manga_preview
Boruto TBV 07

Hlasy - 12/ Sen o svítání

1.

S podivem zjistila, že se jí vůbec neklepou ruce, když odnášela tác s pitím do otcova pokoje. Na svoji bolest v hlavě si už trochu zvykla, tančící Holčička ji neděsila – stejně jako objemný hrnek s druhou dávkou sotorku.
Otcův podřízený Koishi, sedící před dveřmi, ji s úklonou pozdravil a zdvořile jí odsunul dveře.
„Otče,“ poklonila se a přistoupila k jeho stolu.
„Hm,“ mávl netrpělivě rukou a soustředil se na další popsaný papír. Když mu položila pití na desku, na chvilku k ní zvedl ocelové oči. „Neměla by ses spíš soustředit na Uchihu, než mi sem nosit věci? To se Uchihové za ty prachy, co jsem jim dal, ani nezmůžou na služku?“
Holčička v její hlavě se kdákavě rozchechtala. Donáška přímo pod hubu, Warashi!
„Sasuke přijde domů až na oběd, řeší nějakou nesrovnalost ve vedení policie.“
„Hah, takže tam mají bordel, přesně jak jsem tušil,“ rozesmál se Warashi.
„Už jsem vysvětlovala, že Uchihové jsou raději, když jim vaří manželky. Sasukeho matka mě pak mnohem lépe přijala.“ Bylo jí absolutně lhostejné, co mu navykládá. Působilo jí zvrácenou radost, že vstřebává její slova a přitom si na nich ani sama nedává záležet. „A myslela jsem, že bys uvítal, když ti občerstvení dnes budu nosit já než nějaká obyčejná sprostá služka.“
Ve Warashiho očích se krátce zablesklo. „Ženská jako ty nemá co myslet,“ zahučel a napil se čaje. „Ale kupodivu někdy nemáš tak špatný nápady.“
Uklonila se a chystala se opustit pokoj.
„Vlastně je to škoda, že tě nemám blíž, Mirae,“ zachraptěl a trochu si promnul oči. „Ze všech těch mých hus jsi nejlepší.“
Otočila se a kouzelně se na něho usmála.
To jsem.

2.

Sasuke se vrátil domů na oběd, ale byl duchem nepřítomný. Vzpamatoval se, až když se chopila tácu s jídlem a vyrazila ke dveřím.
„Tvůj otec s náma dneska jíst už vůbec nebude?“
Mirae zavrtěla hlavou. „Má nějaké vyřizování, jak říkal ráno. Mám mu oběd odnést do pracovny.“
Sasuke se zvedl, předešel ji a otevřel jí. „Ať se tam moc dlouho nezdržuješ, nebo pro tebe budu muset dojít. Víš, kvůli tvému jídlu. A tak. Abych viděl, že jíš.“
Oj, oj!
Mirae překvapeně zamrkala. „Ale to přece není potřeba... Teda, děkuji,“ dodala rychle tiše, když zpozorovala jeho výraz.
Nikdy nic takového neudělal.
„Hn,“ zamračil se Sasuke a odešel ke stolu.
Prsty se jí jemně zachvěly, proto je radši pevněji obmotala kolem madel tácu. Klid, zlatíčko, klid a klid. Levá, pravá.
Když kráčela chodbou k otcově pokoji, počítala v duchu uplynulé hodiny. V deset byl otec pořád ještě v pořádku, účinky se dostavovaly časem. Druhá dávka však byla silnější než první. Ve druhé se odvážila přidat víc.
Už to má za pár, dušičko, už to má za pár.
Teď nedokázala odhadnout, co ji bude za jeho dveřmi čekat. Yukume mluvila o účincích sotorku jen nerada a mlhavě; učila ji, učily ji všechny a rády, protože ona naopak ráda poslouchala. A bylinky na potrat – ty se řešily hodně a často. Spousta jich uklouzla.
Spousta známých uklouzla. A čekalo se, že i v budoucnu mnozí uklouznou.
Jenže smrtelné jedy nebyly zrovna tématem, o kterém by se diskutovalo při aranžování květů na síta. O těch se muselo mluvit v přítmí, když se nikdo nekoukal a když nikdo nic neslyšel. Tyhle jedy byly obsahem jen několika mála krátkých přednášek, při nichž Kana usínala a ona snila.
Snila o tomto krásném a šíleném dnu.
„Ono se to vážně děje, Holčičko. Ono se to vážně děje.“


