manga_preview
Boruto TBV 07

Tanec iluzí 09 - Hezký pokus, Bestie

„Vážně je dobrý nápad nechat ji být?“
„Ano, ne, možná. Nevím. Proto se tomu říká experiment, Kohaku.“
Oba dva seděli v místnosti za jednostranným zrcadlem. Kesshouino genjutsu fungovalo dokonale, zamaskovat zrcadlo za zeď pro ni nebyl problém. Tak tam posedávali už přes dva týdny a čas se táhl. Moc se spolu nebavili, pozorovali jejich pokusného králíčka, jak sebou nekontrolovatelně škube a mluví si sama pro sebe. Možná tam někoho viděla, ale Kohaku spíš sázel na to, že se zbláznila. Nebyla by první. A pravděpodobně ani poslední. Každopádně tahle část byla nová. Buď nevydrželi jeho první část, nebo se zbláznili díky Kesshou a laboratorním experimentům. Chtě nechtě ji musel obdivovat.
Protože byla první.

Jako první toho vydržela tolik. Jako první uspěla v laboratorních experimentech, takže tohle pozorování nebylo od věci, ale… Za těch čtrnáct dnů nezískali žádnou novou informaci. Přesto Had trval na tom, aby se jí nezbavovali. Ale co on mohl vědět? Třeba to působilo tak, jak mělo… Jistě, možná si tím získala nálepku jedinečnosti, ale on sám věděl, že taková jedinečnost je vlastně na prd, protože se to nikdo nedozví.
Největší kolaps měla zhruba před týdnem, kdy nakonec museli zasahovat, aby ji znovu oživili. Nerad na tu situaci vzpomínal, protože když na ni sahal, připadala mu… cizí, neznámá, jako kdyby nepatřila na tento svět.
Tu noc se mu vrátila jeho stará noční můra z dětství.
Od té doby se mu tenhle… pokus přestal zamlouvat. Neměl z toho dobrý pocit, přišlo mu, že si hrají s něčím, co by měli nechat být.
On i Kesshou nevěděli moc podrobností o tom, co organizace plánuje, ti nad nimi si dávali dost dobrý pozor, aby pěšáci jako oni toho nevěděli až příliš. Kesshou však náhodou zjistila, že jsou neoficiálně napojení na tu nejvyšší pozici, regenta feudálního pána Vodní země. Nějakou chvíli ho ta myšlenka fascinovala, ale pak nad tím pokrčil rameny. Vždyť bylo jedno, kdo byl úplně nahoře pyramidy, rozkazy budou přicházet vždy od jediného člověka, Hada.
Pokradmu se podíval na Kesshou. Ta seděla v klidu na židli, nehybná jako socha. On byl pravý opak, často se na židli houpal, a když byla chvíle dlouhá, chodil sem tam jako šelma zavřená v kleci. Byli jako oheň a voda. Ani on sám kolikrát nevěřil, že jsou sourozenci. Tak odlišní. Ve vzhledu, v názorech i schopnostech. Moc se k sobě neměli, ani jeden z nich nerad dával najevo, že se oba narodili stejné ženě. Přesto se tak zvláštně doplňovali, až ho z toho kolikrát mrazilo v zádech.
„Ale hele, co je jako v plánu?“ ozval se.
„Jak to myslíš?“
„No, přece tu nebudeme sedět navěky, ne? Máme vůbec nějaký plán?“
„Jistěže.“
„A?“
„Je to docela jednoduché,“ povzdechla si Kesshou. „Čekáme, až bude mít větší sílu.“
„Cože?! A to jako proč?!“
„Abychom ji otestovali.“
Teď si povzdechl Kohaku. Své podráždění dal najevo a dál se dohadovat nechtěl. Jeho sestra byla stručná a nepřístupná jako skála. Nic kloudného z ní nedostane.
Pravda, když se na
Yuuki podíval, došlo mu, že není tak vyhublá jako před čtrnácti dny. Když už si vzpomněl na to jméno… Docela ho dráždilo, že neznal její reálné jméno. Ale pokud o Ketsueki opravdu věděla a tušila, s čím pracují, bylo vymyšlené jméno tím nejrozumnějším, co jim tu za celou dobu řekla.
Ale tenhle plán, nechat ji zesílit… Zdál se mu poněkud mimo, ale dokud Kesshou nebo ti experimentátoři věděli, co dělají, tak ať. On se do toho víc míchat nemůže.
„Víš, že byl v Ohnivé výbuch chakry?“ ozvala se nečekaně Kesshou.
„Fakt?“
Tohle byla opravdu novinka.
„M-hm, zřejmě je před pár lety přestalo bavit vraždit děcka s větším množstvím chakry, nebo jim někdo unikl mezi prsty… Co já vím? Každopádně jedno z nich mělo tolik potlačované chakry, že došlo k průs**u. Dokážeš si představit ten humbuk?“ zachichotala se. „Regent bude zuřit, Feudál bude zuřit a Hokage bude zuřit. A všichni z jiných důvodů. Tohle je zrovna to poslední, co by po válce chtěli řešit.“
„Hmmm. Tak se to tady snad nestane.“
„Blázníš? Jako bychom mi mohli být nedůslední,“ odsekla naoko uraženě Kesshou.
„Pravda, Teruo a Mizuho si dávají pozor.“
„To bych řekla.“
Potom se místnost znovu pohroužila do ticha, které narušoval jen jejich dech.

