Poslední z klanu Akame VII. - Boj, který je třeba vyhrát

Všichni čekali na začátek vyučování. Naruto seděl na lavici čelem k Touazuki, která měla nohy položené na stole, pročítala si svůj nový objev Jedovaté houby našich končin. Shikamaru měl hlavu položenou na lavici a nikdo nevěděl, jestli spí nebo to jenom předstírá. Chouji se cpal svačinou, kterou jeho matka připravila pro Touazuki.
„Proč furt čteš?“ zeptal se Naruto.
„Shikamaru, zařiď, ať mi půjčí vaší knihu,“ praštila Tou knihou o stůl a nahnula se k Shikamarovi.
„Přestaň mě ignorovat,“ zahulákala. Lenoch si dal na čas, než odpověděl.
„Přestaň, jsi s tím otravná. Kniha patří rodině Nara, musela bys být Nara, aby ses do ní mohla podívat.“
„Nechám vás nahlídnout do knihy rodiny Akame.“
„Vždyť ji nemáš.“
„Nepleť se do toho, Naruto.“ Měl pravdu. Psala žádosti, ale neustále dostávala zamítavé odpovědi. Věc se dostala tak daleko, že teď posílala sedm žádostí denně. Možná to bylo zbytečné, ale ona věděla, že na všechny musí Hokage vyhotovit rozhodnutí, takže mu aspoň trochu znepříjemní život. Momentálně byl ve skluzu asi o dvě stě padesát dva žádostí.
„Když bych si tě vzala, byla bych Nara a mohla bych se do ní podívat.“
„Nikdy.“
„Heej! Proč vlastně potřebuješ tu knížku?“ pro Naruta bylo nemyslitelné chtít si přečíst nějakou knihu.
„Chci vylepšit pilule pro Choujiho. Teoreticky už vím, z čeho jsou, prakticky si tím nejsem jistá.“
„Máma stejně nechce, abych zkoušel něco dalšího. Minule mi bylo zle a zhubl jsem deset kilo.“
„Ale vzala to celkem v klidu. Řekla, že jsem chtěla jenom pomoct. Na rozdíl od mámy Ino,“ usoudila zamyšleně a znovu se začetla.
„Myslel jsem, že tě zabije,“ prohlásil Naruto.
„Ino chtěla něco na hubnutí. Funguje to stoprocentně. Když nedokážeš přestat zvracet na tak dlouho, aby ses najedl, tak zhubneš.“
„Všichni na místa. Naruto, do lavice. Shikamaru, ty se vzbuď! Chouji uloží svačinu a, Touazuki, dej nohy a knihu dolů,“ všichni neochotně uposlechli Irukovy rozkazy.
„Víte, co vás čeká,“ přejel přísným pohledem po třídě.
„Čeká vás závěrečná zkouška. Spoléhám na vás, že ze sebe vydáte jen to nejlepší. Na celý průběh bude dohlížet sám Hokage,“ ve tvářích studentů se objevily napjaté výrazy.
„Pche! Bude to brnkačka,“ kasal se Naruto.
„Minule to taky byla brnkačka?“ rýpla si do něj Touazuki.

