Války klanů III. Na stezce

V minulém díle

Dívka se ukrývá ve vesnici, kde si volí nový život.
Praporec vychází do údolí Shimy. V Shimě je napaden dům radního klanu Toyotomi.

Kapitola III. Na stezce

Hinata se poprvé po dlouhé době vyspala. Ačkoliv měla strach, aby ji nikdo v přístřešku neobjevil, i přes ujištění Tsunade, že tam nemá nikdo důvod lézt a že se jedná pouze o boudu pro sezonní pracovníky. Naštěstí však, než se stihla doopravdy strachovat, tvrdě usnula a spala až do rána. To už opět zahlédla starou paní, jak jí postrčila snídani – jablko a rýžovou kouli s čerstvou vodou.
K tomu jí jen řekla: „Odpočívej, holka. Večer, až budou ostatní spát, vyrazíš pryč.“
Hinata to vzala zodpovědně, stejně neměla moc, co dělat, krom naslouchání tomu, co se děje na ulici. Zvuky se během dne postupně měnily. Nejprve slyšela, jak lidé vstávají, zdraví se a povídají si o plánech na nový den. Jednotlivým slovům však nerozuměla, byly příliš daleko. Pak lidé odcházeli pryč z vesnice i s dřevěnými vozy, nejspíše zde pěstovali dřevo, podle toho, co zahlédla po cestě. A další, kteří vesnici živili, určitě zamířili na farmy a do lesů.
Jelikož jen těžce odhadovala čas a jeho tok, mohla jen odhadovat, že první výrazná změna nastala kolem poledne. Uslyšela ržát koně a neznámého muže štěkat rozkazy. Muž se přibližoval a vzdaloval a jeho hlas tak slábnul nebo se naopak zesiloval.
Dívka byla chvílemi vystrašená, ale nikdo kolem jejího přístřešku ani neprošel. Jediné, s čím nakonec měla problémy, bylo udržet moč, ale i to úspěšně vyřešila.
Večer za ní došla žena s papírem v ruce, inkoustem a brkem.
„Umíš psát?“ zeptala se. Dívka přikývla.
„To je dobře, já ne,“ zasmála se Tsunade a posadila se ke stolečku. Hinata ji následovala. „Nadiktuji ti cestu do Shimy, pokud o to tak stojíš, Hinato.“
„Ano, stojím.“ Ale vlastně ani nestála. Ale bylo to aspoň něco. Něco, kde mohla začít.
„Nezapomeň, Shima je svobodné město. Můžeš si tam dělat, co chceš, pokud budeš platit daně a neporušovat zákony. Když jsem byla mladá, tak nám náš pán vždy dal jeden týden, kdy jsme tam mohli vyrazit. To byly dny, holka. Ale taky je to nebezpečné místo, můžeš se dostat do špatných rukou a pak už ti nic nepomůže… tak poslouchej tu cestu, Hinato.“
Hinata zapisovala každé její slovo, dělala si poznámky. Žena mluvila pomalu, dělala pauzy a přemýšlela. Hlavní její rada byla, aby šla poblíž cest. Když ji Hinata pověděla, že celou dobu cestuje právě naopak, tak se žena zhrozila. Po světě putovalo mnoho zla, ať už toho divokého, nebo toho, co se skrývalo uvnitř jiných lidí. Dívka měla ohromné štěstí, že na žádné dosud nenarazila. Tsunade však věděla, že je to jen otázkou času.
Když skončily, Hinata si provizorní mapu s pokyny schovala mezi ostatní vybavení. Žena jí taka dala nějaké jídlo na cesty.
Hinata pak šáhla do zavazadla a do rukou se ženě pokusila vložit minci. Žena se zhrozila a peníze odmítla.
„Blázníš, holka?“
Hinata nechápavě koukala na ženu. Urazila ji? Bylo to snad málo?
„Jsou to cizí peníze… a moc mocné. Kdybych s tím někde zaplatila, nejdřív by se mě zeptali, kde sem je vzala a pak by mi usekli hlavu.“ Žena zavrtěla hlavou. „Nic od tebe nechci. Byla jsem ráda, že jsem poznala novou osobu, jsi milá holka. Máš před sebou celý život a já jsem ráda, že mohu být aspoň jeho malou součástí. Víš, mě už tady toho moc nezbývá…“
Dívka se usmála a minci schovala. „Chtěla bych se vám nějak odvděčit.“
„Až budeš v Shimě, vzpomeň si na mě, to mi bude muset stačit.“
„Dobrá. Děkuji, Tsunade-sama.“
„Nebuď zdvořilá, holka. Ty jsi z klanu a já bych se měla klanět.“
Hinata se na chvíli odmlčela, nevěděla, co má odpovědět, ale pak si na něco vzpomněla.
