Války klanů VII. Válka zažehnutá plamenem

V minulém díle

Po náročném úkolu se Praporec vrátil zpět na hrad, odkud vyjíždí splnit hlavní cíl. Doprovází je nejmladší syn klanu Toyotomi, Shingen. Společně překonali nepřátelské území a dostali se k dlouhému mostu...

Vědět, co je správné a neudělat to, je ta největší zbabělost.

„Podpálit?“ vyjekla Hinata. Jen při té představě se zděsila! Jak by něco tak velkého mohli někdy zničit!
„Obrazně řečeno,“ zachmuřil se Taichi. „Shingen to vysvětlí.“
„Budiž,“ dal se do vysvětlovaní. „Tento most je klíčovým bodem pro klan Tokugawa a jeho přívržence. Spojuje východní a západní část jejich území a zároveň slouží jako jejich hlavní dopravní tepna, když my, klan Toyotomi, ovládáme celou řeku. Zničení tohoto mostu nám poskytne výhodu a jim uštědří lekci.“
„Nebudou moci spojit jejich armády, jejich obchod se zastaví. Jsou závislí na jejich východním území, kde jsou všechny jejich hodnotné zdroje. Pěstují tam potraviny, těží drahé kovy. A bez mostu to všechno bude muset cestovat dlouhou oklikou přes sever, nebo jižní cestou, která patří klanu Toyotomi. Ať už po jižní silnici nebo po řece pod našim dohledem.“ Doplnil velitel Taichi. A taky to zničí život mnoha obyčejným lidem…
„Ale nebudou moci používat lodě a vory, aby překonali řeku?“ zeptala se zamyšlená Mari. Shingen přikývl.
„Budou… ale nebude to ono. Až vysvitne slunce, tak uvidíte, že zdejší břehy řeky jsou strmé . Ten most jim přesun výrazně usnadňuje. Bez mostu by jim to zabralo mnohem více času.“
„A jak to uděláme?“ ozvala se zas Hinata.
Sasuke si poklepal na hruď. „Nejsem mistr zbrojíř jen tak pro nic za nic.“
„Něco uvidíš,“ zasmál se Hideo.
Hinata nevěděla, jestli to chce vidět. Shingen se náhle uklonil.
„Úkol znáte, teď je to na vás.“
Dívka se zarazila. „Počkej, ty tu s námi nebudeš?“
Šlechtic lhostejně odpověděl. „Kdybych to měl udělat já, nebyli byste zde .“
A zmizel. Byl to mžik, někdo by možná řekl, že jen záblesk. Krom Záblesk, té Shingen sice imponoval, ale jeho schopnosti by mnohem raději vyzkoušela v přímém boji. Byla si jista, že by ho porazila.
„Půjde zpátky sám, není to nebezpečné?“ zadivila se Hinata, Taichi jí položil ruku na rameno.
„Leda pro toho, kdo mu zkříží cesty. Tak co Praporec, jsme připraveni, co?“
Nikdo neodpověděl, ale všichni připraveni byli.
„Ten most bude mít udržovací patro pod hlavní cestou, to je náš cíl. Záblesk, mohl bych poprosit?“
Žena v masce vyšla na úpatí strmého sráz vedoucího k řece a skočila přímo dolů. Všichni její ladný pohyb sledovali se zájmem, v pohybu byla ta nejlepší.
„Co se děje?“ zeptala se Hinata potichu Mari.
„Záblesk jde na výzvědy, a pak nám řekne, jak to tam vypadá.“
„Aha. Co když se nevrátí?“
„Tak pak pro ni přijdeme.“
Hinata kývla a využila trochu situace, aby se rozhlédla okolo. Všude byla tma, ale brzy našla vhodný kámen, na který se usadila a podepřela si hlavu. A jak si ji podepřela, náhle na ni dopadla únava za poslední všechny dny. Její tělo bylo rázem jako v ohni a vše ji bolelo.
„Kde ses toho naučila tolik o démonech?“ zeptal se jí ženský hlas. Hinata zvedla hlavu, stála tam holohlavá bojovnice Akira. Zrakem se podívala na kámen a Hinata ji udělala místo. Uslyšela vzdechnutí, jak si žena sedla. Aspoň v tom Hinata nebyla sama.
„Doma,“ odpověděla stručně. Nechtěla se bavit o klanu. Ještě ne. A ani nevěděla, jestli někdy chtít bude. To už byla minulost.
„Taky jsem měla doma hodně démonů,“ vzdychla Akira, Hinata v jejím hlase zaznamenala smutek. Bylo to vůbec u bojovnice možné?