---

Zírala před sebe, zhluboka dýchala a doufala, že se neudusí. Přítomnost Černočerné tmy byla čím dál hustší, pomalu se formovala stoupajíc vzhůru jako těžký dým.
Trhla sebou, když na rameni ucítila ruku. O chvilku později ji její vlasy zašimraly na tváři, když se k ní sklonila.
„Nehýbej se, nemluv, ani nijak nedávej najevo, že jsem tady,“ zavrněla. „Rozumíš?“
Mlčela, nehýbala se. Rozuměla až moc dobře, poslouchat rozkazy totiž ještě nezapomněla.
„Výborně,“ uslyšela.
Moment na to si jí Černočerná tma sedla na klín. Překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že ji vidí zřetelně jako za světla, i když tu byla tma. Na klíně jí seděla mladá žena, pravděpodobně tak v jejím věku. Kaštanově hnědé vlasy dlouhé do půli zad, se nenuceně vlnily. Díky jemným rysům nevypadala nijak nebezpečně. Jenže její černé oči tvrdily něco jiného. Dokázala v nich vyčíst vypočítavost, krutost a vztek. Ani ždibet něčeho pozitivního, ztělesňovala snad vše negativní, co mohl tento zpackaný svět nabídnout.
„Ta stěna, na kterou zíráš, je jednostranné zrcadlo. Pozorují tě.“
Nic, žádná odpověď. Umí poslouchat rozkazy.
„Tebe to tu neštve? Mě docela jo.“
Černočerná tma jí zatnula dlouhé nehty do ramenou a naklonila se k ní blíž, až byly jejich obličeje od sebe pouhých pár centimetrů. Bolelo to, měla spíš menší drápy šelmy než lidské nehty. Bolelo to tak, že by nejradši zařvala. Ale mlčela.
„Co kdybychom utekly? Byla bys volná.“
Utéct? Věděla vůbec, jak směšně to znělo? Jedním ze základních pravidel při zajetí bylo dostat se z něj, co nejrychleji to jde. Čím déle člověk v zajetí zůstává, tím se stává slabším a zranitelnějším. Jí se nepodařilo tohle pravidlo dodržet, tak jakýpak útěk?
Leda ve snu, děvenko, ušklíbla se.
„Nebuď tak sarkastická, kočko. Teď už na to nejsi sama.“
Pravda… Navíc si všimla, že na jejím přídělu jídla už tolik nešetří. Nazvedla obočí.
A co oni? Když nás sledují…
„Dokážu je zdržet. Dost dlouho na to, abys měla slušný náskok.“
Kolik? Pět minut? Deset? Dvacet? I hodina byla v jejím současném stavu v kategorii prachbídného náskoku. Bylo to dost lákavé, sebevražedný úprk za svobodou. Znělo to krásně.
A tak na to kývla.
Nebyla naivní, věděla, že ji chytí. Ale doufala, že ji během pokusu o útěk zabijí. V tomhle spočívala její svoboda.
Černočerná tma uvolnila stisk.
„Jsem ráda, že si rozumíme,“ usmála se. „Až ti řeknu, poběžíš o život.“ Odhalila zuby, v podstatě na ni vycenila své prodloužené špičáky.
Zarazila se, tohle byl úsměv šelmy. Jenže nebylo cesty zpět.
Černočerná tma svými nehty přesekla lana, která ji věčně poutala k židli. Pak se rozplynula, aby v podobě dýmu zatemnila mysl těm, co ji a její hračku pozorovali.
„Uvidíme, kam až doběhneš,“ zašeptala hračce do ucha.
Nebylo cesty zpět…
„Běž!“

