Fantom Suny

Sunagakure no sato, hlavní spojenec Konohy se právě halil do tmy, v předvečer svátku všech zemřelých. A proto zde můžeme napsat příběh, který se od těch dob měnil, ale podstata zůstala. Tady je pravdivý příběh o tom, jak i Suna může skrývat svá tajemství, o kterých ani vůdce, Kazekage, nemá potuchy, jen jeden muž a jeho matka, tedy lépe řečeno, duch matky, která ukáže synovi své největší dílo…
Věřte tomu nebo ne, toto se stalo. Vyprávěno očitým svědkem. Kankurem… Poté jeho bratrem, Gaarou.
Aspoň to tak tvrdí slova, jež málem byla ztracena.

(Vyprávění z Kankurova deníku; zápis z neznámého data)

Ani mé klepání na dveře nedonutilo mladíka vzhlédnout od papírů, jen na strohá slova: „Matsu-chan, polož tu poštu na druhé okno a mů-!“ zarazil se na konci věty, když ve stínu poznal svého staršího sourozence.
„Tak Matsu-chan?“ moje pravé obočí vystřelilo vzhůru.
Gaara se začervenal a odpověděl: „Dovolila mi toto oslovení, tak proč bych to nepoužíval?“
„Jen, aby v tom nebylo něco víc. To víš, i vrabci začali štěbetat…“ schválně jsem nenechal padnout poslední slova, byl jsem zvědavý na bratrovu reakci, která přišla vzápětí.
„Ehm, pro pořádek, jsme jen Kazekage a asistentka. Nic víc, nic míň. Stačí?“ To bych musel být slepý, abych nepoznal červenání v tvářích a lehké nervozity, projevující se vždy, když došlo na Matsuri.
„Stejně jsem ji poslal domů, byla chudák úplně vyřízená, moc ji zatěžuješ,“ podal jsem postřeh.
„Kolikrát jsem jí říkal, aby to s prací nepřeháněla, ale ona musí být tvrdohlavá,“ zakroutil hlavou, myslel, že poprosí Temari, aby jí promluvila do duše. Což se pak i možná stalo. Nevím.
„Dobrá, jdu k sobě do kanceláře, kdyby něco jsem o patro níž.“ Víc jsem říkat nemusel. Měl jsem teď povinnosti, coby učitel, ale i jako tříditel misí, kdy jsem navrhoval, kdo na jakou misi má jít, pak to jen schválil Baki s Gaarou, nebo to zamítli, což se stávalo málokdy. Nikdo netušil, jak tohle dělám, že moje odhady jsou tak přesné. Moje tajemství vám poví následující řádky.
Duch mé matky mě zavedl do bývalého pokoje mého otce a tam jsem našel v podlaze tyto dvě věci a ihned jsem pochopil jejich smysl. Důrazně mě varovala, abych to nikomu neříkal. Ovšem varuji i tebe, milý čtenáři, tyto informace musíš zachovat. Jinak bude zmařeno mnoho životů, a třebas i ten tvůj, když vyzradíš tento fakt, jako další fakt, že jediná Temari by pochopila smysl, dokud žiji…
Ale zpět k našemu ději.
Vypisuji opět shinobi na jejich mise podle astrolábu a složité číselné kombinace, jež bys z těchto řádku těžko pochopil. Když se opět zjevuje. Duch mé matky Karury a její společnice Chiyo-sama.
„Nastal čas, kdy se dozvíš, kdy budeš vědět…“ vábil mě hlas mé matky. Opět jsem jej poslech, neměl jsem na výběr. Ledabyle jsem ukryl kombinaci a astroláb do mého stolku a chvatně jsem odešel. Neuvědomil jsem si, že jsem zde nechal i své loutky. Bylo mi to jedno, spěchal jsem, jak nejrychleji to šlo, aby se mi matka neztratila. Zavedla mě do velice známé části tohoto domu. Netušil jsem, že má i šatnu. Právě v ní se nacházel vstup do jejích útrob. Do útrob samotné Suny. Až mi přeběhl mráz po zádech, nasucho jsem polkl a s mocným výdechem jsem se ponořil do temného světa. Světa bez světel. Světa tmy.
Načež jako na povel se kolem v nepravidelných odstupech rozsvěcovaly louče. Odhalily tak neuvěřitelně malý prostor, čekal bych něco většího. S dalším nádechem a mrazením v zádech jsem učinil v tomto světě první krok…
Mohl to být můj poslední, kdybych se včas nezarazil. Past! Léčka! Proběhlo mi hlavou.
Jenže duch Chiyo se jen zasmál a řekl: „Hlupáčku, ovládáš loutky, ale pasti ne? To Sasori chápal rychleji!“ Smál se dost dlouho, než ukázal prstem na nepatrnou páčku, pročež po stisknutí zablokovalo past a cesta byla volná. Nebo se snad mýlím?
„Jen pojď dál, neboj se,“ chlácholil mě duch matky.
Tak jsem šel, Odteď jsem si dával pozor kam šlapu, a o co si opírám ruce. Nebudu tudíž čtenáře nudit spletitou a dlouhou cestou vedoucí nejdříve nahoru, pak dolů, náhle vpravo zatáčka, vlevo odbočka. A znovu, dolů, vpravo, vlevo, nahoru, vlevo, nahoru, vlevo, dolů… Připadal jsem si, že bloudím v kruhu. Tolik schodů vedoucí nahoru nebo dolů jsem jaktěživ neviděl. Natož ušel.
„Už jen kousek.“ Povzbuzovaly mě obě. Je pravda, že jsem musel učinit pauzu na zápis a na jídlo, které se zde nečekaně objevilo. Či jsem si ho s sebou donesl? Už nevím, vzduch zde byl strašně dusný. Chvílemi pak zase osvěžující. Měl jsem dojem, že si se mnou jen hrají. A to mi dříve byly tolik ku prospěchu. Nasmáli jsme se, vzpomínali, plakali, mlčeli, kreslili, psali spolu. Copak by mi teď chtěli škodit? Vstal jsem pln energie a vzhůru do další cesty! Moje mysl již byla o něco lepší, jenže jsem o ni hned vzápětí přišel.
