manga_preview
Boruto TBV 07

Buď silná

Bylo ji 16 let. Byla tak mladá, když se to stalo.…
Svého otce neznala, žila jen se svojí matkou. Žily spolu v malém domku na kraji vesnice, nikdy neměly moc peněz, ale měly jedna druhou. Když ji bylo 15 let, přišla k ní matka do pokoje a oznámila ji to.
„Jsem nemocná.“ řekla ji.
Od této chvíle musela Maiya převzít zodpovědnost za domácnost. Musela vařit, nakupovat, prát. Sledovala, jak se jí matka ztrácí před očima. Zvrací, spí, málo jí. Postupem času už nemohla chodit do práce. Přicházely o všechny úspory, až se ocitly skoro na mizině. Jejich vesnice nerada pomáhala lidem v nouzi, měli heslo: Nepřinášíš peníze do vesnice, jsi zbytečná. - Tato vesnice nebyla přívětivá.
Jednoho dne se její matka už neprobudila a ona zůstala sama. Neměla peníze, a tak aby mohla uspořádat pohřeb, musela prodat to jediné, co ji zbyto. Dům. Na pohřeb přišla spousta máminých „kamarádek“, ale ani jedna z nich si ji k sobě nechtěla nastěhovat.
Buď silná.
Nedokázala plakat. Měla strach. Bude ještě žít? Kam půjde? Léto končilo a zima se blížila.
Měla 24 hodin na vyklizení a opuštění domu. Chodila po svém domě a přemýšlela. Neměla tašky navíc, pouze malý červený baťoh s žábou. Na její posteli ležel plyšák-žabička (nikdy nepochopila, proč má její matka, tak ráda žáby), kterého dostala od své matky. Chytla a objala jej. Poslední vzpomínka na člověka, co pro ni znamenal svět. Vždy byl měkký, však dnes byl jiný. Byl hranatější. Podivila se a důkladně si jej prohlédla. Vzadu nad zakrnělým ocáskem byl šev. Zamyslela se, nikdy dřív tam nebyl. Podala nůžky ze stolu a rozstřihla ho.
Uvnitř bylo něco, placatého a bílého, obálka, sotva do ruky. Pozorně si ji prohlédla, a poté otevřela. Zatajila dech. Uvnitř byl dopis a prstýnek.

Pro Maiyu
Jestli tohle čteš, jsem už mrtvá. Mrzí mě, že jsem tě nemohla vidět dospět, že jsem tě opustila. Nechtěla jsem tě v tom nechat samotnou, ale nemoci si nevybíráme.
Myslím, že teď je pravý čas ti o něm říct. O tvém otci. Vím, že jsem ti o něm nikdy nic neřekla. Styděla jsem se za sebe. Podlehla jsem jeho kouzlu, šarmu, osobnosti…
Byl to ten nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla. Seznámila jsem se s ním v jedné malé hospůdce. Seděla jsem tam sama, když za mnou přišel vysoký, bělovlasý muž s krásným úsměvem. Povídali jsme si dlouho do noci.
Řekl mi, že píše knihy a já jsem mu úžasná inspirace. Myslela jsem si, že se milujeme. Z naší „lásky“ ses zrodila ty. Byl to romantik, něžný, laskavý, ohleduplný…
Víš, vzali jsme se. Ještě ten večer. Moc jsme pili. Možná to byla chyba, ale tohohle nelituji.
Zůstal se mnou ještě několik dní. Vždy byl pozorný, ale zaneprázdněný. Hodně psal a vyprávěl mi o jeho vesnici. O velkých hlavách tyčících se nad vesnicí, o hospůdce, kde dělají nejlepší ramen, o bráně chránící město, o stromech a jejích listech plápolající ve větru…O KONOZE.
Jednou mi řekl, že musí odejít a zmizel. Slíbil mi, že se vrátí a odvede mě sebou, ale neudělal to. Nevěděl, že existuješ a věřím, že kdyby to věděl, tak by nikdy neodešel.
Jmenoval se Jiraiya , byl ninja. Řekli mi, že je velmi oblíbený a všichni ho uznávají. Že má několik žáků a jedním z jeho žáků byl i Yondaime.
Najdi ho, prosím. Odejdi do Konohy. Zůstaň tam s ním. Prosím. Budeš tam v bezpečí. On se o tebe postará. Musí, řekni mu, že jsi jeho dcera a dej mu tento dopis.
S láskou Tvoje matka Chika.

