manga_preview
Tlumočení B. 32

Co drží stíny

Dokázala běžet. Rovně stát. Tiše se plížit. Mlčenlivě ležet. Čekat. To všechno dokázala. A byla na sebe patřičně pyšná. Jenže její otec ne a ona mu to dobře viděla na tváři, když se od ní a jejích usměvavých očí odvracel, zatímco se starší syn vracel domů.
Přesto ji neúspěch několik let neodrazoval a stále dál a dál se snažila. Skákala. Lezla. A čekala. Uměla skvěle čekat.
Jenže otec nikdy nepřišel, aby ji pochválil, jako to dělal s Shikakem. A tak přestala. Přestala běhat, přestala se plížit, skákat i lézt.
Přestala čekat – na něho.
Ovšem neuvědomila si, že ani svět nebude čekat. Na ni.

Jeho hlas byl hrubý, zatímco kázal o její neschopnosti ovládnout základní techniky, o jejích zpomalených reakcích, o jejím problému se soustředit. O jejím vyhazovu z Akademie. Jeho hlas byl tak strašně... Drsný. A tmavý. Nutil ji schoulit se do sebe, omotat si kolem sebe teplé ruce a zhluboka dýchat. Shikayo byla pokaždé zima, zatímco Shikachi řečnil o nemožnosti druhorozené dcery a vyzvedával do výšin skvělého a chytrého syna.
Toho syna, který mezitím seděl za zástěnou pokoje a poslouchal všechny výčitky za Shikayo.
Shikaku nechápal, proč by měla být jeho sestra kunoichi, když nevykazuje žádný talent pro techniky a v první misi by mohla okamžitě přijít o život. Shikayo dokázala jiné věci, než trénovat ohýbání stínů a chytání nepřátel do promyšlených pastí.
Shikayo se dokázala zvesela smát, přestože na ni všichni volali „Želvo!“, dokázala se hodiny dívat na oblohu, nebo nehybně poslouchat obviňujícího otce. K tomu byla potřeba odvaha, kterou on sám neměl. Otec však nechtěl dovolit výsměch vůči Narům.
A Shikaku si myslel, že všechen um, který si měli rozdělit, který v rodině přecházel z generací na generaci – tak že ten si všechen uzmul jen sám pro sebe. Proto poslouchal. Poslouchal za ni.
Shikachi to však s dcerou absolutně vzdal v jejích deseti letech. Nemluvil na ni, nevšímal si jí, přehlížel ji. Krev jeho krve přestala existovat a z Shikayo se nestal ani ten pitomý stín, kterého se tolik bála a tolik ho nenáviděla, ale proměnila se v čiré hladké nic.
Cítila, jak z ní prchá život, když se se svým otcem náhodou střetla a jeho oči po ní jen lhostejně přejely, jako by ani nic neviděly. Jako by tam nestála.
Jako by to nebyla ona a nikam nepatřila.

Otec ji nepřijal.

A stíny také ne.

Dívat se na bratra, jak šplhá po udržovaném žebříku na posed schovaný v koruně mohutného stromu, ji zvláštním způsobem uklidňovalo. Shikaku na ni nikdy nevolal tou krutou přezdívkou, kterou kdysi vymysleli děti na Akademii. Nekřičel, když ji vyhodili. Nechával ji dívat se, jak hraje shogi se starším Suzakem a vyprávěl jí o dalekých krajích, které při misích navštívil.
Domluvil, že bude dle možností vypomáhat s péčí o jeleny, když chtěla být klanu alespoň nějak prospěšná.
Shikaku byl prostě ten nejlepší bratr na světě.
„Lezeš už?“
„J-jo.“ Pevně se zachytila příčky nad sebou a začala pomalu přesouvat nohy i ruce po dřevu výš.
„Fakt jsem neměl jít až po tobě?“ ozvalo se odněkud seshora.
„Ne, t-to je d-dobrý.“
„Aspoň bych tě jistil.“
„Z-zvládnu t-to sama.“ Konečně se objevila plošina ukrytá mezi větvemi a Shikaku jí podal mozolnatou ruku. „D-dík.“
„Seš šikovná,“ pocuchal ji ve vlasech a pak si sedl na zem při pár prknech fungujících jako nizoučké zábradlí. Shikayo se na svého bratra usmála, ale on se díval do dálky, což jí umožnilo ho chvíli nerušeně pozorovat. Už dávno se z něho stal muž, na rozdíl od svých společníků si však dvacetiletý Shikaku ještě žádné děvče nenašel. Občas je vídávala; Inoichiho s usměvavou Hanako i Chouzu s kyprou Chimitsu. Shikaku vedle nich vypadal trochu nepatřičně, navíc, ale zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Snad si ani nevšiml.
„Mám něco ve vlasech?“
„C-c-co?“ vykoktala překvapeně, protože se bratr ani neotočil, jen dál zíral na zelené louky.
„Ve vlasech,“ trhl rukou k rozčepýřenému culíku a ohlédl se na ni přes rameno. „Koukáš na mě.“
„Aha. N-ne, nic t-tam nemáš,“ popošla k němu a přisedla si. Chvíli bylo ticho, slyšeli jen jemné šustění listí kolem nich.
„P-píšeš si ještě s t-tou holkou z Ka-ka-kamenné?“
„Už dlouho ne. Vždyť jsem tam byl, když mi bylo... hm, šestnáct,“ pousmál se. „Co to vůbec takovou žábu jako tebe zajímá?“ rozcuchal jí znovu vlasy.
Neměla ráda dotyk ostatních na své hlavě, ale snášela ho, protože to byl On. Přesto trochu vypískla, protože věděla, co bude následovat. „Aniki!“ V tomhle jediném oslovení nekoktala.
Zasmál se a ještě rukou přitvrdil. „Pořád seš ještě malá, nemáš se co zajímat o vztahy.“
„Už jsem vy-vyrostla, m-měřím přes sto tři-třicet!“
„Já myslel jako věkem.“
„T-třináct!“ vyslovila hrdě. „T-to už bych d-dávno mohla být z Aka...“ Ztichla, když si uvědomila, co mohla. A co není.
„Všichni nemusí chodit do Akademie, Kayo, říkal jsem ti to.“
„J-jo,“ zahučela dutě.
„Mrzí tě to?“
„J-jo...,“ přikývla, zatímco upírala oči na spadený kmen stromu v pravé části louky, kde už začínal les. Zítra ho přijdou rozřezat. „N-narové chodí d-do Akademie. V-vždycky.“
„Kdysi dávno ani Akademie nebyly,“ zabručel Shikaku.
Shikayo se pousmála. Shikaku nemusel plamenně gestikulovat ani ji ubezpečovat krásnými planými slovy, aby mu věřila. Nikdy by nic takového neudělal, ale přesto cítila, že mu na ní záleží, opravdu záleží. Nesouhlasil s otcem a nesouhlasil s předurčeností. Za to ho milovala.
Nedostatek schopností a chytrosti jí nemrzel kvůli ní samé, ale hlavně kvůli otci a němu. Nemohla být svému klanu prospěšná, nedokázala do něho přinášet peníze, lesk, věhlas. Nemohla nic, jen jít z cesty nadanějším. A přesto se jí Shikaku nikdy nestranil, naopak, seznámil ji se svými přáteli, chránil ji.
A ona nemohla udělat nic pořádného ani pro něho.
„J-jasně,“ přitakala a rozverně ho šťouchla do ramene. „K-když nebyly Akademie, t-tak neměli ani k-kam chodit,“ rozesmála se. „K-kdo po-potřebuje Akademii!“ vykřikla hlasitě a zvedla teatrálně ruce do vzduchu.
Shikaku se zasmál, ale stejně ji pečlivě pozoroval. Věděli to oba. Oba věděli, že před tím druhým hrají, snaží se ho přesvědčit a vypadat nenuceně, jenže to chování postrádalo pravdu. Věděli to.
A nikdy by to nepřiznali.

