Války klanů IX. Táborové ohně

V minulém díle

Praporec se dovídá o smrti Sasukeho a pravém původu Hinaty. Toyotomi-sama je zpravuje o nové pozici armády, kde Praporec nalezl již postavený tábor.

Praporec seskočil na cestu vedoucí k vojenskému ležení.
„Zvládli to rychle,“ podotkla Hinata. „Byli jsme pryč jen pár dní a už tu mají doslova pevnost.“
„Správná armáda musí skládat tábor den co den,“ odpověděl Taichi. Měl z válek a bojů už tolik zkušeností, že ho takové ležení nedokázalo překvapit. Kolikrát procházel právě válečnými opevněními – bohužel, asi více než by si ve svém životě přál. To, co ho vždy na těchto místech zaujalo, byla ta různá směsice lidí, kteří v armádě sloužila. Protože co jiného je armáda než uskupení lidí? Pokaždé narazil na vojáky z povolání, odvedence, nadšence, snílky. A úplně dole na sociálním žebříčku byli žoldáci. Potřebná skupina, kterou ale každý opovrhoval. Bojovat za peníze? Nedůstojné v zemi tvrdých sociálních pravidel a poslušnosti ke klanům. Taichi byl kdysi taky takový.
Než Praporec dokázal dojít k bráně, kdosi je zastavil. Byl to Shingen, od posledního setkání se příliš nezměnil. Jeho úbor byl střídmý, shinobi na sobě měl hakamu – volnou černou košili svázanou v pasu s bílými rozevlátými kalhoty.
„Shingene,“ přivítal ho Taichi, ale než stačil cokoliv říct, Shingen ho přerušil.
„Taichi-sama, gratuluji ke splnění úkolu. Je mi líto vašeho zbrojmistra.“
Taichi popřemýšlel, jak to všechno ví. A pak mu to došlo…
„Jaká je situace?“ zeptal se velitel. Shingen se pousmál.
„Skvělá, bude válka.“
„Klan Tokugawa už zareagoval, co?“
„Část jejich armády je den pochodu odtud. A větší část řeší, jak překročit řeku a připojit se.“
„Díky nám.“
„Ano. Pojďte, zavedu vás k vašemu stanu.“
Cesta táborem byla zajímavá. Tolik pohybu Hinata nespatřila ani na hradě Toyotomi. Všude se něco hýbalo a někdo odněkud šel. Pomocníci přenášeli zásoby, připravovali zbraně, vyráběli šípy, zatímco válečníci trénovali, odpočívali a hráli různé hry na zkrácení dlouhých chvil. Odevšad se ozývaly hlasy dlouhých hovorů, namáhavé heky indikující cvičení a bouchání kladiv o kovadliny.
Nejvíc provokativní byly však závany, které sebou nesly vůně jídel, které si jednotlivé oddíly připravovaly. Hinata v jednu chvíli ucítila pečeného zajíce a téměř zaslintala při pomyšlení na to, že pořádné jídlo neměla už dlouhé týdny. To, co dělal Praporec během cest, bylo střídmé, skromné, a hlavně to nebylo dobré. Jídlo nemá chutnat, říkala Akira, jídlo nás má udržet naživu.
Shingen je vedl nejprve po široké vyježděné cestě, několikrát museli uhnout jízdě nebo jedoucímu vozu, než se dostali na most. Ten byl asi čtyřicet až padesát metrů dlouhý a osm metrů široký. Ideální pro přechod armády, ideální cíl pro každého nepřítele. Hinata po cestě přemýšlela nad tím, co vše způsobili, když zničili most. Nechtěla se na to už dívat emocionálně, hledala proto novou cestu myšlení. Rozebrala situaci, rozhodla se přemýšlet jako voják, ačkoliv nikdy neměla strategický výcvik a její klan se nezúčastňoval příliš velkých tažení, aby to alespoň pochytila od jiných. Každopádně došla k tomu, že zničení mostu byla velká rána pro Tokugawy. Nejen že přišli o dopravní cestu, ale jejich poddaní nyní budou mít velmi ztížený přesun, jejich obchody se naruší, některé se úplně zastaví. Všichni budou přicházet o peníze a do toho začne stavba nového mostu, která může trvat roky. A to všechno kvůli čemu?
Na to odpověď nenalezla.
Když skupina přešla most, objevila se ve stejném táboře na druhém břehu řeky. Vjemy zde byly stejné, jen tábor pokračoval mnohem dál než na protější straně.