Koishi nebyl na stráži a jí se trochu zamotala hlava, protože on musel sedět před pokojem a hlavně nesměl vstupovat dovnitř, vidět slabost a reagovat bez její přítomnosti. Když však vstoupila do místnosti, byl v ní jen otec.
Obrátil k ní zrudlé oči a brunátnou tvář, přičemž u toho nepatrně škytl. Nevypadal jako otrávený. Vypadal jako opilec.
První smeč, Warashi.
„Je ti špatně, otče?“ přispěchala k němu a klekla si na zem.
Warashi zavrtěl hlavou. „Dones nějakou mísu,“ zasípal.
„Mísu?“
„Sakra, mísu! Kýbl, cokoliv!“ zasténal.
Rychle vyběhla z pokoje a na chodbě se srazila s Koishim.
„Co to -“
„Moment!“ vykřikla a běžela k blízkému přístěnku, kam si nachystala kbelík.
Prozřetelnosti, tvé jméno je žena.
„Co mu je?“ zeptal se Koishi rozechvěle, když přistrčila Warashimu nádobu pod hlavu a proud zvratků se okamžitě spustil.
„Zřejmě mu něco nesedlo,“ odpověděla Mirae v přestávce mezi Warashiho zvracením. „To se stává.“
„Dojdu pro doktora.“
„Ne!“ vyštěkl Warashi dřív, než dcera stačila něco podotknout. „Nikam nepůjdeš. Nebo ano, půjdeš. Zmiz od těch dveří.“
Trefa!
„Pane?“ Koishiho údiv byl skvělý. Mirae se musela odvrátit, aby nevyprskla smíchy.
„Řekl jsem zmizni,“ vykřikl Warashi a natáhl se po hrnku s pitím. Mirae mu ho okamžitě postrčila blíž. „Jestli někde jen cekneš, že je mi zle, osobně ti vyříznu jazyk z huby.“
„Ale pane -“
Měl bys zdrhat. „Měl byste jít,“ zašeptala Mirae. Netušila, že by mohla nastat chvíle, kdy by svého otce měla ráda. Ale teď, přesně teď zareagoval ještě lépe, než si představovala. Skoro mu měla chuť sotorkem pocukrovat i jídlo, aby to měl rychleji za sebou.
Koishi se ještě jednou vyděšeně podíval na otce a potom vyběhl ze dveří.
„Idiot,“ odplivl si Warashi do kýble a pak zaměřil svoji pozornost na dceru. „Nikdo z Uchihů nesmí vědět, že tady zvracím jak nějaká těhotná ženská, rozumíš,“ zahuhňal.
Mirae přikývla.
„Vyznáš se v bylinách. Namícháš mi něco, po čem mi bude líp,“ pokračoval.
Mirae znovu přikývla.
„Hodná holka,“ pochválil ji a pak si přihnul z hrnku.
Mirae se uklonila.
Dámy a pánové!
„To jídlo zase odnes, nemám na něj pomyšlení,“ odstrčil od sebe tác a zhnuseně se zamračil. „Z tý podělaný vůně rýže se mi ještě víc zvedá žaludek.“
Sehnula se a znovu se chopila tácu.
„Heh, přesně takhle vypadala Rie, když byla mladší,“ zašklebil se Warashi a Mirae ztuhla. „Úplně přesně. Akorát se vždycky potřebovala na něco ještě dodatečně zeptat, jak já to na ní nesnášel! Nikdy nechtěla nic pochopit na první pokus, bože, ta ženská mě tak ničila. Ty dokážeš moc pěkně mlčet, Mirae. Škoda že seš moje dcera, možná bych ten život měl veselejší.“
Něco v ní strašlivě zařvalo, ale tentokrát to Holčička nebyla. Holčička mlčela.
A v ní se ozývalo něco jiného. Bušilo to na bránu její příčetnosti, škrábalo po ní svými hrozivými ostrými drápy.
Skřípělo to. Hrozně to skřípělo.
Prsty, obtočené kolem uší tácu, se křečovitě sevřely a dlouhé nehty dosáhly na dlaň. Všechna ta pěstěná nenáviděná nádhera se zabořila do měkké tkáně a donutila Mirae se alespoň trochu probudit.
Nehnula jediným svalem ve tváři, přestože si zarážela ostré nehty do masa a vyrývala krvavé půlměsíčky do kůže.
Tvrdlo to. Uvnitř ní něco neskutečně tvrdlo, těžklo a zalepovalo všechny skulinky. Na okamžik dokázala zapomenout na svoji skutečnou vinu, na nevinné dítě a pitomé hry. Na okamžik neexistovalo nic jiného než ta brunátná hrouda, ze které měla volat přicházející smrt a ono tomu tak nebylo.
Smrt tu byla.
Ale v ní.
Na ten úsměv neměl Warashi nikdy zapomenout, i když se tolik nelišil od ostatních; a přesto byl svým způsobem jiný. Nebyl její.
„Jsem ráda, že ti dělám takovou radost, otče.“
Když za sebou zavírala dveře, nemusela se dívat po strážci. Teď už před nimi nikdo nehlídkoval.


„Měla ses vrátit hned.“
Sasukeho jídlo bylo stále netknuté, ale ona to nevnímala. Nedokázala mu odpovědět, ani vlastně nechtěla, jen došla k lince a položila na ni otcův plný tác.
A ta podělaná vůně rýže.
Zlatíčko -
„Měl zase výchovnou chvilku nebo co?“
Vzchopila se, až když sama usedla za jídelní stůl a sevřela hůlky. Automaticky. Naprogramovaně.
Necítila to. „Všechno v pořádku. Potřeboval se mnou probrat ještě nějaké věci.“
„Hm. Proč jsi přinesla jeho jídlo zpátky?“
Zvedla oči a setkala se s jeho černými. Něco uvnitř znovu zavylo.
„Nemá teď hlad.“
Sasuke pokýval hlavou.
„Prostě teď nemá hlad,“ zopakovala nepřítomně.
Sasukeho obočí se nepatrně zvedlo, ale ona si ničeho nevšímala, jen zabořila lakované hůlky do rýže, a tak to nijak nekomentoval. Když se však zvedla ze svého místa, natáhl po ní ruku a zvedl se také.
V Mirae to opět zaskřípělo. A Holčička mlčela.
Chytil ji za bradu a vtiskl jí jemný polibek na rty. „Až s Itachim vyřešíme to v policii, musím ještě za Narutem. Nevím, kdy se v noci vrátím. Asi až hodně pozdě.“
Jelikož ji stále držel za bradu, jen se nacvičeně pousmála. „Jistě.“
Ještě chvíli si ji prohlížel, než ji pustil. „Až Warashi odjede, taky bychom se mohli třeba někam podívat.“
„Kam.“ Vlastně to nebyla otázka, jen hles, ale on si toho nevšiml.
„Kamkoliv. Někam daleko od rodiny,“ odsekl a odvrátil se od ní. „Nemusí na nás pořád všichni zírat jak pod lupou. A z pachu toho bastarda se mi dělá zle.“
Zůstala bez hnutí, i když už dávno odešel. Čas plynul, v pokoji bylo ticho a ona stála jako sloup vedle stolu, na kterém schla v misce rýže. Teprve při zacinkání hodin se probrala.
Jedna.
Přešla ke dřezu, pustila studenou vodu a začala si umývat ústa.
„Snažil se tě uklidnit. Chmf, fakt se snaží. A neříkej, že se ti to nelíbilo, kočičko,“ ozvalo se vedle ní posměšně.
Mirae nevnímala, jen si dál ledovou vodou mučila rty.
„Seš asi jediná, co tohle po jeho zásahu dělá.“
Natáhla se po ručníku a div si nesedřela rty do krve. „Ať.“
Holčička se rozesmála. „Děvče, děvče, Uchiha pro tebe ztrácí hlavu a tobě to je jedno?“
Mirae odhodila ručník a obrátila se k ní. Tentokrát s ní její žluté oči nic neudělaly, už neměly tu moc v tu chvíli ublížit víc.
Holčička není nepřítel, uvědomila si, co tušila už dávno. Holčička vůbec není ten největší nepřítel.
„Slyšelas, co mi řekl otec?“ zachraptěla. „Slyšelas to?“
Holčička se ušklíbla a prohrábla si rukou vlasy. „Jasně. Ale tím se nesmíš nechat vyvíst z míry, zlato. Chápeš?“
Drápy znovu narazily na bránu. „Seš blbá? Slyšelas, co mi řekl Sasuke? Co oni oba... Proč se všichni snaží měnit věci, když už jsou dávno dané?! Proč mi to pořád kazí, proč na mě musí Sasuke pořád sahat -“
„Hej, hej, holka,“ hmátla po ní Holčička a Mirae odskočila. Udeřila se loktem o hranu linky a na chvíli zůstala jako opařená.
Holčička vyčkávala. Věděla, že fyzická bolest není tím, co by Mirae kdy vyvedlo z rovnováhy, její vnímání se za roky a roky hrubého zacházení obrousilo. Horší bylo to, co Mirae vyvádělo z rovnováhy uvnitř ní samé. Něco, co by mohlo pokazit veškeré snažení.
Prázdné oči a klidný dech její paní ji však znovu ukolébal ke spokojenosti. Mirae zírala před sebe a Holčička si založila ruce na prsou. Teď bylo potřeba ticho, tak bude ticho.
„Už zvrací,“ pronesla Mirae hrubě. Oči jí zeskelnatěly.
„Jo, pěkně zvrací,“ přitakala Holčička.
„Odvolal Koishiho od dveří.“
„Jo, pěkně ho odvolal.“
„Chce po mně čaj na nevolnost.“
Holčička se zalkla smíchem. „A přesně takovej mu můžeš dát, zlatíčko.“
Mirae zvedla ruku a prsty si přešla po bolavém loktu. „Ano, přesně takový dostane.“