„Kde je vlastně Rudá řeka?“
„Kdo ví.“
Dívka se zarazila. Dělala si z ní snad žena srandu? Ale než se stačila ptát dál, bojovnice se ujmula slov.
„Tam v lese, tam jsi bojovala dobře.“
„Já nebojovala.“
„To je jedno. Bylas dobrá. Měla bys být ale opatrná. Praporec… jsi si jistá, že tohle všechno vážně chceš?“
Další moralista?
„Nemám moc na vybranou.“
„Vždycky je na vybranou. Stačí si jen zvolit a udělat to. Mohla jsi žít v bezpečí domova, místo toho ses ho dobrovolně vzdala. Co by za to jiní dali.“
„Já nejsem jako jiní. Já jsem já.“
„Já vím, Hinato. A respektuji to.“
„Díky, Akiro.“
Pak se objevila Záblesk. Výraz pod maskou byl nečitelný. Pochopitelně.
„Tak co?“ zeptal se Taichi.
„Most má pět pilířů, základ je z kamene, zbytek dřevo-“
„Počkej!“ sykl Sasuke. „Z kamene, jsi si jistá?“
„Ano. Poznám kámen, nejsem slepá ani hloupá.“
„O tom nikdo nepochybuje, Záblesk, ale ten most měl být dřevěný! Jaktože je z kamene?“
„Já nevím.“ Záblesk takový rozhovor unavoval.
„Řekli mi, že má být ze dřeva!“
„Záleží na tom, Sasuke?“ zeptal se Švih. Sasuke se na něj jen nevrle podíval.
„Snažil ses někdy zlomit dřevo?“
Mladý samuraj přikývl.
„A kámen?“
Aha.
„Zvládneš to?“ zeptal se ho Taichi klidným vyrovnaným hlasem, jak to uměl jen on.
Zbrojíř se zastavil, zhluboka se nadechl. „Nepochybuj o mně.“
„Jsem rád.“
„Jen to bude stát mnohem více sil a času.“
„Pochopitelně. Cos viděla dál, Záblesk?“
„Na jedné straně mostu je strážnice, svítilo se tam. Odhadem dvacet, třicet mužů. Na straně druhé pár domků, asi nějací překupníci. Udržovací patro tam je. Spíše jen lešení, vede po celé délce a z mostu se tam dá dostat jen po žebřinách na stranách. Každý pilíř mostu je obklopen lešením ze všech stran.“
„Výborné.“ Taichi se usmál. „A co viditelnost?“
„Postarám se o to.“ Odpověděl místo Záblesk Hideo.
„Spoléhám se na tebe, Hideo.“
Mistr genjutsu kývl. Byl rád, že Shingen vypadl. Už ho nemohl vystát. To jeho jisté vystupovaní, tu skrytou aroganci, co se v něm ukrývala. Hideo tyhle lidi nesnášel, přestože sám byl takový.
„Takže všem je vše jasné. Vyrazíme, co?“
Opět bez odpovědi.
„Tak jdeme, dvoustup, udržujte ticho!“
A společně vyrazili. Hinata nejdříve rozpohybovala bolestivé klouby a kosti, a pak bádala nad tím, do jaké řady se vůbec zařadit. Ale poté jí došlo, že je to zjevně jedno a vybrala si tu, kde na posledním místě běžel Švih. A jak běžela po vodě těsně za ním, mohla si všimnout, že na zraněnou nohu stále dopadává ztěžka. Chtěla mu něco říct, ale všichni ostatní mlčeli, tak jak Taichi řekl a ona nechtěla vyčnívat.
Běh po vodě byl jednoduchý. Voda, tmavá jako stín, byla klidná. Dívčiny kroky byly však těžkopádnější, než by si přála a místy cítila, jak se jí noha bortí hlouběji, než by bylo vhodné. Ale naštěstí se přibližovali k mostu ohromnou rychlostí. A jak se blížili, začala rozeznávat detaily na ohromné stavbě. Záblesk měla ve všem pravdu. Pět několik metrů širokých pilířů drželo nad hladinou ještě širší dřevěné oblouky.
Mezi oblouky vedla cesta, která byla z obou stran zahrazena dřevěným zábradlím. Ve vzdálenosti desítky kroků byla rozsvícena zlatavá lampa s matným světlem. Ve tmě to nešlo moc vidět, ale postřehla i dřevěnou stříšku vedoucí nad celým mostem. A pak si všimla toho, kam mířili. Lešení bylo tenké s krátkými dřevěnými tyčkami jako úchyty. Kdyby byla obyčejnou dívkou, měla by strach se na takovém místě vůbec pohybovat, ale jako kunoichi, schopná pohybu po stěnách a vodě, se pádů nebála.
