Hanae, kapitola 9.

Hanae seděla a přemýšlela. Bála se o Sasukeho, nevěděla, co její tělo udělá v novu a jen se děsila, co s ní prováděl Itachi, že jí to tak kategoricky odmítl říct. Prý nespala dlouho, snad uběhla jen noc, ale i to stačilo, aby Sasuke... nechtěla na to myslet. Neměla ho do toho vůbec zatahovat. Schovala si hlavu do dlaní, její život přinesl tolik problémů.
„Máš ji použít ještě sedmkrát,“ podával jí mast.
„To si zase nic nebudu pamatovat?“ ptala se.
„Třeba to bude tentokrát rychlejší, když tě to nemusí zároveň uzdravit,“ navrhl optimisticky.
„Kdo ví,“ rezignovaně si to vzala, „ale radši bych, kdybych to nemusela dělat, posledních pár hodin jsem se cítila jako mrtvá.“
„Řeknu ti, znám lepší pocit,“ snažil se jí zvednout náladu.
„Tak do toho,“ chtěla to mít rychle za sebou. Přikývl. Nevěděl, co přinese příští týden, ale lhostejně pokrčil rameny. Nemělo smysl cokoliv podniknout dřív.
„Musíme Sasukeho-“
„Co s ním pořád máš?“ na vteřinku se rozpadla jeho maska.
„Pomáhal mi, nechci, aby se mu kvůli mě něco stalo,“ zatvářila se dotčeně.
„Aha, to je logické,“ stejně ho to netěšilo.
„Nevíš, za jak dlouho to začne účinkovat?“ ukázala na malou krabičku, kterou před chvílí položila vedle sebe. Sluneční paprsky se lámaly na hraně víčka a odrážely se do všech stran.
„Nemám ponětí,“ zavrtěl hlavou, ale nejspíš to nebude příjemné.
„Tak co kdybychom si zkrátili čas tím, že mi povíš-“
„Nemáme žádné jídlo, půjdu ulovit králíka,“ skočil jí rychle do řeči.
„Ale já-“
„Nad čerstvé maso není,“ bleskurychle se vytratil.

Sasuke skákal z větve na větev. Vydal se oklikou ve snaze zmást případné pronásledovatele. Nepodařilo se mu to, byli příliš chytří a příliš dobře placení. Byli tři, jeden uživatel Byakuganu a dva uživatelé vody. Po tom, co zjistil, že má za zády společnost a zrychlil udržovali všichni skoro stejné tempo. Sasuke byl vytrvalý, ale cesta do vesnice trvala několik dní a mnozí ninjové by už dávno leželi v prachu cesty. Přemýšlel, co je lepší, zastavit se a bojovat nebo běžet dál? Rozhodl se pro to první po tom, co uvážil následky, kdyby ho pronásledovali až do vesnice. Všichni byli unavení a tak se zpočátku jen tak oťukávali.
„Katon: Goukaku no jutsu!“
„Suiton: Mizzu rappa!“
„Suiton: Ja no Kuchi,“ ze země vytryskla voda s cílem pohltit Sasukeho. Jeho Sharinganu to ale neuniklo. Odrazil se od stromu a skočil na další strom, maličkaté zaváhání prozradilo, jak je unavený.
„Katon: Housenka no Jutsu.“
„Hakkeshou Kaiten!“
„Hakke Hasangeki.“ Sasuke se tomu jen tak tak vyhnul.
„Suiton: Suiryuudan no jutsu.“ Věděl, že proti tomu musí něco udělat. Začínalo ho to zmáhat.
„Katon: Gouryuuka no jutsu.“ Boj byl veden spíše na dálku a nikdo v něm výrazně nevyhrával ani neprohrával. Avšak velké bitvy rozhodují maličkosti. Jakkoliv byl Sasuke geniální, šlápl špatně na větev a smekl se. Bezvadně se vyhýbal kunaiům a výbušným lístkům, pastím a nástrahám, příležitostně použil taijutsu. Nejlepší plány jsou jednoduché plány, ale i ty mohou selhat. Udeřil hlavou o strom a jakoby to nestačilo, uživatel Byakuganu ho poslal proti jinému stromu. Těsně před tím, než Sasuke ztratil vědomí si pomyslel, že nechce zemřít zrovna takhle, ale chybělo mu odhodlání znovu vstát. Zavřel oči a nechal se vláčet větrem.