„Viděli jsme stočlenný oddíl těžké pěchoty, překročil řeku,“ oznámil Švih Shingenovi, ten ale nevypadal, že by ho to nějak překvapilo. Když vycítil, že samuraj čeká na odpověď, tak jen pokrčil rameny.
„Jen ať si jdou.“
Taichi zabručel. Shingen hrál nečistou hru. Ostatně jako celá jeho rodina.
Mladý šlechtic je nakonec přivedl na malé prostranství na kraji tábora. Jejich dva stany stály přímo pod palisádou. Jinak zde bylo tábořiště s posezením. V tomto úseku byly ještě další tři stany.
„Další žoldáci, co?“ zeptal se Taichi.
Shingen kývl. „Nejste jediní. Tyhle dva stany jsou pro vás. Jeden ženský, druhý mužský. Teď mě volají další povinnosti. Brzy si ale pro vás někdo přijde, loučím se.“
A jak řekl, tak zmizel. Hinata nestihla ani aktivovat své oči, aby jeho odchod vypozorovala – tak moc byl rychlý.
„Nechtějí vidět ani žádné hlášení?“ zeptala se pak, když jí došlo, co mladý muž vůbec řekl.
Taichi se zasmál. „Myslím, že viděli všechno.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Mari. Velitel se jí a Hinatě podíval do očí.
„Celou tu dobu na mostě... nás prostě sledovali.“

Zbytek dne byl prostý. Odpočívalo se.
Hinata ležela na svém lůžku v ženském stanu. Naproti ní oddechovala Mari, která už usnula, a uprostřed malého prostoru klečela na zemi Akira a třídila svitky.
„Převzala jsem část Sasukeho výbavy,“ vysvětlila Hinatě. „Je toho tolik.“
„Chceš pomoct?“
Hinata slezla z lůžka a klekla si vedle ženy. Akira se na ni usmála.
„Není třeba, Hinato. Ale pak si nějaké svitky vezmeš k sobě. Nevím, jak to dokázal Sasuke všechno nosit najednou.“
„Byl to dobrý zbrojíř.“
„To byl.“
Náhle se rozevřela stanová chlopeň a do stanu nakoukl Taichi. V ruce držel hrst papírů. Akira se na ně podívala a výraz jí potemněl. Moc dobře věděla, co to je.
„Sasuke nikoho neměl,“ prohlásil Taichi. „Jeho otec – řekl nám, že zemřel. Tak tady má každá svůj díl.“
Taichi pak rozdal papírky každé ženě do rukou, krom Záblesk, která se po příjezdu okamžitě někam vytratila. Nevadí, nalezne svou část na svém lůžku až se vrátí.
Hinata si pozorně prohlédla své, ale moc tomu nerozuměla. Podívala se na Taichiho.
„To jsou peníze.“
„To je papír.“
Starého vojáka tím donutila ke krátkému pousmání.
„Tebe opravdu drželi zkrátka, co, Hin. To jsou bankovní směnky. V každém větším městě ti je vymění za mince nebo zlato.“
A pak to Hinatě došlo. Rozdělovali si Sasukeho peníze, které si jako žoldák vydělal.
„Já nemůžu,“ šeptla. Taichi zavrtěl hlavou.
„Sasuke si je sebou do podsvětí nevezme a pohřeb mu tím taky už nezaplatíme, tak si je vem. Měl by radost.“
Hinata chvíli mlčela a až byl Taichi pryč, podívala se zpátky na Akiru.
Ta naklonila hlavou. „Je to dost peněz.“
„Jak moc?“
„Ne tolik, kolik by mohlo. Sasuke zbytečně utrácel za všechno tohle,“ žena rozhodila ruce nad svitky, „ale mohla bys s tím nějakou dobu střídmě žít.“
Hinata chvíli přemýšlela. Její matka jí doma na peníze šahat nenechala. Říkala, že je na to ještě moc mladá a že si s tím stejně užije, až bude mít vlastní domácnost.
Akira jako by její myšlenky vycítila. „Tam, odkud jsem, jsme taky peníze neměli. Alespoň ne mezi námi.“
„Jsme zase u toho…“ podotkla dívka. Akira se usmála.
„Příběhy se nejlépe vypráví u táborových ohňů, Hin.“
„Hinato,“ ozval se ze dveří Švih a vstoupil dovnitř. Nikdo zde soukromí asi nerespektoval. „Taichi chce, abychom trénovali.“
„Cože, teď? Před chvílí jsme došli,“ vyjekla dívka a postavila se na nohy. Samuraj pokrčil rameny, do koutku úst se mu vloudil úsměv.