3.

Pach Warashiho zvratků se nesl celým pokojem. Udeřil ji do nosu, když vstoupila se slíbeným čajem, ale naplnil ji radostí, ne znechucením. Otec se rád natáhl po čaji, který mu měl ulevit, a Mirae mezitím otevřela okno a nechala dovnitř proudit trochu čerstvého vzduchu.
Zatímco hltavě pil, vynesla kbelík, umyla ho a znovu přinesla.
Je to hnus, kočičko, neskutečnej hnus, ale hlavní cena je fakt sladká.
„Odešel ten blbec od těch dveří?“
„Hned jak jsi mu řekl,“ odpověděla klidně a sebrala předchozí prázdný hrnek.
„Výborně,“ zachrčel Warashi a nahnul se nad stůl.
Stále se snažil pracovat a Mirae jen schvalovala jeho úsilí. Zítra už nic nestihne.
„Řeklas to Uchihovi?“
„Nikomu nic,“ uklonila se.
Warashi znovu zachrčel. Mirae si dovolila vrhnout na něho zkoumající pohled, zatímco se sklonil nad papíry.
Jeho oči se leskly jako v horečce, kdyby na něho sáhla, zřejmě by sálal horkem.
A zvracel. Zatím ještě bez krve a málo, ale zvracel. Tvář měl trochu zrudlou. Přivítala by mnohem více příznaků, ale musela si počkat, otec byl příliš statný a příliš zdravý.
Ve čtyři hodiny odpoledne však zůstával jeho stav beze změny. Mirae se musela kousat do rtu, aby nedošla do kuchyně pro nůž a prostě ho v té jeho smradlavé pracovně nepodřízla jako prase.
„Udělej mi ten čaj ještě jeden,“ vyštěkl, když přišla. „Nevím, jak moc působí, je mi pořád stejně, ale aspoň se to nehorší.“
„Jistě.“ Jen její otupělost ji udržela od myšlenky na prásknutí s dveřmi.


„Jak by se to mohlo horšit, když teď příznaky chvíli stagnujou, Warashi,“ drtila mezi zuby Holčička, zatímco Mirae odměřovala další čajové lístky do sítka. „Taky máš takovou chuť klepnout ho palicí?“
„Nožem,“ odpověděla Mirae poklidně, zatímco soustředěně zalévala lístky horkou vodou.
„Ty seš pro Uchihy škoda, miláčku,“ zahihňala se Holčička. „Takhle kdyby tě dali rovnou Hokagemu nebo aspoň vůdci něčeho, ty bys ty nepřátele vodpravovala jednoho po druhým.“
Mirae položila hrnek na talířek a vytáhla z kredence cukr. „A ty si myslíš, že mi tohle projde, Holčičko?“ hlesla. „Když mám vyhozené lžičky v koši a jed vedle mouky? Vraždit se musí tiše a nenápadně.“
„Jasně, že nám to projde, zlatíčko. Jednu vraždu už stejně máme za sebou. A s touhle druhou si děláš moc velkej stres.“
Vždycky když chtěla Holčička podpořit svá slova, klonila hlavu doleva ještě víc. To nechtěně nutilo Mirae ke vzpomínkám na krásnou a něžnou Panenku, která rovněž klonila hlavu, ale dopředu. Kývala jí, skláněla ji níž a níž, ohýbala záda a stále jen nesmyslně mumlala, že všechno bude dobré. Vše se zlepší. Tatínek zase začne Mirae mít rád, tatínek vlastně Mirae má rád pořád, jen to neumí dát najevo.
A ona pitomá jí věřila.
Věřila jí, když se poprvé zjevila v potemnělém pokoji s prázdnou postelí, jelikož Kana se léčila jinde pod lékařským dohledem. Když si s ní hrála v zahradě, ukazovala ji sestře a pochopila, že vidí věci, které ostatní ne. Když jí ona chlácholivě šeptala do ucha.
Věřila jí.
Jsme skvělá rodina, jsme úplná rodina a to je přece štěstí, což záleží na tom, že se navzájem neposloucháme a nesmíme nic říct, nic ukázat, jsme přece rodina. Krásná rodina. Koukej na ty fotografie na stolcích a drahé jídelní sady, nejmódnější jehlice do vlasů a vyřezávané sloupy. Jsme rodina.
Jsme rodina.
Rodina. Rodina. Rodina.
Věřila Panence i tehdy, když Warashi mlátil do její malé sestřičky jako smyslu zbavený a matka jen brečela v koutě, zatímco všechny ostatní řvaly solidárně s Natsumi.
Všechny kromě Mirae.
Když Holčička klonila hlavu doleva, až se téměř uchem dotýkala ramena, nutilo to Mirae rozpomínat se na detaily.
Na ty podělané detaily, které by nejradši zapomněla.
Tehdy jako jediná vstala, vstala z té pečlivě vycíděné podlahy a snažila se odvést jeho pozornost pryč, i když Panenka začala ronit ještě větší slzy a prosila ji, ať jde stranou. Tatínek ji takhle mít rád nebude. Tatínek bude nespokojený. Tatínek -
A jen díky tomu, že vstala a dostala se blíž, uslyšela i to nechutné křupnutí.
A ticho. Náhlé ticho vycházející z Natsuminých úst.
Ticho kolem Warashiho.
Ticho ve své vlastní hlavě.
Ticho, ticho, ticho. Ten den měla pocit, že navždycky ohluchla.
Natsumi odešla. A spolu s maličkou sestřičkou odešlo všechno; Panenka i zbytek Miraeina dětství.
„Mirae.“
U dospělosti nezáleží na čísle. Člověk má pak možnost vidět dětského dvacetiletého manžela. A dospělé jedenáctileté děvčátko. Holčičku.
Velice hodnou a vyspělou Holčičku.
Pro tyhle holčičky však možnost předvedení nikdy nenastane, tyhle holčičky jsou velice dobře schovávané uvnitř domu s jemnými látkami a krásnými vyřezávanými sloupky. Tyhle holčičky nikdy nesmí promluvit.
Nadechla se. „Hej, Holčičko... Víš, že je to spravedlivý? Nikomu nesmí projít vražda dítěte. Nikomu.“