Když doběhli pod most, zastavili se u prostředního pilíře a Taichi ukázal znamení ‚směr vzhůru‘. Záblesk s Mečem kývli a vyběhli po kamenné stěně nahoru.
„První ostrá akce, připravena?“ zašeptal Švih Hinatě do uší, ale slova se takřka ztratila v proudu řeky.
„A co Tanuki?“
Samuraj zavrtěl hlavou. „To nic nebylo.“
Pak všichni společně zahlédli ruku se zdviženým palcem. Univerzální symbol pro ‚všechno dobré.‘ Mari a Sasuke vyběhli jako další. Následoval je Švih s Hinatou a nakonec Hideo s Akirou. Taichi zůstal dole jako poslední a hlídal. Jakmile byla celá společnost nahoře, připojil se k nim.
Nahoře se velitel mlčky podíval na mistra genjutsu. Ten pohled přesměroval na Sasukeho, který už jen zapátral ve svém baťohu a pak podal Hideovi do rukou svitek. Ten ho na úzké podestě ležení rozložil a začal po něm přejíždět rukama. Jakmile s tímhle skončil, svitek začal zářit modře a ninja doplnil jeho techniku několika ručními pečeti.
Hinata jen ucítila, jak se všude okolo zavlnil vzduch, zalehlo jí ucho a – náhle bylo vše v pořádku.
„Můžeme mluvit,“ oznámil Hideo a Taichi si oddychl.
„A zrak?“
„Z dálky jako stíny… zblízka to bude zlé.“
„A jak dlouho to vydržíš, Hideo?“
„Pár dnů, snad.“
„Sasuke-“
„Jdu na to.“
Silnější zbrojíř se rozhlédl kolem sebe a ukázal na jednu stranu. „Strážnice je tím směrem?“
Záblesk kývla.
„Dobře. Začnu tam.“ A odešel tím směrem. Čekalo ho hodně práce.
Taichi se otočil na společníky. „My se rozdělíme na hlídky. Záblesk a já strana na západ. Švih a Mari východ. Prostřídejte se. Hideo pomůže Sasukemu. Akira se bude starat o to, abychom měli co jíst a pít.“
Hinata zabručela.
„Jo… Hin. Ty budeš trénovat, co.“
„Jak trénovat?“
„Za to nás platíš?“
„Asi jo.“
„Dobře.“
A všichni zaúkolovaní se rozešli svým směrem. Když Hideo mířil k Sasukemu stanovišti u prvního pilíře, Taichi ho ještě zastavil. „Víš, co máš dělat, Hideo. Sleduj všechno, co dělá. Jsi náhradník.“ Mistr genjutsu přikývl. Pak se Taichi obrátil na Hinatu. „Co máš v plánu?“
„Netuším. Nedal jsi mi moc možností.“
„Tak běž pomoc Akiře.“
Dívka přikývla a obrátila se směrem, kudy se vydala bojovnice. Brzy ji našla, jak rozložila menší tábor u prostředního pilíře z vnitřní strany. Všude byla stále tma a Hinata se pohybovala opatrně, aby nesklouzla dolů, ale po chvilce došla k Akiře. Ta zde rozložila zabalené sáčky s potravinami a dva měchy vody.
„Nemáme toho moc, tak na týden.“ Oznámila dívce, když poklekla vedle ní.
„Velmi skromný týden,“ povzdechla si Hinata. Pokud budou jíst dvakrát denně, bude to zázrak. Ale Akira se na ni usmála.
„Budu chodit v noci lovit, i vodu získáme z řeky.“
„A jak budeš vařit?“
„Budu muset v noci chodit někam do lesa. Vybuduji si tam druhou základnu.“
Dívka si představovala, jak žena každý večer tajně odchází přes řeku, jak musí dávat neustále pozor sama ve světě tmy, kde to ani nezná. Hinata se sama otřepala, ale žádný stres na Akiře nezpozorovala. Pravděpodobně to nedělala poprvé.
„Budeš chtít pomoc?“ zeptala se Hinata válečnice, ta jen zvedla hlavu a usmála se.
„Zvládnu to sama. Bývala jsem lovkyně.“
„U Rudé řeky?“
„Ano.“
„Proč teda nevíš, kde je?“
Teď se žena zachmuřila, podívala se zpět na věci a dala se zpátky do vybalovaní.
„To je smutný příběh,“ řekla jen. „Nejsem připravena ti ho říct. Zatím ne.“
„Švih to zmiňoval.“
„Švih je mladý. Zmiňuje hodně věcí, o kterých nic neví. To je přímo esence mládí.“
„Já jsem taky mladá. A nejsem jako on.“
Akira se pousmála. Další vlastnost mládí, naivita.
