Hedvábný déšť 14 - Když voda za krkem šimravě zastudí

Blondýna se hloupě zachichotala a ladným pohybem vsunula neposedný pramen vlasů zpět za ucho. Její koketně přivřené oči a přehnaně vypnutý hrudník nemohly ujít ani postaršímu týpkovi s páskou přes oko sedícímu deset metrů daleko, natož aby si jich nevšiml Asuma.
„Sarutobi-san, já opravdu nemůžu...“
„Ale tohle mi neříkej,“ opřel se o recepční pultík, „nevěřím, že bys něco nemohla. Stačí jen chtít.“ Upřel na ni pevný intenzivní pohled, až nabrala nový, opět o něco tmavší odstín rumělkové a hlavu o kousek odvrátila.
„Ne, skutečně to nejde. Do laboratoří smí pouze zaměstnanci. Opravdu vás tam nemůžu navést.“ Párkrát se řádně zhluboka nadechla a Asuma s neskrývanou potěchou pozoroval, jestli přetěžovaný knoflík na její sesterské uniformně námahou odstřelí. Zatím držel. Nicméně tahle husička už ho zdržovala až příliš dlouho. Věděl, že ji zlomí, koneckonců už mu prozradila, že Tsuyu má teď praxi u zkumavek, i když tvrdila, že to není v její pravomoci. V jaké pravomoci? Vždyť jsi jenom recepční, ty huso! A ty cavyky co kolem toho nadělala, prostě děs.
„Slečno,“ nahnul se přes pultík a předstíral, že si zaujatě čte jmenovku na jejím levém ňadru. Ve skutečnosti chtěl dát jen knoflíku další šanci se osvobodit. Nevyšlo to. „Nyoko. Trefné jméno, vždyť ty jsi klenot tohohle špitálu,“ k stupidní lichotce přidal ještě zářivý úsměv a byla jeho. Každá husička nakonec podlehne. Dříve se v tom vyžíval, teď ho to nebavilo. S nulovou obranou to už prostě není ta správná výzva.
„A proč tu holku vlastně sháníte, Sarutobi-san?“ Poslední záchvěv bortícího se odporu, který mu přímo nahrával do karet.
„Mám pro ni naléhavý vzkaz od svého bratra. Bere na ni.“ Věděl, že v tomhle špitále se to hemží drbnami a podle znechuceného zacukání koutku úst recepční poznal, že i k ní se tahle pikantní informace už dostala, jen jí nejspíš nechtěla uvěřit.
„Ach tak,“ zvadla přesně, jak Asuma předpokládal.
„Ale jen mezi námi, vážně nechápu, co zrovna na ní ten osel vidí,“ důvěrně ztišil hlas a s uspokojením pozoroval, jak za recepčním pultem roste sebevědomí. Bitva dobojována.

Laboratoře se nacházely v prvním podzemním patře a Asuma dle zdlouhavě získávaných informací kličkoval spletitými chodbami, než konečně stanul u dveří s označením IG tři. Jistě, velký nápis nepovolaným vstup zakázán odrazoval od klepání, ale ne jeho. Dvakrát krátce ťukl kloubem ukazováčku do bytelných dveří a okamžitě je otevřel.
V ostře osvětlené místnosti bzučelo několik přístrojů a v krátkých intervalech se ozývalo tiché, ale přesto nepříjemné pípání. Tsuyu byla v nevelké místnosti sama, stála zády ke dveřím a nahýbala se nad mikroskopem. Velký bílý plášť byl sice neforemný, ale i tak si Asuma tento výhled pochvaloval.
„Ještě, prosím, strpení, kontroluji poslední vzorek,“ houkla a rychle zapisovala výsledky svého pozorování.
„Jasně, dej si na čas,“ odpověděl jí pobaveně.
„Ty?“ šokovaně se otočila. „Co tu chceš, Sarutobi?“
„Přišel jsem tě vyzvednout.“
„Nepřeskočilo ti?“
„Ne tolik jako tobě, když jsi mi toho rehabilitačního svalouše popisovala jako luxusní kočičku,“ lehce se zamračil při vzpomínce, kdy vyhlížel křehkou květinku v hanebně krátké uniformě a do cesty se mu postavil tamten hromotluk v nechutně upnuté košili.
„Tuhle zkreslenou představu sis do mozku nasadil sám. A koneckonců podstatné je, jestli je Nitemi schopný ti pomoct a to on je.“
„To se teprv uvidí,“ odfrkl si.
„Rehabilitace si žádá svůj čas, Sarutobi. Snad sis nemyslel, že po pár dnech budeš skákat jako shika,“ založila si ruce v bok a naklonila hlavu.
„To sice nemyslel, ale stejně to není spravedlivé.“
„Co?“
„Ten nepoměr investovaného času,“ popošel blíž k ní a opřel se o přístroj, který o poznání hlasitěji zabručel.
„O čem to mluvíš?“ zamračila se na něj a Asuma raději stáhl ruku z jistě drahého a nesmyslně křehkého udělátka.
