manga_preview
Boruto 77

Oblačno, místy zataženo: 3/ Kde rostou divoké růže

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící monstrózní obrázek v jeho mysli. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.
Je to tu všude. Řvou, křičí a spílají mu, neutečeš, přesně tak, nemáš šanci a neutečeš, protože vidíš a protože postrádáš.
Přihnul si z láhve saké a zastínil si oči, ačkoliv ležel v jehličí pod stromem a kolem něho se rozprostíral tuhý chlad. Najednou se cítil o trošku, nepatrnou trošku lehčí, jelikož se tam někde v dálce znovu objevil malý, maličkatý záchytný bod, ke kterému mohl směřovat. Tehdy kolem něho svištěl vítr a šeptal, doopravdy šeptal.
Málem z té podělané skály nad Wagashimou sletěl znovu. „Ra, ra, ara, ara, ra, Nara,“ broukal vítr a Shikakovi se zatočila hlava, když ho slyšel říkat své vlastní jméno. „Nara, Nara, Nara,“ opakoval spokojeně vítr, hučel mu v uších a Shikakovi ledovatěly prsty na vlhkých kamenech, zatímco si jím nechával bičovat tvář. Snad to bral jako nějakou idiotskou formu pokání, netušil, byl si jist jen tím, že ho to bolí a že je to dobře. Že mu to dělá dobře. A tak se nechal.
„Nara, Nara,“ tančilo kolem něho a jemu poprvé nevadilo, že někdo k zbláznění stále dokola opakuje jeho jméno. A pak náhle, nevěděl, zda to řekl Wakumi nebo jeho pokroucená mysl, ale uslyšel další jméno, jeho tichou, tichoučkou ozvěnu a v duši se usadilo jediné slovo: „Gashi.“
Gashi, Gashi, Gashi, obracel ho stále dokola. Sakra. Shikaku už ho zaslechl, ale nevěděl kdy.
Gashi, Gashi... Nara, Nara...
To nebyl on, třeštil oči, když ze skal konečně slezl dolů do údolí a lehl si do sluncem vyhřátého dolíku. Ten vítr nemyslel jeho, myslel bratránka Gashiho, co ani bratránkem nebyl, co patřil někam k hodně vzdáleným Narům a Shikaku by jejich spojení nedokázal pojmenovat ani v křížovém výslechu. Myslel toho dospělého Gashiho, kterého párkrát viděl jako kluk, otec se s ním několikrát bavil a představil ho i Shikakovi, ale ten Nara jako by ani nebyl Nara. Dokonce se i oženil někam daleko a jednoduše odešel. Pověsil klan na hřebík a odešel.
„Stav se, jestli budeš někdy chtít. Klidně přijď,“ řekla osmahlá, velká ruka, co Shikakovi pocuchala vlasy a odešla.
Možná to ani ten vítr nevěděl, možná to byl jenom obyčejný vítr, který ve skalách vytvářel zvláštní šum podobný slovům a to jméno vylovilo jeho zbídačené podvědomí. Ale to bylo jedno. Zatraceně jedno.
„Přijď,“ řekl příbuzný, jehož tvář si nepamatoval. A on přijde.