„Cos mi do toho čaje sakra dala? Je mi ještě hůř -“ Warashi se naklonil nad kbelík a znovu zvracel, přestože už neměl co.
„Jen bylinky na uklidnění žaludku,“ bránila se Mirae přesvědčivě. Stále mohl vstát a dojít pro doktora. Stále neměla vyhráno.
„Tak to ses toho moc od těch ženskejch nenaučila,“ zaprskal pobouřeně a natáhl se pro teplý čaj.
„Omlouvám se,“ zamumlala pokorně. „Mám zavolat doktora?“
„Seš normální? Jdi mi z očí!“ hodil po ní prázdný hrnek, který mu přinesla odpoledne.
Za chvíli se začne stmívat. Poslední noc Tokutara Warashiho.
Mirae se sehnula pro hrnek a opatrně ho zvedla. „Omlouvám se,“ pronesla znovu.
Warashi mávl rukou.
Když znovu přišla v osm hodin, uviděla v ten den poprvé v jeho obličeji smrt. Úlevně se nadechla a vešla dovnitř.

4.

Ve zvratcích se konečně objevila krev. Ta se mu rovněž nahromadila i v obličeji, který opuchnul. Mirae se starostlivě starala o jeho pohodlí, zatímco Warashi ztrácel nadvládu nad svým tělem.
Občas se vnořil do bezvědomí a pak se z něho zase trhaně probouzel.
O půl jedenácté chrchlavě požádal o doktora. Než dcera stačila odpovědět, znovu pozbyl vědomí.
Trpěl dezorientovaností, horečka mu zatemnila smysly. Jedním máchnutím do prázdna smetl mnoho urovnaných hraniček papírů ze stolu. Pomalu se snesly k zemi.
Teď už stačilo jen sedět v koutě a odpočítávat čas.
Jedenáctá.
Dvanáctá.
A otec stále dýchal. Už jen přerývaně a těžce, ale dýchal.
Mirae ho pozorovala a mimoděk prsty cupovala lem svých šatů. Holčička seděla na stole a kymácela ve vzduchu svýma křivýma nohama.
Necítila nervozitu, nebo snad jen mírnou – i kdyby teď někdo přišel, už by ho nedokázali zachránit. Jed byl všude. Cítila zvláštní vzrušení.
Půl jedná.
„Máš štěstí, že Uchiha přijde pozdě.“
„Musela bych nějak odklidit i jeho,“ zamumlala Mirae nepřítomně.
„A jak se odklízí Uchiha, zlatíčko?“ zaskřehotala Holčička.
„Nevím, už mě to nezajímá.“
Warashi opřený o židli znovu zachrčel.
„Má fakt výdrž, co,“ povzdechla si Holčička a zaklonila hlavu dozadu. Žluté bulvy teď zíraly na strop.
„Obvykle se tyhle dávky počítají na statného koně, tam to trvá ještě víc. Však víš, nikdo by si nedovolil převádět jed na člověka. Otec bohužel není žádná tyčka, ale i tak to zvládá celkem rychle,“ pohlédla Mirae na hodiny na stěně.
„Jo, už ani nežvejká žádný kraviny.“ Holčička seskočila ze stolu a zvedla pár spadlých papírů. „Co to má bejt?“
„Kdoví,“ pokrčila Mirae rameny. „Asi účty. Pořád si s sebou vozil nějaká čísla.“
„Sanako, Emujin,“ četla Holčička pomalu, „Hoshimaro, Okada… Hele, Okada, to je ten cápek.“
„Jo, to je on,“ pokývala hlavou Mirae a pohodlněji se zapřela o stěnu.
Warashi zakňučel.
„Celkem utřel, co?“
„To teda,“ pousmála se žena a pohlédla na otce. „Už žádnej Okada, tatíčku, už žádnej drahej přítel a buď k němu milá, Mirae, buď úslužná a pěkně se usmívej. Dneska účtujem my dva spolu.“
Holčička se rozesmála. „Hej, víš, že je s tebou čím dál tím víc větší sranda? Škoda, že nemůžou vidět Uchihovy voči, až bys na něho takhle promluvila.“
Tentokrát se pobaveně rozesmála i Mirae.