Byla nadšená, když ji za rok pozvali Chouza s Inoichim na společnou svatbu. Pozvání znamenalo uznání, uznání jí samé. S radostí kráčela po boku svého vysokého bratra a v nových šatech si připadala krásná. Svěží. Nedotčená. Stačilo se smát a příliš nemluvit, aby nepoukazovala na svůj problém, ale Shikakovi kamarádi si z Shikayo nikdy nedělali legraci a jejich novomanželky s ní zacházely jako s dospělou.
Hanako se s ní dokonce podělila o květinu do vlasů, zatímco jí Chimitsu chválila šaty. Nemusela se bát.
Ten den se vůbec nemusela bát a krčit v koutech.
Shikaku bryskně odpovídal na dotazy ohledně své neexistující svatby i nevěsty, zatímco ji raději táhl na taneční parket.
„T-to musíme?“
„Co jako? Tancovat?“ povytáhl jedno obočí, když na ni pohlédl dolů.
„J-jo. J-já myslela, že t-ty to-tohle nerad,“ zamumlala.
„Ty sůvy mi pak jinak nedaj pokoj,“ mrkl znechuceně na hlouček starších žen posedávajících po židlích, „bože, strašná votrava tohle.“
„T-tak můžeme jít t-třeba t-támhle,“ kývla hlavou k zastrčenému výklenku.
Shikaku se však ani nenamáhal na místo podívat. „Dobrý. Chvilku to přežiju.“
Chvilku studovala jeho tvář vysoko nad její, zatímco ji samotnou opatrně manévroval mezi ostatními tančícími páry.
„A není t-to hloupý t-tancovat se s-sestrou? J-jsem malá,“ zašeptala později. „M-myslím, že t-támhle Yo-yoshino by chtěla -,“ podívala se nenápadně na mladou tmavovlásku dychtivě sledující postavu jejího bratra, ale Shikaku ji nemilosrdně přerušil.
„S tou tancovat nebudu. Šlápnu jí na nohu a ona mě za to ještě nakopne. Přede všema.“
Shikayo se musela chtě nechtě zahihňat.
Shikaku se zatvářil spokojeně. „Dneska máš nějakou dobrou náladu, poslyš. To možná tu otravu vezmu zpátky,“ roztočil ji dokola a Shikayo se rozchechtala nahlas.
Ten den se nemusela bát.
Ten den byl posledním dnem, kdy se vůbec nemusela bát.

Už se nemohla scházet s bratrem na posedu, tancovat a smát se s ním. Shikaku začal dostávat dlouhé náročné mise, odcházel z domu na týdny a měsíce; co si neurvala mise, to si urval otec. Vzdělával syna ve věcech týkajících se klanu – to on s ním teď chodil do lesů, ne ona.
Když svého bratra tři měsíce téměř neviděla, začala si myslet, že otec tak koná snad schválně. Odpovědi se však dopátrat nemohla, jeho tvář nezměnila výraz při střetu s jejíma očima, díval se za ni, ach bože, ona v těch očích ani nebyla, neodrážela se v nich, neviděla se, n-ne – a pak odvrátil hlavu a ona se opět mohla nadechnout a poníženě odplazit pryč.
Vylízat si rány v koutku a zase se pokusit vstát – s tváří vykloněnou k obloze a pohledem studující mraky. Ty bílé byly jako měkoučká vata, čistá peřina, do které se lze zavinout a zůstat pěkně v teple, čistotě a pokoji. Růžové hřály v očích. Modré zcela jistě odrážely daleká moře. Bylo možné najít tolik barev!
Světle šedé jí připomínaly vlasy dědy Shikaraga, když ji jako malou houpal na kolenou, zatímco babička Kaede vařila ten nejlepší rámen na světě. Ještě teď si dokázala přivolat jeho pronikavou chuť a mazlavost tlustých, vývarem nasáknutých nudlí klouzajících do žaludku.
A pak začaly ty tmavé... a těm se vyhýbala. Když zatáhly oblohu těžké mraky, schovávala se v domě a nechtěla jít ven, protože celý svět se proměnil v hromadu stínů, které po ní sahaly lačnýma rukama, sápaly se po jejím těle a šeptaly jí do uší skřípavá slova.
Tehdy svět nebyl krásný a nebyl přátelský pro jednu Naru, která neuměla správně ovládat sebe, natož svůj stín.

