Utajené dědictví

Než vám budu vyprávět následující příběh, chci, abyste pochopili jednu věc.
Tento příběh se udál daleko předtím, než se Kankurou stal učitelem1* a kdy se teprve schylovalo k tragédii2* v podzemí Suny… říkejme tomu začátek cesty.

Byly to skoro dva roky, co červenovlasý mladík musel opustit vesnici, protože se Radním ani Kazekagemu nelíbily pokusy, které on, byť potají, prováděl. Tušil, kdo ho mohl udat. Začal s pokusem dát „Otci“ a „Matce“ duši…
Zanechal zde svou pracovnu se všemi svými nedokončenými výtvory, které nepovažoval za hodné dokončení… tím lépe pro jeho dědice.
Místnost se nacházela pod zemí, přímo pod budovou Kazekageho, pod svícnem je přece největší tma. Proto ho zde nikdo nevyrušoval. Tudíž si pracoval podle libosti, až do toho osudného odchodu. Dveře zajistil tak, aby je otevřel jen on sám, na lepší a vícestupňové zabezpečení neměl čas, šli po něm. Ovšem netušil, kdo se sem za pár let dostane a kdo se chopí jeho práce.
Nebyl to nikdo jiný než syn Yondaimeho.
V momentě, kdy se chlapec narodil, utvořilo se neviditelné pouto mezi ním a loutkami. Přirovnejme to k chakrovým vláknům. Ony se zamilovaly první. Lépe řečeno ony si vybraly. Měly na to právo. Nyní musely ještě pár let čekat.
Čekat na svého nového pána.

(zápis z Kankurova prvního deníku; neznámé datum)

„Nechytíš mě!“ hulákal jsem zvesela na svou o rok starší sestru.
„Ale chytím!“ nedala se zviklat Temari, která mě zase dostala na starost; svého mladšího bratra. Toho ještě mladšího se neskutečně bála. Jako já.
„Nechytíš!“ opakoval jsem, byl jsem pro každou špatnost. To, že jsem měl starší sestru, mi nebránilo v dělání všeho, co mi zakazovala. Přece si nenechám poroučet od ženské! To bych byl cvok jako táta.
„Jen počkej!“ holedbala se Temari, zvýšila svou běžeckou rychlost. Cítil jsem to. Musel jsem taktéž přidat. Jen mě nožky přestávaly poslouchat… zahnul jsem za nejbližší roh, kde jsem div nevrazil do svého mladšího sourozence. Ztuhnul jsem, kdo by taky ne.
Temari zpomalila a nenápadně se mi vplížila za záda. Zapomněl jsem na ni.
„Mám tě!“ ruka dopadla na rameno a její mladší bráška (tedy já) mohl vyletět z kůže, jak jsem se příšerně lekl. „Ííííík!“ vyšlo ze mě.
„Strašpytle!“ houkla dívenka, kteráž objevila důvod, proč mě chytla.
Gaara!!!
Oba jsme tam stáli jako sloupy, nechtěli jsme se zbytečně pohnout. Věděli jsme, čeho všeho je schopen. Chtěli jsme ho mít rádi, ovšem strach byl vždycky silnější než my.
„Ahoj, jak moc špatné je zabít osm lidí?“ zeptal se tak tichým a plačtivým hlasem, až ho Temari bylo líto. Odvážila se pohnout, přičapla si k němu, kvůli úrovni očí. Dovolila si dát svou ruku na jeho. Byla neskutečně studená. (Aspoň tak mi to popisovala. – moje pozn.)
„Ale vůbec ne, je to v pořádku. Už ti odpustili, nemysleli to tak. Ani ty ne, že?“ snažila se o pečlivý výběr slov, nechtěla ho naštvat, naopak utěšit.
„Aha,“ víc neřekl.
Nic z toho jsem nevnímal (Poté mi to řekla. – moje pozn.), zato jsem vnímal cosi neznámého. Volalo mě to. Dokonce jsem cítil, kam bych měl jít, jenže nás mezitím našla chůva, již několikátá, odvedla nás domů.
O Gaaru se s velkou opatrností postarala Temari. Já se vzpamatovával z toho vábivého pocitu. Slíbil jsem si, že zítra to prozkoumám.