„Radši mi pomoz.“

Další tři noci a dny strávila dívka přecházením z jedné pozice do druhé. Každý ji něco ukázal a učil. Švih s ní trénoval útoky mečem, obranu, všechny možné techniky. Ukázal jí, jak jen přesunutí nohy dokáže zlepšit rovnováhu celého těla, také jí vysvětlil praktickou stránku boje – které končetiny vyřadit jako první, jak najít slabé místo v brnění nepřítele nebo jak udělat nečekaný tah. Samuraj kladl velký důraz na moment před začátkem souboje. Stačil prý jeden jediný pohyb, aby bylo rozhodnuto. Podle postoje šlo rozpoznat, co šermíř zkusí udělat. Praktickou ukázkou byla Švihova zraněná noha, Hinata během cvičného souboje rozpoznala, že bude zakládat své údery na postoji s druhou nohou. Proto věděla, kdy se bude samuraj bránit a kdy sám podnikne výpad. I přes to všechno mu ale nebyla rovným soupeřem a byla by ráda, pokud by ho dokázala během skutečného souboje alespoň říznout.
Dalším, kdo jí učil, byla Mari. Od ní se dozvěděla mnoho o svém vlastním těle a jak se o něj starat v případě zranění. Mari byla velmi vzdělaná, jak Hinata pochopila.
„Sloužila jsem ve svatyni,“ řekla jí během jednoho sezení. Hinata se ptala dál, Mari jí pověděla příběh, o tom, jak se seznámila s Praporcem. Jak do něj zapadla. Ale dodala i něco navíc.
„Když jsem byla malé dítě, mí rodiče byli zavražděni. Klan Sasaki byl sice malý, vlastně jen jedna žijící větev, ale i tak byl ambiciózní. A v kraji se rozšiřovaly myšlenky na povstání proti našemu feudálnímu pánovi. Můj otec a má matka se postavily do čela tohoto hnutí. Ale k ničemu to nevedlo. Feudální pán se vše dozvěděl a mé rodiče zajmul a nechal popravit. Poslední přání mé matky bylo, abych přežila. Feudální pán to vyslyšel. Ostatně jsem byla jen novorozeně, žádná hrozba. Na hradě mě naučili číst a psát. Později mě předali do svatyně, aby se o mě už nemuseli starat, ale formálně jsem stále byla součástí jejich dvora a jejich poddaná. Tam jsem získala své vzdělání a rozvíjela zdravotnické schopnosti.“
„Neměla jsi touhu se pomstít?“ zeptala se Hinata. „Přijít o rodiče, to muselo být hrozné.“
„Ani ne. Byla jsem dítě a svým způsobem si to zasloužili. Vlastně jsem je nikdy nepoznala. Proč by mi na nich mělo záležet?“
„Byla to tvá rodina, tvůj klan.“
„Ty jsi ze svého klanu utekla.“
Hinata se zarazila. Mari měla pravdu.
„Nezáleží na tom, kdo byli tví rodiče. Na tom, co se stalo a cos neovlivnila. Záleží jenom na tom, kdo jsi a co s tím děláš, Hin.“
„Proto jsem tady.“ Odpověděla Hinata. Mari na mrkla.
„Proto tu jsou všichni.“
Dalšími dvěma osobami, u kterých se něco dozvěděla, byli Sasuke a Hideo. Ačkoliv oba dva byli při práci nevrlí, vysvětlovali jí, jak pracovat s technikami. Jak lépe využívat živly. Hinata také pozorně sledovala, co Sasuke s každým pilířem dělá. Původním plánem byl prostě most vyhodit do vzduchu a zmizet. S dřevem by to bylo snadné. I to nejlépe naolejované jde zapálit a roztříštit. Sasuke k tomu měl navíc i dostatek výbušnin.
Horší to bylo s kamením. To bylo silné a navíc nehořelo. Sasuke musel pomocí štětce a inkoustu svou chakru přenášet do znaků přímo na jeho povrch, místo toho, aby využil připravených výbušných lístků. Říkal, že lístky by kámen jen nahlodaly, zatímco jeho chakra se vsákne hluboko do základů. Provedení bylo ale náročné. Musel popsat celý pilíř a spotřeba chakry byla neúprosná. Proto Sasuke hodně jedl, aby co nejrychleji doplňoval ztracenou energii.
Krom toho bylo zapotřebí i mnoho soustředění. Hinata obdivovala ten klidný postoj, když vedl tahy štětce s naprostou přesností. Každý oblouk, čára a záhyb měly svůj význam. Stačilo udělat jedinou chybu a jeho vlastní chakra by mu explodovala pod rukama. Navíc si musel uvědomovat nerovnosti a záhyby na samotném povrchu.