Bylo úterý, 15. dubna, a Shikayo vyšla po týdnu nekončícího deště konečně ven, na rozlehlý dvůr zalitý zlatavými paprsky slunce. Ten den byl tak nádherně klidný po měsících zběsilého počasí, které jako by ukazovalo, co všechno zmůže. Dokonce i Shikaku nemusel na misi a užíval si chvílí volna, než jej znovu povolají. Neodolala natažení ruky a pocitu chladné vody na kůži. Kapky pravidelně padaly ze štítu verandy a ona se zvědavostí sledovala, jak jí stékají po dlani k zápěstí a dále k loktu.
Za chvíli se vlije voda až do rukávu.
Slunce stálo vlevo na obloze a ona natáhla pravou ruku, jenže když se voda přiblížila jen pár centimetrů k hrubé látce a ona nesoustředěně mrkla vedle, zarazil ji ten pocit.
Něco bylo špatně.
Něco bylo hodně špatně.
Natáhla ruku a viděla vpravo svůj stín, černý a placatý, nechutně roztažený na dřevěných parketách i štěrku. Už se s ním naučila žít. Jenže ten stín, ten pitomý a děsivý stín, se nepohnul.
Ten stín neměl žádnou ruku, žádný tmavý trčící pahýl ze sloupu představující její tělo.
Voda dorazila až k loketní jamce a vnikla pod košili, zastudila, což Shikayo donutilo přitisknout si rychle dlaň k prsům a hloupě nechat vodu roztéct do obou stran lokte. Ona tomu však nevěnovala žádnou pozornost, jen horečnatě sledovala stín.
Nepohnul se. Nepohnula se ani ona.
A pak, jako kdyby věděl, že čeká na nějakou jeho reakci, na jakékoliv zaškobrtnutí, se ten stín trochu rozvlnil jako špatný tanečník do rytmu dávno doznělé hudby.
Zavřískla.
Strýc Konta, roztahující zástěnu na druhé straně verandy s sebou škubl a nechápavě se po ní podíval.
Ona to však nevnímala. Zavřískla znovu a rozeběhla se dovnitř do domu, do spletitých chodeb velkého sídla a chlouby klanu. Proběhla kolem vyděšené matky, jen pryč, pryč od toho děsivého místa, málem vrazila do otce a srazila na zem skleněnou vázu, ale nedbajíc toho běžela dál, dál do vnitřku domu, do jeho pokoje, protože jenom on mohl, jenom on, on...
„Aniki!“ vykřikla a rozrazila dveře do Shikakova pokoje.
„Hm?“ otočil nezainteresovaně stránku v knize, aniž by pohnul hlavou opřenou o dlaň.
„Aniki, o-on ž-žije!“
„Hm? Cože?“ vzhlédl Shikaku od listů k sestřině zarudlé tváři. „Kdo žije?“
„S-stín. M-můj stín.“
Shikaku na ni pár vteřin jen oněměle zíral. „Chceš říct,“ promluvil pak pomalu a uvážlivě, „že jsi dokázala manipulovat se svým stínem?“
„N-ne!“ zavrtěla hlavou. „J-já nic ne-nedělala. J-jenom j-jsem si hrála ve-venku. S-s vodou. N-nevšímala j-jsem si ho, j-jako v-vždycky. J-jenomže moje r-r-ruka... Ne-nenatáhla se, víš?“ Na ukázku znovu vymrštila ruku od těla a zase ji stáhla, jako kdyby mohl vidět, co se stalo před chvílí.
„Třebas o tom ani nevěděla.“
„N-ne!“
„Kayo, mohlas být uvolněná a mysl ti najednou dovolila něco, cos předtím nedokázala,“ zvedl se a položil jí chlácholivě dlaně na ramena.
Tupě chvíli zírala před sebe. „M-myslíš, že j-jsem t-to byla j-já?“
„Určitě,“ usmál se na ni. „Vždyť jsi přece jen Nara.“
V jeho očích nenašla pochybnosti ani tu hru, kterou s ním byla navyklá hrát. Tak přemýšlivě přikývla, zatímco Shikaku začal něco dalšího povídat. Neposlouchala ho. „Z-zkusil by ses po-podívat?“
„Na tvůj stín? Jestli to zvládneš ještě jednou?“
Přikývla.
„Jistě. Stačí tady, při okně?“ mávl k pruhu světla na zemi.
Znovu přikývla a postavila se do slunce, aby byl její stín výraznější. Když ho však uviděla v celé obludnosti, už si jistá nebyla.
„Klid, klid, zvládneš to.“
„Ale -“
„Ššš.“
Zvedla ruku a stín ji zvedl rovněž. Pokusila se oprostit od pokoje i své přítomnosti, navodit opět ten pocit jako měla při stékání vody po své kůži, jenže... Stín se nepohnul jinak, než měl.
Zkoušela to, slyšela, jak Shikaku napjatě dýchá a čeká na sebemenší záchvěv vyvolaný její vůlí, podbarvený její chakrou, ale nic se nedělo.
„N-nejde t-to,“ vydechla zklamaně, ale tentokrát spíše pro Shikaka než sebe, protože věděla, že předtím -
„Na to přijdeš. Jestli se pohnul tehdy, pohne se i jindy. Třeba ho opravdu jednou ovládneš,“ usmál se na ni bratr a pocuchal ji ve vlasech.
Donutila rty k úsměvu, ale uvnitř ho necítila, cítila strach.
Předtím to ona sama rozhodně nebyla.