I když provazy spadly na zem, pořád na zápěstí i kotnících cítila jejich tíhu. Pořádně se opřela o opěrky a nemotorně si stoupla. Nejistě se rozešla, neměla skoro žádnou sílu v nohou. Nebyla na volný pohyb zvyklá. Připadala si jak právě narozené hříbě, které se učí chodit. Frustrovaně vydechla, takhle se opravdu nikam nedostane. Potrvá to věčnost, než se dostane ke dveřím.
K zamčeným dveřím. Jak je vůbec odemkne?
„Řekla jsem: běž!“ uslyšela hrdelní zavrčení v mysli.
Nejraději by na ni zaječela, kdyby najednou neucítila v nohách sílu. Její kroky byly jistější. Neváhala a rozběhla se ke dveřím. Stiskla kliku. Pokud byly dveře zamčené, musela je Černočerná tma neslyšně odemknout. Potichu otevřela a vyběhla ven. Oslepilo ji světlo, týdny strávené ve tmě si vybraly svou daň. Mžourala, snažila se rozpoznat prostředí. Z toho světla se jí dělaly mžitky před očima. Rozběhla se, až když znovu vzadu v hlavě uslyšela zavrčení.
Běžela rovně, odbočila doprava, znovu rovně, pak doleva, doprava, rovně. Nevěděla, kam běží. Všechny chodby vypadaly stejně, všechny byly stejně hnusně osvětlené a způsobovaly jí nevolnost. Po cestě míjela dveře za dveřmi, které vypadaly úplně stejně jako ty její.
Kolik lidí dopadlo jako ona?
Běžela dál až ke dveřím, u kterých se zarazila. Stála, chvíli poslouchala. Uslyšela slabounkou ozvěnu kroků.
Byli jí v patách!
To rozhodlo. Na nic nečekala, rozrazila dveře a vběhla do… Co to vlastně bylo za místo? Kdyby zavřela, ocitla by se v naprosté tmě. Rozprostírala se před ní chodba s točitým schodištěm, které vedlo dolů. Stěny i země byly hrubé, jako v jeskyni. Buď tak byly vytvořené záměrně, nebo se nikdo neobtěžoval s nahozením nějaké omítky. Schody taky nevypadaly moc opracovaně. Pokud je vytvořila lidská ruka, hodně na nich zapracovala eroze. Nevypadaly stabilně.
Očima pátrala po nějakém zdroji světla, ale žádný nenašla. Tak ať! Tma bude stejně lepší než to odporné světlo. Zabouchla, stejně věděli, kde je.
Levou ruku položila na stěnu, našlapovala pomalu a opatrně. Musí být opatrná, dokud si její oči zase nezvyknou. A zvykly si, na člověka až moc rychle.
První schod.
Druhý.
Třetí, čtvrtý, pátý.
Šestý přeskočila, chyběl.
Dostala se do stabilního tempa. Neutíkala jak zběsilá, ale pomalá zrovna taky nebyla. Stále držela ruku na stěně, dívala se pod sebe. Přeskakovala díry, vyhýbala se větším kamenům. Kdyby zakopla, mohl by to být dost dobře její konec. Po její pravici totiž byla pořádná hlubina, na dno neviděla.
Třicet devět.
Čtyřicet, čtyřicet jedna, čtyřicet dva.
Slyšela, jak se dveře nahoře rozrazily.
Začala utíkat.

