taichi odpověděl: „Nejsem toho hoden, můj pane.“
„Naopak, v nikoho nemám tak velkou důvěru, abych ho na tenhle úkol vyslal. Ty, Shine, navštívíš klan Toda.“
Shin věděl, o co otcovi jde. Zklamalo ho to. Myslel si, že doopravdy získal jeho důvěru, ale jeho otec… byl nevypočitatelný.
„Vážně, Nobunaga-sama. Nemohu jednat za váš klan s klanem Odou.“
„Taichi, moc dobře víme, že jednat nebudeme. Bude to pouze získání trochu toho času. Navíc se všichni společně zasmějeme tomu, že klan Oda bude jednat s pouhým žoldákem. Bez urážky, pro nás jsi nejcennější spojenec, ale Oda není tak moudrý, jako je náš klan. Pro něj to bude potupa. Proto jsi vhodný kandidát, Taichi. Naprosto ti důvěřuji.“
Taichi se uklonil. Pravý důvod ležel někde jinde. Taichi byl postradatelný, jeho synové ne. Oda už měl v držení jednoho z nich a takhle by získal dalšího, nehledě na právo hosta a vyjednávače. Vždycky se našel způsob, jak morálku a zavedené postupy obejít. Nobunaga je ostatně znal až moc dobře.
Nobunaga pak vysvětloval krátce detaily následujících jednání. Po tom, co skončil, schůzi rozpustil, ale Taichiho si u sebe ještě chvíli ponechal.
„Ještě ti musím něco sdělit, drahý příteli…“