manga_preview
Boruto TBV 07

Oblačno, místy zataženo: 5/ Polní blues

Shikaku házel nářadí na vůz, aby ho mohla uklidit zpět do stodoly. Zvykla si, že jí mlčky pomáhal a on si zvykl na mlčenlivou sedláckou práci, která mu zaměstnávala svaly a uklidňovala mysl. Poslední dvě noci se neprobouzel trhavými křečovitými pohyby a s promáčeným oblečením.
Občas jeden z nich promluvil. Ostatním by ta řeč přišla vytržená z kontextu, nesmyslná a neuchopitelná, ale jim odpovídala na otázky, co neměli zájem pokládat.
„Kameňáci,“ utrousila jednou, když nakládali dřevo. „Jeho na místě. Poznali, co je zač. Ji jen dorasovali a nechali být.“
Shikakovi strnuly ruce na polenu, než se donutil ho znovu uchopit a zvednout. Pod tím ošemetným slovíčkem dorasovali se mu promítly scény, které si netoužil představovat.
„Ani nechtěla zachránit, ztratila bez něho víru. Tak to řekla, chápeš?“ zvedla hlavu a praštila s polenem na povoz. „Že ztratila víru. Jak si to krucinál mohla dovolit říct nahlas!“
„Někteří si myslí, že je jejich bolest jediná na světě,“ zamumlal a otřel si ruce do kalhot. „Jediná spravedlivá bolest.“
Podívala se na něho a žal v jejích očích dopověděl zbytek. Shikaka fascinoval rozdíl mezi jejím žalem a Yoshininým, žalem matčiným a ostatních členů rodiny. Chceme sdílet své bolavé srdce, máme na to právo, křičely jejich oči. Bolí mě srdce a tobě je do toho houby, je to jen můj a můj problém, řvaly naopak její oči. Cítil to. Přijímala špatné jako on, tiše, bez tyátru. A zřejmě proto se dokázali poslouchat. Nečekali od sebe vyléčení navzájem, nebylo to musíš mi říct. A tak říkal, jelikož nemusel.
Dny se podobaly střepům. Pracovali a mlčeli a mluvili a mlčeli. Byly to střepy, co k sobě pasovaly, ale nechávali je roztroušené, roztříštěné a na padrť, protože žádný z nich si nechtěl hrát na slepování.

/
„Jsem ženatý,“ pověděl jí jednou o deštěm vynucené přestávce, zatímco prsty vylovil z kapsy krabičku cigaret a zapálil si. Na vojně to zkoušeli všichni. Nepřišel tomu na chuť, snad kvůli klukům. Ale po válce, po odchodu si vzpomněl na ten hnusný, štiplavý pocit v hrdle a pomyslel si, jak pěkně by se jím mohl vymést jeho vlastní pocit.
Pozorovala kýčovitý barevný zapalovač. „Překvapivě.“
„Tři roky,“ natáhl k ní krabičku a ona zaváhala, než si jednu cigaretu vzala. „Ale rok jsem strávil ve válce. Brali jsme se, když jí bylo šestnáct.“ Podal jí i zapalovač, ale nešlo jí škrtnout, proto ho zase vzal a o plamínek se postaral sám. Natáhla a přitom se mu podívala do očí.
„Měl by sis ještě držet iluze o manželství.“
Svěsil ruku a všechno zase sklidil do kapes. „Moje žena je jedním z důvodů, proč jsem odešel.“
„Ah,“ zaskočilo jí z kouře, až se rozkašlala. „Miluješ ji?“ To slovo se jí přiskříplo mezi rty. Nevěřím na 'miluju', slyšel místo toho.
„Cítím se vedle ní jako nějaký cizinec.“
Opatrně odklepla konec cigarety na mokrý kámen. Bavilo ho pozorovat, jak jí to vůbec nejde.
„Myslela jsem, že milenky ve válce se nepočítaj.“
„Nikdy jsem ji nepodvedl,“ ozval se podrážděně. „Taky mi řekni kdy a s kým bych vůbec mohl... To válka sama. Žena se mi dívá do očí a na něco čeká, ale já proboha vůbec nevím nač. Nejde být jako dřív.“
„Jo. Tahle válka byla odporná.“ Prohlížela si svoje nehty a cigareta jí čouhala z úst. Nedívala se na něho.
„Všechno jsem v ní podělal,“ zašeptal nehlasně.
Ucítil na sobě kočičí oči, ale po chvíli se odvrátily. Nezeptala se a on neměl chuť víc říct.