Osmiletý Kasuga znovu přiběhl, aby si s ní hrál. Občas ho k ní něco táhlo, snad protože ona jako jediná pořádně poslouchala jeho nadšené řeči o vaření a snu nebýt shinobi, snu, který nesměl vypustit z pusy před nikým jiným než ní. Shikayo měla ráda toho na svůj věk až příliš vytáhlého kluka, co ji častoval zvědavými pohledy a prohlížel si její černé vlasy a bílé tváře, když si myslel, že se nedívá. Přestože byl o sedm let mladší než ona, lichotilo jí, že se o ní alespoň někdo opačného pohlaví zajímá – ačkoliv se jednalo jen o malé dítě.
Muži ji nevyhledávali. Snad na první pohled dokázala trochu zaujmout, potěšit oko a vnést do mysli pár neklidných myšlenek, ale to všechno bylo zažehnáno její první vyslovenou větou. A pak chlad.
Prázdno.
Vzduch.
Její proměny v nic byly vždy tak rychlé a spontánní, že už si zvykla. Marně mohl Shikaku řvát – a to byl snad jediný čas, kdy se dokázal naštvat – marně mohl vysvětlovat, že koktání nemá co dělat s inteligencí. Každý ochladl. Jak děti v dětství, tak dospělí.
Zbyl jí bratr. Matka, kterou ani neměli pokrevně společnou. A teď tenhle klučík.
„Včera jsem zkoušel mizu-yokan, ale azuki už do toho nikdy nedám!“
Zasmála se a počechrala mu vlasy. Cítila se přitom dospěleji. Jako velká sestra.
Kasuga chodil a chodil, jenže jednou nepřišel sám.

Shikayo Daenovu společnost nikdy nevyhledávala, stejně jako netoužila po jeho podržtaškovi Maenovi, jenže přišli s Kasugou. Přestože ten se za nimi spíše krčil, než by jim stál po boku.
„Cvrček nám říkal,“ kývl Daen hlavou k nejmladšímu členovi, „že si s ním někdy hraješ. Teda hraješ...,“ odkašlal si, aby zakryl rozpaky, „spíš že s ním podnikáš různý věci. Že jo?“ strčil tentokrát do Maena a ten jako vždy nezklamal.
„Jasně!“
„Tak jsme si říkali, že bysme tě pro jednou přibrali do party. Že jo?“
„Jasně!“
Jenže Daenův samolibý výraz, který se mizerně pokoušel schovat, se jí nelíbil. Tenhle kluk pár týdnů před závěrečnou zkouškou v Akademii a jeho o dva roky mladší nohsled, taktéž samozřejmě člen Akademie, se k ní většinou jen neradi přibližovali.
„J-já n-nemůžu, už bych s-stejně měla j-jít d-domů,“ zavrtěla odmítavě hlavou a rozešla se.
Jenže Daen se nemínil tak lehce vzdát. „Shikayo, počkej, bude sranda,“ chytil ji za rukáv a donutil ji zastavit.
„Ale j-já -“
„To máš snad večerku nebo co? Můžeš být jednou i s náma, ne?“
Koutkem oka postřehla, jak Kasuga sklonil hlavu a tělem jí projel strach, který nechápala. Něco v jeho reakci bylo jiné, zvláštní. Kasuga by měl přece -
„Tak co?“ přerušil její myšlenky Daen a opět strhl pozornost na sebe.
„A c-co přesně ch-chcete dělat?“
„Říkáme si Ti, kteří hrají s duchy,“ ozval se Maen dřív, než mohl Daen. „Pěkně hustej název, že jo?“
„D-duchy?“
„Je spíš trapnej, ale odhlasoval se, no,“ zabručel Daen.
„Jo, duchy. Všichni pořád říkaj, že Narové nejsou dost drsní a nemaj na Uchihy nebo Hyuugy, ale nikdo nedokáže se stínem, co my!“
„Jo!“
„Jasně!“ tentokrát se přidal i Kasuga.
Shikayo jejich nadšení ovšem příliš nepovzbudilo. Nechtěla si hrát se stíny, stíny byly tmavé a děsivé, nadto se jí nikdy nepovedlo její vlastní stín vůlí alespoň trochu ovládnout, ohnout ho a prodloužit, natáhnout, cokoliv. Kromě tehdy.
Stín se přátelil se všemi z její rodiny. Kromě ní samotné, ji jen děsil.
A nikdo nevěděl, v čem je chyba.
„T-to není zrovna n-něco, c-co bych si vy-vybrala za hru,“ pokusila se znovu vymluvit.
„Blbost,“ čapl ji za ruku Daen a rozešel se. „Potřebujeme nějakýho dospělýho a ty se na tohle perfektně hodíš,“ snažil se lichotit, zatímco ji vláčel za sebou.
Nechala se.
Nikdy za ní děti nechodily, nikdy ji nikdo nežádal. Shikakovi by snad bylo i líto, že nešla, když měla možnost, o kterou vždycky stála.
A tak se nechala.
Narodila se do rodiny se stíny a bylo jen logické, že si děti jejich klanu s nimi chtěly i hrát. Rozhodla se nebýt jednou bázlivá, vystrčit růžky ze své ulity a okusit okolní svět. Zatlačit vnitřní vystrašený hlas, utišit strach. Shikaku by ji podpořil. Určitě. Shikaku by ji podpořil.
Nechala se vést.