Nad Kashibou pomalu zapadalo slunce. Když stanul před prvními domy, ucítil z kuchyní závan prvních večeří a žaludek nespokojeně zamručel, ale Shikaku ho ignoroval a šel dál. Potřeboval najít vodítko a potřeboval ho najít ještě před setměním, protože po setmění jsou lidé ještě nedůvěřivější a on by na svých rukách nerad viděl další krev. Nechtělo se mu moc čekat do zítra, mohl to dneska alespoň zkusit. Jo, alespoň zkusit, to znělo pěkně.
Procházel vesnicí a prohlížel si její okolí, ale byla to jen další nezajímavá vesnice, kterých už prošel stovky. Dřevěná, hnědá a bílá, zaprášená a poničená válkou s Kamennou. Stovky je takových. Kdyby šel dál, našel by jen další krach.
Upoutal ho hostinec Správnej flek, ale když položil chodidlo na první schod, mihla se mu před očima Baštírna. Už ne, už ne. Otočil se a odkráčel pryč. Kolik tváří by rozbil tentokrát? Pche, vážně mu to za to nestálo.
Radši dál. Prostě někam dál. Šel a na úplném konci ho upoutalo zahradnictví. Naše Zlatovláska Inoichi by poskočil radostí, pomyslel si ironicky. Zvykl si všímat květinářství a vůbec podniků s kytkama, protože to Inoichi si jich všímal, zatímco Chouza křupal brambůrky a Shikaku se opřel o nejbližší sloup a zvrátil hlavu dozadu.
Neumělý nápis napatlaný růžovou barvou na sukovité desce hlásal Zlatá fialka. Vedle toho se skvěla dětská kresba květu.
Svá otevřená ústa zaregistroval až v okamžiku, kdy se mu do nich dostalo trochu prachu. To snad...
„Osud,“ řekl by Inoichi spokojeně a vešel dovnitř.
„Roztomilé,“ prohlásil by Chouza a vylovil z brašny další sáček brambůrek.
„Blbost a vrchol nevkusu,“ vyprskl by Shikaku, kdyby tu ti dva s ním byli. Jenže oni nebyli. Pachtili se s kdovíčím kdesi na území Kamenné a oficiálně napravovali pošramocené vztahy.
Blbost a kravina a žádnej hloupej osud, křičelo to v něm. A přes to všechno vstoupil. Protože by vstoupil Inoichi a Shikaku mu v tomhle věřil. A protože ten název měl fakt něco do sebe.
Ovanula ho vůně cypřišů a před očima se rozeběhly různobarevné pásy květin. „Uhm... Dobrej,“ pronesl nejistě do prostoru.
„Vítejte!“ ozvalo se ze dvou různých stran a najednou k němu přikvačila dvě kyprá těla. „Čím můžeme posloužit?“ pronesla unisono.
„Ehm,“ zarazil se při pohledu na slunce. Ta žena jednoduše byla slunce. Opálená, se zářivou aureolou vlasů kolem kulatého obličeje, v nichž pableskovaly hnědozlaté oči. Přívětivě na něho párkrát zamrkaly.
„Jak velkou máte zahrádku? Za domem nebo před ním, nebo jen tak něco do truhlíku, co, chlapče drahý, copak by se vám hodilo? Něco vám tu určitě najdeme!“ zaryčelo nadšením vedle Slunce.
„Ehm,“ zopakoval tupě znovu.
„Ale drahoušku, nesmíš jít na pána tak rychle, vidíš, že je z nás celý zmatený a třeba by se kolem spíš rád prošel a viděl sám...,“ konejšilo Slunce svého druha a povzbudivě se usmívalo Shikakovým směrem.
„Máš pravdu, Pampeliško, máš naprostou pravdu jako vždycky,“ ozvalo se s o mnoho menším nadšením a Shikakovi ta poslední část přišla naučená.
Pampeliška. Neskutečně to k ní sedělo. Ještě chvíli zíral a pak jako by v něm něco povolilo.
