Odpověď

Pořád si na ten pocit nemohl zvyknout: bylo ráno, ležel v posteli a jakmile nabral plné vědomí, otevřel oči - a nemusel kontrolovat své okolí a přestože to dělal, věděl, že zbytečně.
Války skončily. Nebezpečí pominulo a jemu ve spánku nic nehrozilo.
Dva nejmocnější klany se spojily: Senju a Uchiha. Dva odvěcí rivalové. Dva věční ničitelé se nyní stali společnými budovateli. Jejich odkaz se ponese na věky věků. Vesnice, kterou založily, byla tak silná, že neexistovalo nic, co by ji mohlo ohrozit.
Tobirama mohl být ten nejšťastnější člověk na světě.
Ale byl?
Jeho bratr byl Hokage, svrchovaný vůdce vesnice, Madara Uchiha, největší zlo, byl mrtev a jeho proradný klan postupně ztrácel na moci s tím, jak zbytek vesnice prosperoval a rostl. Každý den se u bran objevila minimálně jedna osoba, která se chtěla přidat ke společné věci.
A vesnice potřebovala každou pracovitou ženu i bojeschopného muže, protože i přes veškerou snahu nově vzniklých vesnic se pořád ve světě bojovalo a umíralo, včetně mnoho shinobi, kteří nosili znak listu.
Bylo třeba je doplnit.
Ale Tobiramu trápila i další věc. A to věc zcela sobecká. Byl sám. Postel vedle něj byla prázdná a jak stárnul, nalézal v srdci prázdná místa.
Tak moc se zabýval bojem a správou vesnice, že zapomněl na své osobní štěstí. Vesnice a její bezpečí pro něj byly vždy na prvním místě.
Samozřejmě, z jeho tří sourozenců mu zbyl jeho bratr, ale ten už měl svou rodinu a s Tobiramou je spojovala hlavně vesnice a veškerý společný čas trávili jejích spravováním.

Nejinak tomu bylo i dnes, Tobirama se nasnídal a vyrazil do úřadu.
Ulice byly čisté, ranní obchůdky lemující obě strany široké cesty se pomalu probouzely k životu a kolem nich začala proudit první ranní ptáčata.
Tobirama byl jedním z nich, měl rád svou disciplínu a řád. A proto jako každý den zašel do svého oblíbeného ovocnářství.
Vešel dovnitř - zazvonil zvonek - a starší prodavač ho s uctivým poklonem pozdravil. Tobiramu to neobtěžovalo, věděl, že to jeho společenská pozice vyžaduje.
Nevybíral dlouho, všechno ovoce bylo prvotřídní kvality, chytil do ruky první jablko a vyšel s ním k pokladně - když tu v chvíli ji spatřil. Stála u pokladního: pohledná žena.
Tobirama se zachvěl a pomyslel, že by to mohla být ona! Přiblížil se k ní a chystal se jí oslovit, když mu náhle došly veškerá slova.
Nikdy žádnou ženu jen tak neoslovil, neuměl to. A co by tak měl říct? Měl ji pozdravit, zeptat se, jak se má... někam ji pozvat? Tobirama neznal její jméno, ale znal ji ze spisu - přišla do vesnice minulý týden, její spis schválil. Byla sama.
Tobirama polkl a z hlubokého zamyšlení se vydal kupředu.
Byla pryč.
Tak dlouho se rozmýšlel, než odešla.
Na jedné straně úleva, na straně druhé výčitky...
Přešel k pokladně a zašmátral do kapsy, kde vylovil hrst mincí. Byly to nové peníze, které vydala Země ohně. Aliance měst a klanů, které se spojily pod vojenskou mocí Listové vesnice. Tobiramu fascinovalo, jak společenský řád světa následoval řád ninjů.
Po usilovném rozpomínání, co má která mince za hodnotu, jich pár předal starému muži a vydal se z krámku pryč.
Událost z obchůdku Tobiramou tak otřásla, že se projednou rozhodl změnit svůj plán a společně s jablkem vyhledal nedalekou lavičku a dal se do zakusování.
A během jemného chroustání došel k jednoznačnému závěru - pokud se nezmění, nikdy si životní partnerku nenajde... a rodinné sňatky po zániku moci klanů, přestal brát v úvahu.
Tobiramu jeho myšlenky zanesly dál, než si vůbec troufal hádat - proč vlastně budoval vesnici? Proč se staral o bezpečí všech těch lidí, když mu krom jeho bratra byli všichni cizí?
Náhle ho něco vyrušilo, běžel k němu jeho student Hiruzen Sarutobi, mladý chlapec, ve kterém Tobirama viděl potenciál změnit celý svět.
"Tobirama-sensei, váš bratr si vás žádá!" vydechl ze sebe mladík a uklonil se.
"Děje se něco?" Tobirama byl na nohou, jeho chakra lemovala okolí a hledala nebezpečí.
Náhle si ale vzpomněl.
Bylo to dneska.