/
„Nechci o ničem z toho, z ní mluvit.“ Dny přicházely a odcházely. A tenhle pitomej pocit se neměnil.
„Já taky ne. Jen...,“ zavřela oči a přikryla si je dlaněmi. „Je tak hrozně těžký otevřít pusu.“
Vydechl. Přesně. „Hm. A artikulovat.“
„Hm. A ještě něco říct.“
„Jo,“ pronesl tiše.
„Jo.“
„Nechce se mi před nimi mluvit. Všeobecně.“
„Jo,“ zopakovala. Neměl rád, když lidi zbytečně opakovali věci – jak kdyby si to nepamatovali. Zbytečně tupí. Ale někdy... někdy to sedělo. Teď to sedělo.
Mlčela.
„Jenže... sem tam si vybavuju svoje kamarády. Víš, co mám i co jsem...“ Utichl. Nešlo to.
„Měl,“ dořekla.
Jo. „A nutí mě to. I když nechci.“
Řvou ve mně.
Beze slova mu vrátila krabičku s cigaretami a on jednu vylovil štíhlými prsty. Zvykli si na svůj páchnoucí rituál. Zapalovač cvakl a on popotáhl, nasál, ochutnal modrošedý kouř a zase ho vypustil. Zaplnil vzduch před nimi. Nechutné štípání v puse.
„A říkám si... že musím. Budu muset. Stejně budu.“ A možná to bylo sebepřesvědčování a možná nebylo a možná mu to žrala a možná ne, ale neřekla nic.
Mlčela, jen vrátila ruce na oči. Znovu popotáhl a umlkl docela.
„Já už nemusím,“ pronesla pak tiše.
„Nepřijde mi.“
Dlaně na jejích očích se sevřely v pěsti. „Nic nemám. Nic tu není. Můžu mluvit s vodou, se stodolou, trávou, mlíkem, ale za prvý tak romantická a sentimentální nejsem, a za druhý se odpovědi stejně nedočkám.“
Záviděl jí? Netušil. „Je blbost mluvit s mlíkem.“
„Di se vycpat,“ odsekla okamžitě.
Párkrát popotáhl. „Nejsi stará.“
Věděla, na co naráží. „Ani nevíš, kolik mi je. Nechci dalšího chlapa. To... to už nejde... není... Nechci. Já nechci.“
„Tak si najdi ženskou,“ zažertoval suše. Automatická reakce, které se tu snažil zbavit. Sem tam stejně vylétla ven, pečlivě naprogramovaná, připravená.
Nezasmála se.
„Horší statek.“
Ostře se nadechla.
„Ten přímo řve, že chce a potřebuje.“
„Hrábě jsou támhle. Můžeš udělat dobrej skutek a překlopit seno.“
Říkali, že se svět skládá z malých věcí. Ale jedno plivnutí moře nezachrání. „Dobrý skutky došly.“
„To teda,“ přitakala hořce.
Poškrábal se na hlavě zapalovačem. „Na to máš snad tu obracečku ve stodole.“
„Jede se na ruční pohon, chlapče, kůň si asi zranil nohu, tak počkám co a jak. A druhej musí jinam.“
„Zabije tě to,“ poznamenal klidně.
Rozkuckala se a on myslel, že jí zaskočilo, ale byl to smích. Hrozivě se rozesmála. „Ty ani netušíš,“ šklebila se.
„Tak řekni.“
Odvrátila hlavu a zadívala se do dálky. „Kdybys chtěl psát lidský životy po kapitolách, co by se nějak jmenovaly, u mě by byla právě jedna jménem Hrábě. Blbej název. Pro ještě horší příběh.“
Neptal se.
„Taky určitě máš svoji nejhorší kapitolu s ještě blbějším názvem.“
Zmáčkl cigaretu mezi prsty a ignoroval palčivou bolest. „Chyba. Nebo možná Neschopnost. A klidně třeba s lomítkem uprostřed. A všechno pěkně tučně.“
Vytáhla z krabičky další cigaretu a postavila se. Pozoroval její rudé vlasy prozářené sluncem, tančící v mírném vánku. Až dokouří a půjde na seno, sčeše si zase cop do drdolu a přikryje ho šátkem. Škoda jich.
Netušil, jak drsně se jmenovala kapitola jejího manžela.
Ale ta jeho s ní se bude jmenovat Rudý tmel.

