Poslední z klanu Akame XXII. - Kniha

Po návratu byla Touazuki trochu mimo. Tentokrát byl Kakashi ten, který se staral o hovor. Koupil večeři. Původně chtěl uspořádat oslavu, ale Tou vypadala opravdu unaveně a rozhodl, že bude lepší počkat. Dlouhou dobu seděla u stolu a na něm měla položenou vítěznou trofej se svým jménem. Nakonec ji šla schovat do skříně. Když začala klimbat u jídla, poslal ji spát. Usnula hned, jak položila hlavu na polštář, aby taky ne. Za posledních několik dní si toho užila dost. Ráno se probudil, jako první. Šel se na ni podívat. Ležela na posteli zamotaná do peřiny, nevěděla o světě. Rozhodl se nechat ji spát. Stejně s ním chtěla mluvit Tsunade. Vlekl se do její kanceláře, dokonce ani nevytáhl svoje oblíbení čtivo. Byl zabraný do svých myšlenek. Touazuki ho překvapila a určitě nejen jeho. Hokage s ní měla nějaké plány a jeho opravdu zajímalo jaké.
„Kakashi, konečně jsi tady. Čekala jsem na tebe,“ seděla za stolem a podbírala si bradu. Kolem ní ležela halda papírů, ale nevypadalo to, že se jim hodlá věnovat.
„Co tam stojíš, pojď sem.“ Kakashi došel až k ní. Podávala mu nějaká lejstra.
„Přečti si to,“ pobídla ho. Posadil se do křesla a začal je zkoumat. Určitě to bylo písmo Touazuki, ale popravdě o ničem z toho neměl ani tušení.
„Překvapený?“ zeptala se ho.
„Nechápu, co je to?“
„Tohle vypracovala Touazuki. Posílala to do kanceláře Hokageho. Na její věk opravdu pokrokové myšlenky, velké znalosti a vhled do problematiky. Dokázala nalézt jednoduchá řešení problémů ve vesnici. Hodlám některé její návrhy realizovat. Například tady, zabezpečení pitných zdrojů v případě napadení. Návrhy na vybavení lékárniček shinobi. Nejvíc mě ale překvapilo tohle,“ podávala mu další list. On jen nevěřícně zíral.
„Má nádhernou ideu, avšak v současnosti neuskutečnitelnou. Chce vytvořit dohodu mezi pěti národy o zákazu používání nebezpečných látek. Sestavit speciální tým složený z členů každé vesnice, který by na dodržování dohlížel. Vytvoření sítě zdravotních zařízení bez ohledu na národ, kde by se každý raněný mohl rychle dostat k pomoci. A hlavně rozšířit mezi obyvatele léky. Má v úmyslu vytvořit lektvary, které by po proškolení mohli používat i lidé neschopni využívat chakru. Do určité míry by to mohlo zachraňovat lidské životy, první pomoc než se dostanou k medikům. Jenže pět národů spolu nespolupracuje, nemůžeme to uskutečnit. Ale Třetímu navrhla udělat první krok. Sepsala dopis. Dá k volnému použití jeden ze svých nejúčinnějších protijedů, podle ní nejlepší, co má. S detailním postupem výroby s účinky a dalšími nezbytnými informacemi. Za to vyzývá Kage, aby svým shinobi zakázali používat při bojích smrtelné jedy a spokojili se pouze s látkami neohrožující lidský život. Nedělám si iluze, že to některý z nich přijme, ale přesto jsem se rozhodla dopis odeslat. Spolu s příslibem, že já jako Hokage svým podřízeným zamítnu použití smrtelných jedů. Lidský život je cenný, bez ohledu na to z jaké země kdo pochází. Pokud se Touazuki rozhodla dát všem svůj protijed, nemůžu než souhlasit.“ Kakashi jen nevěřícně zíral. Byl zvyklý, že dělala věci, aniž mu o tom řekla, ale většinou v tom byl nějaký průšvih.
