Utrpení starého ducha

Slyšeli jsme dva příběhy, aby pověděly svá poselství, teď je na řadě poslední do trojice. Jež to magické číslo ve všech sférách všeho, co známe nebo myslíme, že známe.
Opět se vracíme do míst první povídky, ovšem na tentokráte temnější místo, kde dva shinobi se rozhodli rozluštit jistou záhadu…
Pohodlně se usaďte, příběh právě započal.

Bylo značně k půlnoci, když dva rychlé a temné stíny překonávaly vzdálenost dělící je od jejich cíle, přestože opustili své místo, doufajíc, že nikdo nebude takový cvok, aby o půlnoci hlásil svůj příchod. Nedej Bože něco víc.
Tyto naše dva stíny měly za cíl jedinou budovu, kteráž nebyla nijak hlídaná, kdo by taky chtěl krást staré papíry? Leda někdo, kdo neměl na dřevo. Což nehrozilo.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ ptal se jeden stín druhého.
„Ano, kušuj! Ještě nás najdou!“ sykl podrážděně druhý. Nechtělo se mu přiznávat strach, když se ve dne tak holedbal, že v duchy, strašidla a démony nevěří. Teď toho trpce litoval. Blbec, nechal se ukecat k této nesmyslné výpravě za duchem, možná vůbec neexistujícím.
„Fajn, můj nápad to nebyl!“ bránil se dál. Měl pravdu. Odpoledne slyšeli Konohamarův gang, jak se v noci chystá na děsivou výpravu do archivu, prý tam straší duch mocného shinobi, kterýžto v dobrém rozpoložení dává rady jak být ještě silnější. Jenže neslyšeli jakého shinobi a kdy se na tuto akci vypraví.
„Pst, Izumo, musíš furt tak chroptět? Uslyší tě i v Suně!“ okřikl ho šeptem Kotetsu. Už toho měl dost! Takhle blbě nalítnout starýmu otřepanýmu triku! Ovšem malér byl, že se nemohli vrátit. Museli dál.
„Já? To spíš ty! Funíš jak stará lokomotiva!“ nařkl svého dlouholetého parťáka.
K jejich smůle to nebyl ani jeden.
Z budovy slyšeli podivný šramot, smích a řinčení něčeho, co silně připomínalo řetězy. Na nic nečekali, jejich instinkt a spousta misí způsobila zapomenutí, proč sem přišli, zcela hlučně se vedrali do prvních dveří a podle míry hluku rychle určili místo těch zvuků.
První patro, páté dveře nalevo, hned za rohem. Budova byla podobné konstrukce a typu jako budova Hokage.
Byla to místnost se starými spisy označená prostě SH2. „S“ určovalo Sandaime Hokage, či Sarutobi Hiruzen a „dvojka“ číslo pořadí plného stavu místnosti. Ještě uzavřené a sepsané za Sandaimeho, z doby kdy se zrodili Legendární Sanninové…
Oba se mohli přetrhnout, jak se snažili předehnat toho druhého, strkali do sebe jako školáci, když se jim po delším zápase mezi sebou podařilo vyjít těch několik málo schodů, bylo jich přesně třicet, a následně rozrazit dveře, unikl jim z hrdla hluboký sten…
Udělali totiž chybu, když si na to ještě posvítili. Sice mdlým, přesto světlem.
Jejich očím se naskytla tak nezvyklá podívaná, až měli co dělat, aby se neskáceli na zem v hrůze.
Scéna vypadala zhruba následovně.
Po celé místnosti se nacházely dlouhé řady regálů se všemi misemi, které Hizuzen prošel a dal je uložit, kdyby náhodou byly potřeba. Nikdy se tak nestalo. Proto byl zde charakteristický zápach starého papíru. Málokdy se tady větralo. Natož uklízelo. Pěkně tlustá vrstva prachu to jen dokazovala. Žárovka též potřebovala dlouhá léta vyměnit. To stejné platilo pro koberec a o záclonách nemluvě.
Tyto regály stály jak po celé délce zdí, musely stát i vně. Z pohledu shora byste spatřily dva na sebe navazující trojúhelníky, tvoříc jeden velký obdélník s mezerami pro volný průchod. A v jednom tom trojúhelníku se nacházel onen tajemný duch, spoután chakrou nabitými řetězy vedoucí do každého záhybu trojúhelníku.
„Kdo to, ksakru, je?“ Izumo se vzmohl jen na tyto slova. Stále v šoku, že aspoň v něčem ti spratkové nelhali.
„Jak to mám asi vědět?“ obořil se Kotetsu, i když mu jeho dýchací maska něco připomínala. Duchova slova mu pomohla si vzpomenout.