„Co to bylo za muže, který tu dopoledne přijel?“
„Ten chlápek? Ách, to byl Satoru Nakamura, mladší syn Nakamura-sama, jezdívá sem, aby nás zkontroloval. Obchody se dřevem se nemohou zpomalit, nebo by je klan Toyotomi odstavil od moci a všechny zabil.“
„To je kruté…“
„To jsou jejich hry, my jen pracujeme, jak nejlépe dovedeme.“
Náhle to uslyšely. Dusot koní a řev mužů.
„Co se děje?“ sykla Hinata. Žena se postavila a vyšla ke dveřím.
„Hinato, uteč.“
„Cože?!“
„Nikdy sem koně v noci nepřijeli. Nikdy.“
Hinata to pochopila. Hodila si brašnu přes rameno na záda a postavila se za ženu.
„Zkusím je zdržet, cestu znáš.“
„Tsunade-sama…“
„Nehudruj a uteč.“
Dívka se ženou vylezly z přístřešku ven, Hinata zůstala ve stínu a podívala se na ulici. Po cestě mířili tři muži na koních a deset mužů s pochodněmi vcházeli do domů. Tsunade na ni naposled kývla a vyrazila na cestu směrem k jezdcům.
Hinatě to nedalo, nemohla ji jen tak opustit. Zůstala stát na místě.
Tsunade padla na zem, hlavou se dotýkala prachu na cestě.
„Urozený pane,“ řekla, „za co vděčíme vaší návštěvě?“
Všichni tři muži slezli z koní a prostřední přišel k ženě, podíval se na ni a pak ji kopl do obličeje. Žena zasténala, ale udržela se v kleku.
„Kde je ten ninja?“ zařval. „Nejsem takový ignorant, abych tu chakru nevycítil.“
A náhle se zarazil. Podíval se přímo k Hinatě. Měl očividně senzibilské nadání, minimálně aspoň nějaké.
„Stůj!“ zavelel, ale Hinata jeho slov nedbala, otočila se a zmizela ve tmě.
Muži na nic nečekali a rozutekli se za ní.
Hinata utíkala instinktivně, měla v noci dobrý zrak. Její oči si na tmu okamžitě přivykly. A měla ještě další výhodu, muži nebyli očividně zvyklí cestovat po svých nohách a Hinata měla celý den na odpočinek. Proto utíkala napřed a náskok se mužům nedařilo zkrátit. Na druhou stranu se Hinata ani nijak nevzdalovala. Prvních dvě stě metrů tvořila mýtina kolem vesnice, než dorazila na kraj lesa. Když zahlédla hustý porost, rozhodla se, že bude lepší skákat po větvích. Muže by to mělo ještě více zpomalit, alespoň v to doufala.
První dopad na větev byl lehce nejistý, ale rychle se vzpamatovala, v dálce zahlédla další a vyskočila. Milovala ten pocit, kdy letěla vzduchem a všechno záleželo jen na ní. Ale nyní si ten pocit neužívala. Tsunade byla ve vesnici a ona pro ni nemohla nic udělat. Rozhodně by nedokázala porazit tolik mužů, neměla takový bojový výcvik… ani zdaleka ne. A Hinata bohužel věděla, co se s Tsunade stane. Ale nechtěla na to ani myslet, byla bezbranná… vyrazila na cestu, aby získala kontrolu nad svým životem a místo toho ji jen ztrácí. A doplácí na to jiní lidé.
Ale teď utíkala, opět utíkala, ale pronásledovatelé byli hmotní. Viděla je za zády, jak ji nemotorně pronásledují. Ale drželi se, nemohla se jich zbavit. Začala kličkovat, snažila se jim schovávat. Ale vždy byli za ní. Ale naštěstí se ještě nepokoušeli o útok. Měla aspoň o jednu starost méně.
Hinata po nějaké době skočila na další větev, odrazila se a vyletěla do vzduchu – byla již na okraji lesa. Teď ji to došlo, vrátila se zpět k vodě, nyní už k řece než k potoku. Jak dlouho vlastně utíkali? Nechtěla to vědět a dopadla na hladinu vody. Už to dlouho nedělala, ale balanc udržela a chakra ji držela nad vodou. Chtěla se odrazit a pokračovat na druhý břeh, který byl vzdálený nějakých deset metrů, byla to říčka tekoucí do řeky Ishikaki a dále do Shimy, o které mluvila Tsunade – ach, ne, vzpomínka zabolela – Hinata se tedy dostala daleko.
