Hedvábný déšť 12 - Když blesky nebe osvětlí

Když vcházel do podzemí, už dávno svítalo. Měl zpoždění. Vlastně docela velké, ale jeho to ani v nejmenším netrápilo. Kdo by na to přišel? Otec dnes nespal doma, takže nemohl tušit, kdy Asuma odcházel. Zřejmě měl jednu z těch svých rádoby důležitých a neodkladných porad nebo prostě nenašel důvod, proč vážit cestu z kanceláře domů, Akedu by tam stejně nenašel a o jeho společnost nestál. To měli společné. A pokud by snad někdo prošel kolem dveří jeho archivu, o čemž ale dost pochyboval, jelikož se tak až do včerejška nestalo, poblikávající světlo, které se jistě dralo škvírou ve dveřích, by nikoho nenechalo na pochybách, jak pilně pracuje.
Došel na konec potemnělé vlhké chodby, zahnul za roh a ušklíbl se. Tenký, téměř nerozeznatelný proužek protivného světla z jeho dveří skutečně vycházel. Včera si ho nevšiml, nečekal ho. Dnes ho vítal jako hodící se alibi. Zprudka otevřel dveře a vešel do zatuchlé mdlé místnosti. Žádného uvítání se mu ale nedostalo. Znervózněl a popošel k vysokým stohům lejster, které utvořily hradbu na Kurenaině straně stolu. Byla za ní. Hlavu položenou na stole, prameny tmavých vlasů pohozené po obličeji a potůček slin volně dopadající na desku stolu. Tak ona si tu klidně spí! Beztak byla tak blbá, že se pokoušela pracovat celou noc, jen aby stihla ten jeho absurdně nesmyslný požadavek. Zvlášť, když on už se tu včera neukázal a raději věnoval odpoledne tréninku. Bylo na čase dát se zase dohromady, koneckonců něco svému bratrovi přece dluží. A ona nejspíš měla pocit, že je její povinností makat i za něj. Ta holka prostě nemá soudnost. Ne, fakt nemá! Jeho pozornost upoutal vymetený roh místnosti. S němým zděšením zíral na místo, kde se ještě včera rozpínala majestátní a důmyslně propracovaná pavučina. Kam se poděli Sako a Seko - její obyvatelé, neměl ponětí, pokud tedy vůbec ještě byli naživu. Jak se mohla opovážit? Co jí dalo právo něco tady měnit? V jeho archivu! Měl chuť s ní zacloumat, vytřást z ní tu její pitomost, ale ovládl se. Kdyby to udělal, vzbudila by se a pak by s ní musel možná i mluvit. To mu za to rozhodně nestálo. Zaťal zuby a odbelhal se na svoje místo.
Mezi třemi ledabyle poházenými složkami, které tu včera zanechal, se tyčil nízký komínek o asi deseti složkách. Ta holka je neuvěřitelná! Ona mu tady snad přichystala práci! Kdo si myslí, že je? To už je podruhé během jedné minuty, kdy ho vytočila. Teď už ji spát nenechá. Rozpřáhl se svou holí a chtěl s ní vší silou udeřit do stolu, na jejímž druhém konci poklidně spočívala Kurenaina hlava, těsně před dřevěnou deskou se ale zastavil. Upoutal ho název složky hned nahoře - Shussui no tani. O masakru v Údolí záplav slýchával jako dítě. Nic konkrétního, jen útržky a domněnky. Rodiče o tom odmítali mluvit a on se po čase přestal ptát. Věděl jen, že ze sedmi týmů se tenkrát před devatenácti lety dokázali vrátit pouze dva shinobi. Sundal složku z komínku, aby ji prolistoval, ale okamžitě ho zaujal název té pod ní. Lačně tak probral všech devět složek a křečovitě se chytil stolu. Náhle pochopil. Kurenai mu to sem nedala, aby otrocky opisoval, ne, to už udělala sama, jen nechtěla, aby mu tyto informace utekly. Rozbušilo se mu srdce. Vztek, který koloval jeho žilami, mu zatmíval před očima. Popadl svou hůl ležící na stole a vystřelil ze zatuchlého žaláře.

Kruhovou chodbou se ploužil zoufale pomalu. Cesta z archivu k sídlu Hokage není nejkratší a on své tempo z kraje přepálil. Ubohá malá hůl do ruky jeho váhu nijak nezlehčovala a zraněná noha mu to teď dávala sežrat. Už včera pochopil, že s tou atrapou sádry není noha dostatečně zpevněná a měl by ji pro jistotu raději ještě šetřit. Přizpůsobil tomu i trénink a zaměřil se hlavně na horní polovinu těla. Vždyť nepotřebuje Akedu zkopat do kuličky, stačí, když si to s ním vyřídí pěstmi. Ale teď v návalu hněvu se zapomněl a div že sem neběžel. Noha bolela, pálila a kdyby to uměla, jistě by i kvílela, ale už byl příliš blízko, než aby to vzdal. Ještě jeden půlkruh a ty nenáviděné dveře budou na dohled.