„A budeme pokračovat dál. Ta holka mi dala zabrat. Nastudovala jsem všechno, co jsem na ni našla. Pozorovala jsem ji. Přemýšlela jsem, co s ní. Je zvláštní. Všiml sis toho?“
„Nejde si toho nevšimnout, když ji vychovávám. Občas je trochu mimo, ale není hloupá.“
„Přesně a víš proč to tak je?“
„Prostě je taková. Občas mluví z cesty je nesoustředěná, zapomíná.“
„Právě, nikdo si to předtím neuvědomil, ale já jsem důkladně prošla všechno a mám závěry. Prvním faktem je její vnímání. Mluví o barvách. Víš proč?“ Kakashi jen zakroutil hlavou.
„Má pozoruhodnou vlastnost. Vnímá určité vlnění, jako barvy. Při pohybu a skládání pečetí, pravděpodobně. Nejsem si jistá rozsahem. Jenže ona si myslí, že tak vidí všichni, nikdo to zatím neodhalil, takže nebyl schopen í vysvětlit, že je to její zvláštní schopnost. Proto mluví nesouvisle o barvách.“ Neměl tušení, že je něco takového možné.
„Další, nevím do jaké míry to souvisí s tím prvním, je její celkové vnímání světa kolem ní. Běžný mozek tvůj nebo můj dokáže odfiltrovat nedůležité vjemy. Propustí ti do tvého vnímání určitá pro tebe podstatná fakta. Jenže u Touazuki je to omezené. Vnímá příliš věcí najednou. Přijde do místnosti a najednou na ni zaútočí všechno najednou. Hluk, vůně, smítka na koberci praskliny na stěně, co já vím prostě hodně věcí. V ten moment nedokáže rozlišit, co je pro ni podstatné a co ne. Zaměří se na hejno ptáků a přehlédne, že jde směrem k útesu. To jsem trochu přehnala, ale je to tak. Do určité míry se jí povedlo to usměrnit, ale pořád ji to omezuje. Stojí ji to daleko víc úsilí, soustředit se. Což je také důvod jejího kolapsu v archivu. Tím že vytvořila klony, vnímal každý z nich přespříliš informací a mozek to přestával zvládat a dal si pauzu.“
„Neměl jsem o tom tušení,“ utrousil sklesle.
„Já vím, že neměl. Dostáváme se k poslední fázi. Její pochybné a nebezpečné experimenty. Ty musím utnout.“
„Hokage-sama, to jí nemůžete udělat.“
„Ne, úplně. Dostane lekce v laboratoři a všechno bude dělat pod dohledem a na pokusných subjektech. Ne na sobě nebo jejích společnících! To je nepřijatelné! Celkově jsem měla problém vybrat jí učitele a dospěla jsem k názoru, že to nejde. Je příliš velké individuum. Takže já ji budu trénovat v lékařských technikách. Ne, že by měla šanci stát se lékařským shinobi, ale ty techniky jí pomůžou zdokonalit soustředění a ovládnout chakru. Stejně tak jí můžu pomoct v teorii. Ne v taijutsu, má zcela jiný styl boje, ale o to se postaráš ty o ninjutsu rovněž. Průprava v archivu nebyla špatná a ona dokáže ze všech informací těžit, takže jsem pro to, aby tam občas zašla. A chci, aby se něco přiučila od Shikaka.“
„Proč od něho?“
„Kvůli tomu tady. Možná, že ona sama vidí svoji budoucnost, jako pokračovatelka Akame v jedech a jiných lektvarech a určitě v tom bude dobrá, to nepopírám, ale já bych ji raději směřovala cestou diplomata a poradce.“
„Cože?Touazuki a diplomat. Děláte si ze mě legraci?“
„Ne, myslím to naprosto vážně. Dokáže pracovat s informacemi a dokáže odhalovat i skrytá fakta. Pohotově řeší nečekané situace. A hlavně má to, co chybí většině lidí, co znám. Dokáže dělat rozhodnutí bez ohledu na sebe, je schopna kompromisu a dzvládne dostat lidi na svou stranu. Někoho podobného Konoha potřebuje. Navíc musím uznat, že má o vesnici daleko větší přehled než kdokoli koho znám. Její návrhy mě o tom přesvědčily. Já sama si ji kdykoli vyslechnu. Hodlám z ní udělat samostatnou jednotku. Potřebuji ji naučit ubránit se. I diplomatické mise jsou někdy drsná záležitost. Takže to je asi všechno.“ Kakashi se chystal odejít a při tom zpracovával všechno, co se právě dozvěděl.
