Hanae, kapitola 2.

Pěkně si mě omotala kolem prstu. A stačilo jí na to pár vět. Kdyby jen nemluvila o Itachim, to bych jí snad ani neodpověděl. Od té doby, co jsem ho zabil, mám v sobě prázdno a každá zmínka mi rozechvěje vnitřnosti. Je to tak otravné, huh. Povzdechl si a odvrátil hlavu k oknu. Slunce pomalu zapadalo, mohl by to být docela dobře romantický večer – pro normální lidi, ne pro něho. Každý západ slunce mu připomínal prolitou krev lidí. Krev tisíce lidí, kterou někdo rozlil po obloze. Matně tušil, kde je hrob jeho bratra. Tam, kam ho Tobi po „té události“ odnesl. Snad mu to pak později říkal, ano, ano, vzpomněl si, kterým směrem se vydat. Doufal, že se nezdrží déle než pár dní. Čas od času se takto „ztratil“ z vesnice. Byl zvyklý pracovat sám a chránit svou vesnici po svém a rozhodl se, že tentokrát to nebude jiné. Hokagemu jen vzkázal, že bude chvíli pryč – tak to měli domluvené. Žádné omezování, ale vždy oznámí svůj odchod z a návrat do vesnice. Navečeřel se a sbalil si věci.
„Je pomalu čas jít,“ řekl si tiše pro sebe.

„Vy čtyři je, hlavně tu holku, budete sledovat,“ nařídil stroze, „ty a ty – chci od vás podrobnou zprávu, chci vědět co dělají, o čem si povídají a taky chci vědět, jestli ta holka má Byakugan!! To především!!!“ Křičel na ně a jim bylo jasné, že jestli nesplní jen část mise, nemají se k němu vracet. Ale zároveň byla v jeho křiku naléhavost a také strach.
„Ty a ty,“ ukázal na druhé dva, „vy jste bojová část jednotky, zajistíte hladký průběh mise. Nechci, aby vás odhalili. JASNÝ?!“
„Ano, pane!“
„Chci informace naprosto o všem. Rozchod.“

Krok, nádech, výdech. Krok, nádech, výdech. Byl nov. To bylo vždycky nejhorší. Temnota noci násobila temnotu pečetě. Pořád jí překvapovalo, jak silná bolest to vlastně je. A psychicky na tom taky nebyla úplně nejlépe. Dopadala na ni tíha bolesti, kterou nesla její matka. Tíha nesmyslných pravidel, která akorát ničí lidem život. Tíha vyhnanství a samoty. Každou noc, kdy byl měsíc v novu, jí našeptával rozverné myšlenky temné strany. Tak to nesnášela. Tolik toužila zastavit ten koloběh zla a temnoty, chtěla rozzářit slunce, zažehnout oheň, který nikdy nevyhasne -- všechno marně. Přemáhala se při každém kroku. Jestli s ní půjde, jestli jí ukáže Itachiho hrob, pak musí jít po jeho boku. Nemůže se rozložit do jednotlivých vět, slov, vzdechů. Nemůže cestovat způsobem, který se byla nucena naučit. Posadila se ve stínu stromu a čekala na něj, až se objeví.

