Poslední z klanu Akame XVI. - Přátelé a nepřátelé

Poslední dny měla náladu pod psa. Kakashi pořád ležel v nemocnici, a přestože pořád vypadal, že spí, nereagoval na žádné podněty. Znovu se jí vybavovala matka ležící bezmocně v posteli. Pokoušela se ty myšlenky zahnat. Snažila se ho probudit všemi možnými prostředky. Mluvila na něho, předčítala mu, nachystala mu jídlo a doufala, že ho probudí vůně. Prošla všechny knihy, ale nenašla nic, co by mohlo pomoci a jak se zdálo, rady si nevěděl ani nikdo jiný. Musela se často přemlouvat, aby vůbec odešla a začala dělat něco užitečného. Naštěstí ji pokaždé někdo vystřídal, někdy Guy, jindy Asuma. Sakuru a Ino, často potkávala v nemocnici. Chodily za Sasukem. Tou nezůstávala pozadu a jakmile ani jedna nebyla v dohledu, chodila i k němu. Zrovna vyšla z jeho pokoje a na konci chodby narazila na Sakuru.
„Ahoj Touazuki, byla jsi u Kakashiho?“ usmála se na ni.
„Jo, teď je tam Guy. Mám ještě nějakou práci,“ odpověděla trochu nervózně: „Jdeš za Sasukem?“
Sakura přikývla: „Pokaždé když odejdu, tak mu někdo pomaluje obličej.“
„Vážně!? To je hrozné, jak může někdo něco takového udělat nemocnému,“ odpověděla naoko rozhořčeně Touazuki a snažila se při tom odolat pokušení zastrčit si lahvičku s inkoustem hlouběji do kapsy.
„No, já už budu muset jít, tak zatím,“ rychle se otočila a zmizela. Jinak by se musela začít smát, až tohle bude vyprávět Narutovi. Vyběhla ven do nádherně prosluněného počasí, měla chuť zmizet někam pryč a užít si dnešní den venku u řeky, místo v zaprášeném archivu, ale nemohla. Navíc dostala vynadáno od Manabiho. Jakmile mu přišlo hlášení o celé akci s Itachim a Modráskem, čekalo ji sáhodlouhé promlouvání do duše o jejím neuváženém chování a zbrklosti.
Nestihla ještě přejít ulici a přidala se k ní Kurenai. Vždycky jí připadala nádherná. Když přišla jako malá do Konohy, považovala ji za dalšího Akame kvůli jejím očím, ale později zjistila, že je to jen shoda okolností. Stejně ji měla ráda, vždycky na ni byla milá. Jenže teď ji přišlo divné, aby ji jen tak doprovázela k archivu. Vlastně se o ní až podezřele moc starali všichni ostatní. Když s ní nebyla Kurenai nebo Guy, přišla TenTen nebo Shikamaru s Choujim. Jednou se objevil Asuma a koupil ji večeři, ale celé ji to přišlo trapné, protože si neměli co říct, a tak Tou jen seděla a žvýkala jídlo, zatímco Asuma kouřil jednu cigaretu za druhou. Nejspíš se všichni báli, aby zase někam neutíkala. Kurenai se s ní rozloučila před vchodem. Tou zašla do chladu budovy a prošla tolik známými kontrolami při vstupu. Pak ji čekalo jen ticho, Manabu měl dnes volno, měl bolesti zad z věčného sezení, takže teď nejspíš obchází Konohu kolem dokola a heká. Hlášení ubývalo, nikdo nebazíroval na jejich sepisování a tak archiv i všichni ostatní přicházeli o důležité informace. Přesto než stihla všechno dodělat, byla skoro tma.
Překvapilo ji, že na ni už čekala TenTen.
„Touazuki, jdeme si dát koupel?“ přivítala ji nadšeně.
„Skvělý nápad,“ rozzářila se Tou. Celou cestu nepřestávala mluvit a jejich poslední misi a Tou ji nadšeně poslouchala. Sama jí pověděla skoro všechno, co se stalo jakmile opustila vesnici. Vlastně ze všech událostí byla sama překvapená. Hned od začátku věděla, že nemá šanci vyhrát, ale nenapadlo ji, jak snadno k tomu dojde. Neměla ani maličkou šanci a děsilo ji to. V budoucnu bude muset na sobě zapracovat.