„J-jsme na správném m-místě?“ vydechla tiše, zatímco prošli lesem k jedné z opuštěných dřevěných kůlen na nářadí. Domek vypadal vcelku přívětivě; malý s rezivějícími panty u vrat a šikmou stříškou, pod kterou byla půda nenavazující na prostor vnitřku pro případné skladování sena. Takových budov bylo po lese víc, aby nikdy nebylo daleko k nástrojům i úkrytu.
Neděsil ji ani až tak domek jako jeho lokace.
„Samozřejmě,“ odpověděl Daen rozhodně a otevřel vrata. Zaskřípala.
„A c-co t-tu chcete přesně d-dělat?“
„No, mysleli jsme, že tu jako objevíme -,“ začal Maen.
„Ne jako, určitě!“ skočil mu do řeči Daen.
„Jasně. Objevíme tu ducha démona, který se tu prochází a ovládneme ho.“
„Vlastně je to nějaký bůh, ale říkáme mu démon, je to drsnější. Že jo?“
„Jasně. A toho zajmeme,“ zašermoval rukou Maen.
„D-démona?“
„Všechno je to jenom vymyšlené, jenom jako,“ zamumlal Kasuga.
Shikayo se znovu pohledem vrátila k omšelým stěnám kůlny. Tahle nebyla tak dobře udržovaná jako ostatní. „A k č-čemu p-potřebujete mě?“ Nechápala je a zřejmě ani zatím nemohla. Ale dostávala strach.
„Říká se, že takový duch nejde na starší patnácti let. A včetně,“ dodal rychle Daen. „Když je taková duše přítomná do... hm, sta metrů, tak nejde ani na ostatní, co jsou v jejím dosahu. Toho sta metrů,“ vysvětlil znovu, když uviděl vrásku mezi dívčinýma očima.
Jenže ona nepřemýšlela nad stem metrů, které zaslechla hned napoprvé, přemýšlela o takovém pravidlu, které se jí zdálo nesmyslné.
„Všechno je to ale fakt jenom jako,“ přispěchal Maen. „My teda nechceme, aby bylo, ale holt je.“
„T-takže s-stačí, že t-tu j-jsem?“
„Pomůžeš nám i s dalšíma věcma, ale to ti pak dovysvětlíme.“
Hleděla střídavě na ně dva, Kasugu si nechala až na konec. Stále klopil hlavu.
„D-dobře,“ rozhodla se ignorovat ten vtíravý pocit strachu a otočila se čelem ke kůlně. „T-takže co t-teď?“
„Půjdeme dovnitř. Nejlepší je, když jde nejstarší duše první,“ kývl Daen k vratům.
Kasuga rozpačitě zavrtěl rameny, ale ona ho protentokrát neviděla. „D-dobře,“ zopakovala a pak důvěřivě vstoupila do zšeřelého prostoru. Všechno je v pořádku, všechno je skvělé, není tu sama, jsou tu její kamarádi, má kamarády a ti kama-
Vrata za jejími zády znovu zaskřípala, protože se zavřela.

Zůstala sama ve tmě a ta tma ji obklopila jako voda tonoucího.

Okamžitě se vrhla zpátky, jenže její oči si ještě nezvykly na ztemnělý prostor, do něhož škvíry mezi prkny propouštěly mdlé odpolední světlo.
Připadala si jako v kobce.
Černé zatuchlé kobce.
Štíhlé tělo narazilo do dřeva a pár odloupnutých třísek se okamžitě zapíchlo do látky jejího oblečení. Nevnímala to. Strach jí ohlušil všechny smysly. Vydala ze sebe skřek a prsty začala hrabat po stěně, v níž tušila vrata.
Nevnímala bolest, nevnímala dřevo ve svém mase. Jenom skučela a zoufale se snažila najít cokoliv – západku, kliku, mezeru, cokoliv.
A pak se jí nad hlavou ozval smích. Děsivý smích prostupující každou část jejího bytí, ovládající její mozek i hlas. Nedokázala se nadechnout. Smích se ozval přímo nad ní a pak se vzdálil, škodolibý a jasný.
Dusila se. Dopadla na všechny čtyři na zaprášenou podlahu a lapala po dechu, alespoň trochu se nadechnout, trochu kyslíku dostat do plic.
Nad hlavou jí zaduněly kroky. A v rohu další.
Dva, byli minimálně dva. Chvíli však trvalo, než se sebrala, než pochopila.
„P-p-pusťte m-mě!“ zakřičela.
„P-p-pusťte m-mě!“ ozvalo se výsměšně nad její hlavou. „M-m-moc v-v-ás p-prosím,“ rozchechtal se ten hlas a další se přidal. „A co jako za to? Necháš konečně Shikaka trochu vydechnout?“
„C-cože?“ nepostřehla celou řeč, jen to spásné jméno. „Aniki! Aniki!“
„Jasně, aniki! To tě nenapadlo, že tvůj starší brácha už je zaprvý chlap a za druhý příští vůdce? Nemá čas se furt jen zaobírat tebou!“ křičel ten zrůdný hlas.
„C-co?“
„Nech ho taky trochu žít! Vždyť si kvůli tobě není schopný ani najít holku!“
„N-ne... N-ne,“ rozplakala se a špinavou pálící dlaní si vjela do tváře.
„Ale jo, ale jo,“ posmíval se ten hlas. „Seš ostuda celých Narů. Tvůj otec tě už vůbec nezná, neexistuješ pro něho. A Shikaku to všechno dělá jen ze soucitu!“
„Ne!“ vykřikla a nezadrhla se.
„Hele, kočka umí vřískat,“ zasmál se znovu hlas a utichl.
Sedla si do dřepu a zády narazila znovu na stěnu. Bála se. Tak hrozně se bála! A ti hnusní kluci... myslela, že jsou její kamarádi. Oddálila se od stěny a pak do ní vší silou zády udeřila. Dřevo zapraštělo.
Nad její hlavou se znovu ozvaly kroky. A pak pár metrů před ní, na místo, kam dopadalo trochu denního světla a co už stačily její oči rozpoznat, dopadlo něco tmavého a nechutného s ohlušujícím plesk.
Zařvala.
Pleskání pokračovalo; tmavé hrudkovité koule jako kapky padaly na podlahu a v jednom místě tvořily hromadu.
To, co se před ní formovalo, nebyla jen nesourodá hrouda bahna, ale cosi ohavného a nebezpečného.
Zabíjejícího.
Zvrácená forma zapečetěného démona svázaná s tímhle prokletým místem.
Uviděla jeho oči, šílené bulvy s protáhlými zornicemi.
Ucítila jeho dech. Díval se na ni – rudýma očima ji propaloval a jazykem chutnal ovzduší plné jejího strachu.
Znovu narazila zády do stěny a nedbala na bolest. Kvílela a narážela do stěny, zatímco se démon zvětšoval, z uší mu vycházela pára a ji v nose štípal jeho smrdutý dech.
Náraz.
A znovu.
Znovu.
Dřevo dunělo a kapky pleskaly, zatímco ona křičela a zacpávala si rukama uši naplněné vlastním nelidským křikem.
Jenže démon se stále a stále posunoval, blíž, blíž k jejímu tělu, blíž k její kůži, blíž k její duši.
Když dosáhl až k jejím kotníkům a natáhl svoji šupinatou ruku po jejím hrdle, oněměla děsem.
Než omdlela, koutkem oka ještě zahlédla svůj stín; stojící a prohlížející si své černé údy.

