Na jeden den

Byl podzim.
Tma pokryla okolí a mráz měnil lidský dech na obláčky páry, vznášející se od úst mladé rodiny k výšinám.
Naruto kráčel v čele. Našlapoval po úzké kamínkové cestě a poklidné ticho každý jeho krok narušil křupnutím. Hinata, jdoucí po jeho boku, jednou rukou zavěšena do manžela, se neustále ohlížela za dětmi – nikam nezmizely. Obě dvě dítka si uvědomovala, jak je tenhle den výjimečný. Jeden večer proto nezlobily a držely se svých rodičů.
Byl Konožský svátek mrtvých.
„Co znamená být mrtví?“ zeptala se jednoho dne malá Himawari své maminky. Hinata k ní poklekla a nejvroucnějším hlasem odpověděla: „Když někdo, koho máš ráda, už není s tebou. Takový člověk odpočívá daleko odtud, v krásné zemi, kde je pořád hezky. Může si celý den hrát a nic mu nechybí.“
Bude trvat ještě pár let, než dívka pochopí, co smrt doopravdy je, ale nyní ji jen stačilo, že jdou navštívit babičku. Táta jí říkal, že to není poprvé, ale ona si na minulý rok nepamatovala, byla ještě v kočárku. Zato její starší bráška byl podezřele klidný. Himawari ho chtěla zazlobit, ale něco jí napovědělo, že teď není vhodná doba. Rozhodla se to proto odložit.
Kráčeli dál po cestě.
Okolo je doprovázely stíny, které vrhaly naoranžovělá světla lamp. Himawari se nejdříve chtěla bát, ale vždy se podívala kupředu a uviděla své rodiče. Neměla proto strach a nebojácně je následovala, držíc za ruku svého brášku.
Rodina došla k otevřené bráně. Naruto se před ní chvíli zastavil. Stál v nejistotě a jeho oči se mu leskly. Ucítil však příjemný stisk ruky, za kterou ho držela Hinata. Vnímal vřelost jejího dotyku a lásku, která spočívá v ní. Nadechl se a vykročil dál.
Na druhé straně hřbitova v nejistotě kráčela bytost zcela jiná. Na první pohled naprosto lidská, ale na ten druhý výrazně jiná. Její ústa nevydechovaly bílé obláčky, ani jí pod nohami nekřupaly kamínky. Měla však ženské rysy - dlouhé rudé vlasy a modré oči.
Kushina se vrátila.
Na jeden jediný den v roce se mrtví mohli vrátit. První roky se snažila setkat se svým synem, ale nikdy nedokázala odhadnout, kdy a kde bude. Jednou se však dostala dost blízko, ale náhle cítila, že dál nemůže. Pochopila, že není správné, aby se mrtví setkávali s živými. A netušila od koho, ale věděla, že by ji čekal trest. Už by se nikdy nemohla vrátit. Proto jednou v roce, na svátek mrtvých, pozorovala svého syna z povzdálí. Ten se vždy vracel k místu jejího posledního odpočinku.
Byla na něj tak hrdá! Stal se z něj hrdina a skvělý otec dvou krásných dětí. Vnoučat, které nikdy nemohla poznat. Místy jí přišlo zábavné, jak je její syn starší, než byla ona, než nastal onen osudný den. Ale byla vděčná, že z něj vyrostl opravdový muž, i přes chybějící výchovu. Bylo jí líto všechny té lásky, kterou mu nemohla za ty roky dopřát. Ale on pochopil, co se tenkrát stalo a miloval ji. Důkazem byla tahle noc, kdy se stále vracel. A bral sebou celou svou rodinu!
Naruto naváděl v tichosti rodinu spletitými cestičkami, všude okolo svíčky ozařovaly náhrobní kameny a desky. Náhle ho však něco zatahalo za záda, Naruto se otočil a malá Himawari se na něj usmívala – byla celá maminka.
„Mám žízeň,“ šeptla tiše. Naruto se vlídně usmál, ze zad si vzal baťoh. Z něj vytáhnul stříbrnou termosku, odmontoval víčko, které otočil a naplnil ho červenohnědým čajem. Poté víčko podal dceři a ta se opatrně napila. V těžkých rukavicích byla nemotorná, ale podařilo se jí nic nevylít.
Když dopila, Naruto převzal víčko a schoval termosku zpátky do baťůžku. Hinata se na něj usmála a zatahala ho za rukáv: „Pojď, babička čeká.“
„Babička čeká?“ Himawari zajásala a Naruto opět znejistěl. Chvíli sledoval svou dceru, která se celou radostí červenala… babička… Naruto zahnal chmurné myšlenky.
„Ano, čeká na nás, tak pojďme.“