„Ještě počkej! Přišel dopis z Mlžné. Někdo jim podal informace o Touazuki. Máme štěstí. Jejich nová Kage razí umírněnější politiku. Nabídla, že Touazuki je u nich vítaná. Nechce ji dostat za každou cenu.“
„Řeknete jí o tom?“ zeptal se Kakashi. Měl trochu obavy.
„Nemůžu to před ní tajit. Kdyby se to někdy dozvěděla, mohla by udělat nějakou hloupost. Kakashi, hodlám ji zařazovat do misí. Pokud bude ve vesnici mám pro ni připravený plán výcviku. Musíš dohlédnout na to, aby nic nepřeháněla, spala a jedla. Když se do věcí zabere, může zapomenout na vlastní potřeby.“

Šel domů a měl hlavu jako pátrací balón. Všechny myšlenky se mu honily v hlavě. Touazuki už byla vzhůru a právě snídala. Posadil se k ní a pozoroval ji.
„Co je? Jsem někde pokydaná?“ Znervózněla z toho, jak se na ni díval.
„Ne, jen jsem se zamyslel. Vystavíme si někde tvoji trofej. Tam na tu polici by se hodila.“ Oba se dlouze zadívali na prázdnou poličku na stěně a oba je napadla stejná myšlenka. Proč tam sakra je, když jsme ji nikdy nepoužili?
„Není moje, měl si ji vyhrát ty.“
„Je to jedno ne? Zůstává to v rodině. A jestli jsem ji měl vyhrát já, tak to znamená, že si je vlastně moje a můžu si ji vystavit.“
„Dobře, ale když je tvoje, tak prach z ní utíráš ty.“
„Touazuki, mám tě rád.“
„Já tě mám taky ráda, Kakashi.“
„Chtěl jsem ti jen říct, že jsem pyšný na to, co jsi dokázala a ještě hodně toho dokážeš.“ Zůstala na něho překvapeně koukat.

Čekala na to tak dlouho a konečně ten okamžik nadešel. Každou chvíli bude mít zpět otcovi věci. Nervózně třepotala prsty, když vcházela do kanceláře.
„Vezmu si tu knihu, balit mi ji nemusíte,“ vychrlila ze sebe dřív, než stihla Tsunade cokoli říct.
„Pěkně pomalu,“ utnula ji hned.
„Doteď jsi se až moc flákala, teď se můžeš těšit na tvrdý režim.“
„Já jsem se neflákala. Jaký tvrdý režim?“ divila se. Tsunade jí podala sesponkované papíry.
„Tady jsem ti připravila tvůj rozvrh výcviku. K tomu je přiložený provozní řád laboratoří a seznam literatury, kterou od tebe požaduji, začínáme od zítra.“ Touazuki od ní převzala papíry, oči navrch hlavy. Někdo se s ní zabýval. Hokage jí opravdu chtěla dát šanci.
„Přestaň na to zírat a pohni si. Jdeme pro ostatní věci.“
Tsunade ji vedla chodbami hlavní budovy. Mířily k dešifrovacímu oddělení. Prošly kolem stolů, kde seděli pracovníci s nosy zabořenými do lejster. Všichni Hokage náležitě zdravili. Rázovala kolem nich, že Tou měla co dělat, aby jí stačila. Prošli přes několik zamčených dveří, až se konečně dostaly do poměrně malé a temné místnosti. V policích tu ležely papírové krabice popsané čísly. Tsunade zcela automaticky došla k jedné z nich a vyndala ji. Položila ji na stůl. Odklopila víko a vyndala kovovou krabici se zámkem. Zadala kód a trezor s cvaknutím odhalil obsah. Než jí dovolila nahlédnout dovnitř ještě ji na okamžik zarazila.
„Touazuki, slíbila jsem ti, že ta kniha je tvoje a můžeš si ji vzít. Jenže je to cenný předmět a já nechci, aby se dostal do špatných rukou. Ty určitě taky ne. Dohodneme se, že tady zůstane a ty k ní budeš mít kdykoli přístup.“

Dlouho nad tím přemýšlela a nakonec musela usoudit, že je to nejlepší řešení. Sama neměla dost sil ji uchránit a nemohla si dovolit o ni přijít.