(zápis z Kankurova deníku, druhý den; neznámé datum)

Na druhý den jsem se opravdu vydal na průzkum. Naštěstí Temari měla nějaké učení na zkoušky a tím pádem jsem zůstal sám. Začal tam, kde jsem včera ucítil to nutkavé volání.
Chvíli mi to zabralo, než se mi ten pocit vrátil.
Bylo to silnější než včera. Začínal jsem slyšet i tenounký hlásek ve své hlavě. „Jen pojď! Stále dál.“
Pro neznalého diváka by viděl chlapce v černém oděvu s nic neříkajícím výrazem. Někteří by řekli, byl jako tělo bez duše. Jenže ve skutečnosti se jednalo o pouto vzniklé při mém narození. Jak jsem si mnohem později uvědomil.
Dědictví mě volalo. Nadešel můj čas; i jejich. Tolik let čekání a konečně nebudou sami. Bezděčně jsem se usmál. Vnímal jsem tu radost z nového objevování.
Až na místě jsem zjistil, kam jsem se dostal. Budova Kazekageho; tam, kde pracoval můj otec. Nešel jsem přímo do ní, ale kroky mě vedly jakoby zadem k neoznačeným dveřím. Lehce jsem je otevřel a ovanul mě zatuchlý vzduch. Totiž ty dveře se skoro nikdy neotevíraly. Málokdo o nich věděl a přitom byly všem na očích. Všichni předstírali, že neexistují. Další Sasoriho pojistka. Opět jsem jen dedukoval. Nic jistého.
Nesměle jsem vešel dovnitř. Baterku ani jiný světelený zdroj jsem nepotřeboval. Automaticky se aktivovaly malé žárovky visící ze stropu.
Chodba mě zavedla do podzemí (Nemohl jsem tušit, že to nebude můj jediný výlet do podzemí. – moje pozn.) a k dalším dveřím. Tentokráte na nich nebyla ani klika! Prohmatal jsem celý prostor, kam až jsem dosáhnul. Stále jsem nemohl nic najít. Proto jsem zvolil zkusit jednoduchou věc. Nashromáždil jsem ve své ruce kapínek chakry. Dotkl se místa, kde by byla za jiných okolností klika. Co se nestalo! Dveře se malinko pootevřely.
„Euréka!“ zavýskl jsem.
Ještě, že jsem měl tak malé ruce, jinak bych měl problémy dveře otevřít dokořán. Šly pěkně ztuha, až jsem se zapotil. Jak se léta nepohnuly ze svého místa, zarezly. Tudíž jsem vynaložil velké úsilí, aby se pohnuly byť jen o kousek. Silná vůle mi nakonec pomohla. Při větší mezeře jsem se již mohl opřít celým tělem a staré dveře otevřít.
Dal jsem si chvíli na oddech. Vydýchal se, napil se vody, kterou jsem měl vždy u sebe. Na poušti, či v písečném městě bez vody nepřežijete. První pravidlo učené na Akademii i rodiči samými. Teď jsem jim v duchu děkoval.
Na čas jsem nehleděl, ale hleděl jsem na místnost, prostírajícím se v celé své kráse. Uprostřed sálu stály tři stoly ve tvaru „U“. Přistoupil jsem k nim, obsahovaly spoustu svitků na výrobu loutek, popisy jak správně používat chakru na ně a mnoho dalšího. Stoly mě přestaly zajímat v momentě, kdy jsem spatřil jednu nedokončenou loutku, dole měla cedulku s označením „Karasu“, zcela jsem propadl kouzlu loutek a ta vůně dřeva. Doslova mě pohltila krása a elegance tak nevinně vyhlížející smrtící zbraně. Nyní jsem chápal zápal na Akademii, když jsme se učili o ninjích zbraních, konkrétně o loutkách a jejich využití v boji.
Byl jsem okouzlen. Nový cíl byl stanoven. Stanu se nejlepším a nejmocnějším loutkářem na světě! Překonám i samotného Sasoriho!
Pohroužil jsem se do svých myšlenek, až mi na rukách naskočila husí kůže.
Když jsem se dostatečně vynadíval na své loutky… jak krásně to znělo! Vrátil jsem se do přítomnosti. Chtě nechtě jsem musel jít, určitě bude po mě sháňka. Budu se sem vracet denně, budu se učit stavět loutky, budu se učit s nimi zacházet, budu se učit, jak je vylepšovat. Bude ze mě mistr loutkář.
Pro tento den jsem vrhl poslední pohled a vzal si s sebou návrh na Karasu. Ta loutka mě kdoví proč dostala a já chtěl zjistit proč.
Později večer jsem pochopil, proč mě Karasu dostala. Byla dokonalá na boj zblízka. Dala se neustále vylepšovat. Byla svou jednoduchostí jako stvořená pro mě a naopak. Znovu mě zalila vlna toužebného okamžiku, až ji spatřím dokončenou. Chybělo jí tak málo. Skryté zbraně a jedna ruka…