„Nikdy nebude lepší čas než právě teď, Hin, pokud sem mají zítra dorazit nepřátelé,“ odpověděl Švih a ukázal na její krátký meč opřený v pochvě o lůžko. „Vem si svou ostrou zbraň. Zkusíme jiný typ cvičení než posledně.“
Teď zdvihla hlavu Akira a tázavě se podívala. Nechtěla věřit tomu, že budou cvičit s její běžnou zbraní.
Švih znovu pokrčil rameny. „Taichi si myslí, že to zvládne. Věří tomu a já nemám důvod tomu taky nevěřit. A podle toho, co říkal, bych měl mít strach já.“

Švih dívku přivedl na prostranství kousek od táboru. Nejdříve proto museli překročit palisádu – pro shinobi to nebyl žádný problém – a pak kráčeli chvíli lesem, než dorazili na palouček, kde bylo tak akorát místo na kontaktní boj. Z nějakého důvodu už tam byla Záblesk a vedle ní se o strom opíral Meč. Oba dva vypadali, že trénovali. Ale vypadali zmateně, když dvojici uviděli přicházet.
„Taichi nedorazí?“ zeptala se dívka, samuraj si mezitím protahoval končetiny.
„Ne, šel vyřídit nějaké potřebné věci.“ Švih si na závěr prokřupl prsty a ukázal kolem sebe. „Pokud dojde zítra k bitvě, nebo jakýkoliv jiný den, budeme se pohybovat ve velmi stísněném prostoru. Okolní terén neskýtá příliš prostoru k otevřenému boji. Armády budou těžce manévrovat a úplně všude nás čeká chaos. Proto jsme tady Hinato, uprostřed lesa. V nejhorší možné situaci.“
Hinata přikývla.
„Zaktivuj svůj sharingan.“
Dívka mrkla a její oči vzplály rudě. Švih vyrazil nato s mečem, udeřil ohromnou rychlostí po dívce. Jeho pohyby, ač velice rychlé, byly v jejím pohledu pouhým odrazem skutečnosti. Hinata sice nestačila ránu zablokovat, ale podařilo se jí uskočit. Samuraj se usmál.
„Taichi říkal, že to zvládneš.“
Záblesk se mezitím otočila na Meče. Ta rychlost ji zarazila. Dívka zareagovala velmi rychle na nečekaný úder, jako kdyby to byla dětská hra. Ale zkušená válečnice věděla, že Švih dal do toho úderu takřka maximum. Opravdu musel věřit Taichiho úsudku o sharinganu.
Meč měl podobné myšlenky. Tušil, že by Švih úder v nejhorším zastavil, dokonce sám Meč by se postavil do rány, ale očividně to vůbec nebylo třeba. Hinata se dokázala o sebe postarat. Spíše její sharingan se staral.
„Nedrž se zkrátka, Hinato, zvládnu to,“ vybídl pak samuraj dívku. Hinata kývla. Chtěl vidět sharingan, má ho mít! A pak s naprostou přesností udeřila stejně nečekaným výpadem, jako Švih prve. Bojovník zaraženě ráně uhnul, dívka byla pomalejší, její pohyby nebyly taky prudké… přesto její oči ukradly jeho útok během jednoho jediného útoku a Hinata jej úspěšně zopakovala.
„Dobrá práce,“ podotkl. Dívka se usmívala a uskočila dozadu, byla příliš blízko a uvědomila si to pozdě. Kdyby byla ve skutečném souboji, čas na promyšlení by nedostala. Samuraj ale začal s bojovým tancem, s mečem namířeným ve vzduchu začal kolem Hinaty kroužit. Její meč se mezitím snažil pohyby sledovat, aby čelil případným výpadům.
Nejprve byl postoj Hinaty nesmělý, strnulý, ale jak Švih více a více kroužil a našlapoval, spatřil, že dívka začíná jeho pohyby opakovat. Velitel měl pravdu, učení se sharinganem znamenalo něco úplně jiného. Dívka mohla sice trénovat koordinaci, rychlost a sílu, ale techniky pochytila takřka okamžitě a nebylo nutné je nijak složitě předvádět či vysvětlovat.
Zaútočil, dívka postavila do dráhy meče svůj tanto. Ozvala se rána, jak do sebe dvě zbraně udeřily, Švih se otočil a udeřil znovu. Dívka stála ale už několik kroků z dosahu meče. Samuraj pochopil, nedokázala by jeho další úder zarazit. I přes svou vrozenou schopnost měla omezení, a to ho těšilo. Nikdo by neměl dostat tolik síly, jen tak za nic. On sám celý život pečlivě trénoval, aby se dostal tam, kde byl.