„Tou, jsi nějaká zamyšlená,“ zavolala na ni TenTen, „víš vůbec, co jsem teď říkala?“
„Promiň, nejsem si jistá.“
„Že sem ti vybrala nový luk. Můžeš s ním střílet na větší vzdálenosti a není tak dlouhý jako ten předchozí. Jen budeš muset zapracovat na svalové hmotě. Chce to víc síly, abys ho natáhla.“
„Týjo, takže posilování?“
„Pojď někdy na trénink s námi. S tebou by byla větší sranda a nebyla bych tam jediná holka.“
„Nehodlám dělat boxovací pytel tomu Tamtomu,“ zavrčela Tou a naštvaně založila ruce na prsou, ale vzhledem k tomu, že ležela až po krk ve vodě, nemělo to patřičný účinek.
„Neji není tak špatný a navíc je to s ním po zkouškách ještě lepší.“ Stejně se jí nechtělo tomu věřit.
„Přeci můžeme jít jen spolu, užijeme si to daleko líp.“
„To můžeme,“ řekla trochu zklamaně TenTen: „vyzkoušíme luk.“ Když už si připadaly dost uvařené, rozhodly se zajít na večeři. Jenže jim nebylo dopřáno klidu. Cestou je nevyrušil nikdo jiný, než TenTenin milovaný týmový parťák, a tak se Tou raději rychle vytratila. Jen zavolala počkám na tebe s jídlem, tak sebou hoď. Nehodlala se paktovat se zákeřným Hyuugou.
Byla noc a vzduch se začal ochlazovat, byla rozehřátá z koupele, a teď jí roztřásl chladný vánek. Cestu si krátila úzkými uličkami, těšila se, až se posadí do tepla a zahřeje se něčím do žaludku. Zůstala ztracená ve svých myšlenkách. V šoku uskočila dozadu. Vyděsila ji postava, která se před ní vynořila ze tmy. Málem zpanikařila a zaútočila.
„Kenji, co tady vyvádíš. Lekla jsem se,“ vyčetla Tou usmívajícímu se ninjovi.
„Promiň, nechtěl jsem tě děsit. Jen jsem s tebou potřeboval mluvit.“
„A o čem?“
„O těch omračujících kapslích. Mám dalšího zájemce, chtěl s tebou mluvit a dohodnout si nějaké podrobnosti, je to skvělá příležitost na obchod.“
„Vážně,“ rozzářila se: „ale já teď mám trochu moc práce. Nevím, jestli bych to stihla.“
„Můžeš si alespoň poslechnout nabídku? Třeba změníš názor,“ pobízel ji.
„Tak mi dej adresu. Zítra se tam zastavím.“
„Odvedu tě k němu hned.“
„Já teď nemám čas, čeká na mě kamarádka,“ nejistě se ohlédla, jestli ji TenTen nedohnala.
„Bude to chvilinka, hned můžeš jít zpátky,“ usmíval se na ni dál.
„Dobře, když to vezmeme rychle,“ souhlasila nakonec a nechala se odvést. Byla trochu nervózní, proč po ní někdo chce vyrábět omračující kapsle a ani nepřijde sám. Třeba je to někdo vážený a nehodlá se obtěžovat za ní chodit.
Kenji ji odvedl k domku, neměla tušení, kdo tu bydlí. Popravdě očekávala nějaké honosnější sídlo. Vyvedl ji po schodech nahoru a zastavili se až před dveřmi v druhém patře. Vycházelo z pod nich světlo, ale nebylo slyšet žádně zvuky. Kenji ji přidržel dveře a ona vešla, pak je za ní zase zavřel. Nejistě se otočila. Proč nešel s ní. Rozhlédla se po místnosti. Naproti seděl muž a prohlížel si ji. Marně pátrala v mysli a snažila se přijít na to, o koho se jedná, ale na nic nepřišla. Přešlápla z nohy na nohu. Byl starý a sledoval ji jedním okem, druhé měl zakryté. Klidně zvedl čaj a napil se. Nepřestával si ji prohlížet. Byla z toho nervózní. Sáhla za sebe a zkusila kliku, ale bylo zamčeno. Proč? Co se stalo.
„Posaď se,“ promluvil na ní. Tou rozhodně nehodlala dělat, co jí řekl. Zůstala na místě co nejdál od něho. Nezdál se jí.
„Dáš si čaj?“
„Nepřijímám pozvání na čaj od cizích.“
„Jsem Danzou Shimura. Ty jsi Akame.“
„Stejně si ten čaj nedám,“ zavrčela na něho. Sáhla si do kapsy a vyndala svoje poznámky. Listovala v nich dokud nenašla jeho jméno. Často ji dělalo problém spojit si obličej se jménem. Ale i muž před ní měl svůj záznam a nebyl příliš lichotivý. Měla ho označeného vykřičníkem. Hned věděla s kým má tu čest.
„Podej mi ten deník,“ přikázal ji a natáhl k ní ruku.