Ve dvě ráno se Warashi začal dusit svými vlastními žaludečními šťávami. Z posledních sil se zapřel dlaněmi o stůl, což Mirae sledovala přivřenýma očima; aby za chvíli viděla, jak se otcovy ruce sesmekly po desce a on spadl na zem.
„Doch-o-a!“ zamumlal nezřetelně.
Břichem dolů přistál na podlaze a ještě několikrát se posunul do středu pokoje, kde zůstal bezvládně ležet.
Mirae se zvedla ze svého rohu, popošla k otci a klekla si u něho.
Warashi natočil hlavu, aby viděl na svoji dceru. „-y m-cho,“ zahuhňal.
„Jsem nejlepší, tatíčku,“ zašeptala. „Nejlepší z tvých hus.“
Warashi bolestivě přivřel skelné oči. Jeho rudá tvář se Mirae líbila.
„Za matku,“ plivla na něho a užívala si teatrálnost celého představení. „Za Orino, Sumi a za Tamae. Ale hlavně, tatíčku, hlavně za Natsumi.“
Holčička nadšeně vypískla a zatleskala, Warashi jen něco nesrozumitelného zabručel. Mirae zavrtěla hlavou.
Dlouhá ručička hodin se přesunula na šestku.
„Myslíš... Myslíš, že si Tamae vezme Rinjiho?“
Holčička se ušklíbla. „A v to jako fakt doufáš, nebo to nechceš? Hele, tyhle hry si hrej s ostatníma, ne se mnou.“
„Postaral by se o ni.“
„A sama by to jako nezvládla, há?“
Mirae si povzdechla a opřela se zády o stěnu. „Víš, jaká je. Veselá, ne rozumná.“
Holčička na ni chvíli zkoumavě hleděla. „A co ty dvě další, zlatíčko? Na ty jako nemyslíš?“
„Tak ty ale nehořely,“ odsekla Mirae a natáhla před sebe ruku. Začala si zkoumat nehty. „Jsou ještě malé. Sumi je teprve sedm, stejně jako bylo... bylo...“ Ruka jí klesla zase k tělu.
„Se ti stejně divím, žes mohla mít někoho jako Panenka. Pche! Vždyť to bylo rovnou jako hodit do pekárny další buchty, prostě úplně nanic.“
„Hlavně že ty jsi vždycky tak chytrá.“
Holčička se rozkdákala. „Jsem, jsem! Díky mně má totiž alespoň někdo z děcek tohodle humusu,“ ukázala na zem, „a to musíš uznat, alespoň někdo z vás má koule! A toho si považuj! Tak co, co uděláš jako první, dušičko, ostříháš si pazoury nebo pošleš do háje Uchihu, až todlecto dodejchá?“
Mirae odvrátila tvář. Holčička se ji snažila vyburcovat, což se jindy hodilo, jenže teď už na ni neměla náladu; pozorovat její rozcuchané vlasy a křivé zuby ji znechucovalo. Holčička si nepotrpěla na kráse, čímž se od Panenky lišila, ovšem někdy její ošklivost v Mirae vyvolávala myšlenky, které si nechtěla nikdy připustit. A tak raději neodpověděla a nechala ji skládat si z otcových důležitých papírů lodičky.

5.