Pak udeřila Hinata, dříve naučeným pohybem švihla ze svisle, žoldák uskočil dozadu a od dívky následoval výpad vpřed. Jeden z klasických pohybů, odrazil ho pohybem meče z boku, nyní měl celou dívku k dispozici, mohl ji udeřit druhou rukou, kopnout, chytit pod krkem. Ale když mrkl, dívka stála pět kroků daleko a po předchozím pohybu nebyly ani stopy.
Samuraj zamrkal a protřel si oči. Hinata zhluboka oddychovala, meč držela volně a sharingan zmizel. Co se stalo?
Záblesk se pod maskou usmála. Dívka měla obrovský talent. Genjutsu použila naprosto instinktivně, snad o tom ani nevěděla. Meči vedle ní naskákala husí kůže, takhle ho příliš neznala. Cítila, že by rád vyzkoušel její sílu ve vlastním souboji. Lákalo ho to, stejně jako když se po bitvě vrhnul na enenru.
„Hinato, jsi v pořádku?“ zeptal se Švih a přišel k dívce. Celé její tělo se rozklepalo a ona upadla na koleno.
„Bylo toho moc…“ sykla, „nikdy jsem ho takhle dlouho nepoužívala.“
„Pojď, pro dnešek to stačilo,“ ozvala se pak Záblesk a chytila Hinatu pod rameny. „Pojď děvče.“
Když bojovnice vedla Hinatu pryč, postavil se Meč naproti Švihovi a hleděl mu do očí. Samuraj se snažil přečíst tvář zkušeného válečníka, ale nedařilo se mu to. Mezi Mečem a ostatním byl zvláštní vztah a on nikdy netušil, na co myslí. Kdyby to věděl, pochopil by. Meč obdivoval sílu Hinaty, a i když by ve skutečném souboji tahala za mnohem kratší provaz, ohromilo ho, jak rychle se za poslední týdny zlepšovala. Nemohl se dočkat, až ji uvidí za další měsíc.
Švih po chvíli ticha vzdychl. „Zkusíme najít někde nějaké pivo?“
Tento výraz by ale už dokázal rozpoznat každý.
Mezitím Záblesk podpírala Hinatu a vedla ji zpátky do tábora.
„Jsou ostatní se sharinganem rovněž tak mocní?“ zeptala se jí.
„Silnější,“ odpověděla dívka pomalu, bolel ji zrak. „Nejsem ani z hlavní rodiny.“
„Jak silný je vůdce tvého klanu?“
Hinata zapřemýšlela, nevěděla, jak by to vysvětlila, ale pak přišla na jeden velmi jednoduchý a mocný příměr.
„Myslím, že by Masashi srovnal se zemí celý tento tábor. Už jen podle výrazu v jeho očích, nehledě na to, co vše dokázal.“
Záblesk se chtěla ptat dál, ale nebylo to důležité. Snad, jen kdyby toho řečeného Masashiho potkala v tváři tvář. Pak by se možná pokusila dovědět o úspěších toho, jehož by porazila.
„Použila jsi genjutsu, víš to?“ zajímala se místo toho. Záblesk netušila, jestli to dívka vůbec postřehla.
„Myslela jsem si to,“ Hinata se upřímně zamyslela. Prostě si v její hlavě představila scénu, kterou chtěla provést, ale místo toho stála na místě a hnul se pouze Švih. Kdyby měla více síly, mohla ho v té chvíli odzbrojit, jenže ji porazila její vlastní iluze. Příště musí být opatrnější.

Ve stanu jí uvítala probuzená Mari, která ležela zády na přikrývce. Akira nebyla k nalezení.
Hinata už měla dost síly, aby došla sama k lůžku a položila se. Záblesk se pak otočila zpátky ke vchodu, ale než stačila odejít, Hinata se jí zeptala, kam má znovu namířeno. Žena pokrčila rameny.
„Jdu najít nějakou zábavu.“ A s těmito finálními slovy odešla. Hinata se mezitím opřela na záda a zavřela oči. Ulevilo se jí. Mari se na druhé přikrývce otočila na ní a chvíli ji pozorovala. Hinata se od doby, co vstoupila do Praporce změnila. Cítila to už jen v jejím samotném vzezření. Pryč byla ta hladkost a dětinskost, přesto byla dívka pořád nádhernou bytostí.
„Kde je Akira?“ zeptala se později Hinata.
„Šla obstarat nějakou večeři.“
Jak to Hinata uslyšela, zakručelo jí v žaludku, ale při představě, že bude opět vařit lovkyně, jí hlad zase přešel. Její domov měl mnoho chyb, ale na jídlo si nikdy stěžovat nemohla.