Skoč, uslyšela ve své hlavě. Skoč!
Jsi blázen?!
Důvěřuj mi!
Nevěděla, proč to udělala. Ale skočila.
Pád to nebyl kdovíjak dlouhý, vlastně trval jen minutu. Ale i minuta se vám může zdát jako věčnost, zvlášť když nevíte, jestli ji přežijete.
Něčí nohy dusaly jistým tempem po schodech, dotyčný tu nebyl poprvé.
Tvrdě dopadla na zem. Uslyšela slabé
křup. Podle bolesti asi zlomené zápěstí. Potichu zakňučela, zvedla se a dala se znovu do běhu. Mohla běžet jen vpřed. Chodba se nijak nesvažovala.
Dup, dup, dup.
Její pronásledovatel se přibližoval.
Zrychlila.
Na to, aby dokázala vycítit nějakou chakru, až moc panikařila. Jediné, na co se soustředila, byl běh. Zápěstí ji bolelo jako čert, píchalo jí v boku tak neskutečně, že musela běžet v mírném předklonu.
Dup, dup, dup.
Neodvážila se podívat se přes rameno. Jenom by ji to zpomalilo.
„Stůj!“
Ten známý hlas ji na moment vyvedl z rovnováhy.
Zakopla.
A zřítila se dolů z dalšího schodiště.
Padala, narážela rameny, boky, hlavou na oblé hrany schodů.
Zastavila se až dole.
Překvapená, že pád přežila.
Nevěděla, co ji bolí dřív. Doplazila se ke stěně, zapřela se a nějak zázračně se postavila na nohy.
Nepokrytě plakala. Chtěla domů. Nebo být volná. Jedno z toho. Místo toho se řítila neznámo kam. Jenom proto, že byla pitomá a uvěřila démonovi v sobě. Snažila se plně došlapovat na zraněnou nohu, opírala se o stěnu a pomalu se šinula vpřed. Uvědomovala si, že její krvácející ruka zanechává na stěně krvavou čáru, stopu jejího utrpení. Její ruka však nebyla to jediné, co krvácelo. Díky pádu utržila spoustu otevřených ran. Druhou ruku, tu se zlomeným zápěstím tiskla ke krvácející ráně na břiše. Nebo se o to alespoň snažila. Hrubá kamenitá zem drásala její bosá chodidla. Dlouhé, černé vlasy se jí lepily k upocenému obličeji, téměř přes ně neviděla. Klopýtla.
Oslepující bolest ji nezastavila, šla dál. Ani jednou se neotočila, věděla, že by ji to zpomalilo. Zahnula vpravo.
Kroky zněly ze stále stejné dálky, pád jí vlastně poskytl náskok.
Ušla dalších pár kroků. Zastavila, musela. Ta odporná bolest jí brala sílu. Zhluboka oddechovala, snažila se najít další energii.
Ozvěna kroků zesílila. Vzlykla, věděla, že neuteče. Ne v tomhle stavu. Přesto opět vykročila vpřed. Po pár krocích se jí podlomila kolena, upadla. Kroky byly zase o něco blíž.
Její tváře zamazané prachem brázdily cestičky slz. Nejraději by křičela. Jenže tady to bylo zbytečné, pomoc stejně nepřijde. Hmátla do tmy, chtěla se postavit.
Zatracená bestie!
Rány se bolestivě připomněly a tentokrát málem opravdu omdlela.
Prosím, ne! Já už tu nechci být!
Kroky byly přímo za ní, slyšela je jasně a zřetelně.
Vzlykala. Surově ji popadl za vlasy a vytáhl na nohy.
Zařvala.
„Říkal jsem, že máš stát, ty krávo pitomá!“
Kohaku jí poprskal odhalený krk. Byl vzteklý, přímo nepříčetný. Přehodil si ji přes záda a šel zpátky.
Nespoutal ji, přesto se nebránila.
Stejně na odpor neměla sílu. Vzlykala mu do zad a litovala se.
Protože… Proč by nemohla?

Poznámky: 

Já vám nevím, potřebujete ode mě komentář? Laughing out loud Snad jen dodám, že sama doufám, že další díl budu mít brzo napsaný. Hehe...

4.9
Průměr: 4.9 (10 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, Čt, 2019-05-30 07:11 | Ninja už: 5500 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Pokud to neni stezejni pro pribeh prozradis nam kdo je predloha Cernocerne tmy? Smiling
Ctenar: Chudak Yuuki hur na tom uz snad ani byt nemuze.
Sayoko: Hold my sake. Laughing out loud
Ale fakt s kazdym dalsim dilem mi ji je lito cim dal vic. Zminka o feudalovi mi dava napad jestli nejsou experimenty vedene na jeho rozkaz a Yuuki jako uspesny subjekt se stane zbrani proti Ohnive... Minimalne takovy osud bych ji prala za vsechny ty utrapy. Sad

Obrázek uživatele GingerHimari
Vložil GingerHimari, Ne, 2018-07-15 15:38 | Ninja už: 2611 dní, Příspěvků: 149 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Mise L3:
Tak se to konečně hnulo, i když ke konci chudák Yuuki asi i o tu naději přišla. Co je zač ten démon mi fakt vrtá hlavou? Je to vlastně dobrý nebo špatný démon, teď jí pomohla, nebo možná se jen trochu pobavila jejím útěkem?! Snad se to brzo dozvím.

Obrázek uživatele demonkyuubi
Vložil demonkyuubi, Čt, 2017-10-05 16:10 | Ninja už: 4091 dní, Příspěvků: 1083 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Minulé diely som nečítal. Téma slobody. Toto čítanie ma bavilo. Experimenty , temná hala už som len čakal na Orochimara Sticking out tongue
Super ale slobody sme sa nedočkali. Utrpenie , zlomený duch to sa prejaví na pokračovaní.
Bolo to zaujímavé.