Dostal jsem se do větší síně, kde jedna stěna pokrytá svitky se na mě smála. Druhá stěna se pyšnila těmi nejkrásnějšími malbami, třetí byla v obležení starých fotek a čtvrtá? Nemohl jsem a nechtěl tomu uvěřit! Koukal jsem do samotné pracovny Kazekageho!
„Jak je to vůbec možné? Kdo to udělal? Co je to za trik? Proč se stvořilo tohle? Co tím sledoval? Proč zrovna tohle? Jaký účel?“ otázky se ze mě sypaly jako sůl se slánky.
„Tak se podívej nejdříve na malby, pak fotografie a pak na jeden svitek.“ Poradil mi duch matky. Chiyo jen se opodál smála.
Učinil jsem, jak mě matka žádala. Malby mi ukázaly minulou, současnou a budoucí Sunu, fotografie zase její obyvatele a svitek? Obsahoval nejcennější jutsu. Bylo jich deset. Každé bylo silnější a mocnější než předešlé. Desáté? Umožňovalo všechno. Dokonce i cestu časem.
„Velký grimoár,“ pronesla Chiyo do ticha. Znovu mě zamrazilo, až mi na čele vyvstal studený pot. Takovou moc měly tyto dvě slova.
„Komu to patřilo?“ Hloupá otázka ode mě.
„Nikomu jinému než Shodaimemu. Náš Shodaime ho za cenu vlastního života ukradl Konoze, kvůli rozepři, která mezi našimi vesnicemi panovala. Proto tehdy byl Nidaime schopen na jistý čas konkurovat Konoze a mohl si dovolit i provokovat a napadat menší vesnice. Věděl, co v budoucnu způsobí. Čím více toto jutsu používal, tím ho stálo více chakry a životní síly. Na sklonku života dokázal dát dohromady tohle všechno. Pro tebe, můj synu, tys měl být Kazekage a ne Gaara!“ bratrovo jméno doslova vyprskla, plna nenávisti. Teprve nyní jsem vše pochopil!! Mrazení po celém těle jsem měl neustále. Nesměl jsem dát najevo, že vím. Tak jak slibovaly. Vskutku vím.
Mělo to všechno jeden háček. Velice podstatný. To, co jsem věděl, věděly i ony!
„Jak ses rozhodl? Važ slova pečlivě. Potřebujeme živé tělo. Náš čas má opět nadejít a to tím, že se znovuzrodíme do našich časů a změníme tok času, Sasori se narodí jako Jinchuuriki, Gaara se nenarodí a ty budeš vládnout světu! Jen si to představ!“ a donutila se mě dívat na tu stěnu, obraz se změnil a já byl v čele neporazitelné armády! Se svitkem v ruce a se Sasorim po svém pravém boku a sestrou válečnicí po levém! Ohromující pohled! Doslova jsem cítil tu bezmeznou moc!
„Nezní to lákavě?“
Netuše, kde se ve mně vzala odvaha říct prosté: „Ne.“
„Škoda, Gaara by se možná nechal přemluvit…“ Musel jsem je nějak zaměstnat, abych to tady mohl podpálit a jednou provždy zničit tuhle ohavnost! Mluv na ně!
„Proto si, matko, chtěla, abych našel ten astroláb a kombinaci, která by ve mně vyvolala touhu po moci? Je to tak?“ Díky za prozřetelnost! Měl jsem nový trumf v kapse. Byly to obyčejné sirky. Snad moje loutkářství pomůže…
„Samozřejmě, po celé ty roky, co jsem se ti snažila vnutit naši vizi. Vizi Shodaimeho! Všichni pro to také položili život. Abys ty měl volnou cestu, jenže do toho všeho zasáhl Gaara, Sasori měl dva roky, a on?“ znova vyplivla jméno tak jedovatě, až jsem se bál, že na něj uvalí kletbu.
Koutkem oka jsem se stále viděl v čele armády nemaje hranic. Nesměl jsem se rozptylovat. Sirky již byly pevně v mé ruce.
„Tak proč si ho nosila? Tak proč?“ vykřikl jsem zoufale, rozpažil ruce, tím jsem si získal pohyb navíc.
„Tuhle otázku jsem si kladla stále. Proč? Proč?“ Jako by nečekaná vlna citů na chvíli otupila nenávist, co v ní dřímala.
„Nevěř mu! Neposlouchej ho! Chce jen odvést pozornost! Něco plánuje! Zatra, lituju, že jsem duch!“ zaláteřila Chiyo.
Bylo to! Jakmile jsem odhodil zapálenou sirku, ihned ji uhasily svým chladem. To je ten čas, co jsem potřeboval. Aktivoval jsem lístek, umístěný na grimoáru. Nestaral jsem už o ty dvě, byly stejně mrtvé, běžel jsem tou chodbou doslova o život. Sprintoval jsem po svých stopách, byly jediné v prachu…
Až nyní mi došla jedna věc, zničením grimoáru nikomu neprospěju. Musím zničit celé to bludiště. Vracet se mi nechtělo. Nebylo však zbytí. Lituju jedné věci. Že já se ten Katon lépe nenaučil!
Opět jsem vcházel do komory, nikde nikdo, rychle sepisuju tyto řádky, aby byl čtenář informován.
Komoru podminuju důkladně, pak ji chakrou odpálím, a znovu sprintuju celým bludištěm. Copak jsem nějakej Bolt? Div si nevykroutím oči, jak se snažím v té rychlosti hledat své stopy. Ještě za tak mizerného světla! Krucinál!
Pomalinku mně vzduch v plicích začne docházet a pálí mě. Nohy necítím, jak jsou těžší a těžší. A aby toho nebylo málo, slyším hukot, jak se stěny bortí do sebe. Ups, snad jsem nezničil základy Suny? Jen tak mě napadne.
Malá naděje ve mně vzklíčila, když si začnu uvědomovat o cíli své cesty. Zbytečně se rozptyluješ! Okřiknu se v duchu.
A opravdu! Na konci mdlého světla ve tmě vidím tu zeď, kterou jsem prošel! Úsměv mi zamrzne na rtech. Radoval jsem se předčasně. Upadnu! Snažím se vstát, ale nemohu! Kopu ty mrtvolné ruce největší silou, jaká mi ještě zbývá. Podaří se! Jsem volný. Musím chtě nechtě zastavit. Běžet už nezvládnu. Aspoň mohu napsat poslední řá---