„To zrovna. Jestli ho chcete, tak si pro ně pojďte,“ zastrčila si ho místo do kapsy do výstřihu. Většina lidí neměla odvahu tam sahat. Pro jistotu si ještě založila ruce na prsou, ale on nevypadal, že by se hodlal zvednout. Dál v klidu popíjel čaj. Navzájem se měřili pohledy, dlouho ani jeden nepromluvil.
„Víš, proč jsem tě zavolal?“
„Chcete omračující kapsle,“ odpověděla posměšně. Kenjiho zrada ji pálila kdesi hluboko.
„Ne, samozřejmě že ne. Jedná se mi o něco úplně jiného. Pod dozorem samotného Hokageho je jistá kniha. Sám jsem do ní několikrát nahlédl. Ale její tajemství mi zůstalo skryto.“
„Já nevím, co v ní je. Otec ji zašifroval.“
„Lžeš.“ Vlastně lhala jen napůl.
„Možná, ale stejně s tím nic nezmůžete.“
„Vlastně mi nejde o tu knihu, i když nabízí spoustu zajímavých možností. Mám zájem o jeden konkrétní návod.“
„Mně je jedno, o co máte zájem,“ nehodlala mu prozradit vůbec nic.
„Víš před lety, když tě přivedli do vesnice se v lékařské zprávě objevila informace o mučícím prostředku, který na tebe použili a podle všeho právě o tento prostředek měla zájem Mlžná vesnice.“
„Kam tím vším míříte? Co vám je po tom?“ rozzlobila se na něho. Vadily jí jeho otázky.
„Tehdy zaznamenali také sníženou citlivost k bolesti. Ze zprávy vyplynulo, že důvodem je poškození nervů vlivem látky. Jenže já o tom začínám pochybovat,“ dopřál si dlouhou pauzu a čekal na její reakci. Touazuki předstírala lhostejnost.
„Při tvém střetu s Itachim jsi z toho vyšla bez úhony. Proč Kakashi nevydržel? Nejsi lepší než on, ani v nejmenším.“ (Jóó! Kakashi je nej!!! )
„Itachi na mě použil obyčejné genjutsu, nechce to příliš dovedností se z něj dostat.“
„Jenže my oba víme, že se nejednalo o obyčejné genjutsu. Nejsem hlupák. Proto jsem nad tím přemýšlel a došel jsem k závěru. To co na tebe tehdy použili nepoškodilo nervy. Vlastně to na těle nenechalo žádnou stopu. Změna nastala v tvé mysli. Jakýmsi způsobem pozměnilo stav tvého vědomí nebo. Nevím, že to nikoho nenapadlo dřív, všechno tomu nasvědčovalo. Každý na kom experimentovali se zbláznil. Nezemřel na zranění nebo vyčerpání organizmu. Na konci všeho z něho zbyla prázdná schránka, protože bolest musela být natolik obrovská, že se mysl zhroutila. Na druhou stranu hodně lidí téměř okamžitě po podání látky omdlelo a mučení ztratilo účinek. Nikdo neví proč.“
„Všechno, co tu říkáte zní zajímavě, ale já o tom nic nevím. Na nic si nepamatuji a nemám tušení, jak tu látku připravit ani jakým způsobem funguje. I kdybych to věděla, nic bych neřekla. Proto se otec skrýval. Nechtěl, aby s ní byl někdo mučen.“
„Já nemám v úmyslu nikoho mučit, ale představ si tu nádhernou příležitost. S její pomocí bych mohl vytvořit vojáky odolné bolesti. Každého, i toho nejlepšího shinobiho, nakonec přemůže bolest, omezuje ho. Pokud by prošel procesem jako ty, mohl by bojovat do posledního dechu. Navzdory svým ranám by bojoval, dokud by nepadl vyčerpáním. Bolest nás omezuje. Navíc je to skvělý prostředek proti genjutsu Uchihů, jak se zdá.“
„Nechal byste lidi trpět až k šílenství?“
„Ti, co by se nezbláznili by byli silnější,“ odpověděl ji zcela bez emocí.
„Sám jste šílenec!“ rozčílila se. Chtěla odsud pryč. Zalomcovala dveřmi. Bude je muset vyrazit. Stojí za nimi pořád Kenji?
„Myslím, že by si mi měla dát co potřebuji. Kakashi teď leží v nemocnici. Úplně bezbranný.“ (Nééé! Kakashi nééé!) S Tou zacloumal vztek. Proto ji hlídali, střídali se u Kakashiho. Něco tušili. Ve vesnici nejsou jen přátelé. Ve stínech se skrývají zmije a číhají na oběti, které by mohly uštknout. Jenže i kdyby chtěla, nemůže mu nic dát. Neví o tom nic. Teď musela jen doufat, že se o Kakashiho postarají.