Pokoj tonul v tichu.
„Pořád dejchá,“ zahučela Holčička po několika minutách otráveně.
„Už dlouho nebude,“ pronesla Mirae klidně a vzpomněla si na krabičku bezpečně zabalenou mezi jejím oblečením v truhle. „Vím, co jsem od Kohane chtěla. Tohle ani můj otec nerozchodí.“
A Warashi už se opravdu nikdy nezvedl.
Ve tři hodiny ráno se nad ním Mirae sklonila, aby viděla, jak naposledy pohnul řasami a pak tiše vydechnul. V tu chvíli se pro ni zastavil čas.
Na okamžik nad jeho tělem zmrzla.
„Hej, Mirae -“
Zvedla ruku a zarazila Holčičku. Tenhle pocit ve svém těle ještě nezažila, tenhle pocit byl úplně nový. Otec už se nezvedne, neotevře své chladné ocelové oči a nezačne vydávat rozkazy. Jako by v jejím těle praskla obruč, o které doteď nevěděla, neuvědomovala si ji a přitom s ní celou dobu žila. Ta obruč ji celou dobu svazovala, celou dobu studila a teď... zmizela.
Ona zmizela.
„Je mrtvý,“ zašeptala.
Holčička jí nechala ještě pár chvil ticha, dokud nepropukla v jásot. „Tyran je mrtvý, ať žije královna! Nebo nechceš královnu, Mirae? Co chceš bejt?“
„Zmlkni,“ okřikla ji a dál se soustředila na otcovu mrtvolu.
Všechny jsou volné. Matka, sestry, všechny jsou volné. Mohou běhat, dýchat, smát se, nikdy se už nebát. Rie se stane hlavou klanu, přesně tak, jak otec nechtěl – a jak úpěnlivě v posledních letech prosil feudálního pána o změnu zákona. Tamae si vezme kohokoliv, Rinjiho nebo kohokoliv jiného, na tom už nezáleží, jak jen bude sama chtít.
Orino i Sumi nepoznají hrůzu otcových obchodů. Všechny jsou volné.
Všechny.
„Kdo by stál o královnu, Holčičko.“ Mirae v očích zaštípaly slzy úlevy a ona si je ani neuvědomovala.
Všechny jsou volné. Všechny...
Že by na vraždu nikdo nepřišel? A na vraždu hlavy klanu, velkého boháče k tomu? Vlastního otce? Už jen tyhle otázky v ní vyvolávaly chuť se smát. Mohla by mít štěstí, to ano, nějakým zázrakem proklouznout zpět a ráno se divit spolu s ostatními; ne, opravdu nic neví, ano, je to hrozné, přímo příšerné.
Doufat, že sotorek nebude nalezen při pitvě, nebo ani žádná pitva nebude a všichni se shodnou na zástavě srdce, čemukoliv. Jenže taková přání byla až příliš stupidní.
Příliš bláznivá.
Příliš...
Holčičce se to mohla pokusit zatajit – a vsadila by se, že stejně tuší – ale sama v sobě to věděla; pro ni už není rozhřešení. Ani teď, ani před pár měsíci. A Mirae si dokázala přiznat, že by o žádné nestála.
„Všechny jsme teď volné.“
Zachránila, co mohla. Jediné, v co doufá, je nepřiznání její viny klanem. Fugaku by takovou ostudu nepřenesl přes srdce, s tím počítala od začátku. Všechno zatají, i kdyby měl tentokrát utratit celé její věno. Dobré jméno pro něho znamená víc než peníze.
Možná by i Sasuke mohl přispět k potlačení důkazů, matka jistě sama po ničem pátrat nebude. Sasuke…
„Třeba ten by stál o královnu, co myslíš?“ zavyla Holčička. „Neříkej mi, že ses do něho zamilovala, to snad ne, zlatíčko, tak děsnou věc ti ani já nepřeju!“
Mirae sklonila hlavu a nadechla se otcovy krve. „Něco takového není možné.“
„No, abys neříkala stůj, a už dávno nevězela na druhým břehu, nebo jak se to prej říká. Máš pěknýho manžílka, jen co je pravda.“
„Úplně jinak.“ Sykla nad bolestí ve své hlavě. „Nevím, proč bych tam vězela. Je hezký, jenže -“
„Změnil se z Uchihy na Sasukeho, drahoušku,“ přerušila ji Holčička tvrdě. Nesnášela, když se Mirae snažila utíkat před něčím, co měla přímo před nosem. Nemusela Uchihu milovat, to ne, protože Uchiha se miloval špatně, ale bylo k popukání skvělé se snažit ji o tom přesvědčit. Navíc Uchiha teď sliboval jistou naději, jak to neprojet celé. Jak to celé nezabalit a nepřijít o veškerou srandu.
Mirae se nesnažila vyhledat její oči. „Byla by ostuda dva roky říkat manželovi příjmením.“
„Přes rok a půl ti to nevadilo,“ nedala se Holčička odbýt. „Hej, hej, drahoušku, on se ani tak moc nemýlil, když si myslel, že seš jak psí čumák, co? Jsi podobná téhle kládě na zemi -“
„Nejsem jako otec!“ štěkla žena pobouřeně.
„Lidi se zlobí pro pravdu, nejvíc pro pravdu. I Rinji si tenkrát myslel, že seš jak led, proto se tak rychle stáhl. Myslíš, že jen pro tvoje modrá vočka? No táák. Ale nakonec to šlo -“
„Přestaň!“
„Nakonec se Uchiha chytil na udičku. Hele, možná by teď byl Warashi fakt spokojenej.“
„Že bych dokázala ponížit Uchihu?“ vydechla Mirae tiše. „Jo, to by možná spokojenej byl, vždycky jimi opovrhoval. Ale k obchodu se mu hodili.“
Napadlo ji to, napadlo ji to už několikrát a hlavně dnes při jeho polibku, který nečekala. To, že se tvrdý a lhostejný Uchiha zamiloval do jejího krásného a velice prázdného obalu.
Sasuke, opravila se v duchu, ale i pokud to byl Sasuke, nic to neznamenalo.
Jestli se Sasuke zamiloval, zamiloval se jen do přízraku, který vytvořila. Když si představila, že by ji doopravdy mohl milovat… Drápy znovu zaskřípěly o bránu.
Miloval tu křehkou panenku, kterou mu ukázala. Éterickou bytost, kterou ve skutečnosti vůbec nebyla. Miloval chyby, které mu ukázala, a které sama z hloubi své duše nenáviděla.
„Jsi tvrdší než Uchiha, dušičko.“
„Ani zdaleka nejsem,“ zavrtěla hlavou.
Pokud tomu tak bylo, pokud Sasuke miloval a miloval tu druhou, Mirae si nad tím myla ruce. Možná nakonec nevyjde z otcovy hry tak špatně ona, to on. Možná by ho chtěla poznat, ale museli by začít jinak – a třeba by nestačilo ani to. Možná, Mirae netušila.
„Zlatíčko… Ty už potlačuješ tolik věcí, nepraská ti hlavinka?“
Mirae nechtěla vědět, ani přemýšlet. Bolela ji z toho hlava.
Jemně přešla rukou po hrubé látce otcova oděvu a nadzvedla pramen hnědošedých vlasů padajících mu do nehybného obličeje.
Nikdy za celý svůj život se nedotkla otcových vlasů. S odporem za ně zatahala.
Nevidomé oči hleděly vpřed – ocel ztratila lesk, zakalila se.
Holčička klidně pozorovala, jak Mirae ohledává páchnoucí mrtvolu, a její žluté bulvy pečlivě zkoumaly každý detail tváře své paní. Jak dlouho trvalo, než ji konečně pustila ven a jak dlouho trvalo, než se Mirae odhodlala k velkým činům! Ale nakonec se jí to všechno podařilo, nakonec přece jen dostála svému vědomí. Bylo to úžasné pozorovat ji a cítit, jak se její mysl škvaří a kape z ní šťáva. Mirae totiž nenechávala dojít věci příliš daleko, a tak byla možnost užít si příště ještě lepší a šťavnatější sousto.
Pokud tedy...
Holčička milovala Mirae a milovala její osobnost, jelikož při svém pozorování okolí zjišťovala neschopnost ostatních jednat v rizikových situacích. Lidé se báli. Ale Mirae byla jiná. Mirae se bála, ale Mirae neutíkala, pokud šlo do tuhého. Mirae zatínala zuby a radši se zabíjela.
Jen jedno jí nemohla Holčička nikdy odpustit. Její nalhávání si, koho to vlastně doopravdy zachraňuje.
Protože ať to bylo, jak chtělo, Mirae jednala především ve svém vlastním dobru. Ve své vlastní iluzi, že svoboda, kterou tak vizuálně stejná sestra obdrží, bude její.
Nebyla to Tamae; nešlo o Tamae, ale o promítání sebe do Tamae.
A tohle bylo to jediné, co nikdy nedokázala své životadárkyni říct. Veškerá sranda by šla do háje.
„Tak jsme to zvládly, zlatíčko, všímáš si, jak pěkně a tiše leží.“
„Moc pěkně leží,“ přitakala Mirae, zatímco mu znovu zatahala za vlasy.
„Hej, je po něm, je po něm! Slavme a veselme se, teď už jsme dvě moc a moc hodný Holčičky!“
„Vážně je po něm, vážně chcípl,“ zašeptala. „Už jsem myslela, že se toho nedočkám. Hej, Holčičko, víš, že spravedlnost přišla? Spravedlnost poprvý navštívila i náš barák. A já tomu nikdy nevěřila.“
„Ještě by to chtělo nějakou další oběť, do třetice všeho dobrýho, co myslíš? Jen tak. Pro srandu. A klid duši.“
„Na to zapomeň,“ odsekla rychle.
„No táák. Dítě a muž. Nesejmeme ještě nějakýho starce? Ať je konec.“
Mirae myslí probleskl obrázek tvorečka bezpečně schovaného v lůně své matky. Nebylo třeba litovat hnijícího otce, sebe, ani tu zklamanou Sakuru.
Nejhorší vina přichází s nejmenší obětí. Nedokáže žít s dětskou krví na rukách, jako to klidně dělal Warashi, nedokáže s tím vítat nový den a dívat se do slunce, zatímco stojí po kotníky v rudém čvachtavém bahně. Ať se snaží udělat krok kamkoliv, stále se to svinstvo drží za nehty.
A stále tam nezasychá.
Je zvláštní, jak se někteří lidé plaví životem, aniž by se snažili alespoň jednou máchnout pádlem dle vlastní vůle, dle vlastních možností. Mirae uznávala, že možností mnoho nebylo. Ale pokud mohla, využila to málo, co její vůle dovolovala.
Vrah si může zachovat vlastní hrdost.
Když ne čest.
Není nutné zajímat se o budoucnost; rodina je volná, tyran mrtvý. Brzy vyjde slunce. Víc není potřeba.
Sasuke si vždycky udělá, co bude sám chtít. Za měsíc ji v posteli nahradí jiná a on na ni zapomene, prosím, jen ať zapomene a nechá ji už být. Bude klid.
Klid.
Všechny jsou teď volné.
Jen ona jinak. Ona… ona už se zřejmě nikdy nezbaví bolesti ve své hlavě. Všechno dává smysl. Periferním viděním zahlédla tmavou a zavalitou postavu postávající v koutě a chlad jí projel celým tělem. Radši pevně pohlédla do Holčiččiných žlutých očí.
„A co ženu? Nestačila by ženská?“
Nenašla si své místo v otcově domě, ani manželově. Nepotřebuje další dům a další lidi. Najde si ho sama, najde si ho teď.
A budem si už navěky hrát! Sejmuly jsme třetí!
Mirae v hrdle zakloktal smích.