Zaklonil hlavu a začal se hrozně smát.
Pampeliška položila ruku na rameno svého druha, který chtěl něco pronést, a zavrtěla hlavou.
Shikaku se smál tak, jak už dlouho, dlouho nepamatoval. Z očí mu dokonce vytrysklo pár slz, které si musel otřít hřbetem ruky.
„Já... promiňte, ale...,“ pochechtával se. Vlastně ani nevěděl, co má říct. „Znáte to...,“ zahučel dutě a ještě se párkrát zasmál.
„V našem krámě ke všem přichází jen štěstí,“ roztáhl náruč muž vedle Pampelišky a znovu se zářivě usmál. „Já jsem Mori a moje zlatíčko je Pampeliška,“ přitiskl k sobě ženu. „Takže čímpak můžeme posloužit?“
Shikaku se zhluboka nadechl, aby potlačil úsměv. Bylo to cizí, ale bylo to tu. Vážně se usmál, on se sakra usmál a ještě k tomu ve Zlaté fialce. „Promiňte, nechci nic kupovat. Chtěl jsem se jenom přeptat na jednoho člověka. Zda o něm třeba něco nevíte, kde je a tak...“
„Ah,“ pohasl znovu Morimu úsměv, ale Pampeliška do něho ze strany strčila.
„A kdopak to je, drahoušku?“
„Nara Gashi, ale nevím, jestli se třeba i nějak nepřejmenoval,“ poškrabal se ve vlasech. „Je mu přes třicet. Ani nevím, kolik přesně.“
Pampeliška zamrkala. „S nějakým Narou si jistá nejsem,“ začala pomalu, „ale Gashi tu je, teda -“
„Víte co, zkuste naší Růži,“ vložil se do hovoru Mori a poupravil si opasek na svém objemném bříšku.
Shikakovo obočí vystřelilo vzhůru. „Prosím?“ Vždyť říkal, že žádný zatracený kytky nechce.
„Divokou růži,“ vysvětlil dle svého Mori. „Bydlí nahoře nad vesnicí, trochu víc k horám, má tam statek. Vede tam cesta, taková polňačka. Hned ji poznáte, to mi věřte.“
„Uhm...“
„Nic si z něho nedělejte, všem říká podle kytiček,“ pohladila manžela Pampeliška. „Ale je pravda, že ona by vám mohla říct víc než my. Jenže dneska už tam nestihnete dojít.“
„To nevadí,“ zavrtěl hlavou. Ulevilo se mu, když pochopil, o čem ten muž hovoří. Žena, jasně, žena, ne kytka. „Vůbec nevadí, děkuju.“ Nepatrně se uklonil a začal couvat.
„Zkuste náš hostinec, drahoušku, určitě vás tam nechají přenocovat,“ zaculila se na něho Pampeliška.
„A vážně nechcete nějakou květinku s sebou? Taková -“
„Vždyť by se jí cestování nelíbilo, Mori, no tak, buď rozumný,“ skočila mu do řeči manželka.
„Ale hned se člověku cestuje veselejc!“ oponoval Mori.
„Děkuju,“ houkl Shikaku a raději rychle vypadl ven. Venku se ještě dodatečně otřásl. Pak se podíval na slunce, které už téměř zapadlo, na vesnici, co se chystala ke spánku, na zaprášenou cestu, co se klikatila směrem nahoru od vesnice, nadhodil si batoh na zádech a vykročil.
Na vrchol kopce došel za tmy. Díky dorůstajícímu měsíci viděl alespoň něco málo; rozkládala se před ním rozlehlá plošina, a kam oko dohlédlo, tam byla pole přerušovaná remízky s křovisky a stromy. Některá obdělaná, některá zarostlá a některá jen rozkopaná, jako by se přes ně překotila horda lidí. Vzadu pak rozeznal roztroušená nesourodá stavení. Seník. No jistě, seník. Nikdo tam nebude a on se vyspí.
To si tedy myslel, když k němu konečně došel a uložil se do vonící, suché a píchající trávy.

