Tenten - dívka bez přítele? (3)

Nocí se nesl tichý šum vody, zpěv větru broukal svou píseň v pozadí podle notového zápisu hvězd. Temari seděla u vody a dívala se na noční oblohu, byla úplně jiná než u nich. Sakura s Ino seděly poblíž a pozorovaly Temari. Podaří se to? ptaly se v duchu. Před ostatními měly malý náskok a tak si mohly odpočinout a probrat další plán.
„Takže, co teď?“ poslala Sakura do větru otázku.
„Vážně jsem to udělala?“ ptala se Temari.
„Eh, ano, udělala, hrály jsme opilost, možná jsi to trošku-“
„Ani náhodou!“ nechtěla si připustit tu ostudu, „možná trochu,“ přiznala.
„Část první, hoď to někam,“ sundala si řetízek z krku.
„Vážně,“ nejistě se zeptala Sakura.
„Prostě to budou muset najít,“ odpověděla prostě. Bylo jí to proti srsti, ale neměla nic jiného, na čem by jí tolik záleželo a mohla trvat na okamžitém nalezení. Sakura se otočila a žbluňk.
„Tam né,“ Temari si představovala, že to skončí v trávě nebo ve křoví.
„Pozdě,“ Sakura i Ino braly Temari naprosto rovnocenně, což se projevovalo ve způsobu mluvy i v chování.
„A část druhá?“ chtěla vědět Ino. Temrai beze slova vytáhla lahvičku a důrazně ji postavila na břeh. A vedle ní další dvě.
„Co?“ oběma dívkám mohly vypadnout oči z důlků.
„Postaráme se o to, abychom si zbytek nepamatovaly. Kdoví, kdo nás na večírku slyšel a já bych ráda zítra tvrdila, že nic nevím,“ vysvětlila Temari zbytek plánu. „Mimoto, Shikamaru mě možná bude hledat, mohl by mě bez tohohle rychle prokouknout,“ ukázala na obsah lahviček.
„Shikamaru?“ nestačily zírat. Chtěly se vyptávat dál, ale v dálce uslyšely podivné zvuky.
„Už jdou, není času nazbyt,“ vzala si Temari a příkladně to obrátila do sebe.
„Pro Tenten všechno,“ povzdechla si Ino a následovala ji.
„A pro Kankura,“ doplnila Sakura a připojila se k nim.

Průvod z vesnice se tiše vytratil. Hlavní brána byla otevřená, kdyby se chtěl někdo projít, ale jediný význam byl ten, že na hlídce střídavě pospávali Kotetsu a Izumo. Letmo zahlédli, jak se kolem nich mihlo několik lidí, vyděsili se a začali hlídat pořádně. Hlídku brali obvykle svědomitě, ale někdy to bylo tak těžké. Doufali, že se mládežníci vrátí před ránem, aby nemuseli Hokagemu nic říkat. Tenten přemýšlela o Kankurovi a tajně ho pozorovala. Když se setkali očima, hned uhnula a dělala, že jenom kontroluje, aby do něj zase nevrazila.
„Klidně do mě vraž, jsem ti k dispozici,“ tiše ji škádlil.
„Pěkně děkuju, i kámen je měkčí než ty,“ usadila ho.
„Budu na tom pracovat,“ musel mít poslední slovo. Tenten protočila panenky a ušklíbla se.
„Počkej, kam se poděla tvoje zdvořilost? Kdes ji ztratila? Nemám ji hledat?“
„Asi se zapomněla s tvou poslední hláškou,“ sice změnila výrazně styl mluvy, dávala si však dobrý pozor na to, aby tón naznačoval, že to myslela dobře. Ujistila se pohledem a malinko se usmívala déle než obvykle, aby si byla jistá, že o něm ví.
„Tsss,“ nenapadlo ho nic moudřejšího a Tenten usoudila, že tentokrát bude lepší nic neodpovídat. Dorazili na místo, byli kousek před ostatními a tak doufala že jejich rozhovor neslyšeli. Všechno marno, když je dohonili, stejně si z nich utahovali. Jako na povel uslyšeli hihňání a cákání vody.