Volaly ji, ty strašlivé krvežíznivé hlasy ji opět volaly. Jenže ona se nechtěla probudit do dalších chvil plných hrůzy. Pak ji zaštípaly tváře a něco s ní zatřáslo.
Je u ní.
Ten šílený démon je u ní. Požírá ji. Chutná si na jejím mase!
„-ayo! Kayo! Tak sakra, Kayo!“
Otevřela oči a uviděla nad sebou jen rozmazanou šmouhu, tmavý hýbající se obraz.
„Kayo!“
Když se jí podařilo zaostřit, rozpoznala Shikakovu tvář. Tělem se jí rozlilo úlevné teplo, ale pak opět ucítila chlad, to když si vzpomněla na pleskot kapek a zrůdu.
„Démon!“ zachraptěla, protože ji odmítly poslouchat hlasivky a hrdlo měla vyprahlé.
„Cože? Jaký démon?“ zatřásl s ní Shikaku. „Můj bože,“ pohladil ji po vlasech a přitiskl si její hlavu k hrudi. „Ten kluk mi vlítl do pokoje, sotva jsem se vrátil z mise a žvanil něco o tom, že jsi tady zavřená, a že tě mám jít zachránit, nebo umřeš. Když jsem to celé pochopil, myslel jsem, že já zabiju jeho!“ Zvedl ji do náruče a vyšel do tmy lesa. „Už je všechno dobrý, zlatíčko. Už je všechno dobrý. Podám si je, podám si je do jednoho a budou litovat, že něco takovýho vůbec zkusili.“
Nevnímala ho. Tiskla se k jeho vestě a vdechovala vůni potu a mokré trávy.
Shikaku. Shikaku...
Odnesl ji do koupelny, kde ji matka vykoupala a pokusila se ošetřit i dceřiny rány. Celá Shikayina záda plála červení, jak si je poškrábala o zeď i přes látku svého oděvu, ale nic se nevyrovnalo rozdrásaným dlaním, které Tsukasa nakonec opatrně zavázala obinadly.
Shikaku pak sestru odnesl do postele, kde ji pevně objal. Přitiskla se k němu a vytřeštěnýma očima hleděla vpřed. To bylo to nejhorší, co Shikaka i Tsukasu trápilo. Shikayo jen zírala a nevypadala při smyslech. Jako by měla v očích clonu.
„Už jsi doma, zlatíčko,“ šeptal, zatímco třel její paži ve snaze ji alespoň trochu zahřát. „Kasuga říkal, že to udělali kvůli mně, ale to není pravda. Mám tě rád, protože jsi skvělá a moc šikovná. Jsem s tebou, protože chci. Nemusí tě to trápit, ano?“ díval se na její bledou tvář a konejšivě ji začal hladit po vlasech.
Shikayo neznatelně pohnula hlavou.
„Vidíš, neboj. Nebyl tam žádný démon ani nic takového, kluci si všechno vymysleli. Naházeli tam bahno škvírou ve stropě, víš? Prostě jenom bahno. Jako když se brodíš v zimě kolem krmelce.“
Znovu pohnula hlavou.
„Měla bys spát. Budu tu celou noc s tebou, ano? Neodejdu.“
„Moje chyba,“ zaskřehotala Shikayo.
„Cože?“
„Moje chyba. Všechno... moje chyba,“ zopakovala dutě.
„Ne,“ zatřásl s ní Shikaku. „Za to můžou jejich chorý mozky a neskutečná drzost. Rozumíš?“
„Viděla jsem ho,“ pokračovala Shikayo dál. „Viděla. Stál vedle mě. Stál mezi mnou a démonem.“
„Zlatíčko -“
„Stál tam. Nebyl se mnou. Byl s ním.“
„Přestaň!“ rozkázal. „Zkus radši usnout.“
Teprve v tichu si uvědomil, že za celou dobu ani jednou nezadrhla v řeči.
Jeho probuzení vedle ní však bylo děsivé.
Prvně tu byly dlouhé prameny vlasů, které ho šimraly v obličeji. A hlinitý pach, který z nich matka nedokázala včera vymýt. Otevřel oči a před sebou měl sníh. Matný sníh páchnoucí po hlíně.
Zvedl hlavu a očima přešel po celém tom sněhu až k Shikayině mrtvolně bledé tváři a vytřeštěných očích.
V tu chvíli strach o její život zastínil odstín vlasů. „Shikayo!“
Oči se obrátily k němu a on vydechl ulehčením. A pak si znovu uvědomil ty vlasy.
Přes noc jí zbělaly vlasy.

