Ztracený sen

Na zem spadl list papíru. Obyčejný, bílý, bez přehybu. Jen tak se pomalu snášel a nakonec se položil na zem, jako sněhová vločka. Ale neroztál. A další, chvíli kroužil vzduchem na místě a pak si lehl. Další se zvolna snášel, nejdříve se země dotkl jedním rohem, pak dalším a potom celou svou plochou. Listy se jemně snášely, jako sníh, který taje na tváři a mění se v slzy, když už člověk není schopen plakat. Tak jako slzy tekoucí z očí před tím, než dojdou. Déšť, který si Yahiko přál tolik zastavit nikdy nepřestal. A nikdy nepřestane.

Konan seděla opřená na zemi. Dívala se na Peina a Yahika. Po rozhovoru s Narutem ještě neměla čas si všechno promyslet. Setrvávala v hrobce, kterou vytvořila svým přátelům z bílého papíru. Pro černou tu nebylo místo, temnoty už si užili dost. Přemýšlela o životě, o současnosti, o minulosti. Věděla, že jí moc času nezbývá, protože znala pravidla Akatsuki. Kdo zradí, ten zemře. A byla si jistá, že nepřestanou, dokud ji nezabijí. Povzdechla si a setřela si z očí neexistující slzy. Přála si nepoznat ten pocit, kdy člověku dojde pramen slz a zbyde jen rudá poušť.

Vzpomínala na dobu, kdy byli dětmi. Tak ráda se smála spolu s Yahikem. Když ho uviděla poprvé, první, čeho si všimla byl jeho úsměv. Byl to nezdolatelný optimista. Na všem viděl to dobré. Smála se jeho snu, ale později pochopila, jak to pro něj bylo důležité. I jak ona pro něj byla důležitá, tak moc, že jí, společně s Nagatem, svěřil svůj sen. Sen, na kterém do teď chorobně lpěla a který dokázala akorát zklamat. Myslela na to, jak se začali učit ninjutsu. Nagato ji vždy trochu děsil, ale měla ho ráda. Úplně jinak však měla ráda Yahika. Rozverného kluka s oranžovými vlasy do všech stran, s hnědýma jiskřivýma očima. Jak dospívala, rostla s ní i její láska k němu.

Ten den, kdy od nich odešel jejich mistr, jí zůstane navždy vryt v srdci. Byla tak smutná, život jí opět vzal jednu z opor. Všem to bylo líto, ale ona si to vzala až příliš k srdci. Vlaštovka z papíru letěla deštěm. Dřív než jí mohla zplihnout křídla ji srazila šipka z papíru.
„No tak, uklidni se,“ řekl tenkrát Yahiko. Nagato se jako obvykle se smutkem vyrovnával sám. Byl z nich nejvíce uzavřený a oni mu nikdy ve skutečnosti dobře neporozuměli.
„Ale—t-to... mě j-je to t-tak l-l-líto,“ vypravila se sebe.
„Však my to zvládneme,“ utěšoval ji, „poneseme jeho vůli dál a tím s námi pořád bude. Bude žít v nás.“
„Tak dobře,“ přikývla a přitulila se k němu. Držel ji za ruku a objímal, dokud se víc neuklidnila a pak ji odvedl do domku. Udělali si večeři a dohodli se, co budou dělat dál.

Další moment, který se vryl do srdce modrovlasé dívky byl den, kdy byli vyhnáni ze svého bydlí. Tu noc kdy spali v lese se přitiskla k Yahikovi, byla smutná a skleslá a nikdy nezapomněla na ten pocit, když ji prvně objal. Bylo to tak uklidňující, stejně jako tu noc. Yahiko ji objímal a tiše šeptal, že ji před vším ochrání. Nebyl si jist jestli je slyší i Nagato a tak pro jistotu přidal i jeho jméno. Sice chtěl navodit romantickou uklidňující atmosféru, ale kdyby ho vynechal, připadal by si jako zrádce. Poznala jeho tok myšlenek a tak mu dala prst na ústa a jen se k němu víc přitulila. Ale co bylo v noci, zůstalo v noci a trvalo ještě nějakou dobu, než se odvážili projevovat si svou náklonnost i přes den.
Vzpomínka střídala vzpomínku. Konan seděla schoulená u těl mužů svého života a pažemi se objímala. Kéž by jí teď mohl obejmout některý z nich. Pohladila je a vybavila si jednu z nejsmutnějších scén vůbec. Než odešla hlídat sedmý obvod, ukradli si s Yahikem chvilku pro sebe. Mazlili se a šeptali si něžná slůvka. Domluvili se, že svou lásku dají najevo a svůj slib zpečetili nejen polibkem. Navzdory romantice se Yahiko cítil smutný. Od doby, kdy zabil, se nepřestal třást a zrovna v tu chvíli to bylo horší.
„Konan,“ řekl jí, „kdyby se se mnou cokoliv stalo, buď věrná Nagatovi. Spolu s ním převezmete moje sny.“
„S tebou se nic nestane, jsi pilířem Akatsuki,“ rozechvěle odpověděla.
„Doufejme, že ne. Snad je to jen pocit,“ zadoufal. Byl vážnější, než chtěl být, ale za chvilku se mu chmurnou náladu povedlo setřást a usmál se na Konan. Znovu ji objal a nechal se unášet její vůní. Prodlužoval rychle plynoucí okamžiky, které je dělily od jejich rozloučení. Následující okamžiky se staly příliš rychle a byly příliš emočně vypjaté, než aby se s nimi smířila. Zabití její lásky a přidání se k Akatsuki. To oni je naučili, že mír ve světě neexistuje. Jejich život se obrátil vzhůru nohama, ideály Yahika byly změněny. Ačkoliv nechtěl používat zbraně a násilí, sami se stali zbraněmi. Rozhodla se zachovat přání Yahika a stala se Nagatovou oddanou přítelkyní. Rysy v obličeji ztvrdly stejně jako její srdce, oči osleply stejně jako se slepou stala její láska.

Natáhla ruku, snad chtěla chytit zbytky toho snu, marně. Dívala se do dáli a zoufale si přála, aby se probudila ze sna. Kdyby měla ještě slzy, plakala by. Srdce jí krvácelo, ačkoliv měla pocit, že má místo něj vypálenou díru. Cítila obrovskou bolest a zároveň mrtvo. Uvědomila si, že nikdy Yahikovi neřekla, jak ho má ráda. Milovala ho celým svým srdcem a lásku, kterou pro něj chovala pečlivě zamknutou uvnitř sebe, nakonec dala Nagatovi. Toužila žít nový život, ale každý má jen jednu šanci. A ona tu svou promarnila. Ne jen svou šanci, ale zmařila i sen své lásky. Celou dobu se za ním hnala, i když ho změnila, ale nedosáhla ničeho. Všechno ztratila, ztratila to jediné, co jí po miláčkovi zbylo. Nevěděla jak dál.

Odhodlaně se postavila na nohy.
„Tak dobrá, čas jít,“ slova jí splynula ze rtů a ona vykročila do bílého světla. Naposledy se podívala na své mrtvé přátele. Pohledem je hladila a pak nastavila tvář slunci. Světlu, které znamenalo její smrt.