„Chutná vám čaj?“ usmála se na něj.
„Až se napijete příště, možná to bude váš poslední doušek. Je překvapivě jednoduché přidat jed do nápoje. Zaměnit čajové lístky. Nehody se stávají.“
„Vyhrožuješ mi?“
„A vy mně?“
„Samozřejmě že ti vyhrožuji. Navíc, tvůj otec byl Akame, patřil k Mlžné. Stačí jeden dopis do jeho rodné vesnice a oni o tebe můžou požádat. Co myslíš? Vydají tě? (Ale máma byla z Konohy, ne? Jak to, že o ni můžou požádat?) Vlastně zatím není rozhodnuto o dalším Hokage. Pořád to můžu být já. Pak tě dobrovolně nabídnu.“
„Vážně myslíte, že bych šla dobrovolně? Co myslíte? Poskytne mi jiná vesnice útočiště za informace, které jim dám?“
Odpovědi už se nedočkala. Ozvalo se nejdříve zaklepání na dveře, pak kdosi zkoušel kliku a když zjistil, že je zamčeno, dveře prostě vyrazil.
„Oh, omlouvám se Danzou-sama, jen jsme si přišli pro Touazuki,“ Guy se široce usmál.
„Asi jsem ty dveře otevíral moc razantně, za to se omlouvám.“ Za Guyem vešla dovnitř Kurenai. Vzala Touazuki kolem ramen a mířila s ní ke dveřím.
„Je už pozdě a Touazuki by měla jít spát. Myslím, že rada by mohla něco podobného považovat za pokus o únos,“ řekla mu Kurenai ostře. Poprvé za celou dobu, co ji Tou znala, z ní šel strach.
„Únos? Nesmysl, jen jsme si povídali,“ odpověděl ji Danzou, ale zarazil se. Nečekaly na jeho další námitky, obě odešly. Guy se k nim přidal až za několik minut.
„Chtěl ublížit Kakashimu,“ zdrceně je upozornila Tou.
„Neboj se. Je u něho Asuma. A navíc má Kakashi stále dost přátel v ANBU. Dohlíží na něho i na tebe.“
„To oni mě našli?“
„Ne, vlastně to byl Neji. Sledoval tě Byakuganem a pak hlídal, zatímco poslal TenTen pro pomoc. Dost lidí dostalo na starost tě po očku sledovat. Máš dobré přátele,“ usmíval se Guy. Tvářil se, jako by na něho neměli události žádný vliv.
„Neji?“ zeptala se překvapeně.
„Jo, bylo to štěstí.“
„Dokud nebude Kakashi v pořádku, půjdeš ke mně, Touazuki,“ usmála se na ní Kurenai. Pořád ji nepřestávala držet.
„U tebe?“ zaraženě vyhrkla.
„Musíme na tebe dávat pozor, když se teď Danzou odvážil zajít tak daleko. U mě budeš mít daleko víc pohodlí než u Guye.
„Děkuju, asi to pude lepší. Pořád mám strach, že zapomenu vypnout sporák, když mě teď nikdo nehlídá. I když jsem si dala vzkaz na vchodové dveře.“ Nějakou dobu šli mlčky.
„Řekl, že mě pošle do Mlžné.“
„Teď na to nemysli, věci budeme řešit až přijdou,“ pohladila ji po vlasech. Tou to gesto připomnělo matku.

Byt Kurenai se lišil od toho jejich. Byl útulný a uklizený. Ne, že by u nich byl někdy nepořádek to ne, Kakashi byl celkem pedant na čistotu, i když na to možná nevypadal. (Ano, Kakashi je prostě dokonalost sama) Jenže tady bylo něco navíc. Jiné barvy, víc světel, polštářky, koberečky a příjemná nevtíravá vůně. Líbilo se jí tam. V koupelně byla spousta voňavých přísad. Mohla použít jakou chtěla. Všechny je očichala, než si po dlouhém rozmýšlení jednu vybrala. Pak se zabalila do hebounkého županu a ustlala v měkounké posteli. Tou se zachumlala, přikryla se až po nos a nad dekou ji koukaly jen dvě oči. (Kilroy was here!! )
„Kdyby si něco potřebovala, tak spím hned vedle,“ naposledy ji pohladila a srovnala peřinu, aby ji nečouhaly špičky noh.
„Děkuju.“

Dlouho nemohla usnout. Přemýšlela nad vším. Proč to Kenji udělal? Zradil ji. Odvedl ji k němu. Věřila mu a považovala ho za přítele. Jenže se spletla. A Neji. Do teď ho nesnášela, měla z něho strach a místo toho ji zachránil. Spletla se a za svůj omyl mohla zaplatit.