„Támhle jsou,“ všichni se rozeběhli tím směrem a pak se stejně rychle zastavili. To co uviděli je doslova přikovalo k zemi tak, že mohli pouze stát a zírat. Tři dívčí těla ve spodním prádle se leskla vodou v měsíční záři. Shikamaru by tu situaci nazval docela romantickou, pokud by si ovšem alespoň dokázal odmyslet ostatní přítomné.
„Shikamaru,“ vztáhla k němu ruce Temari a svůdně naklonila hlavu, „pojď mě zachránit. Tenten, pojď do vody, je skvělá.“ Odporovala si.
„To je otrava, proč zrovna já,“ naoko si postěžoval.
„Ut-t-opím se t-ti,“ dostal laškovnou odpověď. Zděšeně na ni koukal, ostatní zděšeně koukali na něj. Nějak dokázal rozpohybovat nohy a vydal se k ní, ovšem nijak s tím nespěchal. Věděl, že díky ní si z něj teď budou utahovat.
„Alespoň v tom nebudu sám,“ poplácal ho po rameni přátelsky Sai a přidal se k němu, kráčel však pro Ino. Ta kupodivu mlčela, o to svůdnější však měla pózy.
„Půjdu pro Sakuru,“ rozhodla Tenten, když se k tomu neměl nikdo jiný. Gaara se zdál být duchem mimo a Kankura právě volala Temari. Hana prostě nevěděla co má dělat a tak zůstala stát. Když se Tenten dostala skoro až k Sakuře, všude se prohnal Gaarův písek. Vzduch prořízl příchod postavy v černém plášti, která se písku bravurně vyhnula a přistála uprostřed řeky. Tedy přistál.
„Tos´ vypila celý?“ zděsil se nově příchozí. „To budeš teda pěkně zlitá.“ Chytil Sakuru do náručí, Tenten zůstala zírat s pusou do kořán.
„Chtěl jsme přijít na večírek, ale koukám, že jsem přišel pozdě,“ konstatoval Sasuke, posbíral Sakuřino oblečení po tom, co se ho dopátral a sedl si s ní chvíli na břeh. Byla klidná, jako by to jenom hrála. Oproti zbylým dvěma vypadala trochu podezřele, ale nikdo to neřešil. Byli rádi, že alespoň ona nedělala problémy.
„Kankuro, ztra-ztratila j-jsem řetízek,“ stěžovala si Temari. Střídala nálady rychleji než ponožky a právě teď byla smutná. Obsah lahvičky fungoval spolehlivě a Shikamaru měl co dělat, aby ji zvládl. Naštěstí nebyla agresivní a i jemu se ji podařilo dostat do klidového stádia na břeh. Opravdu, Kankuro věděl, že přívěšek, který nosila neustále na krku milovala, ačkoliv nevěděl, od koho je. To zas moc dobře věděl Shikamaru a jen trnul, aby se našel, nic však na sobě nedával znát. Střízliví společně zhodnotili situaci a došli k názoru, že Kankuro bude hledat řetízek a ostatní půjdou zpátky. Noční koupání skončilo dřív než začalo a Kankuro nakonec zůstal zase sám. Povzdechl si.