Dvěma ráznými ranami zabušila na dveře. Čekala jen malou chvilku, než jí přišel otevřít.
„Co tady děláš? Myslel jsem, že už něco máš,“ Naruto se zmateně podrbal na hlavě.
„Jo, ale teď nemůžu domů. Máme na klice vestu.“
„To vadí?“
„Když máme na klice vestu, znamená to, že je uvnitř dámská návštěva.“
„Nemáš ráda návštěvy?“ ptal se, zatímco šli dovnitř.
„Naruto, někdy ti to vysvětlím,“ posadila se v kuchyni ke stolu. Musela při tom ze židle sundat zmuchlané oblečení a odsunout prázdné obaly od instantního rámenu.
„Snad mi uděláš aspoň čaj,“ pobídla ho.
„Nojo, jsem zmatenej, nikoho jsem nečekal.“
„Jo, jinak bys uklidil, co? Učíš se?“
„Neleze mi to do hlavy.“
„Já ti s tím pomůžu.“
„Ne, zvládnu to. Ty vždycky používáš moc těžký slova.“
„Testy jsou pozítří.“
„Neměj strach, všechny nechám daleko za sebou.“
Měla strach. Bála se, že Naruto zase všechno pomotá a bude muset zůstat na Akademii. Chtěla být v týmu s ním. Jiná možnost pro ni neexistovala. Snažila se nemyslet na nejhorší variantu. Musela se taky postarat, aby zkoušky zvládla ona sama. Nechtěla Kakashiho zklamat. Stejně byla oproti němu naprostý ubožák. Potřebovala si utřídit myšlenky. Šla s TenTen do lázní. Od doby, co byl Gai jejím vedoucím Jouninem, se spolu skamarádily. Když neměla misi, tak spolu trénovaly nebo někam vyrazily. Občas s nimi chodil i Lee, Gaiův další svěřenec. Oba je měla ráda. Na rozdíl od posledního člena týmu, o kterém se nemluví. Přemýšlela, že možná i Kakashi bude mít konečně svůj tým. Nejspíš by nechtěla být v jeho týmu. Trávili by spolu moc času a lezli by si na nervy. Třeba by ji mohli připojit k Shikamarovi nebo Choujimu.
Stejně se bude muset ještě připravit. Neměla strach z testů, byla přesvědčená, že je zvládne. Test z ninjutsu snad také, jestli se bude soustředit a nezačne si do nich přimíchávat vlastní barvy. Nejhorší budou souboje. Zvažovala svoje možnosti, pokud nebude nepřítel o moc rychlejší než ona, dokáže bez problému odhadnout jeho pohyby. Horší to bylo s ninjutsu... Nebylo těžké poznat, co provádí, znala veškeré pečetě a hodně jutsu. Bezpečně je rozeznávala podle barev.
Dlouho a pečlivě se připravovala. Sbírala informace o všech spolužácích, znala je. Většina z nich pocházela z významných rodin Konohy. Musela mít obranu před každým z nich.
„Největší přednost shinobiho je i jeho největší slabostí.“ Kdysi jí tuto větu řekl otec, teprve nyní měla pocit, že jí začíná rozumět. Rozhodla se využít všech získaných zkušeností. Kromě běžného vybavení si nachystala zvláštní pás s lahvičkami. Její otec používal skleněné, ale on je nepoužíval jako bojový prostředek, nosil je v brašně vystlané měkkou látkou. Jenže věděla, že sklo by se mohlo při boji rozbít. Dřevo mělo nepěknou vlastnost nasát do sebe obsah. Problém jí pomohl vyřešit Tenzou, jeden z Kakashiho kolegů. Obalil ampulky dřevem, takže byly chráněné před nárazem a látky uvnitř byly dobře uskladněny. Otec také používal jako rozlišovací znamení barevné značení. Touazuki využila navíc vyryté značky. Mohla tak snadno po hmatu poznat jednotlivé lektvary.

Nachystaná a připravená úplně na všechno se vydala na zkoušku. Všichni se shromáždili na cvičišti. Iruka měl přichystané lístečky se jmény, umístil je do velké krabice, aby mohl losovat. Nejdřív nastoupil Naruto, ale asi to byl osud, protože jako protivník mu byl vybrán Sasuke, takže zápas skončil dřív, než začal. Achjo, nevypadá to s ním vůbec dobře.

„A další na řadě je,“ zvolal Iruka: „Ino a Touazuki.“ Nebyla to nejlepší volba. Ino byla z holek rozhodně ta nejsilnější. Teď se hlavně musí soustředit.
„Nemysli na hlouposti, Touazuki. Teď je to důležité,“ povzbuzovala se.
„Co si to šeptáš?“ ptala se jí Ino.
„Jednu jí natáhni, Tou!“ křičel na ni Naruto.
Postavily se proti sobě. Několikrát zaťukala prsty, aby se zbavila nervozity. Nebyl to strach. Ona jí nemohla nahnat strach ani v nejmenším. Spíš to byl stav vybuzení. Smysly se jí vyostřily. Zadívala se na svou soupeřku, pohled jí oplatila pohrdavým úsměvem. Možná že výsledky Touazuki byly často neuspokojivé, ale teď hodlala vyhrát. Iruka dal pokyn k akci.
Veškerou sílu dala do skoku, nejdřív se musela dostat co nejdál. Ino okamžitě vyrazila, aby ji pronásledovala. Věřila si a zaútočila kopem na hlavu. Stačilo pouze sledovat oranžové šipky, které jí vystřelily od nohy. Díky tomu včas uhnula. Ino se protočila a pěstí zamířila na břicho. Marná snaha, pomyslela si. Stačil jí lehký ťuk shora, aby vychýlila její ránu. Ino to nečekala a ztratila rovnováhu. Touazuki toho využila, hmátla pod bundu, kde měla připevněný opasek s ampulkami. Nahmatala jed v injekční stříkačce a pevně ho sevřela v ruce. Provedla úhyb do strany, aby unikla dalšímu kopu.
„Přestaň utíkat,“ vřískla na ni soupeřka. Vytáhla kunai a vrhla ho na ni. Byl rychlý, tmavě modrý. Padla na kolena, a ostří se prohnalo těsně nad ní. Stříkačku, kterou svírala v ruce, si při tom zabodla do nohy. Další dvě čepele proti ní vyrazily se stejně modrou stuhou na chvostu. Udělala rychlý kotoul a dala se do běhu. V noze začala cítit nepříjemné mravenčení. Musela jednat rychle, vrhla se do útoku, povedlo se jí trefit Ino do tváře, ale sama schytala ránu na solar. Zlomila se v pase a udělala několik kroků zpět. Jed působil rychle, mohl za to pohyb, který ho rozproudil. Bolest v noze rostla a pomalu se začala šířit dál. Zbývalo jí jen málo času, než se dostane do celého těla. S námahou se postavila, nemohla popadnout dech a zvedal se ji žaludek z uštědřeného úderu. Ino byla již nachystaná. Touazuki se ocitla v krásném nevědomí. V jeden jediný moment nebylo nic. Ani ona. Nevěděla kolik uběhlo času, ale když se vzpamatovala, ležela Ino na zemi. Teď nastala její příležitost. Vyrazila dopředu a popadla dívku za blonďatou kštici a nadzvedla jí hlavu. Pod krk jí přiložila svůj kunai.
„Vítězem je Touazuki,“ zavolal Iruka, jako by tomu nemohl sám uvěřit. Pustila její hlavu.
„Jo, dokázala jsem to,“ usmála se Touazuki. Ino se začala probírat. Pak jako by do ní uhodilo, vyskočila na nohy.
„Co se stalo? Co to bylo? Něco jsi se mnou udělala!“ vykřikla.
„Nic.“
„Ta bolest, kde se vzala,“ rozhořčeně se dožadovala odpovědi.
„Tušila jsem, že použiješ svoji rodovou schopnost přenosu mysli a taky vím, že když se mi něco stane, poškodí to i uživatele. Tak jsem si píchla jed z vos, který způsobuje bolest a když jsi zahájila přenos mysli, vykoplo tě to ven. A tobě nějaký čas trvá, než se vrátíš, jen jsem toho využila,“ ušklíbla se na ní Touazuki. Byla spokojená. Tohle musí vyprávět Kakashimu. Nevěděla, že ji celou dobu tajně pozoruje.

