Hanae, kapitola 6.

Hiashi svou hru rozehrál dříve, než Kakashi tušil. Aby nepojal podezření, musel se chovat opatrně. Bylo mu jasné, že musí opustit vesnici. Přestože požádal Kakashiho o zamlčení dopisu, on sám by se zajímat mohl, proč ještě nevyrazil. Jak by mu asi vysvětlil, že už poslal vrahy zabít pisatele, respektive pisatelku - svou dceru... Ale přece bylo dobré, že o tom dopisu věděl. Kdyby se cokoliv stalo, kdykoliv mohly dorazit posily. Nikdo ho sledoval, už dávno by o něm jinak věděl. Byl čas se připravit, aby mohl ráno na své pouti předstihnout slunce.

Sasuke a Hanae se konečně dostali do oblasti, kam měli namířeno. Bylo tu šero a tma, vysoké staré stromy se mírně sem tam pohnuly ve větru. Jen stěží mohli rozeznat pohyb jednotlivých stromů. Vypadalo to, jako by se pohnula masa, obrovská masa listí a jehličí. Zlověstné vrzání doplňovalo uši drásající pískání prohánějícího se větru ve špičkách stromů. Nikde ani stopa, lidé sem měli dobrý důvod nechodit. Samotný zvuk je dokázal příšerně vyděsit, natož když si představili, co by tam všechno mohlo žít. A tak se na míle daleko táhla pustina a nehostinný kraj získával každý rok chmurnější a chmurnější vzhled. Z obydlené oblasti pomalu přešli sem. Nejdříve si to ani neuvědomili, krajina se měnila velmi pomalu. S odstupem dne, který teď měli, si toho rozdílu nemohli nevšimnout. Hanae běhal mráz po zádech a stálo ji trochu přemáhání, aby to na sobě nedala znát. Sasuke si zachovával kamennou tvář jako vždy. Opatrně se vydali hloub do lesa. Čím dál se dostávali, tím zvuky slábly, až se najednou zastavili, protože se jim něco nezdálo. Něco tam bylo špatně. Chvíli trvalo, než na to přišli. Ocitli se v naprostém tichu, takovém, že málem slyšeli tlukot srdce toho druhého. Navzdory tomu ale nic neslyšeli, ani své vlastní kroky. Nikomu nebylo dovoleno rušit to nervy drásající ticho. A pak se ocitli v samém srdci toho podivného, tesklivého místa. Jejich oči si na to přítmí už zvykly, ale stále nic neviděli.
„Nevidím nic, ani svým Byakuganem,“ zklamaně konstatovala Hanae.
„Ani já tu svým Sharinganem nic nezmůžu,“ přitakal.
„Amaterasu!“ ani to nefungovalo.
Hanae špičkou boty kreslila v zemi a přemýšlela. Tady by Itachi klidně mohl ležet, je to dost strašidelné místo. Samozřejmě, že nemusí být uprostřed, ale na druhou stranu, kolik lidí má dost motivace na to, aby se dostalo až sem? Ani nidžové sem nechodí. Jak se zamyslela, její noha bezděky vyrývala na zemi rýhu, odhrnovala spadanou vrstvu listí a pomalu se propracovala až na kus kamene.
„Přestaň!“ vykřikl Sasuke.
„Co?“
„Podívej se pod sebe,“ ukázal na zem.
„Byakugan! Ahh, to je... co to sakra... jasně, to... chápu,“ neměla slov, ale popadla Sasukeho za ruku a táhla ho o pár metrů dál.
„Hej, pusť mě!“ nelíbilo se mu, jak ho nevybíravě vlekla za sebou, ale byl zvědavý.
„Tady, tady je přesně střed, je to tu napsané. Ale stejně nic nevidím,“ řekla zklamaně.
Sasuke se sehnul k zemi a rukou odhrnul listí, aby se dostal k nápisu. Střed se rozcházel do stran a tvořil jakési slunce. Nebo pečeť před zapečetěním.
„Střed je pouze jeden bod,“ přečetl.
„Co to má znamenat?“ přemýšlela Hanae, „možná ti to naznačuje, že máš jít stranou.“
„Proč já?“ byl nespokojený.
„Protože beze mě bys ho nezačal hledat,“ usadila ho a on skutečně poodešel.
Chvíli se nic nedělo a tak se Hanae různě rozhlížela, otáčela a přešlapovala, až konečně uviděla znak Uchihů. Decentní značka se objevila nejprve na jednom stromě, potom na druhém, až zůstala na kameni. Když se vydala tím směrem a sestoupila z pečetě, značky zmizely. Znovu tam vkročila a ony se objevily.
„Sasuke, běž prosím támhle,“ požádala ho, „děkuji, teď prosím doleva, otoč se o 45 stupňů a pokračuj tak pět kroků, ano a teď udělej krok, vlastně dva doprava, ano a tak tři kroky vpřed, ještě jeden, ještě jeden, otoč se tak o 20 stupňů doleva a další dva kroky a ještě jeden a teď krok doleva. Vidíš ten kámen?“ navigovala ho.
„Jo, je na něm dokonce rodový znak,“ potvrdil.
„Co, on nezmizel?“ divila se a šla k němu. Opravdu, značky na stromech zmizely, ale ta na kameni zůstala. Tak takhle to je, vlastně jen uživatel Byakuganu to zvládne, matka to nachytala pro mě. Nikdo jiný by to nehledal. A myslela si, že budu sama, takže se to muselo dát v jednom. A díky svým očím, k němu mohu dojít. Ty značky na stromech mi jenom usnadnily najití toho kamene. Chápu.
Došla k němu a dotkla se kamene. Nedělo se nic a tak na něj zatlačila. Opět nic, pak ji napadlo, že by v tom mohla mít prsty matka a bude to nějak spojeno s ní. Vybavila si v duchu svoji pečeť. Ta část na ruce ji vždycky připomínala klíč, že by se to mělo použít teď? Zkusila to, roztáhla prsty a položila je na obvod znaku a pak jednoduše otočila jako klíčem. Cvak, cvak. Kámen se odsunul a dovolil jim vstoupit po schodech pod zem.