Shikakova radost z nalezení sestřiny řeči neměla dlouhého trvání, protože od toho rána Shikayo už nepromluvila.
Neodpovídala na jeho dotazy, neodpovídala na matčiny prosby, neodpovídala na Kasugovy omluvy.
Mlčela a stranila se přítomnosti všech, nejvíce svého bratra. Čím víc se ji snažil Shikaku vyhledávat, tím víc se ztrácela v dalekých pokojích rozlehlého sídla.
Nechtěla ho vidět, netoužila po jeho slovech. Nevinila ho, stále Shikaka milovala.
Přišlo však pochopení vlastní existence. Existence, která byla od začátku určena být neexistující, která jen plavala odnikud nikam, by se tak měla i zařídit.
Otec se nezměnil ani po drzém výpadu dětí a ona už jeho uznání nepotřebovala. Stranila se všech, protože musela a chtěla. Nesměla je strašit a nesměla je nechat objevit pravdu.
Pravdu toho, že rozená Nara ztratila svůj stín.
Do tmavých pokojů nepronikalo tolik světla, aby ukázalo, že žádný nevrhá. Jenže ani stíny pokoje ji tentokrát nepřijaly, jelikož bílá hlava zářila v temnotě jako bledý měsíc.
Rozhodnutí, které jen viselo ve vzduchu a čekalo na chycení, konečně ucítilo sevření jejích zjizvených dlaní.
Rozloučila se s pokojem, kde se roky zavírala ve světle a snech o uznání. Prsty přejela po květovaných přikrývkách a malované zástěně s jeleny. Stříbrných náušnicích, které jí dal Shikaku. Ty mu pak tajně přinesla do ložnice a položila na stůl. Bylo jí líto bratra, zároveň však doufala, že bez ní se konečně vymaní z jejich nesmyslné hry.
Dá mu svobodu, jakou měl vždycky mít.
Nemělo smyslu vinit nedospělé děti a hledat v jejich potrestání mír pro duši. Duše už si sama zvolila, kam patří. Komu patří.
Suché jehličí jí křupalo pod chodidly, jak přecházela klidně lesem. Čekají na ni.
Ví to.
Čekají na ni. Svět ne, ale oni ano.
Otevřela omšelá vrata, jak jí to jen dovolovaly ochablé svaly, a vstoupila dovnitř.
Ovanul ji chladný zatuchlý vzduch a v uších zašimralo jemné plesk, plesk. Démon se dal do pohybu. Ze stropu znovu skanulo několik kapek jeho těla; nebylo to bahno, ale kusy skládající se dohromady a formující se do odporného zjevu. A pak Ho ucítila. Prošel těsně kolem ní, téměř se jí dotkl, ale ještě ne, ještě -
Přitiskl se k páchnoucí hromadě a dal jí nový tvar.
Už. Už mohl.
Musel.
Nasála nosem mrtvolný dech vlastního stínu a jeho rudé oči se rozzářily. Natočil se k ní a zašklebil se.
Pysky se mu rozhrnuly. Tmou zasvítily bílé špičáky.
Poznala ho. Poznala.
Natáhla k němu vyhublou ruku a zmizela v šeru.
Vrata za ní se nehlasně zavřela.

Poznámky: 

Mizu-yokan, Nara Daen, Maen, Kasuga. Aniki = starší bratr.
A kdyby někdo (na velké vlastní nebezpečí) chtěl, o mé Yamanaka Hanako a Akimichi Chimitsu se více dozví tady.
Myslela jsem, že nejdřív dopíšu jednorázovku inspirovanou předchozí misí Všechno jinak, ale pořád s ní nejde hnout, zatím tedy přiskákali Narové. Dost jsem ale váhala, kam to zařadit -.- Bylo to psané spíš pro oddech, takže př. logiku "chlapci by si nedovolili" jsem ani moc neřešila, prostě si dovolili xD
Díky za přečtení i Kakari za skvělý nápad na misi ^^

5
Průměr: 5 (10 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele TerraWhitethorn
Vložil TerraWhitethorn, Po, 2016-10-24 21:29 | Ninja už: 1257 dní, Příspěvků: 58 | Autor je: Recepční v lázních

Už to čtu asi po pátý a stále mě mrazí a chce se mi brečet stejně, jako když jsem to četla poprvé. Je to vážně úžasný. Kakashi YES

UMĚNÍ JE VÝBUCH!!!


"Sumo zápasník opravdu přišel do mého bytu a střelil bazukou do zdi.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2016-10-24 23:33 | Ninja už: 3759 dní, Příspěvků: 2020 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Páni, to je velká pochvala, moc si ji vážím a mám z toho radost. Nenapadlo by mě, že má práce dokáže až tolik zaujmout ^^
Nejsem zvyklá od sebe něco doporučovat, ale jestli se ti Narové opravdu líbili, tak na stejně pochmurné i více hororové notě, navíc znovu s nimi (malý Shikaku) jede moje novější jednorázovka Cink, hodím ji i do pokračování, třeba by taky bavila. A ještě jednou díky, strašně moc mě to těší Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele TerraWhitethorn
Vložil TerraWhitethorn, Út, 2016-10-25 17:45 | Ninja už: 1257 dní, Příspěvků: 58 | Autor je: Recepční v lázních

Dobře. Určitě se na ni podívám. Smiling A nemáš zač. Kakashi ^_^

UMĚNÍ JE VÝBUCH!!!


"Sumo zápasník opravdu přišel do mého bytu a střelil bazukou do zdi.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Út, 2016-08-23 16:23 | Ninja už: 3759 dní, Příspěvků: 2020 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Sayoko: Vůbec ne, prosím tě, vždyť jsem ji vydávala celkem nedávno. Jak jsem psala Avárt, horor jsem chtěla, ale Shikaku se rozkecal, pak mi do toho vlezla i svatba a... už mi to přišlo příliš roztáhlé na to, abych z toho dělala vážně horor, tak alespoň něco znepokojujícího. A koukám, že se podařilo. Ale tvé označení se mi líbí ^^ Však víš, vymýšlení šíleností, to je moje xD
Jsem ráda, že působila, a děkuju, děkuju Smiling

.uchiha.: Ale má smysl, velký, protože velmi těší autora a autor pak nemá chuť ještě s ffkami házet flintu do žita! Naopak zase oprášit rozepsané a pokračovat. Děkuju moc Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele TerraWhitethorn
Vložil TerraWhitethorn, Po, 2016-08-22 22:29 | Ninja už: 1257 dní, Příspěvků: 58 | Autor je: Recepční v lázních

Bylo to děsivé. Mrazivé. Úžasné. Vím, že tenhle komentář nemá skoro žádný smysl, ale ta povídka byla tak dokonalá, že pod ni prostě musím napsat aspoň pár blbých čárek.

UMĚNÍ JE VÝBUCH!!!


"Sumo zápasník opravdu přišel do mého bytu a střelil bazukou do zdi.

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Po, 2016-08-22 21:51 | Ninja už: 3970 dní, Příspěvků: 1723 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Genin

Přicházím pozdě, promiň. Lepší než nikdy. Není to v hororu zařazené, ale myslím, že obyčejný horor to není. Tohle je psychologický horor. Takový, z kterého je mi úzko a na hrudníku mám těžké šutry. Částečně si za to můžu výběrem hudebního doprovodu, ale z velké části na tom má podíl povídka. Na konci jsem se zmohla jen na tiché Kriste...

Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, skládám tu nejhlubší poklonu.

Obrázek uživatele Camelia
Vložil Camelia, St, 2016-07-13 22:02 | Ninja už: 2826 dní, Příspěvků: 1480 | Autor je: Pěstitel rýže

Mrazivé. To je slovo kterým bych to popsala. Mrazivě dobré, mrazivě pěkně napsané a mrazivě realistické.
Opravdu vlmi dobré dílo. Ta kombinace světla a stínů. A ta věta. Hlavně ta věta - ztratila stín... Zkrátka opravdu mi tohle dílo vyrazilo dech tou skrývanou surovostí. Tou krutostí, která se jakoby skrývala ve stínech...
Oblíbený. Jednoznačně. A rozhodně pokračuj v psaní.

Na srozuměnou se dává,
že Camelia to tu vzdává.
Nebojte se, stále píše,
pouze jinde, pěkně tiše.
Najdete ji na blogu,
(co se rýmuje na gu?)
****

Aneb trapný pokus, jak vám dát vědět, že jsem se přestěhovala SEM Laughing out loud Najdete tu všechny moje povídky, dokonce i ty z NeNaruta :)
Těším se a vaší návštěvu!
****
Moc děkuju E.Haruko za založení >>FC<< a budu moc ráda, když se přidáte Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2016-07-25 14:34 | Ninja už: 3759 dní, Příspěvků: 2020 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Nebyla jsem si jistá přijetím, těší mě, že se tolik líbí Smiling Zdálo se mi, že Narové se svými stíny skrývají velký potenciál, tak jsem se pokusila alespoň pro malý vhled dovnitř, stíny dokáží být děsivé. Navíc co kdyby právě Nara stín ztratila.
Ráda budu, pokud se najdou nápady, děkuju ^^

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, St, 2016-07-13 19:16 | Ninja už: 3758 dní, Příspěvků: 693 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Sice to není zařazeno v rubrice, ale je to skvělý horor Smiling Při části s kůlnou mě mrazilo v zádech a zbytek mě hrozně dojal. A celé to skončilo tak, že Shikayo konec konců může být zamlčená postava kánonu.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2016-07-25 14:15 | Ninja už: 3759 dní, Příspěvků: 2020 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Vážně? Horor jsem totiž zamýšlela na začátku napsat (zkusit), ale pak mi přišlo, že se všechny postavy moc rozpovídaly a konec už nic nezachraňuje, proto jsem se kolonce radši vyhnula. Teď jsi mi udělala fakt radost! xD
Ano, při uvažování nad Shikakovou sestrou jsem ji od začátku brala jako někoho, koho se na konci musím nějakým způsobem zbavit. Líbí se mi víc, když si oc postava vybere pěkně padnoucí místo a nikomu z kánonu nezavazí. Děkuju za koment, těší mě, čeho všeho sis všimla ^^

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2016-07-13 18:44 | Ninja už: 3759 dní, Příspěvků: 2020 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Kakari: Opravdu? Povedlo se? Uf, uf! xD Na Honorii jsem si také vzpomněla (a říkala si, že ji určitě vytáhneš xD), ale více než na ni jsem si při psaní vzpomněla na Charlese a toho koktavého vojáka, kterému věnoval výtisk Bílé velryby. Proto je tam i ta věta o inteligenci, kterou mu Ch. říkal, mám tu epizodu moc ráda ^^
Ano, spousta lidí druhým nepřeje, a vzniká tak kvůli nim spousta špatného a nepěkného. A nejlépe se bohužel strefuje do těch vůbec nejslabších a nejnaivnějších. Shikaku se sice snažil, ale už nic nezachránil. Jsem moc ráda, že se ti líbila, dost jsem se bála, abys nebyla zklamaná. Tak děkuji za chválu i pomyslné bodíky, jistě, od tebe jich mám už 46! Smiling

Tall: Chápu, jak je "hezká". Děkuju, těší mě, že se ti líbila Smiling

Palantir: Nepřišla, už kdysi dávno jsem psala o psychicky labilních lidech, jen se to teď nějak sešlo, no Smiling Shikayo měla nejdřív vypadat trochu jinak, ale nakonec se mi takhle líbí a jsem ráda, že i ostatním. Díky za pochvalu Smiling

A děkuji moc i vám hvězdičkářům ^^

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Po, 2016-07-11 21:01 | Ninja už: 3303 dní, Příspěvků: 4628 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Pečetící ninja

Zaujímavé. Nejako si prišla na chuť pomäteniu mysle a dvojeniu osobností - hoci tu je to predsa len trocha iné.
Shikayo je dobrý char - taký atypický a vieš s ním pracovať.

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, So, 2016-07-09 11:06 | Ninja už: 4016 dní, Příspěvků: 2459 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Ošetřovatel TonTon

Hezké. Tedy hezké, ona ta povídka právěže vůbec není hezká, ale rozhodně působivá a, jak už je u tebe zvykem, dobře napsaná.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, So, 2016-07-09 10:49 | Ninja už: 3441 dní, Příspěvků: 2049 | Autor je: Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Nevěřila bych. Nevěřila, že Shikaku u mě ještě může stoupnout na ceně, ale ty jsi to dokázala. Vykreslila jsi ho jako obdivuhodného mladého muže, o kterého se jeho šikanovaná sestřička smí kdykoliv opřít. Přiznám se, že při čtení se mi mnohokrát zobrazil výjev Charlese poslouchajícího nahrávky jeho milované Honorie Smiling
Kayi mi bylo líto a na konci mi opravdu bylo smutno. Mohla mít hezký dlouhý a jistě i šťastný život, kdyby lidi nebyli zlí, kdyby to nebyla jejich přirozenost. Bohužel.
Oh, asi jsem nevyjádřila dostatečně mé nadšení z této povídky, ale ještě pořád jsem trochu rozebraná tím skličujícím závěrem, tak snad mi to promineš Smiling
Misi ti samozřejmě uznávám a posílám pomyslené bodíky. Doufám, že si je alespoň někam zapisuješ Smiling