Její radost z vyhraného zápasu rychle pominula. Povedlo se jí úspěšně složit maturitu. Hlasitě zavýskla. V momentě kdy se dostala na konec seznamu s neúspěšnými studenty a našla tam Narutovo jméno, umlkla. On už si toho také všiml, otočil se a dal se na úprk.
„Naruto, počkej!“ křičela na něj. Prodral se mezi studenty a mizel jí z dohledu.
„Zastav se! Slyšíš!?“ možná slyšel, ale rozhodně nezastavil. Než se jí povedlo dostat se na volné prostranství, byl pryč. Chtěla s ním všechno probrat, možná mohli vymyslet plán, jak všechno vyřešit. Chápala ho, muselo mu být všechno líto, ale ona přece byla jeho kamarádka. Třeba se zlobí na ni, že se jí povedlo uspět.
Prošla vesnici, navštívila jeho oblíbená místa, vyptávala se kdekoho, ale nebylo po něm ani stopy. Doufala, že nebude vyvádět hlouposti. Vrátila se domů pozdě večer. Kakashi na ni už čekal.
„Gratuluji k ukončení Akademie,“ popřál nadšeně.
„Hmm, díky,“ odpověděla mu bez zájmu.
„Udělal jsem ti speciální večeři na oslavu.“
Sice ji těšila radost, jakou mu udělala, ale Naruto jí nešel z hlavy. Měla celé odpoledne na přemýšlení a došla k jednoduchému závěru. Porýpala se ve večeři a potom odešla do svého pokoje. Pohlédla na bundu, která visela přes židli. Na záda si namalovala oko jako znak jejího klanu. Chtěla ji nosit na mise, ale teď bude muset počkat. Rozhodla se, že jestli nepostoupí Naruto, zůstane s ním v Akademii. Vyplnila žádost, aby ji mohla druhý den odevzdat. Prostě ještě jeden rok počkají a potom postoupí společně. Nemohla se soustředit na meditaci, raději šla spát. Uprostřed noci ji probudily rány. Zmateně si protírala oči a přemýšlela, co se děje. Zvuky neustávaly. Rozhlédla se po pokoji a přemýšlela odkud to jde. Okno! Někdo jí bouchal do okna. Došla k němu a opatrně ho otevřela.
„Hele, Tou, co mám!“ zakřičel Naruto.
„Co to je?“
„Mám čelenku!“
„Kde si ji vzal?“
„Je moje.“
„Kecy.“
„Ne, fakt.“
„Vážně nekecáš?“ houkla Touazuki rozjařeně.
„Nekecám. Všechno ti povím. Zítra na rozřazení,“ řval na celé kolo.
„Jo, ale teď zavři pusu. Vzbudíš celou ulici.“
„Stejně nechápu, že po tom všem tě nechali projít,“ kroutila hlavou Touazuki.
„Museli uznat, jak jsem dobrej,“ dmul se pyšně.
„Spíš se báli, že vyvedeš něco horšího.“
„Co myslíš budeme spolu v týmu?“ ptal se jí.
„Jestli jo, tak budeme rozhodně nejlepší tým, protože takovou koncentraci talentu ještě nikdo neviděl,“ pokračoval.
„Naruto, víš, ať počítám, jak počítám, náš počet není dělitelný třemi.“