Zlatá kráva

Dvojice pomalu procházela městem, snažíc se vypadat nenápadně, což moc dobře nešlo, když jeden z nich měl neustálou potřebu něco komentovat, nutno říci, že u toho byl i sprostý.
„No podívej se na to! Za takový piďi grilovaný olihně chtěj takový ku*****ý prachy! Na to se jim můžu akorát tak vy***t! I když mám už docela hlad, tak tohle si fakt nekoupím. U Jashina, vždyť u sebe ani tolik nemám,“ prskal plavovlasý muž a šťouchal do svého společníka, aby mu věnoval nějakou pozornost.
„Drž už tu mordu, nebo ti zase utrhnu hlavu! A tentokrát ti ji vážně nepřišiju zpátky,“ zavrčel druhý z nich. Přidal do kroku, už chtěl mít tohle město za sebou. Kdyby tu neměl důležité obchody, nevkročil by sem ani za nic.
„No jó, pořád. Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat, prachy jsou tvoje parketa.“
Plavovlasý nereagoval na zrychlení svého společníka, stále se ploužil stejnou rychlostí. Rozhlížel se kolem, prohlížel vitríny, stánky, i místní lidi.
Najednou něco upoutalo jeho pohled, dokonce ho to donutilo se zastavit. Oči mu zajiskřily, čelist mu padla, a vydal ze sebe jakýsi zvláštní zvuk doprovázený čůrkem slin vytékajících mu z otevřených úst.
Stála tam. Nádherná, s perfektními křivkami, jednoduše dokonalá. Pocítil něco zvláštního, co snad ještě nikdy necítil. Srdce mu zběsile tlouklo, polilo ho horko, kolena se mu třásla, v krku mu vyschlo. Nebyl schopen slova. „Hidane! Dělej, nebo tě tu nechám!“ zavolal na něj jeho společník. Plavovlasý padl na kolena a zaúpěl. Vztáhl ruce ke své krásce, ale věděl, že mu není přáno, musel odejít.
...
„Ach, ach,“ zavzdychal Hidan už poněkolikáté za sebou. Zbědovaně se ploužil dál, kladl automaticky nohu za nohou, myšlenkami byl stále ve městě, u své krásky.
„Můžeš už konečně držet hubu!“ štěkl po něm jeho partner.
„Nemůžu, Kakuzu, nemůžu. Musím na ni pořád myslet, na ty tvary, na ty křivky, to štíhlé tělo… ach, ach.“
„Ještě chvíli a já ti přísahám, že ti tu palici vážně urvu a někam ji zahrabu, abych měl od tebe pokoj.“
„Byla to láska na první pohled, Kakuzu. Tohle jsem, k***a, ještě nepocítil. Mám chuť skládat básně, cítím se lehký, jako kdybych mohl létat!“ zvolal, roztáhl ruce a párkrát máchl pažemi, ale ke vší smůle se nevznesl. Na tváři se mu usadil připitomělý úsměv, což Kakuzovi přišlo trochu děsivé, vzhledem k tomu, že Hidana už nějakou dobu znal.
„Ty z toho snad úplně blbneš,“ řekl a jednu mu natáhnul. „Vzpamatuj se, máme přece úkol, nepotřebuju tě tam takhle. Vytáhni si ten amorův šíp z pr***e, slyšíš?“
„Ukážu ti cestu rájem…“ zanotoval Hidan s blaženým úsměvem, ale to už Kakuzu nezvládnul, urval mu hlavu a odkopnul ji někam daleko.
...
„Kakuzu, to od tebe vážně nebylo hezký! Trvalo mi tři hodiny, než moje tělo našlo moji hlavu, a navíc to ku***y bolí, když mi ji utrhneš! O co ti, k***a, šlo?!“ nadával Hidan, když se po pár hodinách konečně setkal se svým partnerem. Hlavu si nesl v podpaží. „Koukej mi ji zase přišít, nebo tě obětuju Jashinovi!“
„Přišiju, jestli už budeš držet hubu. Nemíním poslouchat další kecy o tý tvý milovaný,“ zamručel Kakuzu. Připravil si svoje šití a posadil Hidanovi hlavu zase zpátky na krk. „Drž, pevně, ať to nemáš nakřivo.“ Hidan držel svoji hlavu, Kakuzu přišíval, a za chviličku byl opět jako nový.
„Jak dlouho ještě? Už si chci odpočinout. Taky chci obětovat. Chci to mít za sebou, dostat prachy a vrátit se do toho města. A konečně budu s ní!“
„Vydrž, už jen pár kilometrů a jsme na místě.“
...