Hinata v tomto ohledu nebyla moc nápomocná, ale dostala jiný úkol. Rozlepila obyčejné výbušné lístky zespod mostu. Úkolu se zhostila se strachem, ale ujistili ji, že pokud sama nebude chtít, nic nevybuchne. Chodila po obvodu hlavou dolů a svůj úkol během hodiny splnila. Podle Sasukeho měla hlavní exploze vyvolat řetězovou reakci, takže nebylo nutné se dále o lístky dále starat.
Hinatě už neřekli o tom, že by toho mohl využít i nepřítel a ona z mostu udělala zároveň i smrtelnou past.
Praporci ale přálo štěstí. Díky válce na obzoru byl provoz po řece minimální. Nákladní loďky sice občas propluly, ale bylo jich málo a když už podplouvaly most, námořníci se věnovali přesnému manévrování než koukání do výšek. Provoz na samotném mostě bylo však něco jiného, přes den se přes něj takřka neustále někdo přesouval – ať už to byly nákladní vozy nebo samotní chodci. Jednoho poledne přes most pochodovalo stočlenné vojsko. Taichi všem zadal povel zalehnout.
Hinata v tu chvíli ležela jako zkamenělá. Dech se jí zastavil, jak slyšela dusot stovky párů těžkých bot. Sasuke vedle ní jen chmurně podotkl: „Těžká pěchota.“ Takové by ani hrstka shinobi nedokázala porazit. Navíc když Sasuke a Hideo byli na pokraji vyčerpání z neustálého využívání svých technik. Armáda naštěstí jen prošla dál. Poté práce normálně pokračovala, jen Hinatino srdce tlouklo o něco rychleji.
Taichi je přišel toho dne zkontrolovat.
„Takže už ví o válce?“ zeptal se Sasuke. Velitel jen přikývl.
„O válce brzy budou vědět všichni, co?“
„A ví s kým?“ zeptala se ještě Hinata. Taichi se na ni otočil.
„A ví to vůbec někdo?“ odpověděl jí. Nikdo netušil, k čemu se schyluje, tím si byl Taichi jistý. Jenom každý věděl, že se něco děje. Pak se zeptal, jak šla práce a po uspokojující odpovědi se vrátil zpátky na své kontrolní stanoviště.

Čtvrtou noc, když Hinata zrovna vypomáhala Sasukemu, se snesla kolem celé řeky hustá mlha. Už tak bylo těžké pracovat téměř po tmě, natož bez dohledu na ostatní. Sasuke celý ten večer pouze namáhavě frkal, byl už na kost unavený, a to mu zbýval jeden celý pilíř. Ten prostřední. Hinata mu u toho namáčela štětce do inkoustu, který už pomalu docházel.
„Když jsem byla malá, ráda jsem si malovala,“ řekla Hinata při vzpomínce, která se jí vybavila při držení štětce. Sasuke frkl, to znamenalo, že poslouchá. Za poslední dny se s ním Hinata více poznala a začala chápat, jaký doopravdy je. Nebyl to zlý člověk, nebyl ani sobecký. Jen se bál otevřít. „Milovala jsem malovat přírodu, která na našich pozemcích vyrůstala. Dovolilo mi to používat všechny barvy, které mi rodiče dali. Od všech odstínů zelené až po tmavé během podzimu. Nebo v zimě, když napadal sníh. S bratry jsem si vždy hrála ve sněhu. Ale nikdy jsem je neporazila.“
„Kolik máš sourozenců?“ zeptal se Sasuke, převzal z její rukou jeden štětec a další naopak do nich vložil. Pokračoval přesně tam, kde skončil. Jeho rukou procházela chakra, která v sobě nesla tu nejnebezpečnější výbušnou povahu. Byla to tajná technika, kterou znali jen ti nejlepší zbrojíři a on byl hrdý, že ji po svém otci zdědil.
„Mám dva bratry. Jeden je starší a druhý je mladší. Jak stárli, tak se mi ale odcizili. Chodili do bojů, zatímco já byla doma. Byla jsem tam pak osamělá…“
„A co rodiče? Nebo jiné ženy v domě? Ty ti nedělaly společnost?“ ptal se dál zbrojíř, právě dokončil jeden plynulý záhyb a protřepal si rukou.
„Pro ně jsem byla příliš mladá… ale jedna sestřenice byla v mém věku, myslím, že prožívala to samé, co já.“
„Byla? Co se s ní stalo?“
„Provdali ji do cizího klanu… nebyla z čistokrevné linie, neměla nadání… ten klan… byl vyvražděn.“
„To je mi líto,“ řekl, ale vlastně to tak nemyslel. Jen chtěl dívku povzbudit. Všiml si, čím více mluví o své rodině, tím se do jejího hlasu vtírá smutek a zjevují se chmury. Musel si uvědomit, že je to pořád stále mladá dívka, která si dobrovolně nechala obrátit svět vzhůru nohama.