/
„Hele, já nejsem ani snílek, ani škarohlíd. Jsem realista. Když kouknu na oblohu, řeknu si, že bude pršet a úplně jednoduše. Protože to z těch mraků celkem poznám. Když bude pěkně, tak to taky řeknu, chápeš? A sbírej ty meruňky pořádně, takhle je akorát všechny dotlučeš,“ vyjela na něho a hodila po něm jednu shnilou.
Lehce se její ráně vyhnul.
„Kupodivu nás tohle nikdy neučili,“ natáhl ruku po dalším plodu, opatrně si ho vložil do dlaně a zakroutil, aby ho odtrhl od větve.
„Ninjové neumí přežívat v přírodě,“ zašklebila se a odehnala vosu.
„Jistě že umí,“ zavrčel. „A všímat si počasí nás taky učí... učili,“ opravil se, „ale přímo jaký co dělá, to ne.“
Opatrně přesypala do velké bedny obsah svého košíku a otřela si ruce do zástěry.
„Jednoduše, když jsou řasy nebo závojíčky, většinou se ještě roztrhaj a je pěkně. Vločkovaný je taky ještě v pohodě, navíc se na něho pěkně kouká. Pak začínají peřiňáky, což je horší a musíš u nich sledovat výšku, tvar i velikost, dívat se, jak reagují.“ Šermovala rukama ve vzduchu a vysvětlovala, kdy zaprší. „Bouřkový je taky často peřiňák, není omezený výškou a vypadá jako kovadlina, ale může se roztáhnout po celé obloze, že už nic nepoznáš. Taky se často dívám na zvířata, ptáky, cítí, kdy bude pršet a člověk sám může vycítit trošku vody.“
Sledoval její výklad a hledal v ní tu ženu, která se vyděsila, když jí přiznal svoji společenskou pozici. Možná ji uklidnilo jeho vychování, možná to celé jen nechtěla dál řešit, ale... Už se mě nebojíš, ani tím zlomkem, co tě vyděsil, se už nebojíš. A vůdce nevůdce, respekt žádný. Sakra dobře, že žádný.
Ohnala se po další vose a padající šátek ukázal část jejích zářivých zrzavých vlasů.
„Proč si je pořád zakrýváš?“ přerušil ji klidně a ukázal na pevný drdol z copu.
Zarazila se a hmátla po šátku. „Jsou moc... moc. Ani tu nikdo takový nemá... To je moje věc, vůbec,“ vyštěkla a popadla svůj košík.
„Však jen dobře, že tu nikdo takový nemá, ne?“ zvolal nahoru do koruny stromu, kam po žebříku vyšplhala. Zamumlala si tam něco, čemu nerozuměl. „Jsou totiž pěkný.“
Obrátila košík vzhůru nohama a zasypala ho sprškou meruněk.

/
„Je to jednoduchý.“
„Je?“
„Je.“
Zmlkla. Pak kývla hlavou.
Pochopil. Pochopila ona a v tom to bylo. Je to jednoduchý.
„Někdy mám chuť se na všechno vybodnout,“ řekl a sedl si. Ruku zapřel o koleno.
„Všechno nebo všechny?“ zeptala se.
Chtěl odpovědět hned, ale zarazil se. „Asi obojí,“ prohlásil.
Mlčela. Pak se nadechla – a nic. S otevřenými ústy zamrkala a jemu to přišlo povědomé. Lidi, vesnice, půda, dluhy, dluhy vůči ostatním, co vůbec nejsou o penězích a dluhy, co by naopak měly splácet tobě, věci, které dávaly smysl a najednou přijdeš – najednou nedávají a svět se točí, točí a podělaně točí, ale najednou JINAK, tak DĚSNĚ JINAK, co to má být a co to je?
Co mají ještě do hajzlu dělat?