„Varuju tě naposled, padej, nebo ti do zadku udělám další díru!“
Shikaku sebou trhl. Do stodoly už škvírami pronikaly sluneční paprsky a pozlacovaly seno kolem něho. Slyšel ženský hlas; řval, ale v jeho snech řvali všichni. Jenže... Zbídačeně se obrátil a uviděl nad sebou ženu. Starší než on, dokazovaly to nepatrné vějířky vrásek kolem jejích očí, přestože si tvář stále zachovávala něco ze svých dívčích časů. Oči měla zelené?, alespoň co stačil postřehnout, v první chvíli myslel, že má nad sebou nějakou zatoulanou kočku. Na světlou pleť a vlasy jí rovněž jako na seno dopadaly sluneční paprsky.
Měla moc hezké vlasy, všiml si. Se slunečním pozadím vypadaly jako oheň. Ona. Divoká růže.
A taky měla v ruce vidle. To ho vrátilo zpátky na zem.
„P-počkejte,“ rozlepil stěží vyprahlá ústa a napřáhl před sebe dlaně na obranu.
Prsty se jí kolem násady sevřely pevněji a klouby zbělely. „Vypadni,“ opakovala hlasitě. „Čpí z tebe chlast.“ Nevypadala, že by se nechala dvakrát pobízet.
Krucinál. „Nic špatného tu nedělám. Jen jsem přespal,“ zabručel a štrachal se nahoru.
„A vzbudil se, takže můžeš pokračovat. Hned!“
„Ne, počkejte,“ vyskočil na nohy a překvapeně zjistil, že žena před ním je menší. Asi o deset centimetrů menší než on. Z podhledu vypadala majestátně, zvlášť s těmi zatracenými vidlemi. Kdoví, kam všude by je byla schopná vrazit.
„Na nic čekat nehodlám,“ zavrčela. „Pobudy nesnáším.“
„Někoho tu hledám,“ zvýšil hlas, aby poslouchala. „Poslali mě sem.“
Viditelně zaváhala. „Kdo tě poslal?“
To se špatně popisuje.... „Dole ve vesnici, bylo tam otevřené zahradnictví nebo něco takového,“ mávl do stran. „Muž v něm, Mori. Mori od Zlaté fialky. S Pampeliškou.“ Připadal si při tom popisu jako idiot, ale zřejmě zapůsobil.
„On tě sem poslal?“ zeptala se pátravě a zelené oči mu projely obličej jako rentgen. Našly neoholenou tvář, napuchlá víčka a zarudlé tváře.
„Ptal jsem se ho na Gashiho,“ přisvědčil tiše.
Ruka s vidlemi se jí zachvěla a pak klesla k boku. „Proč ho hledáš?“
„Je můj příbuzný,“ odpověděl popravdě. „Velice, velice vzdálený, ale kdysi jsem se s ním potkal. Myslel jsem, že bych zase mohl...“
Zelené oči si ho změřily od hlavy k patě a zase zpátky, pěkně pomalu, aby jim nic neuniklo. Co si na mně vezmeš? Nic tu není.
„Jsi ninja,“ konstatovala suše.
Pokrčil rameny na zjevný fakt.
Stále si ho měřila pohledem a to ho mírně znejistilo. Byla klidná, najednou byla klidná a chladná.
To není tím, koho hledáš. To je tím, čím seš, hochu.
Přehodila si vidle do druhé ruky a opřela se o ně.
Tahle krasotinka totiž nemá ráda ninji.
Možná by si na něho ani netroufla, kdyby to věděla od začátku. Anebo by ho ani nevarovala a ty vidle mu tam zarazila tím spíš.
„Gashi tu není, to ti Mori neřekl?“ prohlásila jasným hlasem.
Shikakovi se přitížilo. „A kde je?“
„Už ho tu zkrátka nenajdeš,“ vrazila ruku do kapsy obnošených kalhot; o mnoho čísel větších než její, jak tušil z jejich plandavého pohybu. Její míry byly vůbec špatně odhadnutelné, protože si oblékla velkou pánskou košili s modrými pruhy a límcem vyhrnutým ke krku, na obou loktech už bohatě záplatovanou.
Zamračil se. „Odstěhoval se?“ A ruce měla zastrčené v hrubých rukavicích.
Zamyslela se a očima se zadívala někam nad něho. „Tak trochu. Svým způsobem,“ pohodila levým ramenem.
„Jak svým způsobem?“ nechápal. „Kde je, dostanu se za ním?“
Začínala ho štvát.
„No jistě že dostaneš, ale určitě nechceš,“ ušklíbla se povýšeně a zelené oči se k němu vrátily.
Docházel mu humor i trpělivost. „Kde sakra je?“
„Tam, kam tak pěkně spěchaj všichni shinobi,“ ztvrdly jí oči, „a nám ostatním pak zacláněj. Neboj, taky se tam jednou dostaneš, ninjo.“
Neušlo mu pohrdání v jejím hlase a zvláštní důraz na poslední slovo. Zvedla nahoru jeden prst a on na chvíli myslel, že ho chce ještě víc svým posunkem urazit, ale pak pochopil, kam skutečně míří. Vzhůru.
Do nebe.
„Nebe,“ vyslovil nepřítomně. Ani si neuvědomil, že mluví.
„Cože?“ podivila se tentokrát ona.
Je to v hajzlu. „Nebe,“ šeptl.
Rozesmála se. Hlas jí zabublal v hrdle a pak vytryskl ven. Jenže něco mu na něm nesedělo, nebyla v něm radost. Spíš taková ta hysterie, kdy balancujete mezi smíchem, slzami a vztekem a nechybí málo k překročení.
„Hodně vám fandíš, ti řeknu.“
„Proč by -,“ nadechl se zostra, ale pak mu došla síla. „To je fuk, vlastně úplně fuk,“ zahučel. „Takže Gashi je mrtvý,“ konstatoval tiše.
Obrátila se k němu zády a opřela vidle o stěnu stodoly. „Jo,“ zaslechl.
S tím nepočítal. A teď... jenže to pak nesedí.
„A jeho žena?“ Zarazil se. „Počkat, vy jste jeho žena.“ Proto se tolik zlobila. I když... to taky nesedělo.
„Ne, to teda nejsem,“ odsekla a obrátila se k němu nazpět. „Na shinobi já ti zvysoka kašlu, ninjo. Takovýho bych si nevzala, co má v popisu práce zabíjet.“
Popudilo ho to, ale vlastně neměl proč oponovat. Kam před nedávnem všichni šli? A hromadně, na rozkaz. Zab, nebo zabijou tebe. A tak to bylo a tak to udělali – a tak ona mohla syčet nadávky. „Jak to že tedy -?“
„Já jsem jeho švagrová,“ odpověděla pomalu. „Gashi si vzal moji sestru.“
Ah... Ale kde -
„Oba.“ Dívala se na něho a jemu přišlo, že mu čte myšlenky. Já už jsem taky leccos viděla, říkaly mu zelené oči, a to nemusím být ninja, ninjo.
„Takže...“
„Nic tu nezůstalo, ninjo.“ Její slova mezi ně padaly jako kostky ledu. „Mrtví už se na tebe nepodívaj a nepromluví s tebou. Mohls zůstat ve vesnici, nechápu, proč tě sem Mori vůbec posílal. Možná si myslel, že budu jako příbuzná jemnější. Ale to si pamatuj,“ pokročila dopředu, „já s tebou žádná příbuzná nejsem, takže můžeš zase táhnout.“