Dole narazili na místnost. Sluneční svit tam nedopadal, protože od toho šera, co bylo nahoře, je dělil kámen, který se vrátil na své místo. Chvíli stáli v úplné tmě. Čekali, jestli si jejich oči zvyknou, ale nezvykli. Dívat se Byakuganem bylo vyčerpávající, ale stačilo to na to, aby našli louč, kterou mohli zapálit.
„Není tu žádný složitý labyrint a vypadá to, že tu ani nikdo není. Teď jsme v předpokoji, za těmi dveřmi je další pokoj,“ ukázala před sebe.
„Je tam něco?“
„Vidím jen obrysy, vypadá to jako rakev na stole a uvnitř je člověk,“ odpověděla.
„Tak jdeme,“ prohlásil a vykročil vpřed.
Otevřeli dveře a vešli. Pomalu postupovali vpřed, ale přivítalo je jen hrobové ticho. Ve světle hořící louče uviděli důstojný hrob. Všude rodinné znaky, uprostřed na kamenném stole rakev z tmavého nelakovaného dřeva, jemně vyřezávaná. Sundali víko, předpokládali, že uvidí tělo v pokročilém stádiu rozkladu a tomu odpovídající zápach, ale nic necítili. Tělo vypadalo jako by jenom spalo. Podívali se na sebe, tohle přinejmenším nebylo normální.
„Matka,“ vydechla.
„Co?“ nerozuměl Sasuke.
„Za tohle určitě může moje matka,“ objasnila mu.
„Aha. A co teď?“ zeptal se. Tolik se oba soustředili na to najít Itachiho, že najednou nevěděli, co dál.
„Já nevím,“ znejistěla.
„Můžeš ho zkusit políbit, třeba se probudí,“ utrousil Sasuke.
„Přece nebudu líbat tvého bratra,“ naoko rozhořčeně pronesla, „a navíc je to jen pohádka.“
Podíval se na ni a naklonil hlavu. Zvážněl. Ale jí se nechtělo líbat mrtvolu. Ale co když...? Přece jen tohle nebyly normální okolnosti. Co se ho nahledala, měl jí pomoct zbavit se té pečetě. Zamilovala si ho i když o něm nevěděla nic do té doby, než potkala Sasukeho. A i přesto všechno co udělal ho nepřestala mít ráda. Věděla, že svět je často krutý a nespravedlivý. Dlouhou dobu jí dodával naději a tak se ho, snad z nostalgie, rozhodla políbit. Nejprve ho něžně pohladila po tváři, kdyby se náhodou při doteku pohnul, ale nic se nestalo. Odhrnula mu vlasy a úhledně je dala na stranu. Pak se k němu naklonila s přibližovala se stále blíž a blíž a pak se jejich rty lehce dotkly. Jen tak symbolicky, jako poděkování. A v tu ránu ztuhla. Na dně rakve uviděla vyrytá slova, během prvních pár řádků pochopila, o co se jedná. Nadzvedla mu hlavu a dychtivě četla každé slovo, ale nedávalo jí to smysl. Četla to dvakrát, teprve potřetí pochopila, že je tu naděje.