24.8.2020 Sasuke is dead. Zomrie Tenten alebo Sasuke ?

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Čt, 2017-10-05 19:45 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Jé, je pěkné vidět, že jsi zavítal do FF sekce. ^^ Já vím, že všichni čekají Orochimara. Ale nevěřím, že by byl jediným takovým pošukem v celém Narutoverse. Laughing out loud
Děkuji za přečtení a komentář, cením si toho. Z lásky ^^

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Čt, 2017-10-05 15:50 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Dobre si vymyslela, že máme možnosť nazrieť do zákulisia experimentu a hlavne oboch mučiteľov. Kohaku a Kesshou sú súrodenci, majú medzi sebou čudné vzťahy. Kohaku obdivuje svoju obeť, že toľko vydržala, je to ozaj zázrak. Had je zatiaľ záhada a aj to, prečo mu na Yuuki záleží. Nitky siahajú až na najvyššie miesta, však sa snáď pointu dozvieme. Zvláštne, že Kohaku má nočné mory a tuší, že experiment presahuje niečo, za hranicu čoho by sa nemalo ísť. Uvidíme, ako sa jeho tušenie naplní. Výbuch čakry je asi to dievčatko, ktoré zachraňovala Ino. Už vieme, v koho záujme je vraždiť nadané deti. Černočerná tma (Kesshou) pokúša svoju obeť veľmi rafinovane. Pravdepodobne je to spomínaný pokus, koľko vydrží Yuuki na úteku. Jéminkote, Yuuki sa dáva na útek s túžbou, že ju konečne zabijú. Pocity a biedy jej nepoužívaného tela si opísala veľmi sugestívne Kvítek sakury Útek je dramatický a podpora mučiteľky prostredníctvom podvedomia obete k nevídanému výkonu je fakt morbídna alebo nie? Dolámaná, krvácajúca, na pokraji síl uteká ďalej. Človek je fakt schopný neuveriteľných výkonov v boji o holý život, spomínam si na Meresjeva (Příběh opravdového člověka), celý román som preplakala. Kohaku ju nakoniec dohnal: "Vzlykala mu do zad a litovala se. Protože… Proč by nemohla?" Skutočne hlboko ľudský záver Smiling
Mám rada tvoje Iluze, lebo si uvedomujem, aké má človek šťastie, že nemusí prežívať útrapy, ktoré popisuješ Smiling Čiernoty sa nám zhmotňujú a majú reálne kontúry. Len píš, nech môžeme vnímať široký diapazón foriem ľudského bytia Z láskyIno ti gratuluje!

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Čt, 2017-10-05 19:42 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Já bych moc ráda věděla, jak dlouho ty komentáře píšeš, musí dát hrozně moc práce. Z lásky Shocked Fakt je zajímavé vidět, co všechno čtenáři dokáží interpretovat a pojmout.

Děkuji za komentář a podporu. Z lásky

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Čt, 2017-10-05 19:56 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Nechci vedieť, je to aj pár hodín hihihi Viem, že si pointu zmienila, ale nie je celkom odhalené celé pradeno Smiling Neviem, prečo som si stotožnila Kesshou a Černočernú tmu, myslela som, že to ona má schopnosť ju vytvárať, no, ale ty píšeš a my čítame, aby sme boli múdrejší Laughing out loud Ďakujem za objasnenie a doplnenie Z lásky

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Čt, 2017-10-05 19:57 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Ono už to bylo zmíněné v předminulé kapitole. Ten rozdíl mezi iluzemi není zmíněn jen tak. Laughing out loud Však se k tomu ještě vrátím. Smiling Bojím, abych s počtem kapitol nedošla až k 30. Laughing out loud

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2017-10-04 18:33 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Vidíme do hlavy věznitelů, to je celkem novinka. Najednou dostávají jiný rozměr. Byli takovou největší hrozbou, ale teď už nejsou. I oni mají svoje problémy, i nad nimi někdo stojí.
Had mi hned navodil Orochimara xD A Černočerná tma mi připomíná moji Holčičku.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, St, 2017-10-04 21:20 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Říkala jsem si, že bych je měla blíž představit, přeci jen nebudou mít epizodní roli. Každopádně pro ni jsou pořád tou největší hrozbou. Smiling
Ano, Had opravdu evokuje Orochimara, což je účel. Laughing out loud
Yep, jsem si vědoma toho, že Černočerná tma tvou Holčičku hodně připomíná... Ale nezkopírovala jsem ji, přísahám! Ona je založena na úplně jiném charakteru než Holčička. Hehe... Laughing out loud
Ale děkuji za komentář a přečtení. Z lásky