Střípek naděje začal vzkvétat v jejím srdci. Není sama. Musí najít otce. Odhodlání přebije zoufalství. Už ví, co musí udělat.
Vstala z postele. Dopis strčila do zadní kapsy, batoh s penězi v obálce a nejdůležitějšími potřebami, si dala na záda a vyběhla ven z domu. O vesnici Konoha slyšela. Byla daleko, ale cestu znala. Stačilo jít po obchodní cestě, je nejbezpečnější.
Myslela na něj celou cestu. Jaký je? Jak dokázal okouzlit její matku? Je usměvavý jako matka? Vážný jako ona? Co po něm zdědila? Má po něm vlasy, oči? Je vysoká jako on? Dny střídaly noci. Hory se snižovaly. Stromy rostly. Cesta se narovnávala a rozšiřovala.
Bolely ji nohy, však šla dál. Bála se, však najevo to nedávala.
Buď silná.
Vysoká zelená brána, půlila cestu. Za ní se nacházela Konoha. Dokázala to. Došla. Nevnímala okolí, přišla až k bráně a ucítila přívětivé teplo.
Někdo na ni z vrchu volal, chtěl znát její jméno a důvod cesty.
„Jmenuji se Maiya a přicházím najít svého otce Jiraiyu.“ odpověděla.
Muž nad její hlavou dlouho mlčel. Začínala mít strach, když v tom se brána otevřela a hned za ní stál vysoký, pohledný muž s brýlemi.
„Prosím, následujte mne.“ zněla stroze jeho věta. Nepředstavil se, neusmál se, jen se otočil a vykročil. Následovala ho. Prohlížela si obchody s květinami, jídlem. Dívala se na malé děti hrající si na hřištích. Procházela okolo školy.
Muž s brýlemi se zastavil před červenou dvoupatrovou budovou s nápisem Hokage. Nikdy dřív takovou budovu neviděla. Při pohledu vzhůru se zarazila. Nad její hlavou čnělo pět hlav, dohlížejících na chod vesnice. Čtyři muži a jedna žena. Poznala jen jednoho. Prvního muže z leva. Ze své školy věděla, že to on založit tuto vesnici.
Brýlatý muž mluvil s jiným mužem. Neslyšela o čem mluví, ale viděla, že ten druhý mu nevěří, ale dovnitř je pustil. Muž s brýlemi pokračovat. Vyšli jedno patro a zastavili se před dveřmi označenými jako “Hokagova pracovna“ Muž vstoupil a nechal ji tam stát. Po chvíli se vrátil a pokynul ji, aby šla dovnitř.