Ale než se stihla odrazit, do cesty jí vletěl kunai, ponořil se vody a explodoval. Dívku to odrazilo a než se znova postavila, muži stáli v oblouku necelých šest metrů od ní.
„Kdo sakra jsi?“ zasyčel jejich vůdce.
„Bylo by slušné se představit první!“
Muž se zarazil. Tohle opravdu nečekal.
„Já jsem Nakamura Satoru… a tys byla na mém území bez povolení a bez danění. Musíš jít s námi. Představím tě mému otci.“
„Nikam nejdu,“ odsekla dívka.
„Nemáš na vybranou.“
Satoru se obrátil na své společníky a kývl. Společně vyrazili.
Hinata mezitím začala skládat pečetě, tohle tedy už dlouho nedělala! Vlastně to dělala jen párkrát…
Ale než je stihla poskládat, voda se přímo před ní rozvířila a ona spatřila muže. Na boku měl meč a byl v hnědém plášti. Temeno hlavy zdobily černé vlasy s šedinami.
„Kdo mi poví, co se to tady přesně děje? Tak co?“ zeptal se klidným hlasem. Hinata se lekla ještě jednou, když si všimla, že po jejím boku stojí další dvě osoby. Mladý muž v koženém brnění s mečem a mladá žena s krátkými světlými vlasy.
„Co to?!“ Satoru byl stejně vylekaný jako Hinata. Nadechl se a pak se zklidnil. „Tato dívka byla na našem území! Musel jsi to slyšet!“
„Slyšel jsem, ale nechceš ji soudit tak zbrkle, co?“
„Co je ti do toho, byla na našem území, a to mi stačí, patří nám!“
„Ta dívka je kunoichi. Patří nějakému klanu. Rozhodně ne tobě.“
„A…“ Satoru málem pěnil, ale ještě se neodhodlal k útoku. „Kdo jsi ty?“
„Já jsem Taichi.“
„Počkej… ten žoldák?“
Taichi přikývl. Hinata přemýšlela, žoldák? Člověk, co přijímá peníze, a naopak nabízí své služby? Tam doma jich potkala hodně. Často se dokonce o ně musela starat. Hinata věděla zajisté jednu věc, pro peníze udělají cokoliv. A ona toho využije.
„Zaplatím vám!“ vyhrkla. „Když mě ochráníte! Mám tu peníze!“
Samuraj vedle ní se na ní podíval, Hinata zaštrachala v brašně a vytáhla minci, kterou předtím odmítla žena ve vesnici.
„Taichi, to bude-“
„Přijímám tvé služby.“
„Víš, co se ti stane, když napadneš klan přímo na jeho území, žoldáku?“ sykl Satoru.
Taichi se zasmál. „Klan Nakamura tohle území, kde stojíme, neovládá, no ne?“
Satoru se rozhlédl kolem sebe. Měl pravdu, utekli příliš daleko. Zatraceně! Ale čest už byla poznamenána, ta dívka byla jeho právem a on ji získá. Vyběhl a zaútočil. Taichi tasil meč, během mžiku byl u Satoru a sekl. Nakamura zastavil meč kunaiem, otočil se a chtěl udeřit muže kopem do obličeje, ale Taichi, jako kdyby to očekával, se uklonil a vlastní nohou podrazil Satoru na zem, ten se ponořil do vody. Schválně.
Rychle podplaval k dívce a zjevil se přímo před ní. Chtěl ji chytit pod krkem, ale samuraj po jejím boku po něm sekl a donutil shinobiho uskočit. Dívka mezitím dokončila pečetě a jeho směrem letěla ohnivá koule. Satoru jen na poslední chvíli uskočil, ale střela mu sežehla rukáv a kus kůže.
Zařval a chytil se za popálenou ruku. Vyrazil znovu na Taichiho.
„To stačí!“ sykl Taichi. Satoru se poprvé podíval po svých dvou společnících.
Byli obklíčení dalšími osobami. Ani nezaútočili. Satoru se zastavil.
„Copak sis myslel, že jsme jen tři?“ Taichi přišel k němu a za límec ho vytáhl do vzduchu. Satoru se rozzuřil, měl je sakra vycítit! Jeho schopnosti byly ale chabé. Pokud nebyl v klidu, byly mu k ničemu.