Tma. Úzkost. Zmatek. Nejistota. Strach. Z čeho, ze smrti? Pouta pevnější než lana vinou se kolem hrdla z beznaděje, nicotnost a pomíjivost – všudypřítomná pachuť na jazyku, které se nelze zbavit. Čelo se samo rosí potem a kolena měknou, srdce se rozbuší a krev si dá na rozběhání několik koleček. Ale proč to všechno? Není to už zbytečné, po smrti?
Prudce se nadechla a posadila se. Celá se třásla.
„Co je ti?“ zeptal se s přiblížil se k ní.
„Tos´ zažíval tohle?“
„Co?“
„No, tohle,“ popsala mu to.
„Eh, ne.“ Jeho odpověď ji zaskočila, ale pomalu si na ty krátké úsečné věty začaly zvykat. Naklonila hlavu na stranu a sešpulila rty ve smyslu, že čeká ještě něco. Pochopil.
„Ze začátku ano, ale kdyby to takhle bylo pořád, zbláznil bych se. Jde o to, že se s tím musíš vypořádat. Musíš se naučit, jak přežít, zklidnit tep, vytvořit si ve tmě světlo.“
„Jak jsi to...?“ otázka zůstala viset ve vzduchu.
„To, co nechceš slyšet je, že na to neexistuje univerzální návod. Musíš to najít v sobě, ve své duši, ve svém srdci, ve své podstatě bytí.“ Kývala hlavou na znamení, že rozumí.
„Když to nezvládneš, zemřeš.“

„A DOST!“ šlehl vzduchem hlas přesně po tom, co kolem Sasukeho vybuchla mračna prachu, třísek a větývek. Stála před ním postava v bílém, s hnědým pláštěm, hnědými vlasy a očí bez zorniček.
„Hiashi-sama,“ překvapeně zírali všichni kromě Sasukeho, který ležel v bezvědomí.
„Chtěl jsem, aby se o tom nikdo nedozvěděl, nemůžete ho zabít,“ ukázal na postavu na zemi. Jeho hlas byl ostřejší než čepel a tvrdší než diamant.
„Al-l-e on, ... od začátku...“ snažil se mu vysvětlit jeho vlastní člověk.
„Měli jste mi o tom říct,“ v jeho hlase nebyla ani stopa laskavosti, „máte štěstí že mi to nedalo a šel jsem se zpátky podívat. Z tohohle by byl malér.“
„Hai, už se to nestane, Hiashi-sama,“ ochotně říkal to, co chtěl slyšet jeho vůdce. Oba věděli, že upřímnost slov není taková, s jakou byla vyřčena.
„Hyuuga Goro, odnesete Sasukeho do nemocnice. Cestou si vymyslete věrohodný příběh, jak jste ho našel,“ udílel rozkazy.
„A vás dva,“ ukázal na najaté zabijáky, „jsem nucen propustit. Takový skandál si nemohu dovolit.“
„Ale zaplatíte?“
„Jistě,“ podával jim smluvenou částku, „nyní odejděte z této země.“
„Ale, to je další rozkaz,“ řekl jízlivě jeden z nich a ten druhý si promnul palec o ukazováček a prostředníček, všeobecně známý znak peněz.
„Podívejte se,“ vybídl je pohybem ruky, aby rozlepili obálku.
„Tak takhle to je,“ zkřivili oba muži svá ústa ve falešném úsměvu.
„Jak dlouho máme být pryč? Nemůžeme si dovolit odmítat zakázky.“
„Tato země nebude váš primární cíl, nebudete se zde zdržovat trvaleji minimálně půl roku a když potkáte Kohokoliv z Listové vesnice, tak budete dělat, že neexistujete ani vy, ani oni,“ vysvětlil jim a podal jim druhou, menší obálku, „záleží mi na tom.“
„Dobře,“ potvrdili a zmizeli.