/
„Manžel to vyžadoval,“ promluvila jednou, když před něho položila ošatku s pečivem. Jsi teď moje osina v zadku, nepříjemná, ale budu se o tebe teda starat. Jsem teď tvoje osina v zadku, otravná, ale díky za všechno.
Podíval se na ni, ale nic neřekl. Odvrátila tvář. „Poutají hodně pozornosti.“
Natáhl se pro housku a pak ji převracel v prstech. „Ty nejsi odtud, že ne,“ konstatoval.
Jsi tvrdá, ale nebyla jsi. Nikdo z nás.
Zapřela se v židli a protáhla si ruce. Minuta ticha. „Jsem z města. Měla ze mě být knihovnice.“
Houska mu vypadla na desku stolu.
„Jsem studovaná,“ pokrčila rameny. „Teda byla jsem. Městská slečinka z poměrně dobrý úřednický rodiny.“
„Proč sis ho vzala?“ Proč si lidé berou lidi, s kterými si vlastně nerozumí? To mi řekni, to mě skutečně zajímá.
„A proč sis ty vzal svoji ženu?“ odpálila smeč tvrdě.
Zásah. Hodil s houskou zpátky na ošatku, jak ho rychle opustil apetit. Mlčeli a jemu nad hlavou tikaly hodiny. Měl chuť je z té stěny servat a vyhodit z okna.
Proč si ji vzal? Protože byl hloupej. Moc mladej. A moc hloupej. Co jí má říct?
Jenže při pohledu na ni si uvědomil, že ona stejně ví.
„Tehdy jsem si myslel, že ji miluju,“ polkl. Myslel jsem si tolik věcí. „Viděli, že se k sobě máme, tak to po nás i chtěli. Stejně bych se jednou oženil a tehdy to nevypadalo jako špatnej nápad, že zrovna s ní...“ S kterou jinou vůbec. „Teď ty.“
„Nehrajeme přehazovanou,“ zavrčela a odešla ke sporáku. Vstal a došel k ní. „Co chceš?“ otočila se nabroušeně.
Vyhrát ve hře na schovávanou. Najdu tebe a nikdo už nebude hledat mě.
Vztáhl ruku a rychle jí vyndal z drdolu ohromnou sponu, která ho celý držela. Vlasy se jí rozlily po ramenou až k pasu, do copu si je totiž dávala jen venku.
„Ty-“
„Pěkný,“ kývl hlavou a vrátil se na svoje místo. Sponu si dal do kapsy.
„Vrať mi to!“ zaječela, přihnala se k němu a začala ho šacovat. Lehce si ji levačkou udržel od těla.
„Teď tu není, ne,“ zabručel smířlivě. „Už je nemusíš hloupě schovávat.“
„Blbče,“ hodila po něm nadávku, aby si ulevila a pak se svezla na židli naproti němu.
„Pěkný,“ zopakoval znovu. Dlouho neviděl na člověku něco, co by ho zaujalo.
„Mám tě plný zuby.“
„Já vím,“ opáčil hořce, „já sebe taky.“
Zarazila se a pak si vjela rukama do vlasů, aby je alespoň nějak urovnala. Rozsvítily jí celou tvář.
„Líbily se mu, dokud si mě ve městě namlouval,“ zachraptěla. „Když jsme přišli sem, zjistil, jak na mě každý zírá a začaly mu vadit.“
To musel být idiot, pomyslel si Shikaku, ale udržel se, aby myšlenku nevyslovil nahlas.
„Proto se celá schováváš v těch hadrech?“ poukázal na její obrovitou košili.
„Co?“ zeptala se nechápavě a pohlédla na své oblečení. „Já se neschovávám, je to pohodlný,“ zamračila se.
„Vsadím se, žes to na začátku nenosila.“
Ruka, kterou si chtěla znovu prohrábnout nezvykle rozpuštěné vlasy, se zarazila a spadla zpět do klína. Vstala a přešla k oknu, aby se podívala ven. Věděl, že v té tmě nemůže nic vidět.
„Byl milý a silný a statný,“ pronesla do skla. „Nikdo z těch houžviček ve městě se mu nevyrovnal. Odešla jsem s ním a už se nevrátila. Bylo mi sedmnáct. Proč se ženský proboha vdávají tak mladý?“ zašeptala.
„To nejsou jen ženský.“
Ohlédla se na něho a chvíli si ho prohlížela. Nebylo na něm co k vidění. Příliš hran a jizev a střapatých vlasů, neoholené strniště a pichlavé oči, sůl a prach a pepř, to všechno byl a to nijak pěkně nevypadalo, ale popravdě ho vůbec nezajímalo, jak vypadá. Od těch jizev ho přestala zajímat spousta věcí.
I ten stůl vypadá líp než já, děvče.
„Je zvláštní, jak mluvíš úplně jinak než on. Jako bys pořád jel na jediný hluboký lince, skoro žádná intonace, žádný zatáčky, zatímco on...“ Pohodila rameny, snad pro uklidnění mysli. „Neřekla jsem ti svoje jméno, protože jsem ho slýchala stokrát, tisíckrát za den. Abych mu šla pomoct, abych podala to a to, abych udělala to a to, abych se neupejpala. A vždycky tam doplnil moje jméno. Vždycky. Jako bych ksakru nevěděla, že volá mě, když tu nikdo jinej nebyl. Jako bych do hajzlu nevěděla, jak se jmenuju!“
Putoval pohledem po jejích vlasech a přitom pomalu pohupoval hlavou na souhlas. „Moje žena se chová stejně,“ bleskly mu myslí Yoshininy tmavé prameny. „Dělá se mi z toho zle.“
Vrátila se zpět na své místo a urovnala pomačkanou košili. Už dávno tušil, že pod ní není tak ohromná, jak by měla být, aby ji vyplnila.
Všichni se schováváme.
On tady u ní.
Ona ve svém oblečení.
„Nikdy jsem tě jménem nevolala,“ řekla, jako by se tím oprošťovala od všech hříchů světa.
„Já vím.“ Však jí byl za to vděčný.
„Jmenuju se Shiori,“ sevřela dlaně v pěst.
Nezopakoval to.