„Akira říkala, že jste šli trénovat.“
„Ani to nebyl trénink. Spíše boj. Švih zkoušel na mě rychlé výpady. Testoval sharingan.“
Mari se zamyslela. „Mají z tebe strach.“
„Cože?“
„Máš sharingan. Chtějí vědět, co to přesně je. Co s ním dokážeš. Sharingan, to je totiž více, než má kdokoliv tady. Jejich pocity jsou ale přirozené. Nejdříve si mysleli, že budeš přítěž, nakonec by mohli být přítěží oni. To nelze jen tak snést, určitě ne tak brzy. Například Švih to nikdy nepřizná, ale on je jen samuraj-“
„U nás jsme samuraje nikdy neměli…“
„Nemůže používat techniky.“
„Aha.“ Toho si Hinata ani nevšimla, přičemž jí to mělo hned napadnout. „Mari. Ty máš ze mě strach?“
„Z tebe? Nikoliv.“
Mari se na Hinatu usmála, a ta se jen spokojeně otočila na bok.
„Jsem unavená.“
A ani nevěděla jak a usnula s vědomím toho, že ji Mari hlídá.

Probudila se až na večer. Večeří bylo opečené kuře s chlebem, bohudíky měla dívka štěstí. Do vaření Akiry se vmísila Mari a kuře dostatečně ochutila kořením. Ale posezení u táboru narušil silný déšť, který vydržel až do rána, kdy byl celý tábor vzbuzen.
Zazněly válečné rohy.
Nepřátelská armáda byla tady.
Tábor připomněl mraveniště. Jednotlivé oddíly se kolem svých stanovišť shlukovaly a vyzbrojovaly, jízda se stavěla u stájí. Všude okolo pobíhali zbrojnoši a mečíři, kteří rozdávali zbraně a pomáhali vojákům upevňovat brnění. V tábořišti ale nebyli jen válečníci. Kněží a kněžky chodívali mezi vojáky a ve jménu všech různých bohů se přimlouvali za jejich štěstí. Ženy z jednotlivých klanů mezitím rozdávaly vojákům praporky a pásky na brnění, aby správně reprezentovali své rodiny.
Do bitvy bylo ještě ale daleko, stav pohotovosti byl vyhlášen v předstihu, aby se mužstvo stačilo nachystat. Vojáci také byli zamyšleni při pohledu na nebesa, stále totiž pršelo, což mohlo bitvu výrazně zkomplikovat.
„Bohové už pláčou při pomyšlení na dnešní den,“ řekl jeden z vojáků. Kapitán ho plácl po zádech.
„Roní slzy za naše nepřítele!“ zařval na něj a jeho mužstvo sborově odpovědělo.
Ninjové měli jiné rituály. Nepotřebovali tak silné zbroje, nepotřebovali se seskupovat. Každý z klanu měl jasně vymezené úkoly a vedení. Někteří sloužili jako ochránci – ti pouze bránili obyčejný lid, před útoky nepřátelských ninjů. Další byli záškodníci, ti budou dělat nepořádek v zadních řadách nepřátel. Útočníci vedli družstvo v boji a setkávali se s dalšími shinobi na bojišti.
Shingenovo družstvo mělo ale zcela speciální roli. To byli vrazi. Elita. Jejich úkolem bylo likvidovat nepřátelské shinobi a vysoké velitele, aniž by sami byli spatřeni.
Hinata si navlékla svou lehkou koženou zbroj, vyzvedla meč, který nechal Švih včerejšího dne nabrousit a v pláštěnce, kterou získala ještě od Shingena, se postavila na prostranství před stanem. Všude okolo se to hemžilo muži, ženy v armádě moc neviděla, ale mezi ninji se párkrát některá objevila. A v žoldáckých společnostech jich bylo taky více. Ale bez ohledu na pohlaví všichni mířili k mostu.
A když se Praporec celý sešel, beze slov je Taichi zavedl na jejich pozici.

Klan Tokugawa dorazil během dalších tří hodin. Tisícová armáda se zastavila půl hodiny pochodu od mostu, kde už naopak čekala nastoupená armáda klanu Toyotomi. Praporec tam mezi nimi ale nebyl, byl shromážděn kolem velitelského stanu s dalšími ninji. Hlídali nejvyššího velitele.
