Před svítáním

Za zády mu vycházelo slunce. Kráčel vstříc ubývající temnotě. Světlo s oranžovým nádechem před ním vykreslovalo jeho vlastní stín, který se mu v ničem nepodobal. Byl podivně protáhlý a znetvořený, jak se vlnil na kamenech a nerovnostech. Vzduch byl ještě cítit večerní vláhou, chladnou a přinášející útěchu. Šel bez cíle nebo směru. Cítil obrovskou samotu a přesto měl hlavu plnou ostrých a bodavých myšlenek. Každý kdo ho potkal odvracel zrak. Ptal se sám sebe, jestli to ostatní vědí. Poznali vraha, a proto se se zhnusením podívali jinam? Nesl na sobě nějaké znamení? Kdepak, pravdou bylo, že ostatní děsila ona nekonečná, hluboká a temná prázdnota, která se mu zračila v očích. Představovala člověka, který ztratil všechno a lidé, kteří přijdou o všechno jsou schopni čehokoli, lépe se jim vyhnout.

Minul rozcestí, aniž se podíval na ukazatele, stále rovně bez rozmyslu. Slunce viselo přímo nad jeho hlavou a nesnesitelně pálilo do tmavých vlasů. Vzduch se tetelil. A cesta před ním vypadala jako vodní hladina na kterou fouká vítr. Každým krokem rozvířil chomáč prachu, který mu ulpěl na nohavicích. Měl sucho v ústech, cítil únavu, ale nemohl si dovolit odpočívat. Něco mu nedovolovalo zastavit a oddychnout si. Zvláštní neklid, který se mu usadil v žaludku. Udělal ještě několik kroků, otočil se a vrátil na rozcestí. Zvedl hlavu a zamžoural do ostrých slunečních paprsků, pak si zaclonil rukou oči. Přečetl si názvy měst. Na dlouhý okamžik zaváhal. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, než se rozhodl pro jeden směr.

Cesta se utopila v okolní temnotě. Nikoho už nepotkával. Bylo příliš pozdě. Obchodníci a poutníci se uchýlili do měst a hostinců. Postupně se kromě hvězd začal na obzoru rýsovat zářivě mlžný opar. Zvolna se zaostřoval, až vytvořil jasný obrys města. Jedno z větších, které se nacházelo na hlavní obchodní trase. V noci tu bývalo rušno. Hodně cestovatelů tady rádo zapomnělo na svoje rodiny a povinnosti, často i na slušné vychování. Podniky nabízející zábavu různého druhu měly otevřeno celou noc a poskytovaly veškeré požitky, které si mohl unavený pocestný žádat. Obzvlášť, pokud měl v kapse dostatek na útratu. Je libo hazard? Jak račte. Dáme vám potěšení ze hry a do rána z vás stáhneme kalhoty. Chcete si prolévat hrdla nejkvalitnějším alkoholem? Prosím, máme ten nejlepší. A až budete omámení, možná si na vás někdo počíhá v zapadlé uličce. Žádáte si společnost dámy? Jsou tu pro vás ty nejkrásnější. Jistěže nejkrásnější. Všechno nepěkné je skryto před zraky zákazníků.

Sem přišel Itachi. Z temného tichého světa do laciného a zářícího pozlátka. Stále němý procházel hlukem ulic. Vyčítal si svoji bláznivou touhu, přetrhat to ticho uvnitř sebe tímhle bizarním cirkusem. Jenže místo toho, všechno okolo něj jen dráždilo bolest, kterou cítil. Dělalo se mu zle z přetvářky, která byla všude kolem něj. Možná, že on jako člen ANBU nosil masku, ale nebylo to nic, proti tomu, co viděl tady. Minul několik lokálů, ale nevešel dovnitř. Nikdy nepocítil náklonnost k alkoholu a nejinak tomu bylo i v tento moment. Hazardním hrám nerozuměl. Jediné, co mu mohlo poskytnout trochu útěchy, byl pocit, že tu viděl stejně odporná stvoření, jako byl on sám.