Držel ji v náručí.
Byla tak maličká, světle hnědé oči lehce vykukovaly zpoza víček a na tváři se jí jevil drobný úsměv. Byla dokonalá.
Tobiramovi se poprvé za dlouhou dobu třásly ruce, jak měl strach, aby mu neupadla. S mateřským citem jí lehce kolíbal a kdyby si mohl dovolit projevit emoce, usmál by se.
Takhle jen hleděl na její tvářičku a srdce mu tlouklo a rozum se zatemňoval, jak se jeho duše rozjasňovala.
"Pojmenovali ji Tsunade," zašeptal jeho bratr Hashirama za zády. "Je nádherná."
"To je," odpověděl Tobirama a pozoroval každý záhyb na dětském obličeji, každý pór těla a ten roztomilý chumel světlých vlásků.
Ještě chvíli ji držel, pak ji vrátil zpět matce, uklonil se a odešel na chodbu porodnice, kde se stejně jako dříve v ten den posadil na lavičku.
Jeho tělo naplnila harmonie, svět okolo něj ztichl a on tam jen tak seděl a užíval si ten klid.
"Co se s tebou děje?" Hashirama se posadil vedle něj a usmál se, byl pyšný dědeček.
"Co by se dělo?" odvětil jeho bratr nenuceně.
"Znám tě celý tvůj život a já poznám, když se něco děje..."
"To není-"
"Nic na mě nezkoušej! Asi je to tím stárnutím, už nejsme nejmladší, ale myslím, že ses ve skrytu své duše usmíval! A to neděláš tak často!"
"Bratře..."
"Co se děje?"
"Já... jsem sám."
"Vždycky jsem tu pro tebe, to víš..."
"Ano... ale dnes jsem pochyboval."
"O čem?"
"O smyslu všeho, co děláme. O vesnici."
"Děláme tu nejúžasnější věc, brácho!"
"Já... nebyl jsem si tím tak jistý. Ale teď jsem našel odpověď na své otázky."
"Jaké otázky? Jakou odpověď?"
I když byl Hashirama hokage... no, některé věci byly pořád složité.
"Tsunade, tvá vnučka, má praneteř. Ona je mou odpovědí. Ona je naší budoucností. Ona je to, proč to vše děláme."
"Aby žila v lepším světě."
"Aby nemusela vidět své sourozence umírat jako děti."
"Blížíme se k tomu..."
"Díky tobě."
"I díky tobě."
"Ale pořád je to daleko."
"Je to na obzoru. A ostatní vesnice to vidí stejně."
"... jsem rád, že jsi nebyl hloupý jako já a pořídil sis rodinu, bratře."
Hashirama se zasmál.
"Vždyť víš, že to z části bylo nutné, klan Uzumaki-"
"Sám tomu nevěříš, vzal by sis ji, tak jako tak."
"Asi jo, brácho."
"Tsunade... budu ji navždy ochraňovat."
"Jo, brzy ti ji svěřím, už nejsem nejmladší."
"Ještě tě tu potřebuji."
"Budeš mít Tsunade."
"Budu vás mít oba."
A Tobirama se teď otevřeně usmál, prázdné místo v jeho srdci bylo již plné a on se postará, aby jeho praneteř, kterou si tak zamiloval, nikdy nemusela trpět!