Hinata poslouchala, jak déšť naráží o plachty stanů. Lehké krupobití jí uklidňovalo, přestože měla žaludek v jednom ohni. Cítila tíživou atmosféru kolem sebe, tušila, že spousta lidí dnes umře… a bude to hrozit i jí. Ale zatím ani nestáli na budoucím bojišti, pouze drželi stráž u Toyotomi Nobunagy, vůdce klanu a vrchního velitele armády. Tento muž byl navlečený ve zbroji z dračích šupin, to byly malé ocelové plátky spojené dohromady, které nositeli zajišťovaly dostatečnou obranu bez ztráty obratnosti. Ale jak Hinata pochopila z krátkého spatření vůdce, bojovat nebude. Zbroj byla spíše ceremoniální, vyztužená drahými kovy a vyzařovala do okolí nápaditými barvami. Ne, to byl jen slavnostní oděv, žádná zbroj.
Krátce spatřila i Shingena, který vcházel a zase se vracel do stanu. Pravděpodobně to byl on, kdo byl spojkou mezi armádou a jeho otcem. Krom něj spatřila i Shina, staršího bratra a dědice. Vypadal strhaně, byl zaprášený a měl otrhaný oděv. Takhle si šlechtice nepředstavovala.
„To byl trest,“ řekl jí Hideo, když vycítil její pohled.
„Za co?“
„Mluvil na svého otce před cizími lidmi…“
Dívka se zarazila. Byla to pravda? Co by asi čekalo ji? Utekla z klanu. Asi teda více než otrhané oblečení…
Nějakou dobu Praporec hlídkoval, než k prostoru před stan dorazil jezdec na koni. Seskočil dolů a vyrazil ke stanu, než však stačil Taichi zareagovat, vylezl Shingen ven a na muže kývl. Ten se uklonil až k zemi.
„Můj pane,“ začal, „klan Tokugawa vyslal jezdce s bílou vlajkou. Chtějí vyjednávat.“
„Ti prašiví psi,“ řekl Shingen zcela bez výrazu, na muže kývl a vrátil se zpátky do stanu.
„Co se děje?“ zeptala se Hinata. Taichi se zachmuřil.
„Mám takové neblahé tušení…“
Ale než mohl říct cokoliv dalšího, ze stanu vyšel Toyotomi Nobunaga s oběma svými syny.
„Taichi,“ Nobunaga pozdravil přítele a pohledem se podíval po celé jeho družině. „Už jste dostali zaplaceno?“ zeptal se. Taichi kývl.
„Skvělé,“ muž se usmál. U stanu už Shingenovi muži nachystali dva koně. Shin mířil zpátky po svých do tábora. „Doprovodíte mně před vojsko, Taichi.“
Velitel Praporce kývl a mávl rukou. Nobunaga a Shingen pomalu cválali táborem a Praporec se jich držel po zemi. Hinatu už dříve v ten den zarazilo, že Shingen na sobě neměl žádnou zbroj. Pouze černý plášť a pod ním vestu a kalhoty. Nevhodné oblečení do bitvy.
Když procházeli po mostě, všimli si, že z každé strany stáli na hladině tři muži. Bezpečnostní opatření v případě, že by chtěl Tokugawa oplatit ránu ránou.
Když Nobunaga projel bránou táboru, ozval se sborový řev – vojsko vítalo svého velitele. Nobunaga si je ze sedla prohlédl. Muži byli nastoupení v několikařadé formaci směrem k cestě a lesu, kde se někde ukrýval nepřítel. Nobunaga přijel blíž a zvedl meč do vzduchu, ozval se další pokřik. „No-bu-na-ga!“ křičeli jedni, „To-yo-to-mi!“ opětovali druzí. Starý pán si jejich pokřiků ještě chvíli užíval a pak projel napříč formací a mířil dál po cestě, kde v dálce zahlédl jezdce s bílou vlajkou.
Jakmile je spatřil, otočil se a mířil ke svému pánovi sdělit odpověď. Nobunaga se synem a Praporcem mezitím mířili dál po cestě a kolem nich to začalo zarůstat stromy. Nebezpečné místo. Co to Nobunaga dělá? Pomyslela Hinata. Skvělé místo pro přepad! Ale na rozdíl od Záblesk si nevšimla tajemných postav, které je doprovázely celou dobu z tábora a nyní se ukrývaly za kmeny stromů.
Nobunaga zastavil asi čtyřista kroků od tábora, vojsko už bylo schované za stromy a nemohlo tak být vidět. Starý lord si pak odfrkl a otočil se na Praporec. Taichiho skupina si vedla dobře. Pak se otočil na Shingena a usmál se.
„Ze sedla už mě bolí zadek.“
Shingen kývl. I jemu bylo sedlo nepohodlné. Mnohem raději cestoval po svých.
