Tenten - dívka bez přítele? (5)

Sice měla jeden den, ale i tak to bylo málo. Jakmile přišla, ujal se jí jeden ze členů Rady a odvedl jí do lázní, aby se trochu osvěžila a dala po cestě dohromady. Následovala prohlídka vesnice a oběd, kde poznala zbylé dva členy Rady. Po obědě se ubytovala v hotelu a po krátkém odpočinku ji čekalo několik soubojů, kde měla Radě předvést své dovednosti. Byly to boje různých druhů, v různém prostředí, s různými protivníky a s různým množstvím protivníků. Tenten si pomyslela, že se alespoň procvičí a získá nové zkušenosti. Ani to nebylo k zahození. Jen ji rozptylovalo vědomí, že se na ni dívají a hodnotí ji. Cílem nebylo zabít ji, ale přesto ji nikdo nešetřil a po čtyřech hodinách už toho měla dost. Těsně před tím, než si mohla stěžovat vyhlásili konec a přesunuli se do místnosti, kde testovali její vyjednávací schopnosti, inteligenci, paměť, základní znalosti a podobné další dovednosti. Připadalo jí, že ji hodnotí jako kus masa v obchodě a vůbec se jí to nelíbilo. Vždyť spolu ani nechodí. Večer rychle proběhla koupelnou a vyčerpaná padla do postele. Řekli jí, že se pro ni další den někdo staví. Představila si dalších minimálně deset vyčerpávajících hodin. Má tohle vůbec zapotřebí?

Bylo to hodně podezřelé. Jediné, co se od Kakashiho dozvěděl bylo, že je na misi. Poděkoval, rozběhl se za Gaarou a žádal, aby mohl vyrazit do své vesnice. Kazekage mu to zakázal, dobře věděl proč. Celý den o tom Kankuro přemýšlel, byla to až příliš nápadná shoda náhod a přece to na něj fungovalo. Přiznal si, že ji má rád. Vzpomněl si na to, jak ji při příchodu do vesnice potkal. S rozpuštěnými vlasy vlajícími ve větru, které hned spadly, jakmile zastavila. Sem tam se leskla kapka vody, nejspíš si je prohrábla mokrou rukou.
„K čertu s tím vším,“ ulevil si. Už ho nebavilo přemýšlet o celé té situaci, jestli ho má také ráda a koho mu Rada vybrala.
„Copak?“ Temari se za ním šklebila.
„Ještě ty s tím pokračuj, beztak je to celé kvůli tobě,“ nenadával jí, ale pochvala to zrovna také nebyla.
„Ty toho naděláš,“ opáčila. „Hele, je mi to líto, netušila jsem, že to takhle dopadne,“ přistoupila k němu a pokusila se ho obejmout.
„Všechno jste zpackali,“ vytknul jí dotčeně.
„Doufala jsem, že se zamiluješ dřív, než Rada něco podnikne, ale zdá se, že i Hokage byl tentokrát mimořádně rychlý,“ netušila, že dovede být tak milá.
„Já se zamiloval,“ netušil, že to dokáže říct zrovna jí, „než se do toho zamotala Rada, jakkoliv to bylo trapné, vyšlo vám to.“
„Nejlepší teď bude jít do vesnice a promluvit si s Radou,“ řekla smířlivě.
„To jsem taky chtěl, ale Gaara trval, že je neslušné odcházet dřív bez důvodu,“ vysvětlil.
„Určitě k tomu má důvod,“ podpořila ho, „vážně je mi to líto, netušila jsem, že se Shikamarem způsobíme tolik problémů.“
„To je v pohodě,“ přijal její omluvu, „a ne že nám tady uděláš ostudu a budeš terorizovat zdejší obyvatele.“
Tázavě se na něj podívala.
„Až se sem vdáš,“ upřesnil.
„Jsem jaká jsem,“ zatvářila se nadmíru nevinně, až z toho oba vyprskli smíchy.

Jakmile se Kankuro dostal do vesnice, ihned se dožadoval svolání Rady. Gaara mu vyhověl a tak se ještě ten večer sešli.
„Jak si to jako představujete?“ nebral si servítky. Temari s Gaarou se ho pokoušeli, více či méně úspěšně, krotit.
„Jak jistě víte, vy tři jste ve vedení vesnice, pro mnohé vesničany, zvláště pro ty mladé, představujete symbol jistoty a bezpečí. Jste silní a schopní. Odstěhování slečny Temari může mít na vesnici špatný vliv. Proto je naše jednání opodstatněné. Bude to bráno jako upevnění spojenectví s Listovou,“ odpověděl jeden z Rady.
„Máte snad jiný návrh, jak to vyřešit?“ zeptal se jeden z členů Rady.
„Co třeba to alespoň konzultovat se mnou?“ napůl zoufale a napůl rozzlobeně odtušil Kankuro.
„To už je teď každopádně jedno, vaše nevěsta tu na vás čeká.“
„Co?“ vyhrkl Kankuro.
„Zítra se seznámíte, po obědě,“ postavili ho před hotovou věc. Nic na to neřekl, jen se otočil a práskl dveřmi.
„Tak nevychovaného jsme ho nečekali,“ sdělili Gaarovi.
„Omlouvám se za něj,“ myslel to upřímně, „myslím, že je zamilovaný.“
„Tak proč nic neřekl?“ podivili se.
„Vlastně, ta dívka kterou sem Hokage poslal, myslím, že se sblížili, ale ani jeden zřejmě neví, jestli to spolu chtějí zkusit,“ pokusil se o vysvětlení Kazekage, „kvůli vám jsme na něj vyvinuli tlak, aby si to ujasnil. Ani mi nedošlo, že to mohlo dopadnout hůř.“
„Nedělá to kvůli nám, ale kvůli vesnici,“ odpověděli.
„Dokud neoznámíme úmysl se vzít, má čas, nebo ne?“ ozvala se Temari.
„Ano, ale měl by na to být připraven,“ trvala Rada na svém.
„To je tak otravné,“ použila větu svého přítele. Gaara se zasmál a Temari po něm vrhla nevraživý pohled.