Zazdili nás v domě. Byl pro tebe a pro mě.
Každá zeď však jednou spadne, Sasuke.

Poznámky: 

Hodiny použil Murakami v Afterdark, každá kapitola měla své, pokud si dobře vzpomínám, takže nejsou příliš originální, ale pomůžou orientaci a ještě mi přinesly inspiraci do budoucna.
Pojem zeď skrývá mnoho významů. Příště zase bude jen On.

5
Průměr: 5 (11 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Ne, 2017-02-12 22:45 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

KONEČNĚ jsem se dostala ke čtení. Naštěstí díky hvězdičkám vím, kde jsem předtím skončila, tak jsem navázala. Laughing out loud Vybrala jsem si takhle navečer těžké čtení, to musím uznat. Hlava mi třeští z Holčičky, její velkohubost je úžasná. Warashi konečně chcípl, přiznávám, že jsem netrpělivě čekala s Mirae. A nakonec Mirae... Z té je mi smutno a nevolno zároveň. Smíšené to pocity. Jako konec by tahle kapitola byla úžasná, ale jsem ráda, že máš dějství i z druhé strany. Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, St, 2017-01-04 23:54 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Hodiny tikajú na večnosť. Výborný nápad Smiling Warashi tvrdo skritizoval manželku, vieme, čo mu liezlo na nervy, a prečo má žena čušať. Mirae sa vracia do detstva, hrôza. Utešujúca, krásna a nežná Panenka bola odhodená do kúta. Dieťa túžiace po láske, usilujúce sa, poslušné, bolo tiež odhodené a druhé aj zabité. Panenku vystriedala mlčiaca Holčička v zlatej klietke. Bohvie, ako by sa vyjadril Šalamún k tejto situácii, aký rozsudok by vyniesol. Antikrist umrel. Pozrime, s čím Mirae kalkuluje: "Zachránila, co mohla. Jediné, v co doufá, je nepřiznání její viny klanem. Fugaku by takovou ostudu nepřenesl přes srdce, s tím počítala od začátku. Všechno zatají, i kdyby měl tentokrát utratit celé její věno. Dobré jméno pro něho znamená víc než peníze. Možná by i Sasuke mohl přispět k potlačení důkazů, matka jistě sama po ničem pátrat nebude. Sasuke…" Holčička riadne rýpe do rozvíjajúcej sa lásky k Sasukemu, čo si Mirae nechce priznať a trefa do čierneho: "Protože ať to bylo, jak chtělo, Mirae jednala především ve svém vlastním dobru. Ve své vlastní iluzi, že svoboda, kterou tak vizuálně stejná sestra obdrží, bude její. Nebyla to Tamae; nešlo o Tamae, ale o promítání sebe do Tamae."
Myslím, že ešte nie je všetko stratené, čo ako hrozivo to vyzerá, predsa sme vo svete nindžov...

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Pá, 2016-07-01 19:28 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

nettiex: Nóó... Laughing out loud O konci bych spoilerovala, kdybych řekla ta svá slovíčka, kterými ho pro sebe charakterizuju. Ale jsem moc zvědavá, co mi na něho povíte ^^ Touhu po její smrti trochu chápu, je to, jak píšeš - asi nespravitelné. Bohužel. No, rozhodnuto bude v posledním díle.
Hodná Manželka se mi líbí xD Ale ne, to můžu slíbit rovnou, že Manželka se nikdy neobjeví. Tady je nutné nebrat Holčičku jako jediného uzurpátora její mysli, sice nahradila v jednom okamžiku Panenku, vyhodila ji pryč a dosadila na její místo sebe, ovšem to neznamená, že všechno skončilo a jedním východiskem pro novou postavu je opět vyhodit tu starou. Mirae cosi na konci uviděla: "Periferním viděním zahlédla tmavou a zavalitou postavu postávající v koutě a chlad jí projel celým tělem. Radši pevně pohlédla do Holčiččiných žlutých očí." To je nápověda k 14. dílu ^^
Pokud by se Mirae chtěla zbavit Holčičky, zabít ji, musela by v sobě najít neuvěřitelnou sílu vůle, ale nevím, kde by ji vzala, ani o co by se pak opřela. Chjo, na to, že jsem její charakter vymyslela, si začala žít úplně svým vlastním životem a pak má i samotný autor problém xD
Ono snad ani nejde žít s přízrakem. A Sasukeho jsem sice vykreslila jako parchanta, ale ani jemu bych to nepřála.
Děkuju moc za postřehy i pochvalu Smiling Snad pak konec nezklame.