„Dobře,“ souhlasila. Pak ji Tsunade ustoupila z cesty. Konečně ji má na dosah, knihu svého otce. Ještě než ji vytáhla z krabičky, vychutnala si ten okamžik. Uběhlo tolik let, co ji naposledy držela v ruce. Kniha byla překvapivě malá, ale tlustá. Desky byly omšelé, odrbané a několika místech odhalovaly dřevěnou desku. Nenesla žádný název ani jinou ozdobu. Jen hnědá kůže. Zvedla ji. Hrubý povrch jí zašustil pod rukama. Opatrně ji položila na stůl. Naposledy se nadechla, než ji otevřela. Na tuhém zažloutlém a skvrnitém papíře byly tisíce drobných různobarevných znaků. Přejela po nich prsty. Tohle je Akame. Celoživotní práce mnoha generací. Listovala na poslední stránky. Otcovo písmo. Poznala ho. Dlouho se na něj dívala a vybavovala si ty okamžiky, kdy shrbeně seděl a zapisoval si svoje poznatky. Znovu ucítila vůni inkoustu. Téměř slyšela ten škrábavý zvuk. Tehdy jí lezl na nervy. Její otec si zvykl psát dlouho do noci a ji to rušilo. Vždycky si zakrývala hlavu polštářem. Tehdy vždy přišla její máma, odkryla jí hlavu a začala zpívat ukolébavku. Dala by cokoli, aby ještě jednou mohla usínat za zvuků toho jemného hlasu, podbarveného škrábáním pera, nos plný vůně inkoustu a někde daleko v pozadí se schovával trpký pach bylin, všechno ozářeno rozechvělým světlem plamene.
„Tak co? Přečteš mi něco?“ Tsunade ji netrpělivě sledovala. Byla na knihu zvědavá.
„Je to zašifrované, neumím to přečíst,“ suše jí oznámila Touazuki.
„Cože?“
„Kniha má dvojité šifrování. Momentálně nemám ani jeden klíč k tomu, abych ji rozluštila.“
„Jaké klíče?“
„Nejdřív bych potřebovala moje brýle. Mají speciálně upravená sklíčka, když se s nimi podívám na text v knize zvýrazní se některé znaky. Na ty potom použiji druhou šifru. Je to nějaké heslo. Otec mi vždycky říkal, že ho znám, ale teď si tím nejsem jistá. Určitě vím, že to souvisí s čísly dole na stránce,“ ukázala na ně. Rozhodně neodpovídali číslování stránek. Vypadala zcela náhodně.
„Kde jsou tvoje brýle? Měla jsi je na sobě ještě včera.“
„To byla jen kopie. O originál jsem před nějakým časem přišla.“
„Jak jsi o něj mohla přijít?“
„Byl mi odebrán velice krutým a nevybíravým způsobem.“
„Touazuki, kdo má ty brýle?“
„Itachi Uchiha.“
„Itachi? Chceš mi říct, že jeden z klíčů k rozluštění knihy obsahující nejnebezpečnější jedy má v rukou nukenin?!“
„Vystihla jste to skvěle.“
„Víš jaké organizace je členem? Tahle informace se k tobě musela v archivu dostat.“
„Mám o tom docela dobrou představu. Ale on má ty brýle. My máme knihu. A poslední část hesla momentálně nemá nikdo.“
„Proč jsi tu knihu chtěla, když ji nemůžeš přečíst?“
„Protože je moje. A když už jsme u toho. Chtěla jsem ještě něco.“ Tsunade si ji chvíli měřila přísným pohledem, než vyndala z kapsy dřevěnou krabičku. Tou ji převzala.
„Našla jsem to v důkazních materiálech. Leželo to tam jen tak.“
„Jaká troufalost.“
„Souhlasím.“

Uvnitř byl opravdu otcův mistrovský náhrdelník. Známé červeno-černé korálky, ale byl poškozený.
„Nebudeš ho nosit. Zůstane doma v téhle krabičce,“ pohrozila.
„Ne, tenhle náhrdelník se může nosit až po mistrovské zkoušce. Tu já nikdy nesložím.“
„Proč? Myslím, že jednou získáš patřičné znalosti aby si byla považována za mistra.“
„Znalosti nejsou hlavní. Finální zkouškou je smrt. Někdo musí být vědomě usmrcen jedem a travič se na to dívá až do konce. Něco takového bych nedokázala. I kdyby to měl být zločinec, jako u mého otce.“