„Když já byl mladej,“ začal Sasuke, aby odvedl řeč, „jako jediný syn jsem trávil všechen čas s otcem. Matka ho opustila a on zůstal jen se mnou. Snad jsem to byl já, proč ho neumořil chlast, ale zvládl to. Jeho dílna, kde jsem mu pomáhal, zásobovala zbraněmi všechny okolní klany. Ale když jsem zestárl, dostal se do těch klučičích let, začal jsem se také vzdalovat od otce. Měl jsem jiné zájmy. A on, sám, začal pít a v hospodách sázet peníze. Nakonec mu nic nezbylo. A když jsem ho pak spatřil po návratu z jedné mých nerozvážných cest, zděsil jsem se. “
„Co jsi udělal?“ zeptala se Hinata. Sasuke se usmál.
„Pos*al jsem to. Utekl jsem a už ho nikdy nespatřil. A tak jsem tady.“
Sasuke má strach se vrátit domů. Hinatu zalil pocit viny. Neskutečný a pevný. Ona ze svého domova utekla, on také. On se ale už nemohl vrátit. A ona jen nechtěla.
„Ale myslím, že by měl radost, kdyby mě takhle viděl. Jak se starám o zbraně… jak používám tuhle techniku. Byl by hrdý.“
„Ještě není pozdě,“ šeptla dívka.
„Je to už patnáct let,“ odpověděl muž. „Už je dávno pozdě.“
Hinata nevěděla, co k tomu může říct. Chtěla Sasukemu pomoci, ale v této situaci nebylo jak. Udělal jako mladistvý chybu. Nedělám ji taky?
„Neudělej tu stejnou chybu, Hin. Jsi ještě moc mladá…“ dodal s upřímností ve svém hlase. Hinata se mu podívala do očí, ale ty jeho stále hleděly na inkoustové tahy. Přesto v nich zahlédla malý odraz toho, co vše mohlo být jiné.
Hideo, který debatu mlčky poslouchal, najednou zpozorněl. Zdvihl ruku a Sasuke ukončil opatrně tah se štětcem.
„Poslouchejte.“
Slabé ohyby stromů v dálce, tekoucí voda… pohyb.
„Něco se děje,“ řekl Hideo a rozhlédl se směrem k Taichimu. Mlha však zesílila. Lešení mizelo v šedém oblaku a velitel nebyl k nalezení.
Náhle se vše utlumilo. Čas se zastavil. A ozvala se exploze, která vše najednou vrátila do pohybu.
„Naše?“ zeptal se Hideo a v ruce se mu objevil kunai. Nenosil sebou žádný meč.
„Ne, to bych cítil,“ odpověděl Sasuke a jak to dořekl, ozval se řev a náraz kovů. Pak se Hideo zhluboka nadechl.
„Ta mlha… není přirozená,“ sykl a ozvalo se prasknutí! Dva metry od nich se do dřevěného základu mostu zabodl šíp.
„Cože?“ vyjekla Hinata a padla na zem, jak jeden ze šípů těsně minul její rameno. „Co se to děje?“
„Našli nás,“ pokračoval mistr genjutsu, „oslepili nás mlhou, obklíčili a zaútočili.“
„Musím to dokončit, jinak to bude nestabilní,“ oznámil jim Sasuke a štětcem rychle dokončil poslední tah, aby zakončil alespoň finální znak.
„Nestihneš to, musíme zmizet.“
„Ale může nás to vyhodit do vzduchu i za pár minut!“
„To už budeme pryč!“
Zvuky bojů se nyní ozývaly z obou dvou stran. Zároveň se přes mlhu blýskalo všemi možnými barvami. Oba dva jevy byly děsivé a masivní. Kakofonie zvuků, lidský řev, všude proudící chakra. Rozpoutalo se peklo.
„Mají tu shinobi,“ oznámila ohromená Hinata, další šíp se zabodl několik metrů od nich. „U řeky budou mít střelce.“ A jak domluvila, tak do vzduchu vyletěl obrovský šplouch vody a potřísnil jejich oblečení.
„Bojují na řece!“ ukázal Hideo dolů, ale nic tam nebylo vidět. Mlha vše pozřela, krom záblesků.
„Hideo, přeruš jejich techniku!“ zavelel Sasuke a začal balit všechno své načiní do tašek, které měl kolem svého těla.