Objevil se chvíli po tom, co přišla. Na sobě nedal nic znát, ale uvnitř byl nervózní. Najednou nevěděl, jak by měl reagovat. Všechny vzpomínky, které na něj měl, mu vířily v hlavě. Přišla k němu, hlavu stále mírně skloněnou, aby jí neviděl do tváře. V téhle vesnici to tak bylo bezpečnější.
„Tak co?“ Zeptala se s nadějí v hlase místo pozdravu.
„Myslíš si snad, že to řeknu někomu cizímu?“ zavrčel. Také místo pozdravu. Co se to se mnou děje? Já přece už takový být nechci. Nechci! Pomyslel si.
„Nejsem cizí, já - “ zarazila se.
„Uhm, vím směr. Tedy, myslím si, že ho vím,“ odpověděl nakonec. Co to sakra mělo být? Jak není cizí?
„Kudy a kam mám tedy jít?“
„Se mnou. Taky chci ten hrob najít,“ řekl pomalu, jakoby si to ještě rozmýšlel. Když vypustil z úst poslední slovo, otočil se a rázně vykročil. Doufal, že se brzy dozví, co je to za holku, ale vypadala stejně nemluvně, jako on. Nedíval se, jestli ho následuje, věděl, že bude. Když udělala první krok, její tělo se ocitlo v jednom ohni, při druhém kroku jí bolest probodávala, jako malé jehličky. Oči se jí zaleskly, ale statečně kráčela vpřed. Nečekala, že půjde tak rychle, musela se mu však přizpůsobit. V momentě kdy vyšli z vesnice o nich byla podána první zpráva.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešly dvě postavy. Osoby bez tváře, bez soucitu.
„Co po nás chceš,“ ozval se starší z nich trochu neuctivě.
„Chci, abyste tu byli a v okamžiku, kdy se to potvrdí, zabijete jistou dívku,“ snažil se přehlédnout jejich hrubost, protože je potřeboval.
„Takže tu budeme pár dní zevlovat a pak někoho sejmem? Ale zaplatíš nám i ten čas, co se tu budeme flákat,“ ušklíbl se pro změnu ten mladší.
„Když to jinak nejde. Tohle je pro mě opravdu důležité. Zůstaňte mi nablízku, ať vás můžu kdykoliv povolat,“ chystal se odejít.
„Hej, a co plat?“ Tázavě se na něj podívali oba dva. Znovu si tedy sedli a pustli se do zdlouhavého vyjednávání. To, že je potřeboval neznamenalo, že zaplatí dobrovolně víc, než bude muset. Byl ochotný dobře zaplatit, oni to věděli a využili toho, ale nakonec se přece jen dostali k přijatelnému kompromisu pro obě strany.

„Prosím počkej,“ ozvalo se o dva metry za ním. Posledních pár kilometrů za ním zaostávala a šlo se jí pořád hůř a hůř. Držela se za boky, kde byla bolest největší. V těle jí pulsovaly snad všechny žíly, prudce se nadechovala a čelo měla orosené. Byly dvě hodiny po půlnoci, to bylo obvykle nejhorší z celé té noci. Napůl se otočil: „Jestli budeš pořád tak pomalá, tak se ti ztratím a beze mě to nenajdeš.“ Sám by šel mnohem rychleji a štvalo ho, že poslední hodinu, možná i víc, zpomalovali.
„Omlouvám se,“ řekla už asi po desáté, aniž by to tak skutečně cítila.
„Byakugan!“ řekla tiše, i když věděla, že jeho očím nic moc neunikne. Chtěla se ale ujistit, že z vesnice je nikdo nesleduje. Prohledávala okolí metr po metru. Nikde nic. Těsně před tím, než skončila si všimla pohybu, záblesku čakry. Viděla ji jako krátký malý pohyb. Nevěděla kdo to je, ale stačilo to k tomu, aby měla podezření. A díky tomu byla ještě dosud naživu.
„Hej,“ prudce dýchala a po čele ji stékal pramínek potu, „máme společnost.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím,“ nasadila opět tvář bez výrazu, „ale ještě nejsou úplně u nás. Vypadá to, že se přibližují, ale zároveň si udržují odstup.“
„Měl bych o tobě vědět víc, jestli máme být spolu na cestě,“ přestal se snažit o hraný nezájem. Popravdě, tohle ho začínalo zajímat víc a víc, právě proto, že toho moc nevěděl.
„Taky bych ráda věděla, kdo jsi,“ opáčila mu klidně, ale tvář se jí zkřivila, když vykročila. Přišel k ní blíž, aby jí pomohl, ale ona jen zavrtěla hlavou.
„To nemá smysl, jsem příliš vyčerpaná.“ Ta pitomá pečeť je s každým novem horší a horší. Má mě to donutit k pomstě, jedině tak se toho zbavím. Dobře to matka naplánovala, i když nechci, bolest mě časem donutí. Ahgrr.
„Podej mi ruku, myslím že bychom si měli dnes odpočinout. Pokud mi tedy věříš,“ dodala se špatně skrytým podtónem výsměchu.
„Nevěřím ti, ale věřím sobě, že se dokážu odkudkoliv dostat,“ odpověděl ve stejném tónu.
„Potřebuji si odpočinout, dneska toho moc nezvládnu,“ sesunula se na zem, vyčerpaná neobvyklou námahou, „zítra už to bude v pohodě.“ Téměř, pomyslela si.
„Stačí, když mi podáš ruku. Já nás rozložím na slova a přenesu na jiné místo, kde budeme moct zbytek noci bezpečně odpočívat.“
Beze slova jí podal ruku a čekal, co se stane. Zaslechl známé verše a slyšel je jasně po celou dobu. Poprvé slyšel celou báseň, poprvé mohl vnímat její slova a snažit se jim porozumět.