...
Říkají mi divoká růže, ale jmenovala jsem se Elisa Day.
Nevím, proč na mě tak volají, jelikož mé jméno bylo Elisa Day.
- Nick Cave, Kylie Minogue (Where the wild roses grown)

Poznámky: 

Za růži může skvělý Nick Cave, který mě Oblačnem se svými písněmi bohatě doprovázel. Ta žena ve stodole měla být původně blondýna, jelikož pořád píšu o brunetách (hnědé vlasy beru jako obyčejnější, abych z postav nedělala princezny). I chtěla jsem to jednou změnit. Ale nešlo mi to přes prsty... A pak naskočil Nick s mojí milovanou Where the wild roses grown a při poslechu vše zapadlo, kam mělo. Proto přidávám i ty dva verše nakonec.
A děkuju za komentáře u minulého dílu; četla jsem, moc potěšily, ale nějak nestíhám odpovídat. Musím to dohnat.

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, So, 2020-10-03 21:28 | Ninja už: 4746 dní, Příspěvků: 6132 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Legendární šermíř z Mlžné

Misia PM: To by ma zaujímalo, či mal ten vietor nejaký konkrétny zámer. Pri čítaní tejto kapitoly ma napadlo, že do akej samoúčelnej bubliny vmanévroval Kishimoto príbeh Naruta. V druhej polovici to bolo (mimo časti Nagatovho príbehu) to bolo prakticky celé výlučne o ninjoch, uzavreté do seba, bez akejkoľvek interakcie so zvyškom sveta. Pritom napríklad zo štvrtej vojny, ktorej príčinu možno ani veľmi nechápali, zrejme príliš nadšení neboli, obzvlášť po kompletnom vymazaní niekoľkých miest z povrchu zemského. Nejaké interakcie boli vo filleroch, no tam sa to skôr bralo ako úplná normálka. Akurát sa to pred nejakým časom objavilo v Borutovi.