Taichi hleděl na cestu, byl nervózní. Nerozuměl tomu, proč ho měli doprovázet na setkání zrovna oni. Ale myšlenky přerušil pohled na přijíždějící jízdu. Dvě desítky jezdců se přibližovaly tak dlouho, dokud se nezastavily sto kroků daleko.
Nobunaga kopl koně do slabin a rozjel se. Ale zvedl ruku, aby se Praporec zastavil.
„Víte to jistě?“ zeptal se Taichi. Co to mělo znamenat?!
Místo Nobunagy odpověděl Shingen.
„Zpochybňujete otcův úsudek a mé schopnosti, Taichi-sama?“ zeptal se ho. Taichiho tím rozzuřil, ale Nobunaga se jen usmál.
„Jedeme vyjednávat, nikoliv prolévat krev a řezat hrdla.“

Tokugawa Hiroshi byl středně vysoký čtyřicátník s šedými vlasy a ostrým pohledem. Vedle něj v sedle seděl jeho osobní strážce, samuraj Yamanami Kei, nechvalně známý též jako Řezník ze Shimy, a nejmladší syn Tokugawa Leyasu, nadějný patnáctiletý chlapec. Otcův oblíbenec.
Hiroshi Nobunagu pozdravil drobným úklonkem. Nobunaga opětoval ještě drobnějším.
„Kde máte svou čestnou stráž, Nobunago?“ zeptal se Hiroshi a kývl na Shingena.
„Chcete se snád rvát?“
„Ne.“
„Tak vše, co potřebuji, mám tady, drahý příteli Hiroshi.“ Nobunaga poklepal Shingena po rameni.
Hiroshi zasyčel.
„Myslel jsem, že máš jiného prvorozeného. Ale zvěsti putují rychle. Jak se Shinovi vede u obyčejného mužstva?“
„Dobře, děkuji za optání. Děti musíme občas umravnit, není-liž pravda, příteli?“
Hiroshi kývl. „Děti, to je nejtěžší úděl, co muž v životě má.“
„A největší dar.“ Nobunaga se znovu podíval na Shingena.
„Nepřišli jsme se ale bavit o dětech… viďte, Nobunago?“
Lord kývl. „Můžeme domluvit podmínky vaší kapitulace tak, abyste se nemusel před svým dítětem stydět.“
Tokugawa si odfrkl. „Smělé pro někoho, kdo má za zády jen jednoho muže.“
Nobunaga se usmál. „Nebyl jsem příliš umravněné dítě.“
Shingen mezitím v sedle trpěl. Tyhle bezcenný řeči…
„A mimo to,“ dodal, „mám ještě větší kousek za zády čtyřnásobek počtu mužů, než co se kdesi ukrývá v lese za vašimi zády.“
„Mí muži vydají za vaše čtyři, Nobunago.“
„Příteli, opravdu to chcete zjistit? Stojí vám vaše hrdost za promarněné životy? Myslete na ty nebohé děti. Přišly by o své otce, jen kvůli potvrzení akademické debaty. To bych nerad dopustil.“
„Také bych to nerad dopustil, leč nám bylo ukřivděno.“
„Ách, ten most. Ale to byla pouze reakce, milý Hiroshi, na události v Shimě.“
„A o tom si chceme promluvit, Nobunago.“
Nobunaga tázavě naklonil hlavu, Hiroshi kývl na samuraje Keia. Ten se ještě jednou uklonil a dal se do vysvětlování: „Toyotomi-sama, mé zdroje v Shimě mi dali vědět, jak to s útokem na vašeho syna doopravdy bylo.“ Nobunaga se zamračil. „Klan Oda mezi naše dva klany chce vrazit klín a povedlo se mu to. Celé to naplánoval tak, aby to vypadalo jako, že vás napadl klan Tokugawa, ale bylo to jinak. Vašeho syna mají Bílé tváře ve svém držení a používají nátlak, aby vás ovlivnil proti nám. Stejně tak zavřeli našeho radního a zrušili nám všechny výsady.“
„A poslyš, Řezníku, jehož pověst je mi plně známá, proč by klan Oda, mí přátelé, kteří mě nikdy nezklamali, se mě pokusili oslabit rozeštváním proti vám? Klanu Oda vděčíme za vše a vaše důvody proč nás vyprovokovat k válce jsou zcela zjevné.“
„Klan Oda přemýšlí mnohem dál. Chtějí všechno,“ odpověděl Hiroshi. „Shima byla jen začátek.“
„Je mi líto, ale máte pro vaše tvrzení nějaké důkazy, Hiroshi?“ zeptal se Nobunaga. Hiroshi zavrtěl hlavou.