Vešel do další ulice. Ocitl se mezi kimony křiklavých barev a rudě nabarvenými rty. Byla tu daleko větší koncentrace prodejných žen. Zaváhal. Vrhaly na něho pohledy. Předváděly svoje přednosti, i když většina z nich měla dny svého mládí dávno za sebou. Některé byly naopak skoro děti Snažil se na ně příliš nezírat. Přitočila se k němu jedna dáma bujných tvarů. Naklonila se příliš blízko a dlaní se opřela o jeho rameno. Věnovala mu úsměv, o kterém si nejspíš myslela, že je svůdný. Itachimu se nelíbil. Prohloubil vrásky kolem úst a očí, ve kterých se jí usadila vrstva líčidla. Šířila kolem sebe těžkou sladkou vůni květinového parfému. Příliš výraznou, jako by jí chtěla zakrýt jiný pach. Zvedl se mu žaludek.
„Jaký krásný chlapeček k nám zabloudil. Taková pěkná tvářička se tu jen tak nevidí,“ upřela na něj pohled mrtvých očí.
„Co takhle si spolu někam vytratit?“
„Ne, nechci.“
„Neměj ze mě strach. Bude ti hezky.“ Přivinula se k ještě blíž, ale Itachi na ni upřel pohled. Na místě strnula. Pozorovala ho s děsem v očích. Ustoupila. Ještě jednou si ho přeměřila, než se otočila k jinému zákazníkovi, ale její úsměv nyní postrádal onu sebejistotu, jakou měl předtím. Jako by se pečlivě vybudovaná maska začala tříštit.
Zkoumal popraskané dláždění ulice. Nechtěl se už na nikoho podívat. Vyhýbal se jim všem. Rychle pryč odsud.
Zbýval jen malý kousek, než se bude moci znovu vytratit a zmizí ve skrytém zákoutí. Jeho smysly ho varovaly. Stihl uhnout stranou dřív, než narazil do postavy před ním. Místo srážky se mu jen o kotníky otřela světle fialová, jemná látka a kolem něj se zvolna ovinula líbezná vůně, která mu připomněla letní jitro.
„Promiňte,“ v uších zazněl hlas, jako přetržená pavučina. Zvedl hlavu a střetl se s jasně zeleným pohledem. Dívka okamžitě sklopila oči a intenzita toho okamžiku pominula. Teď před ním stála smutná a osamělá. Její kimono bylo světlejší než u ostatních, s bílými květy. Světlé vlasy, které ještě nestihly pozbýt lesku, měla vyčesané do drdolu a upevněné sponou s kolibříkem. Stále se na něho nedívala. Nemohl si pomoct, ale nepatřila sem. Byla jako měsíc na noční obloze. Jedinou vadou na kráse byla líčidla, která narušovala nádhernou tvář. Znervózněl, protože stále nic neříkala. A on nevěděl jak začít.
„Chtěl bych s tebou strávit nějaký čas o samotě,“ řekl a byl si jasně vědom toho, jak prázdně ta věta zní. Kolikrát ji už slyšela?
„Jak dlouho?“ zeptala se.
„Celou noc,“ zašeptal nejistě. Napadlo ho, že vlastně ani neví, kolik něco takového stojí a jestli má dost peněz, ale teď na tom nezáleželo.
„Dobře,“ řekla: „můžeme jít do mého pokoje.“ Otočila se a odcházela. Bezmyšlenkovitě ji následoval, jako by ho okouzlila nějakým genjutsu. Patrový dům se spoustou pokojů a hluku, tudy ho vedla, po vrzajících schodech. Otevřela dveře s číslem nechala ho projít. Malá místnost s postelí, nic jiného tu nebylo. Itachi zůstal stát. Dívka si začala rozvazovat kimono.
„Počkej,“ zarazil ji. Znejistěla.
„Prosím, smyj si z obličeje ty barvy,“ věnovala mu další plachý pohled a pak zašla do jiných dveří, než kterými přišli. Když se vrátila, měla mokrý obličej a její rty byly bledé.