„Nepřijatelné,“ ozývalo se zpoza zavřených dveří tónem, který dával jasně najevo, že otec není naladěn. No a?
„Hokage-sama...“ snažil se namítnout nějaký kňoural.
„Tohle se musí vyřešit přednostně. Je nemyslitelné, abychom tomu nedali nejvyšší prioritu.“
„Máte pravdu, Hokage-sama,“ lezl mu do zadku další hlas, „ale bylo by výhodnější odvést pozornost tady na jihu, zatímco bychom...“
Víc se Asuma nedozvěděl, protože rozrazil dveře a vletěl do kanceláře. Rozhovor uvnitř okamžitě utichl.
„Asumo!“ zaburácel po chvíli otec, který se vzpamatoval jako první. „Jak se opovažuješ...“
„Navštívit otce?“ skočil mu neomaleně do řeči. „Veř mi, že tě nevidím zrovna rád.“
„Tohle už...“
„Jsem ti měl říct dávno!“ nenechal se vyvést z míry výrazem, který v něm už od dětství podvědomě budil strach.
„Co si myslíš, že...“
„Dělám? Přišel jsem ti oznámit, že s misí v archivu končím!“
„Skončíš až já řeknu, Asumo!“ snažil se krotit hněv ve svém hlase, ale jeho malou snahu prozrazovaly drobné tiky ve vnějším koutku levého oka. Bylo to teprve potřetí, kdy otce dokázal vytočit až do tohoto stádia a poprvé si to náramně užíval.
„Našel jsem důvod, proč jsi mě tam zavřel, takže mám splněno a končím!“ mrskl po něm složku z Údolí záplav, kterou do té doby třímal v podpaží. Otec neodpověděl, ale škubání v oku nabralo na rychlosti.
Jounin po jeho levici se sklonil a sebral spis, který doklouzal po masivním pracovním stole až na zem. Rozevřel ho a povytáhl obočí.
„Tohle je jen mezi mnou a otcem!“ vřískl Asuma.
„Pak jsi sem asi neměl vpadnout během porady,“ utrousil přezíravě a dál listoval záznamy z dávné mise.
Asuma běsnil. Tenhle povýšený přemachrovaný chytrolín ho svou nadutostí vařil zaživa. Proč se jím otec tak rád obklopoval, neměl tušení. Jeho nabubřelé žvásty stejně nikdy nikam nevedly a i v boji býval zcela nepoužitelný, protože k čemu je vám jutsu, které krachne beze světla? Asuma se na něj nenávistně zahleděl, ale musel se vnitřně uchechtnout. Buďto se teď nedávno pokoušel o předstírání boje v noci nebo mu manželka jasně ukázala, co si myslí o tom, že ji tak často nechává samotnou s tím uvřískaným capartem, co jí pořídil. Zamlouvala se mu představa, že za ty dva nové hluboké zarudlé šrámy na jeho pravé tváři můžou právě drápy jeho milující ženušky. Co se mu ovšem nezamlouvalo ani trochu, bylo, že Nara stále listoval v jeho složce.
„Koukej to položit!“ procedil skrz zaťaté zuby a holí se mu snažil přes stůl spis vyrazit z ruky. Nedosáhl. Velká umaštěná tlapa jej za rameno držela zpátky. Ani se nemusel ohlížet, aby poznal jeho obézního nohsleda. Navíc ho prozrazovalo funění.
„Tak už dost!“ zahřímal otec autoritativně. „Děláš mi jenom ostudu!“
„Jasně, to je to jediné, o co ti kdy šlo, že? Správně reprezentovat. Vypadat jako ukázková šťastná rodinka. No, ještě že aspoň jeden synáček se ti povedl. A dej to sem, sakra!“ natáhl ruku k Narovi.
Jounin ho sjel káravým pohledem nacvičeným z domova, ale složku mu vrátil. Obratem ruky přistála na pracovním stole otci přímo pod nos.
„O co ti šlo? Proč jsi mě tohle nutil číst?“ zabodl prst doprostřed ohmatané obálky.
„Jistě svou teorii máš, tak prosím, neostýchej se.“ Dvacet záškubů na osm slov.
„Ty sis vážně myslel, že když mi pod nos strčíš všechny ty riskantní mise, do kterých se matka dobrovolně hlásila a ze kterých stěží vyvázla, že tě to snad nějak ospravedlní?“
„Myslel?“ Blahosklonnost, s jakou ze sebe vypudil toto jediné slovo, Asumu dožírala, ale čtyři záškuby koutku doprovázející otcovu poznámku, ho přece jen uspokojovaly.
„V těch zatracených, plesnivých spisech není omluva pro to, žes jí přikázal odejít s tou liščí ženskou! To ty jsi ji poslal na smrt, zatímco jsi se tu sám válel v bezpečí! Zabil jsi ji!“
Otec jasným gestem umlčel Naru, který se chtěl vmísit do hovoru.