„Nemám chakru sakra!“ zavrčel shinobi. „Můžeme už jít, Sasuke?“
„Počkej, ještě pár štětců!“
Náhle po lešení vyběhl z mlhy neznámý muž. Měl na sobě lehké samurajské brnění a v ruce držel naginatu, dlouhé kopí se zaoblenou čepelí. Hideo mu skočil do cesty, čepel zablokoval kunaiem. Nepřítel uskočil dozadu, přichystal se k dalšímu seku, ale Hideo využil své rychlosti, dostal se k němu a oběma rukama ho převalil přes lešení.
Z druhé strany mostu běžel další nepřítel, přímo k zádům Hidea, kterému se podlomily kolena. Musel využít chakru, aby muže přehodil a už mu definitivně došla. Nepřítel měl však tentokrát v rukou meč. Hinata rychle zareagovala, skočila mu do cesty a s úderem vysekla svůj krátký meč tanto. Nepřátelský šermíř se zakymácel dozadu, jak jeho čepel nečekaně sjela po druhém meči. Hinata, aby jí druhý meč nepřesekl prsty, se svou zbraní trhla dopředu, čímž vychýlila dráhu meče. Pak použila stejný trik jako Hideo a vloudila se nepříteli do jeho osobního prostoru.
Neměla však takovou sílu, aby ho dokázala převrhnout, proto do něj jen vrazila ramenem. Muž, stojící na lešení vratce, to nečekal a zakolíbal se dozadu, než zády vrazil do zábradlí a zastavil se. Hinata pak instinktivně znovu ťala, muž však rychle úderu uhnul a tanto se zabodl do dřeva. Voják tento krátký okamžik využil k vlastnímu úderu, Hinata rychle vytrhla meč a uskočila, přesto jí cizí meč práskl přes zápěstí. Kožená zbroj čepel meče odrazila, a přestože neměla vnější ránu, bolest jí vyskočila do celé ruky. Zasyčela a uskočila dozadu. Mohla jen děkovat tomu, že nepřítel se o meč dostatečně nestaral a už ho měl ztupený, jinak by dopadla mnohem hůř.
Pak se ve vojákovi sběhly všechny jeho síly, zařval a vyběhl po dívce s mečem nad hlavou. Animálnost jeho projevu dívku zaskočila, ale brzy se vzpamatovala a už instinktivně udělala to, co za poslední dobu vícekrát. Ruce spojily pečetě a z jejích úst vyletěla ohnivá koule, která rozvířila mlhu kolem sebe. Na blízkou vzdálenost chlap neměl žádnou šanci, jak se ráně vyhnout. Plameny ho pohltily a on udělal první věc, kterou mu poradil jeho pud sebezáchovy. Přehoupl se přes okraj lešení a vrhl se dobrovolně do divoké vody. Výsledný šplouchanec se v rámusu bitvy ztratil.
„Hinato!“ zařval pak Hideo, který se vrátil zpátky k Sasukemu. Hinata neměla ani čas se vzpamatovat, otočila se, přeběhla přes dřevěnou lávku a zarazila se.
A pak vše, co měl ve svém žaludku, vypustila ven.
Ten pohled!
Sasuke tam ležel nehybně na zemi, jeho krev stékala po lešení a kapala dolů do řeky.
„Nenene!“ zasyčela Hinata a do očí jí vhrkly slzy. Už další člověk!
Hideo tam jen chvíli stál a mlčel. Přišel o přítele.
„Hinato, uklidni se,“ vzdychl pak na dívku. Ta dále vzlykala. Všemi otřásla další exploze dole na řece.
„HINATO!“
Dívka otevřela oči a podívala se znovu. Teprve teď si všimla trčícího šípu, který Sasukemu probodl krk.
„Pomoz mi,“ řekl mistr genjutsu a sklonil se k padlému zbrojířovi. Začal ho obírat o věci.
„Je mrtvý!“ zasyčela Hinata odhodlaně.
Hideo bez otočení odpověděl: „Právě. A to jsou naše věci!“
Dívka se však ani nepohnula. Viděla všechny ty detaily! Tu krev! Opeření šípu! Mrtvý výraz v očích Sasukeho.
Pak se Hideo otočil a zarazil se ještě více než dívka.
„Tvoje oči, praskla ti žilka?“ šeptl, náhle vstal a Hinatě pod krk vrazil nůž. „Co to sakra je?“
Dívka se mu podívala do očí a on ucukl. Měl strach. Odložil kunai a poodešel pryč.
„Co to je, Hinato?“ zeptal se znovu, důrazně ale bez jistoty.
„To je… sharingan.“
„Sharingan.“ Zopakoval to neznámé slovo po ní.
Ozvala se další exploze – ta vznikla, když jakýsi útok vrazil několik metrů do pilíře v jejich blízkosti. Rána oba dva vytrhla ze zvláštní chvilky.