V pracovně seděla žena středního věku s blonďatými vlasy a bujným poprsím. Představila se ji jako Tsunade neboli Pátá Hokage. Pokynula Maiye, aby si sedla. Poslechla.
„Proč si tady?“ zazněla jednoduchá otázka z úst Tsunade-sama.
„Chci poznat člověka, který mě opustil.“ podívala se na ni svýma, mu tak podobnýma, černýma očima a vytáhla obálku s prstenem.
Tsunade se zhoupl žaludek, poznala ty oči, tak stejné, tak hluboké. Věděla, že tahle holka si to nevymýšlí.
„Je to docela možné, no, on Jirayia, byl všude, kde byly pěkné ženy.“ řekla při pohledu na prsten.
Maiya nevydržela pohled Tsunade, který ji zkoumal. Raději si prohlížela její stůl. Měla na něm několik papírů a tři fotky. Na první byla ona, nějaká růžovovlasá dívka a vysoká černovlasá slečna. Na druhé fotce byla ona jako dítě s Prvním Hokagem. Však nejvíce ji zaujala třetí fotka, na které byla ona, hadovitý kluk, starší pán ze zdi nad její hlavou a on. Kluk, tak strašně moc podobný jí. Stejné vlasy, oči i úsměv.
Natáhla se a fotku si vzala ze stolu. Tsunade ji nezastavila. Pořád ji pozorovala. Věděla, že Jiraiya byl tak trochu záletník, ale nemohla uvěřit tomu, že by byl schopný opustit svoji dceru a ještě k tomu, když byl ženatý s její matkou. Podivila se, že to nevěděla, že se Jiraiya nesvěřil.
„Prosím, řekněte mi o něm něco. Cokoliv.“ zazněl odevzdaně její hlas. Pořád se na něj dívala, prstem hladila kraj fotky. Ruce se ji třásly. Neskrývala slabost.
Tsunade si povzdechla. „On…já…byli jsme spolu v týmu, On…no totiž, byl ninja, jak si určitě poznala…My…no…on psal knihy, takové pro dospělé, proto hodně cestoval…no…“
Nemohla najít správná slova, vždy rázná a rozhodná Tsunade.
„Shizune! Přivolej Naruta, prosím.“ řekla jen.
„Já…vím…ale…no…Jiraiya…no…on…“ Tsunade měla slzy na krajíčku. Snažila se je mrkáním zahnat, však marně.
Maiya měla pocit, že se něco stalo. Viděla jim to na očích. Cítila napětí a tíživou atmosféru v místnosti.
Trapné ticho prolomil až Naruto, který ránou otevřel dveře.
„Co zase chceš, bábi Tsun-..?“ zarazil se při pohledu do jejich očí.
„Naruto, prosím, toto je Maiya, ona je…no…Jiraiyho dcera…“ Naruto nevěřil vlastním uším. Zvedl jedno obočí a podíval se na ni. Když uviděl její oči, pochopil. Byla jeho, byla stejná.
„Naruto, přivolej Jiraiyho žábu, on to vysvětlí nejlépe.“ Tsunadiny velké oči byly zalité slzami. Její hlas byl roztřesený a plný bolesti. Naruto neprotestovat, sám byl zmatený. Myslel si, že svého učitele znal dobře.
Kousnul se do prstu, přetřel si dlaň, složil pečetě a přivolal malou žabičku. Maiya byla překvapená, znala ninji, ale nikdy je neviděla skládat pečetě.
„Je mi ctí Vás poznat…nenamáhejte se…tuším, kdo jste…máte jeho oči.“ Maiya začala přerývavě dýchat, srdce začalo tlouci rychleji, tušila, co ji teď bude chtít říct.
„Jiraiya je mrtvý, zemřel před třemi-čtyřmi měsíci, v bitvě, proti svému vlastnímu žáku. Je mi to líto.“ zněla strohá odpověď vlasaté žáby.
„Nemohl jsem vás najít, a už vůbec jsem netušil, že se vzali. To bylo překvapení i pro mě.“ žába si zamnul bradu.
Maiya jen kývla, nebrečela, nemohla, nechtěla projevit city před těmito lidmi.
Buď silná.
„Chci ho vidět, prosím.“ nesl se slabě hlásek Maiyi. Nikdo nic neříkal. Žába s kývnutím zmizela. Tsunade se podívala na Naruta a kývla na něj. Naruto to částečně pochopil. Nabídnul ji rámě a smutně se usmál. Ona ho chytla a následovala. Šli po schodech dolů, ven z budovy. Nikdo nic neříkal, šli spolu v tichosti. Vedl ji na konec vesnice. Na rozlehlé pole poseté malými úhlednými hrobečky. Uprostřed byl obrovský monument. Došla k němu, položila ruku na něj a zavřela oči. Vzdala úctu všem mrtvým. Takto to dělávali v její vesnici.
„Prosím, ukaž mi, kde leží.“ zavedl ji k malému hrobu.
Zde leží Jiraiya, milovaný muž, přítel, spolužák, učitel.
Ruce se ji třásly, oči se nedobrovolně zalily slzami, roztřepal se ji dolní ret. Klekla si. Položila ruku na jedinou kytku. Slzy se ji vyvanuly z očí jako vodopády, nedokázala je zadržet. Píchalo ji u srdce. „Tupče,tupče,tupče! Proč?! Nenávidím tě! Proč si mi to udělal?!“ vzlykala, nedokázala to.
„Hlavně, že jsi učitel, ale nejsi otec, manžel! Nikdy jsi jím nebyl. Nenávidím tě!„ pokračovala.
Buď silná, nemůžu. Moc to bolí.
Potoky slz se řinuly. Rukou v pěst mlátila do jeho hrobu. Kytka ohnula hlavičku. Styděla se za chování člověka, který byl pod ní.
„Nikdy jsi mě neviděl! Nikdy ses o mě nezajímal! Má matka tě milovala! Ty podvodníku! Zničil si ji život! To kvůli tobě zemřela!“ křičela na něj.
Cítila, že může, muselo to ven.
Nejsem silná.
Myslela si, že má alespoň jeho, že když se o ni nezajímal, mohl by alespoň teď.
Do své vesnice se vrátit nemůže. Sirotci nejsou vítáni. Zemřela by tam. Všechny tyto pocity v sobě dusila dlouho. Nemohla to zastavit. Položila se na svá kolena, jako miminko. Plakala, nemohla dýchat, dusila se.
Pořád jen opakovala: „Proč? Proč jsi mi to udělal?“