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod? ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2017-10-17 20:37 | Ninja už: 2210 dní, Příspěvků: 1332 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Achjo, vůbec nestíhám komentovat. A vlastně ani pořádně číst. Ale teď jste mě s Havrankou trochu vyděsily. Opovaž se nepřidat další! Nevím, co k tomu máš za důvody, ale vážně by mě to mrzelo.
Kde se jenom vzal ten obraz stromu jako ruky (a naopak rukou jako větví). Taky ho mám v hlavě... Když on tak krásně funguje.
A pořád to trvá, ta plochost okolí. Brouk brodící se olejomalbou. On ani zapadnout nemůže. Ne dokud bude to jediný skutečný, plastický v namalovaným světě.
Ty umíš vytvářet tak krásně živý, dýchající obrazy. Načrtneš je pár tahy, a přitom je v nich všechno.
Chudák Shikaku. Je to vážně smutný, když někdo tak moc vnímá roli, že přestává vidět člověka. Kéž bys ho tím vším provedla k nějakým hezkým koncům. (Ale hlavně k nějakým koncům, prosím! Smiling )

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2017-10-18 17:41 | Ninja už: 5203 dní, Příspěvků: 2315 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Ano, s časem jsme teď všichni tak nějak na štíru.
Nevím, tentokrát jednoduše necítím, co při vydávání jindy. Možná je to tím příběhem. Možná mnou. Nevím. Proto mi to tak nejde, a proto se tak bráním něčemu, co vlastně ani nerozeznávám. Chjo, nejhorší je, když se autor neumí dobře vyjádřit...
Lidi bohužel někdy vidí jen části a nesnaží se rozumět sami sobě navzájem, oholeným na kost. Možná je to zaviněné i tím, že je to jednoduší. Jednoduše děláš, že nevidíš, co bys měl. A když to nevidíš, nemusíš to řešit. Někdy jsme strašní pokrytci a snažíme se chránit jen sebe. No... jsem moc ráda, že se ti okolí stále líbí a že oceňuješ vykreslení obrazů. Děkuju Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2017-10-03 19:29 | Ninja už: 2241 dní, Příspěvků: 2741 | Autor je: ONLINE, Naháněč jelenů