(zápis z Kankurova deníku, neznámé datum)

V tento den jsem nejšťastnější chlap na světě! Po několika málo dnech jsem přišel na princip stavění loutek, tudíž se mohu bez odkladu pustit do mé Karasu. Slyšel jsem její volání, abych ji zvěčnil a stvořil v celé své smrtící kráse. Mohl jsem začít. Zavřel jsem se do své pracovny a pracoval na její ruce, díky za druhou, podle které jsem se dal do díla.
Netrvalo mi dlouho a připevňoval jsem Karasu obě ruce, chyběly jen ty zbraně. Štěstí pro mě, Sasori mi tady jich nechal kupu. Stačí si jen vybrat.
Další dvě hodiny jsem šteloval a ladil, kam by bylo nejlepší dát tajné zbraně. Šlo mi to, jen jsem se potřeboval zdokonalit v přípravě jedu, aby účinek byl ještě smrtící.
Ve stole jsem objevil deset svitků na produkci a výroby toxických látek.
Čím víc jsem pracoval na Karasu, tím více jsem byl ztracen. Tohle je můj život. Po tomhle jsem vždycky snil, že budu vytvářet dokonalá díla, kteráž budu užívat pro sebe v boji. Budu postrachem! Ještě větším než Gaara!
Na to, že mi bylo skoro devět jsem se najednou zděsil, jaké mám myšlenky. Takové by dítě mít nemělo. Jenže já nebyl dítě, byl jsem vychováván jako shinobi a ti přece žádné city nemají. Obrnil jsem se a musel si říkat, jaké mám štěstí. Měl jsem loutky. Kdežto Gaara neměl nic. Ani rodinu, která by ho milovala…

(zápis z Kankurova deníku, o rok; neznámé datum)

„Sláva!“ zakřičel jsem na celý prostor. Podařilo se mi správně namíchat jed! Dokázal jsem to! S velkou dávkou opatrnosti jsem ostří všech zbraní Karasu ponořil do jedu. Nechal vstřebat a poté umístit zpátky do Karasu.
Byl jsem na sebe tak pyšný! Zabralo mi to tedy hezky dlouho, než jsem uspěl v promíchání těch správných substancí, aby vznikl jed, který mi tu zanechal Sasori-sama. Totiž před měsícem jsem se takřka otrávil, dal jsem tam moc rulíku; místo abych dal tři ku jedné vody, dal jsem sedm ku jedné.
Chybami se člověk učí. Zvlášť, když jsem samouk, nikoho se nemůžu ptát, jak se dělá jed a protijed. Hned bych byl podezřelý. To jsem nechtěl a nepotřeboval. Nikdo mě nemohl odloučit od mé lásky. Od mých loutek.
Dokončil jsem další, která mě zaujala svým způsobem zabíjení. Ovšem nic se nemohlo rovnat Karasu. Dokonalého díla, které bylo kompletní. Přešel jsem tedy ke svitkům popisující vytvoření chakrových vláken, následné zachycení na loutce a pohyb s ní.
Bylo to těžší, než jak to vypadalo ve svitku. Nevzdával jsem se. Karasu byla moje a já ji chtěl dopřát pohyb.
Za další tři hodiny jsem zaznamenal první úchyt a Karasu na mě zamávala. Byl jsem tak dojat, až jsem se rozbrečel a opatrně objal svou loutku. Zvládnu to. Už jsem věděl, jak na to. Můj sen se stal skutečností. Dnešním dnem jsem plnohodnotný loutkář.
Nyní svedu všechno, co si umanu. Jsem Sabaku no Kankuro a mějte se na pozoru!
Mám milovanou Karasu, dokonalou zbraň pro bolestivou smrt… je čas!