(Konec Kankurova deníku; neukončený)

(Gaarův popis;)

Opravdu nevím, co se mohlo stát. Kankuro jen tak nemizí. Pomyslel jsem si, když jsem vstoupil do jeho kanceláře. Od té doby kolují po vesnici různé historky, že ho unesl duch fantoma, který prý byl spatřen v bílém rouchu, mělo jít o krásnou ženu… ta ho prý unesla do říše, kam může jen mrtvý.
Ani následná prohlídka celé budovy nic nepřinesla. Snad jen více otázek. Chtíc nechtíc jsem vzburcoval ANBU, kteří ani po dvou dnech nepřetržitého hledání neměli nic v ruce. Nezbývalo, než je odvolat. I přesto pak hledali sami od sebe. Byl jsem jim neskonale vděčen.
Napsal jsem tuto skutečnost Temari, byla tou dobou v Konoze se svou rodinou.
Snad mohla vše vyjasnit…
Podivná trhlina v šatně, ze které se každý rok ozývá mužský zoufalý křik, a ženský ďábelský smích. Tato trhlina nejde nijak zacelit. Jako by mě upozorňovala, že se mám podívat, co je za ní…
Jako by mě volala… vábila…
Možná… možná, kdybych věděl víc…
Možná se tam podívám…
Nevím. Možná…

(Konec Gaarova popisu; neukončený)