„Tak mi sakra pomoz!“ zařval, sklonil se zpět k Sasukemu a přetáhl si jednu brašnu přes ramena. Hinata se otřepala a bez pohledu na Sasukeho k němu klekla a začala mu stahovat kapsy na svitky. Hideo se na ni ještě jednou podíval, pak roztáhl jeden ze svitků a přejel po něm rukama. V rukou držel malou zelenou kouli.
„Co to je?“
„Signál.“
Po pár chvílích měli hotovo. Posbírali vše důležité, zatímco všude okolo se stále bojovalo. Hinata místy rozpoznala povědomé heky, jak se Praporec bránil – tedy spíše jak bránil ji a nyní už jen Hidea. Obětují se, aby mohli splnit úkol? A cítila chakru. Bylo jí ohromné množství. Zároveň neustále drnčely šípy, jak se odrážely a zabodávaly do struktury mostu. Hinatě začínalo z toho být zle, celé její tělo se třepalo a měla strach. Ve vzduchu cítila vlhkost, pach vody, ohně. Do očí jí štípal kouř a na nohou cítila krev, i když to poslední si spíše jen namlouvala. Přes boty ji nemohla cítit.
„Připravena… ustoupíme na to místo, odkud jsme se vyrazili. Nezastavuj se.“
Dívka přikývla.
Hideo vyhodil kouli do vzduchu a vyskočil vysoko do vzduchu. V tu chvíli oslepilo celé prostranství zelené světlo a ozval se dlouhý a nepříjemný kvičivý tón. Kunoichi to zarazilo, protřela si oči, a ještě jednou se podívala na Sasukeho. Slzy si zas našly cestu na její tvář, ale ona musela své pocity ignorovat! Polkla a vyskočila za Hideem.
Jak letěla vzduchem, tak se mihla kolem jakéhosi chakrového proudu a dopadla daleko od mostu. Když se otočila, most byl už jen jako rozmazána světýlka v mlze. Teď to postřehla. Mlha byla jen v bezprostředním okolí mostu.
Pokračovala dál. Mohutnými skoky doskákala až na malou mýtinku, kde předtím seděla. Měla štěstí, místo našla hned. Hideo tam ležel v trávě a rozevřel jeden svitek.
„Co děláš?“ zeptala se a ulehla vedle něj. Most v dálce bylo jen cosi rozmazaného, nečitelného.
„Musíme dokončit práci.“
„Ale jak… bez Sasukeho?“
„Mám to všechno tady,“ Hideo si poklepal na hlavu. „Proto jsem mu pomáhal.“
Hinata si pomyslela, jaký to byl zmetek.
Hideo nato začal skládat pečetě.
„A co zbytek?“ Hinata vyjekla a chytla ho za zápěstí.
„Viděli a slyšeli signál. Je to na nich. Tohle je teď můj úkol. Neruš mě.“
Muž se vysmýkl z jejího stisku a pokračoval dál. Chtěla ho zastavit… ale měl pravdu.
„Dívej se,“ uslyšela šeptem.
Hideo dokončil poslední sekvenci a položil ruce na svitek.

Opět jako by se zastavil čas.

Hinata…

V JEDEN MOMENT SE VŠE HNULO!

Čtyři obrovské exploze prolomily noční tmu s umělou mlhou a desítky dalších malých výbuchů je doplnily. Do vzduchu se vynesly stovky kusů hořícího dřeva, kamení létalo všude okolo. Kouř se vznášel k nebesům a voda na řece se vzedmula a zalila strmé srázy.
Všude najednou bylo světlo a Hinata musela několikrát zamrkat, než se její jinak dokonalé oči přizpůsobily.
Z mostu nic nezbylo, až na jeden kamenný pilíř uprostřed. Zbytek byl nenávratně pryč. Po řece pluly dřevěné kusy, všude hořelo.
Mlha byla tatam. Místo ní byl všude jen štiplavý kouř.
A Hinata jen plakala při pohledu na tu zkázu.
Někde tam zahynulo spoustu lidí. Někde tam v dálce se Sasukeho tělo rozletělo na malé kousky.
Byly všude.
Hinatě se udělalo zle.
Hideo se jen usmíval.
„Krásná práce, kamaráde,“ šeptl do ticha a obdivoval zkázu, kterou Sasuke navrhl. Při které Hinata pomohla. A Hideo ji vykonal.
Byla ohromná. Děsivá. A svým zvráceným způsobem krásná.
Jediný přeživší pilíř byl obklopen hořícím dřevem a z jeho směru po proudu pluly mrtvá těla.
Kusy zapálených částí vletěly do lesa, kde mohli rozpoutat ještě větší peklo.
A Hinata jen plakala víc a víc.