„O tom, že já budu chodit celý měsíc třikrát týdně k tomu nabušenému zdravotnímu bratříčkovi, přesně jak jsi chtěla, kdežto ty jsi mě domů doprovodila jenom jednou. To prostě není spravedlivé,“ teatrálně pokýval hlavou.
„Posloucháš se občas, Sarutobi?“
„Zřídka,“ utrousil zcela vážně, ale neušel mu kratičký záchvěv jejího pobaveného úsměvu.
„Sarutobi, na tu rehabilitaci chodíš kvůli svému zdraví a ne kvůli...“
„Tobě. Lstí jsi mě do toho uvrtala a já žádám férové podmínky,“ skočil jí do řeči.
„A to jsou podle tebe jaké?“ zeptala se otráveně a vrátila se zpět ke své práci.
„Ve dnech, kdy budu mít rehabilitaci, se mnou půjdeš na oběd.“
„Nepůjdu,“ zacvrlikala a dál nevzrušeně hleděla do okuláru.
„Ale ano, půjdeš. A začínáme dnes, tak si vezmi věci a jdeme. Je poledne.“
„Sarutobi...“ povzdechla si a znovu na něj pohlédla.
„Klid, zpátky tě nedoprovodím.“
„Pravý gentleman.“
„Vím, co si myslíš, ale tohle fakt není rande, to zaprvé,“ neušlo mu, jak sebou leknutím cukla, což byl jeho záměr. Věděl, že ji ani nenapadlo považovat to za schůzku, ale teď už má tu myšlenku v hlavě. „A za druhé bys mě obvinila, že porušuju druhý slib, protože tu nohu zbytečně přetěžuju.“
„Máš to promyšlené, co?“ zavrčela neochotně.
„Tak pojď. Neboj se, já nekoušu,“ dodal, když se stále k ničemu neměla.
„Tak to se ti bude asi špatně obědvat.“
„Třeba se pobavíš nad tím, jak se udusím rýží.“
„Ty jinak neodejdeš, co?“ zdecimovaně si povzdechla a ploužila se k věšáku na stěně vedle dveří.
„Jenom s tebou.“ Další bitva dobojována.

Malé, zatuchlé bistro, kam ji zatáhl, mělo skličující atmosféru. I když možná za to tak úplně nemohl potemnělý poloprázdný lokál ani tvrdá stolička která se jí nedostatečně ohoblovaným krajem nepříjemně zarývala do stehen nebo obsluha která neuměla odpovědět na pozdrav, ne, nejspíš ji skličovala společnost. Ten výstup s Hokagem před třemi dny jí stále ještě vězel v hlavě. Nedokázala si to úplně srovnat. Tenhle sebejistý, drzý, vlezlý a umanutý frajer se během vteřiny změnil na křehký stín a stačilo k tomu jen slyšet otcův hlas. A ona toho musela být svědkem. Nestála o to. Nestála o nic, co se týkalo této mocné rodiny a možná právě proto dostávala i přídavky.
„Ono to tak asi nevypadá, ale mají tady nejlepší donburi ve vesnici.“ Podával jí ohmatanou kartičku s místní nabídkou a sám se zahleděl na tu svou.
„Tak tys to s tou rýží myslel vážně?“
„Jasně. Máš něco proti?“
„Ne,“ odpověděla prostě, i když dnes zrovna na misku s rýží pokrytou nějakou oblohou chuť neměla. Potlačila vzdychnutí a chtěla se pustit do čtení.
„Nemusíš to číst, stejně vím, co si dáš.“
„Skutečně?“ Neudržela levé obočí, jenž jí povážlivě vyjelo nahoru.
„Unagidon. Jediné donburi tady s mořskou potvorou, i když je to jenom úhoř.“
„Navíc sladkovodní,“ setřela ho. „A třeba mám v oblibě i jiné druhy masa nebo mám chuť na omeletu nebo zeleninu.“
„Tak schválně,“ posunkem ruky ji nabádal, aby se konečně začetla.
„Ještě tu mají jednu mořskou potvoru, jak říkáš, konohadon,“ pronesla po chvíli, když se dostala za polovinu nabídky.
Asuma se zašklebil: „To se nepočítá, je to jenom surimi.“
„Tobě se surimi protiví?“
„Ne, protiví se mi, jak všichni této vesnici lezou do zadku. Konohadon,“ štítivě si odfrkl a Tsuyu si znovu vybavila jeho bledý obličej a Hokageho netečnou tvář.
„A co si dáš ty?“ chtěla raději změnit téma.
„Mají tady špičkový gyūdon, ale hovězí jsem měl včera, tak možná butadon.“
„Vepřové?“
„Tobě se vepřové protiví?“ oplatil jí stejnou mincí.
„Ne, jen jsem čekala, že...“ odmlčela se. Nechtěla tohle téma načínat, ale bylo pozdě, už to nakousla a bude lepší, když to dopoví sama dřív, než ji nějakou rádoby vtipnou poznámkou k tomu donutí. „Prostě jsem myslela, že ninjové dbají na životosprávu.“
„Dbají, proto ta rýže,“ uchechtl se.