„Mazej pryč.“ A odhodil ho pryč. Jeho dva poskoci doběhli ke svému pánovi, zvedli ho na nohy. Satoru se ještě jednou zamračil, zaklel a společně všichni tři zmizeli.
Hinata si oddychla, ale v tu chvíli začala strašlivě plakat a padla na kolena.
„Co se děje? Zachránili jsme tě!“ řekla žena po jejím boku a sklonila se k ní.
Hinata chvíli vzlykala, než si otřela slzy a podívala se ženě do obličeje. Byla mladá a pohledná, cítila z ní vřelost.
„Kvůli mně… oni ji zabijí.“
„Koho?“
„Ženu ve vesnici, ukryla mě na jeden den a pomohla mi.“
Žena se podívala na Taichiho, ten zavrtěl hlavou a přešel k dívce.
„Předpokládám, že ti pomohla dobrovolně, tak se tím netrap. Udělala dobrou věc, možná jedinou v jejím životě.“
„Nic ode mě nechtěla.“
„Kdo nic nemá, nic nechce.“
Muž mluvil klidným, až uklidňujícím hlasem.
„Tady...“ Hinata mu podala do rukou minci, muž ji chvíli potěžkal a pak jí ji vložil do dlaně a zavřel jí pěst. „Vy to nechcete?“
„Nevím, kdes jsi tu minci vzala, ale za to bys sis zaplatila mnohem více než zastrašení nějakého nižšího šlechtice.“
„Tak mě vezměte do Shimy!“
„Do Shimy? Míříme opačnou stranou, bohužel. Ale něco mi říká, že nakonec máme cestu společnou, co?“
Dívka se na muže podívala, netušila, co tím myslí.
Samuraj se mezitím postavil vedle Taichiho a zamračil se na něj.
„Záchrana je jedna věc, ale tohle?“
„Viděl jsi ji sám.“
„Ano, viděl, ale jsme Praporec, ne chůvy děcek.“
A pak to dívce došlo.
„Mám… mám jít s vámi?“
„Nic o tobě nevím, ale nemyslím si, že bys byla v bezpečí po cestě do Shimy. Co tam chceš najít, co?“
„Já tam chci najít… nový život.“
„Nic dobrého tě tam nečeká, pojď s námi. Jsi talentovaná, mohla bys být užitečná. A s námi budeš mít lepší nový život.“
Světlovlasá žena se usmála. „Bylo by příjemné tu mít dívku v mém věku.“
„Ale co když zemře!“ Samuraj se podíval Hinatě do očí. Necítila v nich nic zlého, ani zášť. Spíše se o ni opravdu bál. „Nemůžeme vzít nováčka!“
„Věřím, že se bude učit rychle. Pokud bude teda chtít.“ Odpověděl Taichi a podíval se dívce hluboce do očí, jako kdybych v nich něco hledal. Hinata to postřehla.
„No… ani nevíme, jak se jmenuje!“
„Počkej, dívka měla v jedné věci pravdu,“ zarazila samuraje žena. „Měli bychom se představit první. Tento stařík je Taichi, tento mladík je Švih a já jsem Mari, z klanu Sasaki. Tam vzadu na břehu na nás čekají další, asi se pak představí sami. Až na Meče, nemá jazyk.“
Meč? Nemá jazyk?
„Já jsem Hinata… z klanu…“
Teuchi ji však zastavil. „Nemusíš nám říkat tvé pravé jméno, nic nám po tom není. Chceš být Hinatou, budeš Hinatou. Třeba tady Švih, jeho pravé jméno jsem nikdy neslyšel a ani ho slyšet radši nechci.“
Švih zabručel. „Mám krásné jméno.“
„Pochybuji,“ zasmála se Mari. „Myslím, že se jmenuješ Rumcajs.“
„Rum– co? Je to vůbec jméno?“
„To bys měl vědět ty!“
Oba dva se zasmáli. Hinata se už trochu vzpamatovala.
„Pojď radši bokem, Hinato.“ Taichi ji vzal za ramena a táhl jí do ústranní.
„Upřímně, cos chtěla v Shimě ve skutečnosti dělat?“
„Najít si nějakou práci, uplatnit se jako kunoichi. Ale asi to zvládnu i s vámi.“ Když nad tím přemýšlela, mířila do Shimy, jen proto, že jí to řekla Tsunade. A byla to její jediná naděje. Ale nyní? Hinata chtěla být silnou. Chtěla poznat svět. A žoldácká společnost? Vlastně se jen divila, že ji to nenapadlo dříve.