Poslední dobou přemýšlel nad životem. Být bratrem Kazekageho nebylo vůbec jednoduché, ale nikdy by se toho místa nevzdal. Přemýšlel nad sebou, nad svými sourozenci. Najde se vůbec někdo, kdo snese jejich povahu (i jeho) a vydrží s ním do konce života? Marně hledal odpověď, jediné co se jevilo jako nejrozumnější a zároveň nejšílenější bylo zkusit to. Temari i Gaara své partnery měli, byť o tom moc lidí nevědělo. Postupně to však tajili méně a méně a bylo pravděpodobné, že do roka a do dne skončí před oddávajícím. Ale co on, čemu, komu by měl zasvětit život? Má se k někomu připoutat? Má k sobě někoho připoutat. Co se od něj vlastně očekává? Takové a podobné úvahy mu táhly hlavou. Uměl být vážný a elegantní jako Gaara, uměl být výbušný jako Temari, uměl být ztřeštěný jako Bee, ale kdo doopravdy byl? Ani tím si už nebyl jist. Přemýšlel, co vlastně od života chce, zatímco se pouze v trenkách probíral vodou a opatrně hledal řetízek v místech, kde tušil šanci na úspěch. A pak mu to došlo, Gaara a Temari, loutky, Shikamaru – nechce být sám. Nejprve se té myšlenky zděsil, ale jak o tom uvažoval, dávalo mu to smysl. A navíc, když podlehl i Shikamaru. Kdoví proč si ho Kankuro tak oblíbil, bral ho jako svůj vzor. Možná proto, že už ho počítal mezi svou rodinu. Uvažoval, jestli by Tenten byla vhodná žena. Usmál se tomu, že i ona je z Konohy. Nepopíral, zaujala ho tím, jak vyběhla z lesa s rozpuštěnými vlasy. Několik pramínků měla mokrých, asi byla u vody. Vzpomněl si, že to muselo být někde v těch místech, kde byl teď. Co tu asi dělala? Koupala se? Ne, to by měla víc mokrých vlasů, snad jen seděla na břehu s rukou ve vodě a občas si upravila rozpuštěné vlasy tak, aby jí nepadaly do obličeje. Netušil, že to odhadl naprosto přesně. Přemýšlela o něčem? O čem? Kankuro stál uprostřed řeky se zavřenýma očima a představoval si Tenten, jak stojí naproti němu, v zádech má měsíční světlo a vánek jí cuchá vlasy.
„Když na mě přestaneš tak zírat, pomůžu ti,“ ozvala se těsně před ním, mile, bez jakékoliv jízlivosti. „Nebylo by vhodné, abych tě tu nechala samotného.“
„Vždyť jsi odešla,“ mezi slova se mu vloudil smutný tón, snad zklamání, že ho tam předtím nechala, „s nimi,“ snažil se to zakrýt. Tenten to podvědomě postřehla, ale i ona měla hlavu plnou myšlenek a nějak to nevnímala.
„Měla jsem pocit, že se musím postarat i o ně. Naštěstí měly všechny své ochránce a stačilo je doprovodit domů. I Gaara-sama šel spát,“ vysvětlovala Tenten, „a taky jsem se chtěla vyhnout poznámkám.“ Kankuro ji chápal, víc než dobře, ale... v hlavě mu hlodal červík. Co když by ji mohl mít rád? I ona je přes zbraně, jako on, jako Temari, ale přesto je o něco něžnější, je víc dívčí. Přemlouval se, že to musí zkusit.
„Už zase mluvíš oficiálně, prosím, přijmi nás za přátele,“ řekl jí a v duchu si pomyslel i za něco víc.
„Ráda, Kankuro,“ vyzkoušela hned nové oslovení a usmála se.

I ona cestou přemýšlela. Už nesrovnávala Nejiho a Kankura. Po tanci s tím exotickým fešákem už měla v hlavě jen jeho. Ačkoliv se chovala, jako by se nic nedělo, v hlavě se jí zmítaly myšlenky, přeskakovaly jedna přes druhou. Snažila se je urovnat, ale povedlo se jí to, až když byla sama na cestě k řece. Vzpomněla si na Shikamara, něco na písečných sourozencích musí být, když vydržel být s Temari tak dlouho a dnes se nechal veřejně zostudit, jen aby ji dotáhl do postele. A Hana, stáli tak blízko sebe a ačkoliv nijak nedávali najevo, že spolu chodí, jakoby se mezi nimi něco odehrávalo. Jako by se mlčky domlouvali. Co se to sakra děje? I Saii se přiznal. Nešlo jí na mysl, že by to Temari tak přehnala s alkoholem, ale který normální člověk by se takhle choval? Na chvíli zavřela oči a pustila to z hlavy.
„Co se děje Kankuro. Tohle chování k Temari,“ pohlédla na něj a když kývnul, pokračovala, „nějak nesedí. Co myslíš?“
„Pravda, ale jí stačí málo, jakkoliv se chová drsně. A jestli ji někdo pozval...nechci na to ani myslet. Hlavně, že už je bezpečně uložená,“ odvětil. Oba byli až po pás ve vodě a hledali řetízek. Občas mezi sebou prohodili pár slov. Tenten si vzpomněla, jak se společně snažili sblížit Sakuru a Sasukeho po tom, co se vrátil do vesnice. Vzpomněla si, že to pak vyprávěli Temari, když se někde zrovna neprocházela s Shikamarem. Vlastně to začalo být dost podezřelé. Při téhle myšlence celá zčervenala.