„Proč mne tedy obtěžujete domněnkami a drby? Nejsme ženy a nemáme ani čaj či láhev saké, abychom vedli plané diskuze.“
„Za své zdroje bych se zaručil,“ řekl samuraj.
„Za zloděje a vrahy?“ sykl Shingen. Yamanami Kei se zamračil, minulost ho bude doprovázet navždy, ačkoliv se snažil už žít zcela jiný život...
Nobunaga mávl rukou. „Je mi líto, ale musíme se utkat. Čest mi nevelí jinak. A vaše armáda je zde, a má armáda je zde taky. Bylo by to plýtvání… Kapitulaci jste odmítl, dekapitaci ne. Sbohem, příteli.“
Ale když se Nobunaga otáčel, po cestě z jeho tábora mířili dva jezdci. Jeho nejstarší syn a nějaký drobný muž.
„Co to je?“ zasyčel Kei a jezdci za Hiroshiho zády položili ruce na zbraně. Nobunaga pokrčil rameny.
„Můj nejstarší syn, asi má na srdci něco důležitého.“
„Otče! Tokugawa-sama!“ Shin se uklonil a muž vedle ho neobratně napodobil. Na klanění zjevně nebyl zvyklý.
„Co se děje? Nemáš snad stát v řadě po boků našich mužů?“ zeptal se tázavě Nobunaga.
„Mám zprávy, které mohou změnit všechno,“ Shin ukázal na muže vedle sebe. „Tohle je Kenta. Úředník ze Shimy.“
Nobunaga se dál tázavě díval.
„Kento, vysvětli to.“
Kenta několikrát polkl. Stál po boku nejmocnějších mužů, na které v této části světa mohl narazit. Na to nebyl zvyklý. Ale jakmile si zvlažil hlasivky, dal se do svého úkonu: „Klan Oda nařídil Tvářím napadnout Itamiho, mého přítele. Snažil jsem se ho varovat, ale neposlouchal.“
Nobunaga nazdvihl obočí. „Další tvrzení bez důkazu?“
„Otče, nenarušil bych tak důležité jednání, pokud bych k tomu neměl pádný důvod.“
„Pokračuj.“
Kenta šáhl do zad do tašky a vytáhl tlustou knihu.
„Co to je?“ zeptal se Shingen.
Kenta ukázal obal knihy. Bylo tam napsáno ROZKAZY ČTVRTÉHO MĚSÍCE.
„Jsou tam záznamy o městské hlídce. V den…“ Kenta se zarazil. „kdy unesli Itamiho, došel rozkaz ze shora. Od velitele Bílých tváří, Ody Azaie, nejmladšího syna klanu Oda. A ten rozkaz vypověděl z ulice, kde má radní Itami svůj dům, všechny hlídky a zakázal jim tam vstup. Z toho vyplývá-“
„-je to věrohodné?“ zeptal se Nobunaga Shina. Ten kývl.
„Zkoumal jsem to a nejen já, další mistři z našeho klanu. Kentu navíc znám a věřím mu. A nesmíme opomenout skutečnost, že ze své role ukradl takto důležitý dokument, aby nás zpravil o dané skutečnosti. Dokud bude Oda vládnout městu, podepsal si tím rozsudek smrti.“
„Zajímavé. Děkuji, Kento… a Shine, už stačilo, vrať se ke dvoru.“
„Děkuji,“ nejstarší syn se uklonil a společně se s Kentou rozjeli po cestě zpátky k táboru.
Hiroshi se usmál. „Tady máte důkaz.“
„Zjevně se mění situace,“ Nobunaga se zamyslel. „Čest velí potrestat podvodníky a omluvit se neprávem obviněným.“
„Omluva přijata-“
„-ale most, že ano.“ Nobunaga ukázal na Praporec, který v dálce uvolňoval cestu Shinovi. „Tam je skupina žoldáků, která tento ohavný úkol vykonala. Na důkaz naší upřímnosti mohou být jejich hlavy vaše. Stačí jen říct a cti bude učiněno zadost.“
„Obávám se však, drahý Nobunago, že čest zde nehraje žádnou roli. Žoldáci jsou pouze služebníci peněz a peníze nelze trestat.“
„Peníze způsobily, peníze napraví,“ dodal Nobunaga. Hiroshi se pousmál.
„Můžeme se domluvit někde nad šálkem horkého čaje? Déšť už mi není moc příjemný.“
„Zajisté, spojenče. A pevně věřím tomu, že klany Toyotomi a Tokugawa budou společně nepřemožitelné.“
A tak válka skončila.
Aby začala nová, hrozivější a větší.