„Jasně. No, ale obsluha je tady vážně mizerná,“ podotkla rozmrzele, protože čím dřív si objednají, tím dřív svůj oběd zhltne a bude se moct vrátit do laboratoře.
„Není, jen musíš vědět, jak na to,“ mrkl na ni pravým okem a pomalu vstával od stolu, přičemž jeho stolička dlouze a kvílivě zavrzala o podlahu. U pultu se něco pohnulo. Obsluha je konečně vzala na vědomí. Postarší žena s mastným prošedivělým drdolem na ně upřela zamlžené oči.
„Tak co to bude, děcka?“ zachraptěla.
Tsuyu by nejraději Asumu napodobila, ale rovnou by i odešla a ne to jen předstírala, nicméně pořád bude rychlejší a méně otravnější varianta poslušně se naobědvat.
„Pro mě, prosím, unagidon a jemu konohadon,“ zadrmolila a žena se pomalu otočila k odchodu.
„Cože?!“ zděsil se Asuma. „Ne! Já chci butadon! Hej, slyšíte? Ženská!“
Neslyšela, nejspíše nechtěla, přesně jak Tsuyu předpokládala.
„Proč jsi to, sakra, udělala?“ třeštil na ni oči.
„Protože se nehodlám dívat na to, jak se cpeš tučným jídlem. Zkazil bys mi chuť. A kdybys mě vzal do alespoň trochu slušného podniku, třeba by tam měli obsluhu, která by tě neignorovala,“ s blahosklonným úsměvem sledovala, jak se v něm bouří vztek. Evidentně není zvyklý, když není po jeho.
„Fajn,“ pokusil se nakonec o vyrovnaný tón. „Místní kuchař je stejně taková třída, že i tenhle zpropadenýdon bude lahůdka.“

Nebyla. Tedy alespoň to tak vyplývalo z Asumových šklebících se grimas a stále pomalejší frekvence s jakou si drobná sousta vkládal do úst. Skoro by ho i litovala, ale stačil jediný pohled na neutěšené prostředí, kam ji zatáhl, a přešlo jí to. Naopak se špatně skrývanou radostí sledovala jeho vnitřní boj zda porci dojíst či nechat. Sama si vložila sousto do úst a snažila se nevyprsknout smíchy, když Asuma se zdecimovaným opovržením převaloval v hůlkách růžový plátek kamaboko. Ale musela mu dát zapravdu, i když ne příliš ochotně, že lepší unagidon ještě skutečně nejedla. Zlehka grilovaný úhoř marinovaný v jemně oslazeném prvotřídním mirinu, který si ponechal veškerou svou šťavnatost a snadno se rozpadal na jednotlivá sousta pouhým dotekem jednorázových bambusových hůlek položený na bělostné rýži s lahodným mléčným chuťovým ocasem. Delikatesa! Až příliš rychle objevila dno své misky. Jídlo bylo syté, což o to, ale její chuťové pohárky doslova žadonily o další příděl.
„Neříkal jsi, že tu mají nejlepší donburi ve vesnici?“ rýpla si do Asumy, který nebyl ještě ani v polovině své porce.
„Však to do tebe sjelo jak po skluzavce,“ utrousil a přehraboval se v nadýchané rýži.
„Já taky nemám čas se tu zdržovat, musím se vrátit do laboratoře.“
„Tím to nebylo,“ zavrčel. „Proč jsi mi tohle objednala?“ Svou bitvu vzdal a razantním gestem misku odsunul.
„Protože ti vadil jenom jeho název,“ odpověděla nakonec po krátkých úvahách, zda-li říct pravdu bez příkras a zapříst nepříjemný rozhovor nebo dále hrát hru a vyhnout se problému. Her už měla dost.
„No a?“
„Tady nejde o vesnici, jde o tvého...“
„To se tě netýká!“ sykl téměř až výhružně.
„Potom, co jsi mě do toho zatáhl, tak už týká, Sarutobi!“
„Zapomeň na to,“ škubl vzdorovitě ramenem a šátral v kapse po drobných.
„Tohle je na mě,“ předběhla ho a položila na stůl několik bankovek. „Jak jsi sám říkal, nejde o rande a já ti zkazila oběd. Je jen fér, když to zaplatím.“ Opatrně vstala, aby její stolička nevydala skřípavý zvuk, o přivolání obsluhy nijak nestála, a měla se k odchodu, když v tom ji na poslední chvíli chytil za zápěstí.
„Ale tys ho nezkazila,“ zadrmolil tiše, aniž by se na ni podíval.
„Možná. Tak dej pozor, abych to neudělala i příště.“
„Příště?“ Studivý pohled ji zašimral na tváři.
„A teď pusť, Sarutobi, musím se vrátit k práci.“ Vysmekla se mu a spěšně vyběhla z ponurého bistra. Teď už si byla jistá, že ji celou tu dobu skličovala společnost. Ale nebylo to jeho naduté, přehnaně sebevědomé a až příliš dotěrné chování, drásala ji zažraná bolest, kterou tak hloupě maskoval.