„Co je?“ zajímal se.
„Jen jsem si vzpomněla na jednu menší akcičku,“ snažila se z toho vykroutit, ale on se nedal.
„Než to najdeme, máme dost času,“ povzbudil ji.
„No, snažili jsme se sblížit Sasukeho a Sakuru,“ odvyprávěla mu celý příběh, „a myslím, že jsme se o tom zmiňovaly i tvojí sestře.“
„Že by dala dohromady něco podobného? Nikdy takovou starost o mě... ale je to logické vysvětlení,“ přemýšlel nahlas. Tenten si připadala naprosto trapně. Jakoby nebyla schopná si najít kluka sama. A když už se jí někdo zalíbí, tak jí předběhnou. Když si s ním něco začne, budou si myslet, že je to díky nim.
„Smím prosit?“ dostal Kankuro bláznivý nápad. Všiml si, že je smutná a někde slyšel, že tanec ženy potěší. I jemu pomáhalo Gaarovo učení.
„Tady?“ divila se, ale podala mu ruku. Položil jí prst na ústa, aby nemluvila a pak pomalu tančili uprostřed řeky. Připadala si trochu nesvá, byla tak blízko něj, že si mohla položit hlavu na jeho rameno, přesto to ale neudělala. Připadalo jí to moc důvěrné a navíc na sobě neměl ani košili. Zmítala se ve vlastních pocitech, nechtěla aby to skončilo a zároveň chtěla. Posunul ruku na jejích zádech výš a po chvíli jí rychle stáhl gumičku z vlasů. Svůj elegantní drdol nahradila jednodušším culíkem, bylo to pohodlnější. Teď už neměla ani culík. Lekla se, bylo pro ni nepřirozené, že ji někdo vidí s dlouhými vlasy. Jemně ji chytil za ruku, když je chtěla zkrotit. Přivinul si ji k sobě a položil si její hlavu na své rameno. Její vlasy se rozprostřely všude kolem, vnímal její jemnou vůni. Pevně ji objal, že se nebránila bral jako souhlas. Cítila se tak krásně, měla pocit, že je v bezpečí. Jeho vůně se jí vtiskla do paměti, věděla že si ji bude navždy pamatovat.
„Co ten řetízek?“ vzpomněla si najednou a lehce se vymanila z objetí. Přešel ke košili a vyndal ho z kapsy.
„Vlastně jsem ho našel chvilku předtím, než jsi přišla. Ale líbilo se mi tu, tak jsem tu chtěl ještě chvíli zůstat,“ už nedodal, že doufal, že přijde a opravdu se mu jeho přání splnilo. Oba se zasmáli a sedli si na břeh. Kankuro se oblékl, Tenten se trochu třásla zimou. Nepozorovaně vklouzli do vesnice kde ještě dohrávala hudba a poslední lidé dopíjeli saké a dojídali jednohubky. Odvedl ji domů, popřál dobrou noc, ale nepolíbil ji. Odešel do hotelu, kde našel Gaaru. Usmál se, uklidnilo ho, když ho viděl. Řetízek položil na stůl, popřál bratrovi dobrou noc a chystal se jít do postele.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se Gaara.
„Co jako?“ nechápal.
„Tvoje rande, vrátila se za tebou nebo?“ upřesnil.
„Takže jste to nachystali, no, bylo to trochu trapné,“ nechtěl mu nic vyčítat, ale nehodlal mu lhát.
„Aha. Tak to mě mrzí,“ myslel to upřímně.
„To je v pohodě, mávl nad tím rukou, záleží jak to vezme ona,“ bál se a pak dodal, „já bych si našel holku sám.“
„Já vím, ale...“
„Co ale?“
„Rada vesnice.“
Pouhá dvě slova stačila na to, aby Kankuro vytřeštil oči a zíral na Gaaru jako na zjevení.