Naruto tam jen stál. Díval se na ni. Vzpomněl si na sebe. Rozuměl ji, znal ten pocit samoty. Jeho oči byly též plny slz. Jiraiyu milovat, byl pro něj jako rodina, kterou nikdy neměl. Ranilo ho to též, mu z toho smutku pomohl Iruka-sensei. Věděl, že ji může pomoci. Musí být s ní. Přišel k ní, položil ji ruku na rameno a pověděl: „Můžeš zůstat s námi. Zdědíš jeho dům. Sice to není úplně novostavba, ale když ti všichni pomůžou, rychle to spravíme.“
Však její rána byla moc hluboká. Nedokázala žít bez matky. A teď, když nemá ani otce….

Ležela tam dlouho a Naruto stál a držel ji za rameno. Necítila nic, vděk, touhu, nenávist, lásku…pouze prázdno...tělo bez duše.
Už ví, co musí udělat.
„Naruto?“ zvedla hlavu ze země, „můžeš mě zavést na busty Hokagů? Prosím, chci vidět západ slunce.“ její hlas už byl zase pevný a odhodlaný.
Naruta potěšilo, že zase začala mluvit, a tak kývnul, usmál se a pomohl ji se zvednout.
„Teď už bude všechno v pořádku.“ řekl ji a podíval se ji do očí. Ona se však na něj nedívala, její oči byly upřené do země.
Naruto doufal, že ji západ slunce trošku rozesměje, a tak nadšen ji vyprávěl o Konoze i o Jiraiyovi. Myslel si, že to pomůže. Ona však neposlouchala. Měla jen jeden cíl. A chtěla ho splnit.

„Tak jsme tady, jo a ještě abych nezapomněl, dole dělají jeden výborný ramen, rád bych tě tam po západu slunce vzal, jestli nenamítáš.“ pronesl optimisticky.
„Ráda bych šla,“ odpověděla mu s falešným úsměvem. Do očí se mu, ale pořád nedívala. „ale prosím, mohl bys mě tu nechat chvíli osamotě? Počkáš mě dole?“
„Opravdu trefíš dolů?“ zeptal se.
„Neboj, dole se objevím coby dup.“ Narutovi tahle odpověď postačila, usmál se na ni a odešel.

Po cestě dolů se dvakrát či třikrát otočil, pořád tam stála a dívala se na slunce. Zašel za zatáčku, už na ni neviděl. Šel pořád dolů s úsměvem na rtech.
Zastaví se za Hokage, napadlo ho. Říct, že zůstane ve vesnici. Klidně se nabídne, že může zůstat nějakou dobu u něj. Došel k její kanceláři a otevřel.
„Dobré zprá—“
„Kde je?“ zakřičela vyděšená Tsunade.
„zprávy…“ pokračoval, „Nechal jsem ji nahoře, prý má ráda západy slunce.“ nechápal Naruto.
„Panebože, měl jsi ji hlídat!“ křičela na něj.
Vyběhla z kanceláře, bylo však pozdě, kolem jejích oken něco proletělo….

„Proč ti lidé křičí?“ otázala se. Bez emocí stála nad mrtvolou dívky, kterou nepoznávala. Dívka měla bílé vlasy zbarvené krví. Bez emocí, bez citů stála a koukala se na ně. Na lidi okolo sebe, jak panikaří, jak přiběhla žena a začala ji oživovat, jak ji po hodinách práce odtahovali ostatní se slovy je to zbytečné, jak ji odváželi pryč.
„Neměla jsi to dělat.“ řekl ji vysoký, bělovlasý muž.
Dívka jen pokrčila rameny: „dívka se zabila, já jsem nikdo, mohu být se svoji matkou napořád.“ podívala se na něj, „a otcem.“ dodala.
Muž ji nastavil ruku, přijala ji a spolu sním, odešla na věčnost.

4.8
Průměr: 4.8 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Út, 2016-08-16 16:22 | Ninja už: 5301 dní, Příspěvků: 2061 | Autor je: Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Jiraiya těch dětí má, koukám, a zdá se, že hlavně dcery. Dokonce i oženit se zvládl, na což, hádám, nakonec jaksi pozapomněl. Na můj vkus bylo těch tragédií v povídce přece jen trošičku moc, hlavně na konci. Je vidět, že Maiya sice zdědila Jiraiyovu podobu, ale charakter už ne. Kdyby dala šanci Narutovu optimismu, mohla si nakonec v Konoze spokojeně žít. Škoda.
Mise splněna Smiling

Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF