Hedvábný déšť 13 - Když hrom naléhavě zaduní

Otočila stránku a znuděně si povzdechla. Dnešní den chtěla lenošit, zrelaxovat se, pročistit si hlavu. Jednoduše udělat tlustou čáru za příšerným měsícem na lůžkovém oddělení, než jí za pár dní začne praxe nová. Ale nedalo se říct, že by se jí zrovna dařilo. I když si předsevzala, že nevstane před devátou, hloupé převalování v pokrývkách ji spíše deptalo a v půl osmé už byla dokonce i po snídani. Po rychlé sprše si tentokráte dopřála i horkou lázeň, což jí sice pomohlo s napětím v zádech, ale stejně se pořád nedokázala uvolnit. Chtělo to zklidnit mysl. Zašla do pokoje rodičů a vzala z police jednu z matčiných knih - hloupoučké čtení, jak je otec v žertu nazýval, když si myslel, že matka není v doslechu. Uvelebila se na futonu a rozevřela tyrkysové desky se zlatavým nápisem Když je láska slepá. Měla chuť právě na něco hloupoučkého, naivního a sladkého. A vlastně si přišla i na své, jenomže přeslazenost jí až hořkla na jazyku a roztomilé slůvko hloupoučké nahradila nefalšovaná pitomost. Amaya, hlavní hrdinka té strhující plytké nudy, byla bezcharakterní husička prahnoucí po dokonalém muži, protože každou vteřinu jejího povrchního života, jež nenasytila láskou, jako by promarnila. Když už druhou stránku uvažovala, jestli ten mladík, co na ni včera před divadlem mrkl, může být její spřízněná duše, Tsuyu knihu s gustem zaklapla. Číst takové bludy jí dřív způsobí bolehlav, než by ji uvolnilo. Láska. Idealizovaný nesmysl zahalený do růžových plátků. Pro ni to byla ponurá dřina zašedlých vyhlídek.
Vstala a šouravým krokem se blížila k oknu - bylo třeba jednu z oněch vyhlídek navlhčit. Vznosná habenárie vděčně přijímala vláhu, kterou ji Tsuyu neochotně poskytovala. Snažila se ji obměkčit svou krásou, ale na to rozhodně nehodlala přistoupit. Dál monotónně mačkala páčku rozprašovače a raději se zadívala z okna na ulici. Ozvalo se křupnutí, když pod náhle silným stiskem plastová páčka povolila. Vztekle položila rozbitý rozprašovač na stůl, přitáhla si purpurové kimono blíže k tělu, nazula žabky a sbíhala schody po dvou, aby se co nejrychleji vyřítila na ulici.
„Co si myslíš, že tu děláš?“ uhodila na otrapu, který jí tolik hnul žlučí. „Vážně to přeháníš! Nenamlouvej mi, že mě nepronásleduješ. Tohle prostě není normální. Co tím vlastně sleduješ?“ nadechla se, aby mohla pokračovat, když v tom jí to konečně došlo. „To ti nařídil Akeda, že jo? Chtěl, abys mě hlídal. Tak na to zapomeň. Já hlídacího pejska nepotřebuju, rozumíš? Tak rozumíš?!“ zvýšila hlas a konečně měla pocit, že na ni ten špicl zaostřil pohled.
„Tsuyu?“ podivil se Asuma tak upřímně, že by mu to snad i uvěřila, kdyby nebyla v takové ráži.
„A to je vše, co k tomu řekneš?“
„K čemu?“
„Poslouchal jsi mě vůbec?“
„Jistě,“ přitakal a zabořil oči do chodníku. „Vlastně asi ne, nevím. Promiň.“
Tsuyu na něj shlížela shora a vztek ji pomalu opouštěl. Připadalo jí, jako by ho byla jen půlka, jako by ten nesnesitelně sebejistý pitomec dokázal být i křehký.
„Tak co tady děláš?“ zopakovala jednu ze svých mnoha otázek co nejsmířlivěji dokázala.
„Sedím.“
Křehkost byla ta tam. Sebejisté pako opět přiběhlo na scénu.
„A čím tě přilákala zrovna tahle lavička?“ obořila se na něj uštěpačně.
„No, byla poblíž. Hele, bolí mě noha, potřeboval jsem si sednout. Co ti na tom tak vadí?“
„Mě nevadí, že sedíš.“
„Fajn.“
„Ale kde sedíš.“
„To máš tu lavičku zamluvenou?“ poprvé se jí podíval přímo do očí. Jeho pohled studil. „Nejsi nějak polehku?“ dodal s mírně nevhodným úsměvem, když si přitáhla kimono ještě více k tělu.
„Neměla jsem v úmyslu se takhle potulovat po ulicích.“
„Tak co tu děláš?“
„Vyprovokoval jsi mě!“
„Já? A jak?“ opět upřímný údiv, který ji pomalu začal dostávat do rozpaků.
„Tak ty tu nejsi kvůli mě?“
„Líbilo by se ti, kdybych byl?“
Domýšlivý úsměv pohřbil poslední zbytky dojmů křehkosti a dřívější vztek opět zaujal bojové pozice.
„Líbilo by se mi, Sarutobi, kdybyste se ty a tvá samolibost klidili z mé čtvrti. Možná si myslíš, že ti celá vesnice patří, ale to se pleteš!“ otočila se a rázným krokem chtěla vyklidit scénu, ale zachytil ji za paži. „Pusť!“
„Ne.“ Stisk zesílil a ona se přestala bránit. „Ne, dokud mi nevysvětlíš, o co tady jde.“
„Cože? Já tobě?“
„Ano.“
„Absurdní...“
„Absurdní je, že jsi se sem přihnala mi nadávat, zatímco já jsem si tady v klidu seděl na lavičce.“
„A ty mi chceš prostě tvrdit, že jsi se čirou náhodou v klidu posadil zrovna před můj dům, jo? A povol! Budu mít modřiny,“ třela si bolavou paži, když ji konečně pustil.
„Tvůj dům?“
„Nedělej překvapeného,“ odfrkla si, když nasadil směšně nechápavý výraz.
„Takže ty bydlíš tady?“ Ukázal na nevýrazný šedý domek s drolící se omítkou.
„Jako bys to nevěděl!“
„Nevěděl...“ podmračeně klouzal pohledem z domu na ni a nazpátek. Tsuyu si přestala třít paži a instinktivně zkřížila ruce na hrudi.
„Nevěřím na náhody, Sarutobi. Akeda ti to vyžvanil, fajn, ale...“
„Akeda ne,“ zamumlal a rozhlížel se po okolí. „Zapadlá barabizna v nejhlučnější čtvrti...“ špitl spíše pro sebe a hloupě se usmál.
„No dovol!“
„Ne, promiň,“ hmátl po ní, když od něj znovu odcházela, ale jen promáchl a zavrávoral. Bolestivá grimasa, která se mu usídlila v obličeji, ji přinutila se zastavit. „Slyšel jsem o tvém domě od té vaší potrhlé sestry, neměl jsem v úmyslu tě tu otravovat, jen jsem se potuloval po vesnici a nějak nakonec skončil tady. Asi podvědomě,“ pokusil se opět o úsměv.
„A to ti mám věřit?“ podezřívavě sledovala jeho útrpný obličej.
„Měla bys,“ kývl hlavou a pozadu se snažil doklopýtat zpět na lavičku.
„Ukaž.“ Podepřela ho a pomohla mu opatrně dosednout. „Víš, že tu hůl nemáš jen na ozdobu?“ pokárala ho, že vůbec bez ní vstával. „Pořád nechápu, proč jsi se vláčel až sem, máš mít ještě klidový režim!“ odmlčela se, aby mu v návalu rozčílení nad hazardováním s vlastním zdravím nevpálila do obličeje něco o přemachrovaných ninjích, kteří si stupidně nepřipouští vlastní zranitelnost. „Jak moc to bolí?“ zeptala se raději místo toho.
„Nebolí to.“
„Fajn,“ odsekla stejným tónem a rychlým krokem se vracela do domu. Tentokráte se jí nijak nesnažil v tom zabránit, což byl pro ni více než výmluvný důkaz toho, jak to nezranitelného ninju vůbec nebolí.

„Chytej!“ křikla naprosto zbytečně, neboť Asuma již hozený balíček třímal v ruce. Reflex, s jakým jej chytil, aniž by se podíval jejím směrem, ji překvapil.
„Co to je?“ prohlížel si poddajný modrý vak.
„Co asi,“ odfrkla si a mírně zakroutila hlavou.
„No jo, ale proč mi to dáváš?“
„Na tvůj kotník. Ukaž,“ pokynula mu, aby položil nohu na lavičku, sundala mu ortézu, zamračila se, když spatřila zarudlou opuchlinu a přiložila na ni vak s ledem. Pobaveně postřehla, že mu uniklo krátké syknutí.
„A pak prý že to nebolí.“
„Je to studený.“
„To led bývá,“ utrousila a potěšeně sledovala úlevu, která se mu nedobrovolně rozlévala po tváři.
„Proč jsi se vrátila?“ optal se po delší odmlce.
„Protože tu sedíš už hodinu a předstíráš, že jsi v pohodě.“
„Ale já jsem...“
„Na mě tohle nezabírá, Sarutobi,“ přerušila ho rázně. „Poznám, když někdo trpí, takže nezapírej. A drž si to chvíli sám,“ pustila vak a třela si zmrzlé prsty. „Ještě to chladí?“ optala se po pár minutách mlčení. Odpovědí jí byl zamítavý posunek hlavy. Opět podmračeně zkoukla zdevastovaný kotník a s povzdechem mu nasadila ortézu. Jeho hloupé přetěžování vlastních sil ji vytáčelo.
„Tak pojď,“ vstala a rychlým pohybem dlaní si vyhladila sukni švestkově fialových šatů.
„Cože?“
„Dostaneme tě domů. Nedívej se tak překvapeně, tuhle lavičku mám ráda a navíc mi tu kazíš výhled,“ lehce se usmála a pomohla mu vstát.
„Dík,“ utrousil tiše, když se do ní zavěsil.
„Ještě neděkuj, nedělám to zadarmo.“
„A co mě to bude stát?“
„Slib.“
„Jenom?“ ušklíbl se posměšně.
„Ano, nejsem příliš náročná. Stačí mi, když slíbíš, že začneš pravidelně docházet na předepsané rehabilitace a už nebudeš tu nohu tak přetěžovat.“
„To jsou dva sliby.“
„Nepokoušej mě, Sarutobi!“ zavrčela podrážděně.
„Tak pokud ty rehabilitace budou u tebe...“ zálibně se usmál.
„Ne, praxi na rehabilitaci mám už za sebou,“ zklamala ho. „Ale Nitemi tě dostane zase do formy, to se neboj.“
„A je to taky kočka?“
Střelila pohledem po jeho štítivě arogantní tváři, ale nakonec se přemohla a sladce se na něj usmála.
„Rozhodně je na co se koukat.“ Vlastně nelhala. Nitemi byl mezi ženským personálem velmi oblíbený. Jeho svalnaté paže a rozložitá ramena obdivovala nejedna sestřička. Dokonce i ona sama se několikrát při praxi přistihla, že místo vlastní práci se věnuje okukování té jeho.
„Tak jo, slibuju,“ pronesl obřadně.

Cesta to byla úmorná. Čím déle šli, tím větší vahou se o ni Sarutobi opíral a ulevoval tak nateklému kotníku. Nevěděla, jestli tak činí z důvodu bolesti nebo se jí snaží demonstrativně ukázat, že když slíbil, že nebude nohu přetěžovat, tak to myslel vážně. Vlastně jí to bylo jedno. Jediné, co jí skutečně zajímalo, bylo, jak daleko ještě ten jeho zatracený dům stojí.
„Za rohem,“ informoval ji, jako by jí četl myšlenky.
„Výborně,“ špitla vyčerpaně.
Po chvíli stanuli před docela obyčejným dvoupatrovým domkem, jehož vchod lemovaly pěstěné keře růžových růží.
„Ty vážně bydlíš tady?“ ujelo jí.
„Čekalas honosnou vilu?“
„Vlastně ano,“ připustila s nechtěným potěšením nad Hokageho nečekanou skromností.
„Docela divné.“
„Co?“
„Že náš dům vidíš prvně, vždyť tu bydlí i Akeda.“
„On doprovází domů mě, ne naopak,“ zadrmolila po chvíli, když vstřebala políček způsobený zaslechnutím nechtěného jména. „Tak fajn, Sarutobi,“ dodala, když doklopýtali až ke dveřím, „nezapomeň se zítra ukázat na rehabilitaci. Jestli ne, dozvím se to. A proč se tak hrozně tlemíš?“ popudil ji svým protivným výrazem.
„Můj pokoj je v patře,“ zářivě se usmál.
„A?“
„Za ty velkorysé sliby si snad zasloužím kompletní servis, ne?“
„To nemyslíš vážně!“ zděšeně na něj pohlédla. „Myslíš,“ povzdychla si a nechala ho, aby otevřel dveře. Vešli do nevelké poměrně strohé haly, na jejímž konci bylo masivní dřevěné schodiště. Naštěstí dostatečně široké aby se na něj vešli oba. Poznámku o tom, že se mohl přidržovat vyřezávaného zábradlí, které mu nabízelo oporu z obou stran, raději spolkla. Po namáhavém výstupu musela protrpět ještě dlouhou chodbu, protože jeho pokoj byl samozřejmě až na jejím konci, než ho úlevně shodila na neustlaný futon.
„Když už jsem tě sem dovlekla, tak doufám, Sarutobi, že vydržíš ležet.“
„Já sliby pl...“
„Asumo?“ přerušilo ho náhlé volání ze spodního patra. Neodpověděl. Jen zaraženě mlčel a z napjatého obličeje se mu vytrácela barva. Po druhém zavolání jen mírně zakroutil hlavou. Tsuyu rozpačitě sledovala, jak se z domýšlivého paka opět stává křehký snad až politováníhodný kluk. Při třetím, o poznání naléhavějším zavolání zavřel oči.
„Nezapomeň, že musíš odpočívat,“ připomněla mu tiše a vykradla se z pokoje. „Hokage-sama,“ mírnou úklonou pozdravila vesnickou autoritu v bílém rouchu stojící pod schody. Když k němu scházela, doslova cítila ostří pichlavého pohledu.
„A vy jste?“ zřejmě jí tímto oplatil zdvořilost.
„Tsuyu, pane.“
„Jistě,“ jeho pohled se zaoblil, ale nevraživost z něj úplně nevymizela. „Pracujete v nemocnici, že ano?“
Tsuyu se ulevilo, že mu utkvěla v paměti svou prací a ne známostí s jeho starším synem. Možná, že mu to ani nebylo známo, to ale nevěděla. Akeda o své rodině nikdy nemluvil. I když jeho bratr o nich přece ví, bylo by hloupé doufat, že otec ne. Ale přesto doufala. Toto setkání bylo už tak nepříjemné, raději by se vyhnula trapné vsuvce na téma románek s Akedou.
„Co děláte v mém domě?“
„Svou práci.“
„Skutečně?“
„Asumova noha se nehojí tak dobře, jak prognózy naznačovaly. Kvůli otokům a úmorné bolesti byl dnes nucen vyhledat lékařské ošetření,“ možná že trochu přeháněla, ale v podstatě nelhala. Ten pytlík ledu, který nechala povalovat se na lavičce, jak si právě trpce uvědomila, takovým ošetřením skutečně byl. „A poté bylo žádoucí, aby jej nějaký zdravotník doprovodil domů. Je více než nutné, Hokage-sama, aby měl váš syn klidový režim a kotník příliš nezatěžoval. Je tu velké riziko opětovné zlomeniny s trvalými následky. Prosím, dohlédněte na to.“
„Zajisté,“ odpověděl odměřeně a bez jakéhokoliv zájmu v pozadí.
„Vyprovodím se sama,“ zopakovala si úklonu a rázným krokem vyrazila ke dveřím. Když uslyšela tiché zavrzání schodu, ještě se otočila. „Asuma teď spí, prosím, nerušte jej,“ opět nemusela nutně lhát, jen si třeba jeho zavřené oči nesprávně vyložila.
„Jistě. Hezký den, Tsuyu.“ Zmizel za jedněmi z dveří po levé straně.
Zhluboka se nadechla a s radostí opustila studený a svou strohostí snad až ponurý dům. Nemohla se ale zbavit dojmu, že ta strohost nečiší z minimalistického vybavení domu, nýbrž z lidí kteří ho obývají. Sice neměla ponětí o tom, proč si Asuma nepřál mluvit se svým otcem, ale jeho nechuť k tomuto setkání byla více než zřejmá. A Hokageho neskrývaný nezájem o synovo zdraví ji vyloženě drásal. Tahle privilegovaná rodina byla jako ty růžové keře, které cestou sem obdivovala – na první pohled honosně vznešené a na druhý obsypány trny.