Kushina se mezitím schovala na místo, kde byla každý rok – za velkým náhrobním kamenem čtyři metry od toho svého. Díky své nehmotnosti se nemusela bát, že by ji ninjovské smysly dokázaly odhalit. A dokud se nehýbala, byla v podstatě neviditelná. Hrob, který byl roky potmě, jí k také tomu pomáhal. První roky z toho však byla smutná, jediný hrob, ke kterému nikdo nechodil. Ale to nemuselo nic znamenat. Možná nebožtík už nikoho neměl, možná neměl takové štěstí jako Kushina. Dokud ji její rodina měla stále v srdci, tak stále žila.
Náhle zpozorněla. Už je uslyšela.
„Tady…“ oznámil Naruto a přešel k mramorové desce na zemi. Po krátkém zhlédnutí se zamračil, fotka její maminky byla rozmočená.
„Dám to napravit,“ řekla Hinata a podala mu do ruky svíčku. Naruto ji převzal a zapálil.
Himawari se za jeho zády mezitím zmateně rozhlížela, nikde nikoho neviděla.
„Kde je babička?“ zeptala se Boruta, ten jen zavrtěl hlavou.
„Někde tady musí být!“ řekla náhle a rozeběhla se pryč do tmy.
„Himawari!“ Hinata vyjekla a rychle se napřáhla, ale Naruto ji zastavil.
„Nech to na mě, vysvětlím jí to…“ řekl a vydal se za ní. Hinata nevěřícně koukala, jak Naruto mizí za dítětem do tmy.
Kushina byla radostí bez sebe, když je spatřila! Naruto byl pořád stejný urostlý muž a jeho nejmladší dcerka! Jak ona vyrostla! I když Kushinu mrzelo, že nemá červené vlasy jako ona, tak i přesto to byla nádherná holčička a mohla na ní oči nechat. Pak se však zarazila, když dítě cosi vyjeklo a rozeběhlo se směrem k ní.
„Nesmí mě spatřit!“ sykla Kushina a rychle se otočila. Tep se jí prudce zvedl a oči zaleskly – nemohla si užít pohled na rodinu. Hrozilo jí odhalení. Utíkala rychle do tmy, kličkovala mezi uličkami, než našla jednu slepou větev, kde se mohla cítit v bezpečí. Kushina si oddechla a pomalu se otočila –
„Vy jste moje babička?“ uslyšela mladý hlásek a před sebou spatřila malou holčičku. Kushinu zamrazilo, dech se jí zastavil. A je konec. Ale nic se nedělo.
„Na tu jste moc mladá,“ pokračovala dívka, „víte, hledám svou babičku! Měla na nás čekat, ale nebyla tam! Určitě se ztratila…“
Kushina se nadechla.
„A co tady děláš sama? Přece ji nehledáš…“
„Hledám! Jsem nejlepší na hledání. S bráchem vždycky hrajeme schovávanou a on mě nikdy nemůže najít! Jsem lepší než on!“
Kushina se pomalu uklidňovala… dokud ji nikdo nepozná, nejspíše jí nic nehrozí.
„Ale malé holčičky by neměly takhle samy běhat po tmě,“ řekla a sklonila se k ní. Chtěla jí tak moc pohladit, obejmout – ale kdyby to udělala, poznala by, že je pouze duch. Nabrala všechny síly a přemohla se.
„Počkáme tu spolu na tvé rodiče,“ šeptla. Kushina si uvědomovala, jaké nebezpečí jí hrozí, ale musela to risknout. Nemohla ji tu nechat samotnou… i za cenu že už ji nikdy nespatří.
„Ale co babička?“ zeptala se dívka, její veselost jí zvolna opouštěla. Himawari si začala uvědomovat, že utekla svým rodičům, ve tmě. Strach na ní začal doléhat a měla starost o babičku. Navíc měla zakázané mluvit s cizími lidmi – ale tahle žena jí byla tak povědomá a příjemná. Nebála se jí a nebála se v její přítomnosti, ačkoliv měla zvláštní pocit v těle.
„Určitě bude v pořádku, věř mi,“ řekla Kushina a pohledem kontrolovala okolí. Snad až se objeví Naruto, tak stihne zmizet. Byla to její jediná šance.
„Ale já chci vidět babičku!“ Himawari se náhle rozplakala – Kushina k ní instinktivně vymrštila ruku, jak ji chtěla uklidnit, ale těsně před ní se zastavila. Už to v sobě těžce držela.
„Neboj, Himawari,“ šeptla, dívka začala vzlykat, ale pak uslyšela své jméno -
- „Jak znáte mé jméno?“ -
- „HIMAWARI?!“ -
Naruto k ní doběhl a objal ji.
„To už mi nesmíš nikdy udělat!“ šeptl jí do ucha a vyzvedl do náruče. Když děvče otřelo slzy a pohlédlo zpátky na cestu, žena byla pryč.
„Nemůžeš sama utíkat pryč!“
„Ale já nebyla sama…“
Naruto se rozhlédl. Nikoho v okolí neviděl.
„Byla tu nějaká žena,“ oznámila holčička. „Měla dlouhé a červené vlasy. A znala mé jméno!“

Mami? pomyslel Naruto. Děkuji ti.

Kushina, schovaná za nejbližším stromem, se rozplakala.