„To si piš, Hinato, jak říkáte vy mladí.“
„Vy to víte?“ Zarazila se pak.
Muž se usmál. „Tuším to. A pryč s tím vykáním, všichni jsme teď na jedné lodi.“
„Řeknete… řekneš to ostatním?“
„Neřeknu, není to naše věc, a ani by tomu nerozuměli. Ale budou z toho ještě problémy, co?“
„S mým klanem jsou jenom problémy. Ale myslím si, že mě ztratili.“
„Když zůstaneš s námi a budeš jedna z nás, společně tě ochráníme. Nemusíš mít strach.“
Tou dobou došli ke zbytku skupiny. Chtěla mu říct, jaké nebezpečí je všechny může čekat, ale neřekla. Ještě zatím ne. Chtěla se chvíli cítit v bezpečí.
„Skupino, tohle je Hinata.“
„Co tím chceš říct?“ sykl Hideo.
„Co asi,“ řekla žena v bílé masce. „Já jsem Záblesk.“
„Těší mě,“ Hinata se i přes útrapy, když myslela na Tsunade, usmála, ale z obličeje pod maskou naopak necítila vůbec nic.
„Já jsem Hideo, ale nezvykej si,“ odpověděl jeden z mužů a odešel pryč.
Postupně se představil zbytek, až na Meče, který jen mlčel.
„Řekni nám všem tvůj příběh a my ti pak řekneme náš.“ Pobídl ji Taichi.
Dívka se nadechla. „Utekla jsem svému klanu, abych mohla být svobodná. Nechtěla jsem být pouze rodičkou dětí, jak to plánoval můj otec. Tak proto jsem prchla, abych mohla být sama sebou. Využít své nadání. Neposlouchat jen ostatní, protože musím. Nejšťastnější jsem, když jsem ve vzduchu. Když cítím chakru, jak proudí všude okolo. Doma u plotny a s dětmi… ten pocit bych necítila.“
Taichi převzal slovo. „Hinata má talent. Všichni jsme to viděli na řece. Příliš se nezadýchala, ačkoliv byla pronásledována, její držení těla na vodě bylo takřka bezchybné. Zvládla ohnivou techniku ve správnou chvíli. Všichni se jí budeme věnovat a trénovat ji, vyroste z ní užitečná kunoichi.“
„Měl jsi nám to říct,“ přerušil ho Sasuke. „Měli jsme ji schválit všichni, jako skupina. Je to další hladový krk, který se bude dělit o naše příjmy.“
„Stejně jsme potřebovali náhradu za chudáka Jina,“ odpověděla jí místo Taichiho Mari. Hinata se chtěla zeptat, kdo je Jin a co se s ním stalo. Ale pak si to rozmyslela, protože si vzpomněla, s kým jedná.
„Dám vám své peníze jako zálohu!“ vyjekla znovu Hinata a ukázala všechny peníze, které si před odchodem „vypůjčila“ v domácí kase.
Všichni si je prohlédli a pak promluvil Taichi. „Chápu vaše obavy a přijímám tvou nabídku, Hinato. Je to dost peněz, na minimálně měsíční výcvik. Zůstaneš u nás, pokud se osvědčíš, peníze si necháš a budeš jedna z nás, pokud ne, rozloučíme se. Co ty na to, Sasuke?“
„To je fér.“ Řekl Sasuke a podíval se dívce zpříma do očí. „Až budeme mít chvilku čas, najdu ti nějakou dobrou zbraň. Budeš ji potřebovat.“
„Děkuji.“
„Takže, Hinato, slíbil jsem ti náš příběh a já ti ho dám, ale nebude tak dlouhý a ani tak zajímavý, jako ten tvůj. Asi to ani nebude příběh, ale co už… Směřujeme do sídelního místa klanu Toyotomi.“
Dívka se zamračila, Toyotomi. Takže se vrací zpět.
„Čeká nás tam práce. Praporec je známá skupina a velice žádána, takže to nebude žádný med, ale s tím počítáš, co?“
Dívka kývla, ale pak se podívala kolem sebe a musela se zeptat na jednu klíčovou věc. „Když jste – teda jsme Praporec, proč tu žádný praporec sebou nemáme?“
Teď se naopak zamračil Taichi.
„Kdysi jsme myslím jeden měli… ale kdo to měl pořád tahat.“