Jakmile měsíc se zbarví krví,
Vzkříšený bude bez těla,
Tělo se stvoří z lidské hmoty,
Která pro tento účel byla stvořena.

Zjevila se sama v sobě,
Z kostí, z buněk které zbyly,
Duše, která byla v hrobě,
Duše, která nese viny.

Oči, které rozděleny
byly ve dví, zase srostou,
kdo pak je ten vyvolený,
co se sejde s vyvolenou?

Zatočila se jí hlava a orosilo čelo. Ztěžka dýchala. Otočila se a běžela po schodech ven na vzduch. Cestou jen něco zamumlala směrem k Sasukemu, který se na ní díval svým kamenným výrazem. Na stěně pod kamenem byl opět znak, kterým s pomocí pečetě otočila jako s klíčem a dostala se ven. Kámen se decentně vrátil na místo.

Když si Sasuke uvědomil, že je tam sám, trochu se zachvěl. Ani na minutu nepochyboval, že se dostane ven ale nechtěl to tu rozbít. No co, pomyslel si a přešel k bratrovi. Vypadal, že jen spí. Viděl, že se Hanae předtím nad ním skláněla a tak se také sklonil. I on našel verše a přemýšlel, proč ji to tak rozrušilo. Že by před sebou měli souboj na život a na smrt? Došli do společného cíle, teď se jejich cesty mohou rozdělit a už nemusí být s Hanae. Jenže to by ho nesmělo tak moc zajímat, jakou roli hraje jeho bratr. Došel k závěru, že nemá cenu nic dělat, posadil se do rohu a vyčkával.

Hanae se podlomila kolena a spadla na zem. Odplazila se kus dál, aby nebyla přímo u vchodu. Má se snad zabít nebo co ta slova měla znamenat? Celá se ještě třásla, nemohla pochopit že tohle je dílo její matky. Přemýšlela, proč do toho musela zatáhnout tak krásného kluka a proč musí být mrtvý.
„Kdokoliv jiný by řekl, že tě rád vidí, ale já jen přišel splnit svou povinnost,“ ozvalo se za jejími zády. Otočila se.
„Kdo jste?“ zeptala se, i když tušila, kdo by to mohl být. Vlastně to věděla moc dobře, protože jediný člověk, který by ji našel tady a pozdravil tou větou mohl být jen její vrah.
„Je zbytečné ti to říkat,“ zůstával tajemný.
„Co ode mě chcete?“ zeptala se.
„Chci klid,“ zpříma se jí podíval do očí.
„Otče?“
„Neříkej mi tak,“ jeho hlas šlehl jako rána bičem, „a moc se nebraň, chci to mít za sebou co nejdřív.“
„Co--?“ než stačila cokoliv udělat, zaútočil na ni. Posléze sebrala síly a začala se mu bránit, ale pořád ještě byla příliš otřesená na to, aby to mělo nějakou účinnost. Z úst jí tekla krev, byla samá modřina a rána, vlastně byla celá od krve. Po chvilce ležela schoulená v klubíčku, slabě dýchala, oči měla zavřené. Všude cítila tupou bolest, na tu palčivou už bylo pozdě. Hiashi se připravoval na závěrečný úder. Ani pro něj to nebylo lehké, ale života ve vesnici si tolik cenil. A pak si vzpomněl na čtvrtého hokageho a na Naruta, Kakashiho a jeho otce.
„Sakra,“ otočil se a nakopl nejbližší kámen, „stejně už v tomhle stavu nebudeš žít dlouho. To les tě zabil, samota, ne já.“ Snažil se očistit si svědomí: „Já jsem ji nezabil, ještě žije. Ale už ví, že se mi má vyhýbat.“ Rychlým krokem odcházel pryč. Když si byla Hanae dostatečně jistá, že je pryč, pomalu krok po kroku se s vypětím všech sil dostala ke vchodu, až na potřetí se jí podařilo otevřít a pak se její tělo skutálelo ze schodů.

Hiashi naposledy zkontroloval, jestli tam Hanae stále leží a velice zneklidněl, když ji nenašel. Pomocí Byakuganu prohledal snad celý les. V duchu si udělal poznámku, že se tam musí vrátit. Pak si vzpomněl na najaté vrahy a uvědomil si, že mu stačí jen sledovat a čekat.