Schovala som sa Shikakuovi do vrecka a putujem s ním, aby som tiež tie prírodné krásy videla Smiling Vyčnieva, hoci chce zapadnúť do prostredia. "Řvou, křičí a spílají mu, neutečeš, přesně tak, nemáš šanci a neutečeš, protože vidíš a protože postrádáš." Veru tak, nikto pred sebou samým neutečie. Wakumi našepkáva. Gashi mi vnuká myšlienku o odvahe odísť z klanu, ktorá vŕta aj nášmu protagonistovi hlavou, jasné, že je zvedavý, ako odvážlivec dopadol. Uchvacuje ma, aké názvy vymýšľaš, napr. pre hostince, minule bola Baštírna a teraz Správnej flek hihihi Zlatá fialka a spomienky na priateľov, tuším je mu Inoichi bližší. Úžasní manželia kvetinári, stále tvrdím, že ľudia, ktorí pracujú s kvietkami a so zemou majú dobrú "auru" Smiling Zem a kvietky sú odvádzače zlej energie. Pampeliška (Púpava) a Mori svojou milotou a prekáraním sa aj rozosmiali Shikakua, ktorý sa asi konečne v dobrom prostredí uvoľnil. Seník a nemilé prebudenie, žena je ozaj divoká ruža a chce pichať vidlami. Žena je tvrdá a ich dialóg je skvelý, naturalistický bez akýchkoľvek príkras. Nuž čo povedať, ako píše aj Sayu, vieš brnkať na city v celej tóninovej škále Kvítek sakury Som uchvátená a teším sa na ďalšie Shikakuove putovanie a v tom vrecku som schovaná stále Laughing out loud Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2017-10-05 20:50 | Ninja už: 5203 dní, Příspěvků: 2315 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Je to strašné, že; od sebe se člověk jednoduše neodpoutá, nemůže sám sebe na chvíli někde odložit a za čas se k sobě vrátit, vyrovnanější a klidnější než předtím. Říkám si, jak by to někdy pomohlo. Ale asi bychom to měli až moc jednoduché. Tak Shikaku putuje alespoň bez vyčítavého doprovodu příbuzných a naopak s milou společností čtenářů Smiling
Abych se přiznala, u názvů jsem sáhla vždy po tom nejhorším, co mě v danou chvíli napadlo, psalo se mi to pak veselejc xD Přijde mi, že Shikakův vztah k Inoichimu, potažmo Chouzovi, je poměrně hluboký, věří si, kryli si vždy v nejtěžších časech záda, a on si na své partnery zvykl, zvykl si jim naslouchat - více asi Inoichimu, že víc mluví, a tak jim naslouchá i podvědomě, když s ním nejsou. Dle mého by ho teď nejlíp z celé Listové pochopili právě oni. Jenže s ním být nemohli a on jim nestihl taky všechno říct.
Zahrada je pro mě symbolem oázy klidu, člověk si odpočine mezi tou vší zelení. Jsem ráda, žes to tam uviděla. Ti dva mi tam vpadli tak nějak samovolně, jednoduše se objevili pod prsty a rozzářili se. (Kéž by na mě padalo víc takových charakterů, píšou se sami.)
Pokud bych si měla vybrat, ten dialog s růží mám obsahově z celého dílu asi nejradši, je surovější, tak mě těší, že se líbil. Brnkám, brnkám ráda, ale opravdu hlasitý, tvrdý brnkot ještě (bohužel) čeká.
Přijde mi, že mi nějak poslední dobou nejde na nic řádně odpovídat. Nějak to nejde ven, tak snad si to nějak přebereš a děkuju moc, Senpai, hlavně za to, že ty si naopak dáváš záležet s tak krásnými komentáři Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Út, 2017-10-03 12:49 | Ninja už: 5414 dní, Příspěvků: 2214 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Teda, řeknu ti, jestli si myslíš, že bych i po tolika letech dokázala předpovědět, co nám naservíruješ, tak jsi pěkně vedle. Nebo nemám dobrý odhad. Laughing out loud Každopádně jsem trochu čekala, že Wakumi bude mít o trochu větší prostor. Ale možná to tak mělo být. Shikaku prostě potřeboval někoho, kdo ho někam nasměruje, bloudit vlastním životem bez cíle je dost naprd. A přestože je Gashi mrtvý, jeho cesta za cílem nebyla zbytečná. Protože to byl konkrétní cíl, malý pokrok, který ve výsledku nemusí být tak zbytečný, jakým se zdá být. Je mi Shikaka dost líto... Ty mi umíš brnkat na city. hihihi

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2017-10-05 20:34 | Ninja už: 5203 dní, Příspěvků: 2315 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Já naopak myslela, že jsem už předvídatelná ^^"
Udělala jsem to v předchozím díle schválně tak, aby se člověk soustředil na Wakumiho a své spekulace směřoval k němu. Vím, že pak bohužel může přijít zklamání, ale nechtěla jsem mu dávat velkou roli ve smyslu velkého prostoru. Možná i kvůli té své nedopsané jednorázovce, kde ho už pro sebe tak nějak mám vyšpekulovaného; už jsem o něm sobecky nechtěla psát. A jsou jiné věci, které potřebují své místo. (Budou xD) Ale svůj účel poměrně splnil, Shikaku věděl, kam má jít, ano. I když to dopadlo, jak dopadlo, a teď musí jít dál.
Já jsem holt starý kruťas. Děkuju Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..