Večery před sámoškou

Pomalými kroky se loudal k místní samoobsluze, která měla otevřeno non stop. Už z dálky viděl statnou postavu opírající se o osvětlenou výlohu. Byl rád, že v tom nebyl sám.
„Ahoj, Choji,“ pozdravil, když konečně došel ke dveřím samoobsluhy.
„Zdar, Shikamaru. Netváříš se zrovna vesele, co se stalo?“ usmál se Choji a rozbalil pytlík brambůrků. Než si vzal sám, nabídl Shikamarovi.
„Co myslíš? Popadla ji chuť na párky s tatarkou, tak jsem musel jít.“
„Karui zas chtěla brambůrky s nutellou.“
„Ženský,“ povzdechl si Shikamaru a vzal si brambůrek od Chojiho.
Chvíli spolu stáli ve světle osvícené výlohy. Shikamaru sledoval temné nebe osázené hvězdami, Choji jedl brambůrky. Nemuseli nic říkat, bylo jim v tu chvíli dobře. Bylo to skoro, jako když byli ještě děti a leželi spolu na střeše a mlčky pozorovali mraky. Až na ten rozdíl, že na ně doma čekaly ženy s rozházenými hormony.
„Zvládnul jsem to! A zpátky si dám chůzi po rukou!“ zvolal Lee kousek od nich. Stál na jedné noze s úsměvem od ucha k uchu. Vždy si našel příležitost k tréninku.
„Lee, taky jsi byl vyslán na nákup?“ zeptal se Choji s úsměvem a natáhl k němu ruku se sáčkem slané dobroty. Odmítl.
„Moje květinka dostala hlad. Doma máme všechno, na co nemá chuť. Vzal jsem si úbor, obul se a vyrazil. Cestou jsem potrénoval, skákal jsem až sem po jedné noze a střídal jsem je. Koupím něco dobrého a půjdu domů, tentokrát po rukou,“ řekl Lee nadšeně a zářivě se usmál.
„Kde ty tu energii bereš,“ houknul Shikamaru a zakroutil hlavou.
„Síla mládí! Ráno, večer, v noci, vždy jsem připraven!“ Ukázal jim zvednutý palec a poté zmizel v samoobsluze. Po chvilce vylezl ven s plnou igelitovou taškou. „Tak já mizím, mějte se!“ Dal si uši tašky mezi zuby, vyhoupl se na ruce a chůzí po rukách opustil dvojici.
„Asi už bych měl taky nakoupit a jít, nebo zas bude mít řeči, že mi to dlouho trvá,“ řekl Shikamaru a vešel do obchodu. Nakoupil raději tři druhy párků, jelikož mu Temari neřekla, jaké by chtěla, tak to chtěl mít pojištěné, kdyby mu náhodou zase chtěla nadávat. Vzal i čokoládu, pár sušenek a zmrzlinu. Vše zaplatil, rozloučil se s Chojim a šel zase pomalu domů. Stejně mi vynadá.

„Kde jsi byl tak dlouho?! Chceš mě nechat umřít hlady?“ zavrčela Temari, když se Shikamaru objevil ve dveřích. Drapla tašku a začala se v ní hrabat. „Proč jsi vzal tuhle hnusnou tatarku? Já tuhle nekupuju. Bože, fakt… poslat chlapa na nákup. Radši jsem si tam měla dojít sama. Jsi vážně nemožnej, Shikamaru,“ prskala, zatímco otevřela tatarskou omáčku, vzala si balíček párků, sedla si na gauč a labužnicky strčila párek do skleničky. Obkroužila hrdlo skleničky párkem, vytáhla ho s pořádnou vrstvou a ukousla ho. Spokojený výraz se jí rozlil po tváři. „To jsem potřebovala.“
Shikamaru raději mlčel a uklidil zbytek nákupu. Nemělo cenu se hádat, ona vždy vyhrála všechny hádky a ještě z něj udělala totálního blba. Neměl to rád, tak se raději hádkám vyhýbal a mlčel. Pochytil to od svého otce.
„S někým ses zakecal, viď?“ ptala se s plnou pusou.
„Hm.“
„S kým?“
„Potkal jsem Chojiho a Leeho.“
„Nikdo další tam nebyl?“
„Ne.“
„Ať ti to příště tak netrvá.“
„Hm.“ Ukončil celý rozhovor, přesunul se do koupelny, opláchl se a zalezl do postele. Snad už nic nebude chtít.