Proplížili se kolem zdi až ke vstupnímu portálu. Netrvalo dlouho a stráž byla obratně zlikvidována Kakuzuem. „Ach, ach…“ vzdychnul Hidan, „chtěl bych tu teď mít svou milovanou.“ Kakuzu zavrtěl hlavou nad debilitou svého partnera a otevřel vstupní portál. Ocitli se ve vstupní hale, která byla obrovská, osvícená tisíci svícemi, a prázdná. Opatrně prošli halou, dávali si pozor na případné pasti. Konečně stanuli u dveří vykládanými drahými kameny. „Hidane, až tu skončíme, vydloubu si ty kamínky,“ řekl tiše plavovlasému a pousmál se při pomyšlení, že ty kameny někde dobře zpeněží.
Vstoupili dovnitř velké síně. Stráž už na ně čekala, obklopili skříňku na podstavci a tasili meče. Hidan se rozesmál, vzal do ruky svou kosičku a se šíleným smíchem se dal do práce. „O, Jashine, pane, dnešek je opravdu příznivý pro obětinu,“ zasmál se a olízl špičku čepele své kosy, která už byla zbarvena krví.
Kakuzu se také činil, posouval se halou kupředu, až už byl uprostřed, přímo u skříňky na podstavci. Stráže nebyli žádní shinobi, jen vojáci s meči, proto netrvalo dlouho a i Hidan skončil s obětováním. „Amatéři,“ okomentoval Hidan, když i on došel doprostřed síně a utřel zbytky krve na své kose. Kakuzu otevřel skříňku a vzal z jejích útrob prastarý svitek, pro který přišli. Opatrně uložil svitek pod své oblečení a měl se k odchodu, když tu najednou mu něco zasvítilo do očí. Podíval se tím směrem a tentokráte to byl Kakuzu, kdo nebyl schopen pohybu. Díval se na tu nádheru před sebou a ignoroval Hidanův hlas, který ho nabádal k odchodu a připomínal drahé kameny ve dveřích. „Tak nádherná,“ vzdychnul a vztáhnul k ní ruku. A tentokráte to byl Hidan, kdo vrtěl hlavou nad debilitou svého partnera. „Hej, vzpamatuj se, musíme jít,“ řekl plavovlasý a šťouchnul do svého společníka. Kakuzu nemohl odtrhnout svůj zrak od metrové zlaté sochy krávy. Miloval peníze, ale nyní se zamiloval do zlata. Probíhal u něj vnitřní boj, zda sochu prodat za peníze, nebo si ji ponechat. Svůj boj nedokončil, jelikož ho plavovlásek chytil za límec a odtáhnul ho ven.
„Hidane, vezmi si to, odnes to a ty prachy si nech. Já… já mám ještě něco na práci,“ řekl Kakuzu a vrátil se dovnitř.
„A to je, k***a, nějakej vtip? To mi jako necháš svou půlku?“ volal za ním ještě Hidan.
„Jo, je to tvoje!“ odpověděl mu Kakuzu a zmizel mu z dohledu.
Hidan pokrčil rameny a jal se jít odevzdat ten svitek.
…
Potkali se po pár dnech za branami města, kde u Hidana došlo k vzplanutí. Ten se tvářil na výsost spokojeně, oproti svému společníkovi.
„Co ten protáhlej ksicht?“ ptal se hned Hidan a ukusoval oliheň na špejli. Za svitek dostal dobře zaplacenu, mohl si proto dovolit koupit si ty předražené mořské potvory.
„Strhnul jsem si záda,“ řekl prostě. „Ale ty vypadáš spokojeně. Byl jsi u tý svý milovaný, co? Dala ti?“
„Tak se na ní podívej! To štíhlé tělo, ty tvary, ty křivky!“ řekl Hidan a ukázal Kakuzovi svojí úplně novou kosu. „Je nádherná, dokonalá, perfektně ostrá a ták chladná,“ zašvitořil a přitisknul ke své kose tvář, jemně ji laskal prsty. „Když jsem ji tam viděl, v tý výloze, říkal jsem si, že ji, k***a, musím mít! Byla to láska na první pohled, čekala na mě, a já ji konečně mám!“ vtisknul své kose jemný polibek.
„Ježíši, ty jsi fakt idiot!“ řekl Kakuzu.
„To jméno v mojí přítomnosti nezmiňuj! Jashine, odpusť mu jeho provinění,“ políbil svůj přívěsek na krku. „Teď mi tak došlo, z čeho sis strhnul záda?“
„Nemohl jsem ji tam přece nechat!“ Kakuzu zašel za velký keř, Hidan ho následoval. „Je nádherná! Jak se třpytí, jak se leskne!“
Za keřem stála socha krávy, úplně celá ze zlata. Kolem krku měla lano. „Jediná nevýhoda je, že je strašně těžká!“