Tma se kolem rozprostírá,
je zima, nebe se drolí,
vítr se po planinách honí,
strach mě svírá.

Ticho co proniklo mi
do morku kostí,
samotu hostí,
ze slov jsou němé rýmy.

Vzrušený šepot žene se vzduchem,
ze slov se zhmotním já,
na dlouhé cestě kde něco hledám,
na dlouhé cestě za osudem.

Ze slov se zhmotní Květina,
já země nedotknu se,
cestuji pouze vzduchem,
z mé krve vstane mrtvý Hrdina.

Když zmizeli, nedaleko se náhle objevily čtyři postavy. Zahalené a velice schopné. Byly dost blízko na to, aby je mohly sledovat a dost blízko na to, aby slyšely jejich rozhovor, ale zároveň dost daleko na to, aby neslyšely některá, méně i více důležitá slova. Jedním si ale byly jisté a záblesk jejích čistě bílých očí jim to potvrdil. Byl čas podat další zprávu.

Hanae přenesla Sasukeho k sobě domů, pokud se to místo dalo tak nazývat. Tušila, že se všechno změní a to od základů až po ty nejmenší detaily. Nevěděla proč, ale po letech cestování chtěla mít nějakého přítele, člověka, se kterým by mohla sdílet svou bolest. Zavedla Sasukeho do pokoje a sama se zhroutila na pohovku v jídelně. Bylo jí špatně, hůř než kdy jindy. Něco tu bolest umocňovalo, pohánělo ji vpřed při jejím hledání, avšak nebyla už schopna pohybu. Kdesi uvnitř ní se objevovala touha po pomstě, touha po krocích bez bolesti, po nocích se sny, po klidném spánku. Ale co ten pocit vyvolával nebo... kdo?
„Jsi v pořádku?“ vyrušil ji tichý hlas, který ji zároveň uklidnil, ale každé slovo jakoby ji bodlo.
„Eh, jo, ne, jo... - - budu v pořádku. Nech mě pár hodin, do rána,“ vysoukala ze sebe Hanae a po čele jí stékal pot. Celá se třásla. Bolest byla skoro nesnesitelná.
„Vážně? Nechceš alespoň trochu vody?“ zeptal se nezvykle starostlivě. Nikdy se o nikoho nestaral a teď se cítil trochu trapně, že neví, jak na to. Zároveň ale cítil nepoznané uspokojení. Měl pocit, jakoby po tom toužil, žít s lidmi, na kterých mu záleží, starat se o ně. Proč ho jenom tahle neznámá holka táhla k sobě. Že by to bylo tajemno, které ji obklopovalo? Nebo to spojení s jeho bratrem, ta zoufalá potřeba ho najít? Co ti dva skrývají?
„Děkuju, chci,“ přikývla, což, jak si vzápětí uvědomila, byla chyba, protože jí znovu projela další vlna bolesti.