„Promiňte, co jsou to super měkkoučký mňamy bílé válečky jakoby z pěny?“ ptal se mladý muž prodavače s papírkem v ruce. Byl poněkud zmatený, když neměl přesně napsáno, co má koupit. Potřeboval jasné instrukce, jasný nákupní seznam s přesnými názvy a nejlépe ještě s popisem obalu.
Prodavač si vzal papírek a chvilku na něj koukal. Poškrábal se na hlavě. „To budou asi marshmallow,“ řekl a podal papírek zpátky mladému muži.
„Aha, marshmallow!“ rozzářil se jako lampička, ale hned zase zhasnul. „Co je to?“
„Tohle.“ Otočil se za sebe a z držáku sundal pytlík pěnových sladkých marshmallow. Ten muž se mu zdál podivný. Jeho úsměv, který se zdál být falešný, ho trochu děsil. A navíc neznal obyčejné sladkosti, to prostě bylo divné.
„Aha, tak takhle to vypadá!“ usmál se. „Teď ještě zkroucené slané hnědé uzlíčky v čokoládě v pytlíku.“ Usmál se na prodavače a čekal, že mu poradí. Prodavač znejistěl, ale preclíčky v čokoládě přinesl. Sai zaplatil a poděkoval. Vylezl před obchod a uviděl Naruta.
„Jé, čau Sai, tebe jsem tu nečekal!“ zvolal Naruto hlasitě.
„Dostal jsem seznam na nákup. Ino měla chutě.“
„Jo, to mi povídej. Hinata mě taky postala, naštěstí jsem se naklonoval a pravej zůstal doma. Hej, hej, je vopruz to těhotenství viď? A nejvíc mě znervózňuje to, jak se každý týden sejdou všechny dohromady. Určitě nás pomlouvají-ttebayo!“
„Máš pravdu, mluví o vás. Když se sešly u nás, tak jsem dostal za úkol nepřekážet, tak jsem si lehnul do koruny stromů. Slyšel jsem všechno,“ usmál se tím svým zvláštním způsobem.
„Ha?! To jako fakt?“ Naruto vytřeštil oči.
„Nejvíce mluví Ananaska, potom Hnědka z Oblačné a pak Kráska.“
„Cože?“
„Dal jsem jim přezdívky, jak to stálo v knize. Temari a Karui a Ino.“
„Hlavně jim tak neříkej před nimi, to bys to schytal.“