Poznámky: 

Chvíli jsem nad jménem váhala. Původně (jsem nechtěla vymýšlet další OC, ale Naruto mi žádnou vhodnou nenabídl) jsem ji ve stylu Yoshino toužila pojmenovat po velkém městě v japonské prefektuře Nara, ovšem nic vhodného nenašla. Nechtěla jsem ji pojmenovávat po růži (japonsky bara), nakonec ani po meruňce (anzu), ačkoliv by vznikla zajímavá paralela na Shikakovu oblibu/neoblibu meruněk – vznikla vy však asi i tendence ji tak oslovovat. Nakonec jsem vybrala poměrně obyčejné jméno pro příběh absolutně bezvýznamné, protože je to stejně úplně jedno. On je bude i tak ignorovat. Na jménech vážně někdy nezáleží.
Zařazení Romantika nedávám kvůli běžné představě romantiky, ale spíše té vzájemné intimity, co mezi nimi vzniká, tak ať vás to nesplete.
Děkuju za minulé komentáře! Odpovím, jen jsem s tím bohužel nějak ve skluzu.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, So, 2020-10-03 21:31 | Ninja už: 5163 dní, Příspěvků: 6215 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Znalec tisíce technik

Misia PM: Ako si začali zrazu rozumieť. Laughing out loud Teda poviem ti, to Shikakovo vnímanie Yoshiny je na hony vzdialené tomu, čo predviedol neskôr v príbehu Naruta. Tak jasné, aj vtedy bol dosť pod papučou, ale skoro sa mi nechce veriť, že sa na ňu niekedy díval takto, plus sa natíska otázka, v akom bode nastal obrat. Myslel som, že za Gashiho smrťou bude niečo viac, ale teraz vidím, že ten vietor Gashi vôbec nezaujímal, poslal tam Shikaka kvôli niečomu úplne inému. Evil

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2017-10-29 12:22 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Sedliacka práca je pre intelektuála a rozladeného človeka najlepší liek, aj Shikaku sa čiastočne upokojil. Taktiež spoločná práca sa môže stať silným spojivom. Žena znenazdajky prehovorila o smrti švagra a sestry. Aký zásadný poznatok: "Shikaka fascinoval rozdíl mezi jejím žalem a Yoshininým, žalem matčiným a ostatních členů rodiny. Chceme sdílet své bolavé srdce, máme na to právo, křičely jejich oči. Bolí mě srdce a tobě je do toho houby, je to jen můj a můj problém, řvaly naopak její oči." Áno, mnohí žijú svoj život sťa črepy, bohužiaľ si to ani neuvedomujú. Shikakova "spoveď" bez príkras o jeho vzťahu k manželke asi v statkárke niečím pohla. Cigaretky tiež veľmi ľudí zbližujú, poznám to z vlastnej skúsenosti Smiling Názov kapitoly života "Rudý tmel" ma zaujal a rozmýšľam... Možno pozorovanie mrakov u Narovcov má korene v tebou opísanom príbehu, pripomenula si mi kamoša, ktorý presne vie, čo ich tvar znamená a prinesie, môže to byť aj vášeň Laughing out loud Shikaku sa dožaduje krásy (aspoň vlasov), čím vyvolá "spoveď" ženy o svojom manželstve. Ozaj trefné: "Proč si lidé berou lidi, s kterými si vlastně nerozumí? To mi řekni, to mě skutečně zajímá." Porovnávanie manželských partnerov a ich rovnakosť, obdobné prežívanie a myšlienkové pochody protaginistov sú oveľa intímnejšie ako fyzický sex. Takúto psychickú blízkosť považujem za horšiu neveru než sexuálny akt. Shiori a Shikaku, ako povediete našu Aku pri písaní vašej kapitoly života?
Aku, prečítaná lahôdka vo všetkých smeroch je strhujúca a oslobodzujúca, tancujem poľné blues Ino ti gratuluje!