Nejlepší oslavou je práce

Konoha se opět probouzela do dalšího dne, který bude stejný jako předešlý. Ovšem jen jeden shinobi vstal dříve, byl jako na jehlách. Nechtěl si připustit, že je zase o rok starší, proto již kolem páté hodiny ranní bylo možno vidět Ibikiho jdoucího do práce. V posteli opravdu nemohl vydržet a tato procházka skoro ještě noční Konohou mu přinesla klid do rozjařeného srdce, toužíc po nějaké pozornosti. Tyhle city si přísně zakázal. Ovšem na tenhle den mu nějak nešly potlačit. Stával se člověkem, což se mu nezamlouvalo. Ještě, že ho dneska čekalo pár výslechů. Musel si zachovat svou tvář.
Měl jistotu, že ho určitě rozptýlí na nějaký čas. Pak už to snad půjde samo. S takovým přesvědčením vcházel o půl šesté do kanceláře…

Bylo sotva deset dopoledne a zrovna Ibiki dokončil desátý výslech, který byl na tento den naplánován. Čistá práce. Jako by omládl.
Když vycházel z místnosti, poupravil si kabát s rukavicemi a se spokojeným výrazem se vydal do své kanceláře, aby zapsal a zaevidoval vše, co se dnes dozvěděl.
„Je tvůj,“ prohodil k Aobovi, který měl vězně na starosti. Ten jen kývl a dál se nezajímal. Jen tam tak stál. Čekajíc na…
Hokage si potrpěl na jeho preciznost a včasně vyplněné papíry. Bylo to také deset let, co vykonával tuto práci, na kterou byl náležitě pyšně hrdý. Dovedl výslechy dotáhnout na ještě lepší stupeň. Holt, kdo umí, umí.
Nebýt jeho pověsti zadumaného a věčně zamračeného shinobi, co nedává city jen tak najevo, musel by se smát jako sluníčko. Spokojenost však nedokázal potlačit ani on.
Někdy litoval, že má kancelář daleko od podzemních místností pro výslech, aby řev ‚mučených‘ nerušil ostatní od práce.
Shodou okolností měl kancelář číslo deset ve třetím patře.
Ihned si všiml, že je něco jinak. Dveře byly malinko pootevřené. Nacvičeným pohybem, který znal nazpaměť, vytáhl kunai. Připravený ho kdykoli použít.
Nemusel. Nikdo tam nebyl, ale něco přece. Na velmi uklizeném stole, kde všechno mělo svůj řád a místo, se nacházelo něco, co tam rozhodně nemělo patřit. Schoval kunai do pouzdra a přistoupil k oněm věcem.
Posadil se na židli a zkoumavě se na ty tři předměty zadíval. Jako by samotný pohled donutil, aby ty věci promluvily a přiznaly se ke všemu, co ani nespáchaly, jen aby se na ně nedíval jako žralok, který si našel kořist.
Tyto věci nebyly ničím jiným, než narozeninovým dortem, přáním a dárkem. Nejdříve si rozpečetil svitek, kde úhledným ženským rukopisem bylo napsáno:

Drahý Ibiki,
vím, jak nesnášíš blahopřání na veřejnosti a tak. Proto jsem se letos rozhodla ti popřát tímto způsobem, který pro oba bude jistě daleko lepší. Musíme taky dodržovat a dbát na naši image drsňáků, no nemám pravdu?
Dort jsem nepekla, protože to neumím, ale dárek jsem vybírala sama, taky mě přišel na celý majlant a neptej se mě, jak jsem ho získala. Doufám, že se ti bude hodit a přeji všechno nejlepší k tvým narozeninám, ať se ti v práci daří a vyjde ti všechno tak, jak chceš. Navíc moc dobře víš, že mě tyhle emociální výlevy moc nejdou. K tomu jsem zjistila, žes schválně všem zatajil, kdy máš narozeniny, aby ses vyhnul těmhle trapnejm situacím. Neboj, nikomu to neřeknu. Čestný kolegiální!!

„Ta jedna malá prohnaná…“ nedokončil, protože byl tuze zvědavý na dárek, který se mu podle Anko bude hodit. Což, jak ji znal, bude něco extra.
Také, že bylo. Takový dárek rozhodně nečekal. Byl to desátý díl série „Historie mučení aneb Zlepšováky se hodí vždycky“.
Vždyť měl vyjít až za deset dní. Nad tímto se musel chtě nechtě pousmát. Aniž se dotkl dortu, začal si číst v knize. Pravé syrové. Tak to měl rád. Jenže než se stačil pořádně začíst, někdo zaklepal na dveře.
„Co zas?“ řekl docela naštvaně.
„Nerad ruším, ale je potřeba podepsat nějaké dokumenty.“
„Nemůže to počkat?“ opravdu neměl náladu, když dostal tak suprový dárek.
„Ne, Hokage-sama je chce mít podepsány již dnes, aby se zkoušky konaly přesně na termín.“
„Dobře, chviličku.“ Ibiki narychlo schoval do šuplete knihu a přání. Jenže s dortem to bylo těžší. Sfoukl skoro dohořelé svíčky a jal se ho uklidit do skříně, v tu chvíli škobrtl o nohu židle a jen taktak stačil vybalancovat jistý pád. Měl kliku, že ve skříni toho moc nemíval. Šoupl ho tam, zavřel skříň a s velikým oddechem pronesl: „Můžeš.“
Ibiki si sedal na židli, sotva byl pohodlně usazen, myslíc, že vše je v pořádku. Nebylo. Všiml si skvrny od šlehačky, kteráž ho označila, když se snažil nespadnout. Zákeřná to šlehačka! Bylo pozdě ji setřít, Genma vcházel s náručí plnou dokumentů. Ibiki se tvářil jako bručoun a Genma položil papíry na stůl, ruce se mu nepatrně třásly, se slovy: „Prý je chce mít hotové, nejlépe hned.“
„Bude je mít,“ Ibiki se snažil nedávat najevo, že na jeho kabátě je nějaká proklatá skvrna.
„Fajn, já jdu. A úspěšné zkoušky, ať tě provází štěstěna na účastníky.“
„Dyť mě znáš.“ Nasadil opravdu upřímný náznak úsměvu. Genma se nemohl divit víc. Tušil, že za tím něco je, ale co? Bude nad tím přemýšlet…
Dveře se nestačily zavřít a už si šlehačku utíral. Byla opravdu lahodná. Dostal chuť na dort. Sundal si kabát s tím, že později si ho lépe vyčistí.
Otevřel skříň, vytáhl dort a jen tak kunaiem si ho nakrájel. Z dalšího šuplete vytáhl konvici na čaj, uvařil si vodu, dal si nohy na stůl a během četby si s chutí dal dort a zapíjel ho jasmínovým čajem.
„Anko, děkuji ti,“ zašeptal, byl jí neskonale vděčný, že to dopadlo takhle.
Lepší narozeniny si nemohl přát…

S novými poznatky ze své bible a mnohem lepšími pocity vcházel do budovy Akademie, kde za deset minut měla začít další zkouška, věnoval se jim také bez mála deset let. Nikdy ho neomrzel pohled na ty vyděšené dětičky, jak skoro žebrají o milost. Zamnul si rukama a blížil se do třídy, kde se ona zkouška měla uskutečnit. Pro sebe se usmál velice děsivým úsměvem, nevěstícím nic dobrého.
Zase jsou nažhavení se předvést, uvidíme jak dlouho jim to vydrží, pomyslel si zákeřně Ibiki. Vstoupil do jámy lvové…