„Sasuke?“
„Hm?“
„Mám na něco chuť.“
„Sakuro, jsou tři ráno. Zavři oči a spi.“
Přivinul ji k sobě a doufal, že usne a dá pokoj. Byl unavený, vrátil se z mise a chtěl odpočívat. Nerad nechával těhotnou Sakuru samotnou, proto domů hodně pospíchal, aby mohl být zase s ní.
„Sasuke?“
Přivinul ji k sobě ještě víc a políbil ji na rameno a pohladil bříško. Vážně se mu nechtělo vstávat, potřeboval spánek. Sakura to ale nevzdala.
„Sasuke?“
„Sakuro… zkus spát,“ řekl unaveně.
„Dala bych si zmrzlinu. Vanilkovou, ne, čokoládovou, ne, jahodovou. Víš co, všechny tři. A kopec šlehačky. A pak taky takový ty medvídkový sušenky, co se dávaj do poháru.“
„Sakuro, prosím tě…“
„No jo, tak promiň, že jsem tak strašně otravná!“ odsekla, vymanila se ze sevření a posunula se až na kraj postele.
Sasuke si povzdechl, protáhnul se, zívnul a vstal. Napůl spící nahmatal plášť, oblékl se a vyrazil do obchodu, protože žádnou zmrzlinu v mrazáku neměli.
Konoha byla tichá a prázdná. Tiše přeskákal střechy, aby si urychlil cestu, a stanul před samoobsluhou.
Vešel dovnitř, kývnul na prodavače, vyrazil k mrazákům a hledal vanilkovou, čokoládovou a jahodovou zmrzlinu. Měl štěstí, našel všechny tři druhy. Přemístil se k sušenkám a hledal medvídky do poháru. Nenašel je, ani když prohledal celý obchod. Zeptal se prodavače, ale nepochodil, byly vyprodané, měly by přijít pozítří. Popadl tedy místo medvídků trubičky, hořkou čokoládu, šlehačku a ovocný topping. Zaplatil a vyrazil domů.
Doma připravil zmrzlinový pohár. Kopeček od každé zmrzliny, nastříkal kopec šlehačky, zapíchal pár trubiček, nastrouhal čokoládu a pokapal toppingem.
„Tady máš,“ řekl, když vešel do ložnice. Sakura spala s úsměvem na Sasukeho straně postele s jeho polštářem v objetí. Zvedl oči v sloup a odnesl pohár do kuchyně. Poté se vrátil do ložnice a lehl si na Sakuřinu stranu postele a okamžitě usnul.

„Holky, udělal mi zmrzlinový pohár. Ráno jsem to našla ve dřezu celé rozteklé. Já jsem totiž usnula, když jsem na něj čekala. No není on sladký?“ štěbetala Sakura na čajovém dýchánku, který se tentokrát konal u nich.
„No, to máš štěstí. Já poslala Chojiho pro brambůrky a nutellu. Cestou domů mi to sežral, dokonce i půlku tý nutelly,“ zavrčela Karui a vzala si kousek koláče s borůvkami, který Sakura upekla.
„Lee sice přinesl plnou tašku jídla, ale nic z toho se nedalo jíst, samé zdravé věci, ale takové ty bez chutě a tak. Navíc přišel úplně špinavý, musela jsem ještě pozdě večer prát, aby si to mohl zase vzít do práce,“ zasmála se Yukina.*
„Shikamaru koupil špatnou tatarku. Ještě teď je mi po ní blbě. Má IQ tak, že na to není stupnice, ale když má něco koupit, tak je úplně pitomej. Já mu to snad budu muset psát na papír jako nějakýmu dementovi,“ řekla Temari, upila čaje a toužebně se zadívala na koláč. Zvedl se jí žaludek, ale ustála to.
„Tak to promiň?“ ohradila se Ino. „Já Saiovi píšu všechno, když ho pošlu nakoupit. Rozepíšu mu to do detailů, jak to vypadá, jaký to má obal… A Sai přece není žádný dement.“
„Drahoušku, to je úplně jiná situace. Sai je… no jiný než Shikamaru.“ Znovu upila čaje.
„Tím chceš říct, že Sai je hloupý? Vol slova, drahoušku, než bude pozdě.“
„Snad se nebudeme hádat,“ pípla Hinata. Všechny oči se stočily k ní. Zrudla a rychle si do pusy nacpala koláč.
„Tak dost, dámy. Temari, Sai není zvyklý na mnohé věci, tak si z něj kvůli tomu nemusíš dělat legraci,“ řekla rázně Sakura a osazenstvo stolu utichlo.
„Někdy jsou to hovada,“ ozvala se Karui, „ale bez nich nemůžem bejt.“
„Pravda,“ pronesly všechny ostatní a Temari spěšně utíkala zvracet.