Ráno se Tenten probudila, opět ji odvedli do lázní. Tentokrát proto, aby se líbila budoucímu muži. zůstala tam celé dopoledne, oběd opět strávila s Radou. Předali jí společenské kimono, jednoduché oranžové barvy s drobnými květy. Nechali jí hodinu na oblékání, potom ji doprovodili do domu, kde se měla setkat s Kankurem. Těsně před tím, než vstoupila do místnosti, si mokrou rukou upravila rozpuštěné vlasy, přes které jí přehodili závoj. Dívce tak poskytoval výhodu, ona si mohla nápadníka prohlédnout a přitom se nemusela červenat rozpaky z toho, že se na něj dívá. Byla to stará tradice používaná pouze ve velmi bohatých klanech a u vznešených lidí. Rada ale usoudila, že vzhledem k okolnostem bude pro dívku lepší tuto tradici použít a při prvním oficiálním setkání se „skrýt“. Nechala si rozpuštěné vlasy, nevěděla proč. Vstoupila do místnosti, uprostřed byl pouze stolek, jinak nic. Uviděla ho, stál tam zamračený, v černém společenském kimonu, vlasy maličko rozcuchané, obličej mu zdobila obvyklá fialová, ale i ona byla svým způsobem nedbale nanesená. Uviděl ji, stála tam poslušně, neviděl jí do tváře, ale přesto jakoby ji odněkud znal. Pak si vzpomněl na všechny ty náhody. Co kdyby to byla Tenten? Porovnal postavu před sebou s tím, jak si ji pamatoval. Připadalo mu, jako by stála před ním.
„Smím s ní mluvit?“ zeptal se dřív, než stihl někdo něco říct.
„Dnes ne, snad příště, bude-li souhlasit,“ odpověděl mu jeden z radních.
Všiml si vlasů, které byly delší než závoj.
„Smím mít jednu prosbu? Pakliže nebude mluvit, ať kývne,“ napadlo ho něco. Její vlasy by poznal snad kdekoliv. Kývla.
„Smím se podívat na tvé vlasy?“
Překvapilo jí to, ale najednou věděla, proč si je rozpustila, proč do nich vnesla pár kapek vody. Opět kývla a natočila se k němu bokem. Přišel k ní a nadzvedl jí závoj. Jeden čen rady ho sice přidržoval, ale on neměl v úmyslu ho „omylem“ strhnout. Stačilo mu to, co viděl, aby poznal, jak se věci mají. Poděkoval a poté opět ustoupil do patřičné vzdálenosti.
„Je to ona, teď ji jen najít a vše jí vysvětlit,“ zamumlal si pro sebe tak, aby to nikdo neslyšel. Pohyb rtů ovšem skrýt nedokázal.
„Říkal jste něco?“
„Že ji rád opět uvidím,“ řekl, ale přemýšlel nad tím, kde nejspíš bude.
„Dobře, dáme vám vědět,“ rada udržovala formální tón a ukončila rozhovor.

Tenten se vyčerpaně svalila do postele. Stokrát radši by bojovala, než hrála takovou šaškárnu. Přála si, aby jeho slova o tom, že jí rád uvidí, patřili jí. Ale byla tu i možnost, že ji přece jen nepoznal. Zavřela oči a jen tak poslouchala ruch vesnice a snažila se alespoň na chvíli nemyslet. Kankuro mezitím běhal po vesnici a nahlížel do všech oken. Připadal si u toho trapně, ale hodil to za hlavu, protože tak si v poslední době připadal pořád. Konečně našel to pravé okno.
„Tak jsem tě našel, můžu dál?“ zeptal se a zůstal stát tam, kam dopadl při seskoku z okna.
„Tys´ mě hledal?“ podivila se, „jistě, pojď dál.“
„Ano, vlastně už od chvíle, cos odešla,“ přiznal. Ani jeden nevěděli, co říct.
„Za tohle celé se moc omlouvám,“ doufal, že alespoň na chvíli přeruší ticho.
„Jo, v pohodě,“ řeka, i když před chvílí to v pohodě ještě nebylo.
„Tys´ mě tam poznal?“ pokusila se o to samé.
„Jo, tvé vlasy, tebe bych poznal kdekoliv.“
Usmála se a prohrábla si je. To se skoro rovnalo vyznání lásky. Kankuro, posilněn jejím úsměvem si dodal odvahy a sedl si k ní na postel.
„Mám tě rád,“ vypadlo z něj najednou. Ticho se prodlužovalo a on se začal bát, že si to celé vyložil špatně.
„Taky tě mám ráda,“ uslyšel odpověď, kterou si tolik přál slyšet. Nevěděl, jestli ji může políbit. Naklonil se k ní, ale pak si uvědomil, že má fialové rty a zastavil se.
„Promiň, byla bys špinavá,“ vysvětlil důvod svého váhání. Chytla ho za ruku a on konečně přestal řešit podobné nedůležitosti, jako jeho fialový make-up.

Poznámky: 

Tak na závěr něco kratšího. Začínalo to být moc dlouhé a já teď vážně nemám čas, ale zase jsem to nechtěla nechat neukončené. Nu, dílky k tomu kdyžtak dopsat půjdou, když budu mít chuť. Jinak tenhle díl už jsem měla napsaný dýl.

Skrytý obsah

Všechno, co tam je, jsem si vymyslela. Nehledala jsem nikde žádné tradice či starobylá pravidla. (I když je to asi škoda...)