„Kde máte Danza? Nebo se má Hanzou Salamader konečně radovat ze smrti toho starého pošuka?“
„Jakže, prosím?“ vyšlo z Kotetsua.
„Za našich let byla mládež méně nedoslýchavá.“ Hanzou o sobě rád mluvil takhle. „Víte, co o nás Danzou složil?“ Oba zakroutili, že neví, báli se promluvit. „Žil jeden Hanzou Salamander, co vydal se na vandr…!“ nepokračoval, jen si znechuceně odfrkl až řetězy zlověstně zacinkaly.
„To od něj nebylo hezké,“ soucítil s ním Izumo.
„Jsme rádi, že to vidíš takhle. Když nás pustíte, řekneme vám, kde se nachází naše smlouva s mloky.“ Hanzou učinil jistě lákavou nabídku.
„Jak máme vědět, že mluvíte pravdu?“
„Na to vám nemůžeme dát žádnou záruku, ale bude pro nás vysvobození dostat se z těhle pout, co mě drží již od mé smrti. Zpropadený Orochimaru, že jsme je nechali žít!“ rozčílil se Salamander.
„Rozmyslíme se, až nám povíte, co se stalo,“ vyhrkl ze sebe Kotestu, jistým způsobem mu ho bylo líto. Skončit jako otrok i po smrti. To zasluhují jen netvoři. A to on nebyl.
„Dobrá. Po souboji s těma třema jsme se vrátili do vesnice, kde jsme se zotavili, několik let byl klid a mír. Jenže pak přišli jiní tři a začal masakr. Ti, kdož nám byli věrni bojovali do posledního dechu, nestačilo to. Byli na nás moc úskoční, moc silní! Podlehli jsme, abychom se potom z druhé strany dívali jak je naše rodina zabíjena krutými způsoby. Přepadl nás nekonečný hněv, bezmoc, žal, zoufalství. Které asi využil Orochimaru, aby nás spoutal, pak nás studoval několik let. Nešlo mu to, jak chtěl, tak nás opustil a místo něho přišel Danzou, aby nás využíval a tahal z nás techniky, které jsme ovládli. Jen na jednu zapomněl. Na našeho přítele. Na našeho mloka. Na Černoočka. Tak jsme mu říkali. Teď nás, prosím, pusťte. Starý duch vás prosí.“
„Dohodnuto, vašeho mloka nechceme, ale můžeme ho ukrýt, aby byl navždy v bezpečí, když jste vy nemohl takto žít.“ Kotetsu byl více přístupný k tomuto obchodu.
„To nemůžeš!“ Izumo se bál, skutečně. Proto ani nebránil svému kamarádu učinit toho ducha volným. „To nejde!“
„Co mám udělat?“ Tušil, co by mělo být učiněno.
„Stačí zpřetrhat tyto řetězy. Náš Černoočko se nachází…“ místo jen zašeptal, aby ho slyšel jen on.
„Připraven?“
„Již dlouho.“
Z pouzdra vytáhl kunai, sedl mu do dlaně jako ulitý, Kotetsu se nadechl. Rukou se rozmáchl, čekal tuhý odpor, jak kov narazí do kovu. Proto zatnul svaly jak na břiše, tak v ruce, aby ztlumil sílu a energii nárazu. Nevěděl, jak to udělal, že kunai lehce zajel do tohoto kovu. Přistoupil ke druhému, šlo to ještě snadněji. Po očku vnímal jak Hanza, tak postavu stojící u dveří, Izumo.
Třetíkrát již neměl žádnou práci. Zvládl to i ručně. Kunai putoval zpátky do pouzdra.
„Mockrát vám děkujeme. Jsme volní, můžeme být konečně opět s naší rodinou. Děkujeme a pamatujte, třetí zprava,“ poslední slova patřila jen Kotetsuovi. Pak se duch konečně vypařil a oba cítili tu úlevu.
„Jdeme.“

Za dvě hodiny se dveře znovu otevřely, jen se Danzou nemohl divit více, duch již tam nebyl. Ani tam nebyly známky, že by tam někdo byl víc jak rok.
Popadl ho neskutečný vztek! Jak se někdo opovážil! Zavrčel, hůlka zprudka narazila na vrstvu prachu. „Zpropadeně! Sakra práce! Krucifix! Někdo bude litovat…!“ odešel, ani se nenamáhal zavřít dveře. Pak slyšel vzdálený smích. Smích radosti. Znovu zavrčel.
Opravdu, někdo bude litovat!

Tajné místo mělo svého prvního návštěvníka po tolika dlouhých letech. Konečně!
„Třetí zprava,“ mumal si pro sebe jeden muž. „Á, tady jsi!“ zvolal radostně. Ujistil se, že má správný svitek. Měl.
„Teď už ti nikdo neublíží. Ani tvému příteli,“ zašeptal slova svitku. Zřetelně cítil velký oddych, jako by na to kdosi čekal. Dočkal se.
Vše bylo v pořádku.
Teď již ano.