„Musí to ze sebe dostat, Shikaku.“ Záškuby se vytrácely.
„Poučuje za všech okolností, že? Taky to máš tak rád?“ ušklíbl se na přezíravou zjizvenou tvář.
„Jak jsi sám řekl, tohle je jen mezi tebou a mnou,“ napomenul ho otec opět ledově klidný.
„Jistě, takže...“ Otcova nově nabytá netečnost mu způsobovala mžitky před očima. Ztěžka se nadechl. „Ty to ani nepopřeš?“
„Tvůj pohled na věc je více než jasný, Asumo. Není nic, co bych ti k tomu mohl říct.“
„To se dalo čekat,“ vysoukal ze sebe po chvíli.
„Ještě máš něco na srdci? Musím se vrátit k povinnostem,“ pohodil rukama ve výmluvném gestu.
„Ne, s tím, že končím v archivu, jsi srozuměn,“ podotkl netečně.
„Ano, pochopil jsem,“ přikývl.
„To je vše.“
„Výborně.“
Asuma pomalu vycouval ke dveřím. Nevnímal, že zbylé osazenstvo se vrátilo k plánování jakési nadcházející akce. Nevnímal hlasitý hovor. Pro něj bylo ticho. Když otupěle sahal na kliku, zarazil se. Dlužil jí to. Ať už si o ní myslel cokoliv, prokázala mu službu, i když o její povaze beztak neměla nejmenší ponětí. Měl by jí to vrátit.
„Než zase zapečetíte tu plesnivou kobku, nahlídněte raději dovnitř,“ zamumlal a vyšel na chodbu.

Už dobrou hodinu se potuloval po Konoze. Noha jako zázrakem přestala bolet a jemu se hlavou honila jediná myšlenka. Nepopřel to. Asuma si ale nebyl jistý, co to znamená. Nebyl natolik hloupý, aby si namlouval, že s ním snad otec souhlasil. Toho on prostě nebyl schopný. Nikdy by nedokázal přiznat, že něco zvoral. Už jen z toho důvodu, že byl zcela neomylný. Tak proč to nepopřel? Chtěl ho umlčet? Těžko. Jak by ho mohl umlčet, když nepřímo souhlasil, že mu zabil matku? Teď má trumfy v rukou on! A má je? Necítil se tak. Cítil se prázdný, tupý, sám.
Zahnul za roh a vstoupil do jedné z nejstarších čtvrtí Konohy, která jako zázrakem přežila liščí běsnění téměř bez úhony. Prodíral se davy lidí okukujícími opatlané výlohy a nakupujícími ve stáncích drobné ser*petičky nebo občerstvení. Nato, že bylo teprve deset dopoledne, to ve čtvrti docela žilo. Nikdy tohle místo nevyhledával, přišlo mu přízemní a laciné, ale dnes se tady cítil dobře. Vyhovovaly mu ostré lokty, které do něj narážely v téměř pravidelných intervalech i neurvalost pitomců, jenž mu doporučovali, aby nezacláněl. Obklopen všemi těmi křupany dokázal na chvíli zapomenout, nebo si to alespoň nalhával. Čím dále ovšem kráčel, tím více se ruch kolem něj vytrácel až zůstal opět na pospas pouze svým vlastním myšlenkám. Nepopřel to.
„Do hajzlu!“ pokusil se ulevit si, ale ani neočekával, že by to mohlo mít nějaký účinek. A co víc, noha se opět začala ozývat. Dobelhal se k lavičce vzdálené asi dvacet metrů na protější straně ulice, ztěžka dosedl, opřel o ni hůl a svěsil hlavu do dlaní. Co vlastně čekal? Přineslo by mu snad úlevu, kdyby se ten pokrytecký tyran doznal a omluvil? Kdyby ho prosil za odpuštění? Kdyby poprvé v životě opravdu uznal svou vlastní chybu? Asuma o nic z toho opravdu nestál. To jediné, co by pro něj mělo smysl, mu už nikdo nevrátí a falešná lítost by ho nejspíš stejně jen rozlítila. Kdyby jen dokázal vyhnat z hlavy tu protivnou vtíravou myšlenku!
Škvírami mezi prsty zahlédl šedivou čmouhu. Nezvyklá barva v této jinak pestré čtvrti plné nejrůznějších vývěsních štítů ho zaujala. Patřila malému zastrčenému dvoupodlažnímu domku, proti němuž seděl a který svou mdlou barvou tak neuvěřitelně absurdně kontrastoval s kýčovým okolím. Mírně se pousmál, když spatřil, jak se fasáda na několika místech lehce drolí. Dům nebyl zanedbaný, jen by možná snesl trochu více péče, ovšem v konkurenci honosně přeplácaných staveb v okolí, si o přehlížení nejspíše koledoval. Asuma s ním ale sympatizoval, protože při pohledu na ten nevýrazný, zapadlý, drolící se domek, už si nepřipadal tolik sám.