„Jak to chceš?“ zeptala se ho, když se k ničemu neměl. Zhrozil se. Věta, kterou řekla mu přišla neuvěřitelně špinavá, ostře kontrastovala s nevinným dojmem, jaký budila.
„Já, jsem jen na chvíli nechtěl být sám.“ Zmátl ji svoji odpovědí.
„Potřeboval jsem přítomnost někoho dalšího, abych se nezbláznil.“
„Nerozumím.“
„Nepotřebuješ rozumět. Jen tady zůstaň se mnou do rána.“ Dělal si z ní snad legraci? Proč by platil za něco takového?
„Lehni si,“ pobídl ji. Oblečená vlezla do postele a nepřestávala ho podezřívavě pozorovat. Itachi ji přikryl a lehl si na druhou polovinu. Zadíval se na strop. Mlčel. Necítil k ní lásku. Nevzbuzovala v něm touhu. Byla spíš něco jako umělecké dílo, které mohl pozorovat a jež mu přinášelo klid a úlevu. Tím více ho zajímalo, jak někdo jako ona může být na tak hrozném místě.
„Proč jsi tady?“ zeptal se. Sebral odvahu a otočil se na bok, aby na ni viděl. Neodolal při tom touze dotknout se jejích vlasů, jen proto aby zjistil jestli jsou skutečně tak hebké, jak vypadají.
„Protože odsud nemůžu odejít. Nepustí mě. Jsem jejich majetek.“ Neucukla před jeho dotekem. Neodvracela se. Bylo to tím, že už poznala horší než je on?
„Co bys dělala, kdybys měla na výběr?“ Dlouho mlčela, myslel si, že usnula.
„Pracovala bych v čajovně.“
„V čajovně?“
„Když jsem byla malá, moji rodiče měli malou čajovnu. Bylo to nádherné a klidné místo. Vonělo, nikdy jsem tu vůni opravdu nevnímala, ale teď, když ji nemám kolem sebe vím, že mi chybí. Chtěla bych se budit před rozedněním. S hrnkem čaje bych se posadila ven a sledovala východ slunce. Pak bych všechno nachystala a čekala až přijdou hosté. Měla bych radost, když by se jim u mě líbilo. A všude bych si pověsila obrázky. Když jsem byla malá, hodně jsem kreslila a moje maminka si všechny moje výtvory věšela na stěny. Byla jsem na to hrdá.“ Mluvila o tom všem a dívala se kamsi do dálky, oči jí při tom jiskřily.
„Jenže potom táta zemřel a naši čajovnu jsme museli prodat. Nic už nebylo jako dřív.“
„Měla bys spát,“ řekl jí.
„Spát?“ divila se.
„Je noc.“
„Hrozně dlouho jsem v noci nespala.“ Za chvíli začala oddechovat. Vypadala klidně a daleko mladší než předtím. Na tváři měla lehký úsměv. Pozoroval ji dokud neusnul. Oba je probudilo až svítání. Dívka se zmateně rozhlédla, zrůžovělá od spánku.
„Už je ráno? Musíš jít,“ pronesla s úzkostí v hlase.
„Ty bys měla jít.“
„Já nemůžu.“
„Jistě že můžeš.“ Upřel na ni svůj rudý pohled. Dívka široce otevřela oči. Omámeně vstala a vyšla z pokoje. Pokračovala dál. Procházela ulicemi města, ven z centra a pak pryč. Itachi šel kousek za ní. Sledoval ji. Nestihla ještě opustit město a cestu ji zastoupili tři muži.
„Kam si myslíš že jdeš?“ ucedil jeden. Neodpověděla. Snad je ani neviděla. Prostě pokračovala dál. Chtěli ji zastavit, ale nedostali k tomu příležitost. Pronásledoval ji celou cestu. Vložil ji do hlavy jasnou představu a ona teď jednala podle ní. Nakonec zastavila před malou čajovnou v lázeňském městečku. Potřásla hlavou a zmateně se rozhlédla. Pak si všimla vývěsního štítu. Zaváhala jen na okamžik a vešla dovnitř. Itachi tam ještě dlouhou dobu čekal, ale vyjít ji už neviděl. Doufal, že alespoň jeden z nich směřuje ke šťastnému konci.