Kakari: Trochu jsem se bála, že mě za to vypeskuješ, uf! xD Já je dělala halabala v pf, tak jsou takové nepřesné.
Ano, jsou volné. Jenže jak -.- Děkuju moc Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Ne, 2016-06-26 17:02 | Ninja už: 5302 dní, Příspěvků: 2061 | Autor je: Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Tu projekci pomocí hodin musím zcela neoriginálně pochválit také Smiling Ač šly dopředu, jako by snad odpočítávaly.
Jak minulá kapitola byla depresivní krutým načasováním, tato přinášela díky tomu samému svým způsobem úlevu. Zvrácenou, jistě, ale opojnou. Potřebnou. Jsou volné.

Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Út, 2016-06-21 16:41 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

A já už šťastný konec nechci. (A ani nedostanu, že. Laughing out loud Aspoň ne moji definici šťastného konce.)
Je to trochu zvláštní, ale přeju si, aby Mirae zemřela. Upřímně si nedokážu představit, jak by mohla... žít. Doopravdy, dobře žít. Tohle by nejspíš nespravily ani roky terapie. Laughing out loud
Uvažovala jsem nad Holčiččinou smrtí - ale i kdyby se k tomu Mirae odhodlala, co by pak přišlo, až by byla znovu v úzkých? Hodná Manželka? Ačkoliv tenhle způsob uvažování je stejně kravina, protože Holčička je jenom projekce. Pokroucený, vytáhlý stín krásné příšery - možná děsivý, ale to příšera samotná je skutečný problém, kterého se rozsvícením jaksi nezbavíš.
Ne. Snad ani Sasukemu bych nepřála život s ní, protože to je osamělý život, je to život s cizincem žijícím ve vlastním světě.
Takže... jo, možná že konec by pro ni byl jediným možným "vysvobozením".

Kapitola byla perfektní. Těším se na závěr.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Út, 2016-06-21 16:02 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Jinak se všem (vám i budoucím) omlouvám za až hrubou stručnost Poznámky; nechci vás jí moc ovlivňovat a zavinit, abyste reagovali spíš na ni než text. A pak taky... jsem tu tam nějak nebyla schopná nic připsat, je mi z téhle kapitoly prostě smutno.

himi: Ah, to jsem ráda, trošku jsem se bála, co mi na to řeknete ^^
Třeba by se někdo našel xD Tak teď v pravém shinobi světě je, ale v mládí žila v místě nepříliš dotknutém ninji - alespoň co do rodiny a většiny služebnictva, Warashi si mohl najmout nějakého/několik málo na ochranu/kdovíco. Ženské, které ji učily o jedech, byly spíš zvyklé na svět jako je náš, ne ten přímo v Listové. A taky kdo by si dovolil dcerám vůdce klanu říkat o smrtelných jedech "a dávka na člověka je...". Případně si to musí ony domyslet samy; pak se pozná, že jsou toho (ošklivě řečeno) "hodny". Proto jsem to udělala takhle.
A já bych to nejradši nechala o 13ti kapitolách, tu poslední popadla do náruče a utíkala s ní pryč, nikdy ji sem ani nedala ^^"
Cool verze zní, že jako super autor odkazuji na svoji předešlou práci. Pravdivá verze zní, že jsem byla líná hledat nějaký seznam jmen, natož si jich více nějakých pořádných vymýšlet z fleku, jak to obvykle dělám (Sanako, Hoshimaro jsem ještě v pár vteřinách dala), tak jsem použila i tohle k doplnění. Ah, ono by vlastně bylo celkem creepy, kdyby Warashi jejich výzkum z 21 gramů znal a teď povstal, že? Já si to předtím vůbec nespojila Laughing out loud Ale ne, nic v tom nehledat, Warashi opravdu zemřel.
Děkuju za postřehy ^^

Palantir: Doufala jsem, že budou. Děkuju Smiling

Lee: Ještě ne, ještě musí na scénu přijít i Sasuke; teď moc prostoru neměl.
Já nejdřív pracovala bez nich, ale po dodatečných úpravách jsem si řekla, že když by se někam hodily, je to sem. Vždycky jsem chtěla něco podobného zkusit xD
Vím, že je to spíš řečnická otázka, ale protože správné napětí se má dávkovat ^^ A taky vás nechci nutit číst víc jak 9, 10 stran najednou, už tak jsem se touhle sérií neuvěřitelně rozepsala. Děkuju moc Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, Út, 2016-06-21 00:57 | Ninja už: 5500 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Nejdriv konec GoT a ted tohle. Krasny to den. Smiling
Pridavam se ke chvaleni hodin, cetla jsem to se zatajenym dechem.
Obvykle se tyhle dávky počítají na statného koně, tam to trvá ještě víc. Však víš, nikdo by si nedovolil převádět jed na člověka. - rekla bych ze obzvlast v shinobi svete se to musi prevadet na cloveka, kdo by chtel otravit kone?
Nevedet ze to ma 14 kapitol tak by mi happy end neprisel uplne nemozny, ale takhle vazne netusim jak bys to mohla napsat. Sakra a zase tyden cekat.
Btw shoda jmena Emujin tu a v 21 gramech je nahodna?

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Po, 2016-06-20 19:45 | Ninja už: 5163 dní, Příspěvků: 6215 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Znalec tisíce technik

Hodiny sú vážne efektívne ...

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Út, 2016-06-21 17:05 | Ninja už: 4682 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Uf. Ještě že tohle není konec.
Jinak to bylo samozřejmě dechberoucí. Hodiny byly také skvělé. A vůbec. Proč je ten díl tak krátký? Těším se na příští.

Edit:
Dávkování napětí je hezké, ale když je to tak napínavé, že si člověk ani nevšimne, že to bylo devět stránek, je to hrozně frustrující. Laughing out loud
(A mimochodem - snad bych to ani neměla psát - ale pořád doufám v šťastný konec. Fňuk. /Ale tak, ty umíš všechny konce, takže to nakonec nějak rozdýchám, ale stejně./)

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!