„Děsíš mě,“ oči měla strachem rozšířené.
„Já ti jen pomáhám,“ skromně odvětil.
„Ale máš nebo budeš z toho něco mít, ne?“ zeptala se.
„Zůstanu naživu, Edo tensei na mě nebude fungovat, budu normální člověk,“ pohlédl zasněně k nebi.
„Ale, jak se to stane, že zůstaneš naživu?“ nechápala- Itachi složil hlavu do dlaní, přesně na ten čas než se dostal do křížové palby.
„A ještě jsi mi neřekl, jak se ti povedlo zmenšit tu pečeť,“ prosebně se na něj zadívala. Povzdechl si. Asi byl čas říct jí, jak se věci mají.
„Výměnou za to, že ti teď pomáhám, chci tebe. Byla to jedna z podmínek tvé matky, mě nezbylo, než souhlasit.“
„Už zase ona, ta nadělala problémů,“ povzdechla si. Čím více se toho dozvídala, tím víc bylo všechno složitější a začalo se jí to hnusit. Ani Itachi nebyl tak okouzlující, jako když ho viděla poprvé.
„Jde o to, že... jak jen to říct... abych zůstal naživu, což je moje odměna za tenhle cirkus, musíme...“ červenal se a párkrát se zadrhl.
„Musíme?“ tázavě se na něj dívala, „snad už to nebude horší, než teď, ne?“ Ani se neohradila proti tomu, že to nazval cirkusem. Jí samotné to připadalo jako příhodné pojmenování.
„Musíme být prostě spolu,“ řekl to tak potichu, že mu nebylo skoro rozumět.
„Aha,“ tupě zírala před sebe, kdo jí má být manželem.
„Jenomže abych hned zase nešel tam, odkud jsem přišel, tak... Existuje na to rituál.“
„Je to ještě horší,“ otřásla se, „co je to za rituál? A jak často...?“
„To kdybych věděl, ale nejspíš to poznám na svém těle. Myslím, že příštích pár hodin budu ještě v pohodě,“ do hlasu se mu vrátila obvyklá jistota a hovořil o tom, jako by se rozhodoval, jestli si dá k snídani radši mléko s cornflakama nebo míchaná vajíčka.
„A ta pečeť?“ stále nechápala, jak to spolu souvisí.
„Ta mast tě omámila, takže si to nepamatuješ, ale jeden rituál už máme za sebou.“
„Aha,“ otřásla se a přitáhla se kole k hrudníku. Chtěl ji chytit za ruce a říct, že to nebude tak zlé, ale vytrhla se mu a dlaněmi si zakryla obličej. Nevěřila, jak jí to mohla udělat, měla to naplánované do nejmenších podrobností.
„Mami!!!“ zařvala a rozbrečela se. Nevěděl, co dělat a tak jí chvíli nechal. Když v tom po delší době neviděl smysl, sednul si vedle ní.
„Je mi to líto,“ prohlásil bez špetky lítosti, ale ocenila, že se alespoň snaží. Teď už jí zbyla jsem lítost a odevzdanost.
„Je mi to líto,“ řekl a pokračoval, „ale s tímhle nic nenaděláme. Pomůžu ti s tréninkem, můžeš pak urovnat svoje vztahy s otcem. Další věc je, že nevíme, jestli se ta pečeť nezačne zase zvětšovat. Pokud se za několik měsíců bude zdát, že je vše na dobré cestě, nechám tě jít, kam budeš chtít.“
„Ale,“ naklonil se k ní a vzal její hlavu do svých dlaní, „byl bych rád, kdybys mě měla ráda. Bylo by nám spolu líp.“
„Baže, vždyť za chvíli budu jako ty,“ odpověděla prázdným tónem.
„Tohle už nikdy neříkej!“ nekřičel, ale neměl k tomu daleko.
„Omlouvám se,“ mávla rukou, čímž znegovala svá slova. Jak by ho mohla mít ráda? Všechno se tak rychle měnilo. Musela si to rozmyslet.
„Večer si přijdu pro odpověď,“ opět se ovládl a mluvil klidně a věcně. Vycítil, že chce být chvíli sama.
„Ber nebo nech,“ otočil se a odešel.

Večer se přiblížil překvapivě rychle.
„Takže?“ zeptal se.

Poznámky: 

Délka

Opět kratší díl (2,5 strany ve wordu). Samozřejmě, že chci napsat i něco delšího, ale jednak není čas a jednak myslím, že je tu docela dobré místo na přerušení. A kromě toho, kdo by odolal napínat čtenáře, jakou zvolí Hanae odpověď?
Jen tak mimochodem, máte radši pravidelněji kratší úryvky nebo jednou za delší dobu delší úryvek? Ne, že by mě to výrazně ovlivnilo, ale zajímá mě to.