Ráno úkryt provoněla snídaně, i když to nebylo nic speciálního. Čaj, trocha sušeného masa, suchary a dvě ptačí vejce na pánvičce. Jakmile se rozednilo, bolesti ustoupily a zbyl po nich jen jejich věčný stín, připomínka, že dluh není splacen. Pro Hanae to byl poslední dobou zázrak, každý den kdy byla bolest minimální. Zvláště po tak těžké noci, jakou teď prožila. Zvedla se a šla pro Sasukeho, aby spolu posnídali a domluvili se na dalším postupu. V pokoji nebyl, nemusela ani klepat, aby to zjistila, ale objevila ho v jídelně.
„Nemohl jsem spát, šel jsem se projít,“ řekl, když ji zpozoroval.
„Dobré ráno, - um, jak se vlastně jmenuješ?“ chtěla ho pozdravit. Uvědomila si, že se nápadně podobá Itachimu a zčervenala.
„Uchiha Sasuke, ty?“ potvrdil její domněnku.
„Hanae. Hyuuga Hanae,“ sedla si naproti němu a přisunula před něj talíř se snídaní a hrnek čaje. Sama si nalila čaj do dalšího hrnku a vzala si druhý talíř. Byla bez vrchního pláště. Její oblečení neskrývalo ženské křivky, hnědé vlasy měla ledabyle svázané do culíku a pár pramínků jí neposlušně padalo do jejích sněhově bílých očí. Sasuke si s překvapením uvědomil, že je docela hezká. Překvapilo ho to a vzpomněl si na Sakuru.
„Takže ty jsi bratr Itachiho,“ pomalu převalovala ta slova v ústech, „nečekala jsem, že budeš tak starostlivý, po tom, co jsem o tobě slyšela.“
„Hmm, jo. Naruto, on mě... zachránil – z toho koloběhu. Už je ti dobře?“
„Jo,“ odpověděla a nevěděla, jak pokračovat. Vyvedlo ji z míry, že Sasuke je jiný, než slyšela a přemýšlela, jestli i Itachi bude jiný. Blbost, vždyť je mrtvý, okřikla se v duchu.
„Takže máš Byakugan,“ zamumlal si pro sebe Sasuke ve snaze oživit konverzaci. Neuměl si představit, že by s někým mluvil o bratrovi a teď tu najednou sedí ona a -- .
„Než se domluvíme na dalším postupu, chci o tobě vědět pár věcí. Rozhodla jsem se ti důvěřovat a jestli máme na chvíli spolupracovat, měli bychom o sobě něco vědět,“ přešla přímo k jádru věci. Vlastně neměla co ztratit. Kdo jiný by ji mohl dovést tam, kam potřebuje, než jeho vlastní bratr?
„Hmm, dobře. Do kdy potřebuješ najít bratrův hrob?“ zeptal se, „jestli si můžeme dovolit malé zdržení nebo jestli to máme řešit cestou.“
„Do příštího novu,“ řekla a mírně se zachvěla, když si představila tu bolest, co ji čeká, když to nestihnou, „myslím, že malé zdržení nám nebude vadit. Nerada bych tohle probírala cestou, tady nás nikdo nemůže slyšet. Mimo to nás někdo sledoval.“
„Rozumný důvod,“ pokyvoval hlavou, „domluvíme se tady a pak vyrazíme. Víš, jsme trochu mimo směr, takže se budeme muset vrátit na místo, odkud jsme zmizeli a vzhledem k tomu, že nás sledují, je dobré jít už s plánem.“
„Fajn, takže, proč se mnou hledáš Itachiho hrob?“ sedla si pohodlněji, napila se čaje a podívala se na něj. Ještě bude nějakou dobu trvat, než si budeme plně věřit, ale ta noc nám hodně pomohla, pomysleli si oba dva najednou a dlouze se zadívali do očí toho druhého.